Jsou místa, která netvoří jen domy. Tvoří je historie, krajina, vzpomínky a genius loci, který vznikal po staletí. Když takové místo zmizí, neztratíme jen kus země. Ztratíme část identity obce.
Naproti naší krušnohorské chalupě z roku 1770 stála po mnoho desetiletí vila rodiny Meinlů obklopená parkem. Patřila k nejkrásnějším místům v Perninku. Nebyl to jen soukromý pozemek. Byl to kus historie, zeleně a prostoru, který dotvářel tvář centra obce.
Po demolici vily však začala postupná proměna.
Pozemek byl po několik let navážen. Denně sem přijížděla nákladní auta se sutí a dalším stavebním materiálem. Původní park mizel pod navážkou a terén se postupně citelně zvýšil nad úroveň okolní historické zástavby.
Místo zeleně vznikla rozsáhlá štěrková plocha sloužící jako parkoviště.
Pro člověka, kterému záleží na přírodě, to bylo bolestné sledovat. Nejen kvůli zničenému parku, ale i kvůli pocitu, že zeleň a živý prostor ustupují technickému řešení bez ohledu na okolní prostředí.
Ještě před několika lety jsme z oken našeho domu po setmění pravidelně pozorovali stádo laní, které se zde páslo. Dnes se díváme na štěrk, zaparkovaná auta a nově budovaný AlzaBox.
Nejde o odpor k moderním službám. AlzaBox může být užitečný a parkování je samozřejmě potřeba. Otázkou ale je, zda opravdu patří právě sem – do historického centra malé krušnohorské obce.
Kde je hranice mezi rozvojem a ztrátou charakteru místa?
Možná bychom si měli položit ještě zásadnější otázku.
Je pro nás pohodlí a spotřeba skutečně nejvyšší hodnotou?
Opravdu chceme měnit krásná historická místa za další parkoviště, technické stavby a výdejní boxy?
Přináší nám to skutečně větší spokojenost, nebo jen další důkaz toho, že konzum se stal měřítkem téměř všeho?
Historická centra obcí jsou nenahraditelná. Jakmile jednou zmizí, už je nikdy nevrátíme zpět. Nové parkoviště lze vybudovat téměř kdekoliv. Genius loci vytvořený generacemi však obnovit nelze.
Když se podíváme do historie Perninku, vidíme zajímavý kontrast. Lidé, kteří zde zanechali svou stopu, často obci něco vraceli.
Rodina Meinlů vybudovala vilu obklopenou parkem. Další mecenáši financovali sochy, kašny i veřejná prostranství. Nad Perninkem dodnes stojí socha žehnajícího Krista jako připomínka doby, kdy se vedle hospodářského rozvoje myslelo také na krásu, kulturu a odkaz budoucím generacím.
Dnes jako bychom si častěji kladli jinou otázku: co lze z pozemku vytěžit, místo toho, co může přinést obci.
Nemyslím si, že lidé přicházejí do Krušných hor proto, aby zde hledali další parkoviště, štěrkové plochy a technická zařízení. Přijíždějí sem kvůli přírodě, historii, klidu a jedinečné atmosféře horských obcí.
Peníze jsou důležité. Rozvoj je důležitý. Ale ne všechno, co je výhodné, je také správné.
Protože obec se nepozná podle počtu parkovacích míst ani výdejních boxů.
Pozná se podle toho, co je ochotná zachovat i pro ty, kteří přijdou po nás.
Komentáře (1)