IMPÉRIUM MEINLŮ (3. DÍL): Sága o Krušnohorské dráze, válečné bouře a ztracený archiv

V předchozích dvou dílech jsme sledovali vzestup rodiny Meinlů od podomních pletařů ke světovým trhům i to, jak vytvořili z Perninku (Bärringenu) městečko s unikátní architekturou a sociálním zázemím. Závěrečná kapitola naší série vypráví o nejsložitějších zkouškách: o třicetiletém boji za železniční spojení přes horské hřebeny, o válečných krizích a o tom, jak se paměť obce dokázala vyrovnat s poválečnou zkázou i ztrátou rodového archivu.

Třicetiletý boj za koleje přes Krušné hory (1868–1899)

Dnes bereme železniční trať z Karlových Varů do Johanngeorgenstadtu jako samozřejmost. Pro průmyslové impérium Meinlů však byla existence kolejí otázkou přežití. Dovážet střelivo, vlnu a těžké stroje na koňských potazích po zasněžených horských cestách a stejně tak svážet tísíce beden s pleteným zbožím znamenalo neuvěřitelné náklady a zpoždění.

Myšlenka na spojení Karlových Varů s Saskem přes Pernink vznikla už v roce 1868. U jejího zrodu stáli Karl Meinel, Josef Wilhelm Meinl a Adalbert Meinl. Cesta k realizaci však byla lemována desítkami překážek:

• Krach na vídeňské burze (1873): Hospodářská krize zmrazila veškeré plány na stavbu horské trati.
• Skeptici a „bláznivé mozky“: Bývalý ministr dr. Herbst prohlásil, že stavba železnice přes krušnohorské hřebeny je projektem „zplozeným v bláznivých mozcích“.
• Vídeňský výbor (1884): Dne 12. prosince 1882 svolal Adalbert Meinl s F. Vogelem velkou schůzi a 1. března 1884 byl ve Vídni založen akční výbor. Propočtené náklady dosahovaly tehdy astronomické sumy 2,6 milionu zlatých.

Ani po schválení stavby nebylo vyhráno. Než v listopadu 1898 dorazil do Perninku první vlak, musela obec čelit protestům podomních obchodníků, kteří se obávali ztráty obživy, i sněhové kalamitě z 16. prosince 1898, kdy u Pachthäuser vznikly třímetrové závěje.

Příjezd prvního vlaku 28. listopadu 1898 byl obrovským triumfem. Purkmistr Adalbert Meinl jel jako čestný host v salonním voze dvorního rady Tučka. Definitivní spuštění provozu v celé trati proběhlo 15. května 1899 v 8:44 ráno – za slavnostních salv z mozdířů.

Zajímavost z Říšské rady (1892): Pernink mohl mít zubačku!

Z dochovaných přepisů parlamentních debat ve Vídni z dubna 1892 vyplývá, že poslanci sváděli boj o to, zda trať povede přes Nejdek, nebo přes Hroznětín a údolí Bystřice. Pro překonání prudkého stoupání z Hroznětína na hřebeny dokonce železniční výbor konzultoval s prof. Dr. Ritterem v. Rzihou využití ozubnicové železnice (zubačky), která měla ušetřit až 12 kilometrů trati. Poslanci se přimlouvali za státní podporu s tím, že trať musí pomoci chudým horským obyvatelům a drobným živnostníkům z Bärringenu (Perninku).

Téhož roku vyjel i poslední dostavník na trati z Karlových Varů do Johangeorgenstadtu:

Mecenášský zázrak roku 1898

Spuštění železnice na sklonku roku 1898 oslavila rodina Meinlů nebývalou vlnou darů, které poté tvořily duchovní a kulturní podstatu Perninku:

• Nové varhany v kostele Nejsvětější Trojice: Bratři Albert a Karl Meinlové zakoupili pro kostel nové varhany za 6 000 zlatých. Poprvé se slavnostně rozezněly na Silvestra roku 1898.
• Bochumský zvon: Pro kostelní věž zakoupili ocelový zvon ulitý v Bochumu (váha 250 kg, průměr 74 cm, tón D). Doplnil starší zvon darovaný roku 1557 Lukrecií ze Salmu (s nápisem AVE MARIA GRATIA PLENA DOM TECUM, váha 150 kg, tón G), který na věži visí dodnes.
• Zvon z Vídeňského Nového Města: Zvon od zvonaře Petera Hitzera o váze 321 kg (v ceně 513,35 Kč).
• Elektrifikace obce: Dne 10. prosince 1898 bylo v Perninku poprvé spuštěno veřejné elektrické osvětlení.

MECENÁŠSKÝ ROK 1898 A MLADŠÍ MILNÍKY

28. 11. 1898 --> Příjezd 1. vlaku (Adalbert Meinl v salonním voze)
29. 12. 1898 --> Spuštění prvního elektrického osvětlení v obci
30. 12. 1898 --> První koncert nových varhan (dar za 6 000 zlatých)
    Rok 1909 --> Zavedení první telefonní linky v Perninku

Válečné bouře: Od slaměných bot k zajateckému táboru

Dvacetiletí prosperity přerušila první světová válka (1914–1918). Nedostatek základních surovin, zejména bavlny a vlny, přivedl textilní výrobu na hranici přežití. Aby firma A. Meinl’s Erben udržela provoz a zachránila své dělníky před hladomorem a odvodem na frontu, přešla na náhradní výrobu: pletly se slaměné boty a oděvy ze speciálně upravených papírových vláken.

Ještě temnější kapitola potkala tovární blok v Meinlově ulici za druhé světové války. Stará pletárna čp. 190–194 byla proměněna v zajatecký tábor, kde byli nuceně nasazeni váleční zajatci pracující v přísném režimu pro potřeby válečného průmyslu Německé říše.

Barbarská zkáza zámečku po roce 1987 a vyházený archiv

Poválečný odsun německého obyvatelstva a znárodnění znamenaly konec rodinného podnikání Meinlů. Skutečně tragická zkáza fyzického odkazu rodiny však přišla až o desetiletí později.

Po roce 1982 převzaly objekt rodového zámečku (čp. 199) Sedlecké kaolinové závody. To, co následovalo, popisují pamětníci i městská kronika s obrovskou bolestí:

Mramorová a kovová pamětní deska připomínající pobyt saského prince byla zničena (proslýchá se, že byla odcizena a někteří obyvatelé Perninku mají tušení kým a kde se nyní nachází - pozn. Admina).

Řada historických oken byla necitlivě zazděna, soukromý park s vodotryskem byl zlikvidován.

Vybavení soukromé kaple bylo rozkradeno a rodinná hrobka v zahradě ponechána na pospas vandalům.

Největší kulturní ztrátou bylo vyházení rozsáhlého fotografického archivu Alberta Meinla. Albert Meinl byl vášnivým a mimořádně talentovaným fotografem, který na skleněných deskových negativech zachytil celý život v Perninku na přelomu 19. a 20. století. Stovky těchto neobnovitelných skleněných negativů byly při rekonstrukci vyhozeny z oken přímo do trávy na ulici.

Malou část uníkátních snímků se podařilo zachránit díky vedoucímu pletárny Triola Karlu Pošvovi, který v roce 1980 zapůjčil rodinné album k přefotografování pro Kroniku perninskou předtím, než bylo předáno potomkům rodiny Meinlů v Rakousku.

Náhrobek z rodinné hrobky Meinlů dnes leží bez povšimnutí mezi hromadou kamení a suti v Rennerově ulici.

Živý odkaz v srdci městečka

Když se dnes podíváme na Pernink, vidíme neuvěřitelný kontrast. Na jedné straně stojí zklamání z demolice zámečku čp. 199 a necitlivého umístění moderního AlzaBoxu do míst, kde v parku odpočívala Klementina Meinlová.

Na straně druhé je tu však živá paměť obce. Blížící se sté výročí založení kašny se sochou Siegfrieda (1926–2026) a její nedávná obnova dokazují, že odkaz rodiny Meinlů nebyl zapomenut. Meinlové nedali Perninku jen práci a tovární haly – dali mu tvář, hrdost a příběh, který oslovuje obyvatele i po více než sto letech.