Kronika obce Pernink

Zápis za rok 1994

Str. 5

Úvodem

Tato počáteční stať mého zápisu do KRONIKY PERNINSKÉ kromě obvyklého zaznamenání průběhu událostí v daném čase (1994) je vpodstatě pouhou rekapitulací toho všeho, co jsem od roku 1987 stačil probádat a poté i zapsat pro zachování toho, co by mělo posloužit našim potomkům. Kdoví – možná, že má snaha zachytit vše, co jsem stačil shromáždit, bude mít jednou historickou cenu – a pokud ne, tak se také nic nestane: samotný fakt, že svým zápisem zahajuji v pořadí již třetí knihu této kroniky, není zanedbatelný – vždyť jsem dokázal zaplnit první knihu za jeden rok (1987) tím, že se mi podařilo kromě jiného získat informace o samých začátcích založení obce (1532) a to hlavně díky knihy Johanna Endta „Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen“. Tento počin pokládám za zásadní fakt už proto, že veškeré stránky bývalé obecní kroniky se po válce ztratily, (kam – to lze snadno zjistit z článku brožury o naší obci, která vyšla v Německu pod názvem: Bärringen – Geschichte einer Stadt, a to ihned na deváté stránce, kde se hovoří o městské kronici z doby 1905 až 1932 – o tuhle kroniku a možná i o další je tudíž obec Pernink ochuzena – pozn. kron.)

Druhá Kniha Kroniky Perninské

je pokračováním v zápisech událostí od roku 1988 do konce roku 1993 včetně uvedení různých kapitol z MINULA (tak jsem je nazýval pro rozlišení od současných běžných událostí jednotlivých roků). Ihned v popředí jsem si dovolil uvést úplný seznam všech rychtářů, starostů a předsedů národních výborů od roku 1532, (v květnu 1995, kdy píši tyto řádky TŘETÍ KRONIKY, je záhodno dopsat jmenný seznam vůdčích osob v obci o dvě osoby: v roce 1900 byl zvolen předsedou MNV Rudolf Kokrhel, bytem v čp. 400, po něm se stal starostou obce zvolený v komunálních volbách na podzim roku 1990 ing. Josef Stradiot, který bydlí v čp. 129, a tento úřad zastává podnes – pozn. kron.)

Vrátit se k minulým stránkám obou knih naší kroniky není jenom tak: všechno souvisí se vším, takže jde pouze o zjištění skutečností, které by mohly zavdat příčinu k vyvolání sporu povýtce autorskému: prostudováním oné brožury (Bärringen, Geschichte einer Stadt), která se dostala do mých rukou čirou náhodou, jsem zjistil, že je v ní uvedena v doslovném překladu (včetně mé úvodní pasáže) má stať z Druhé kroniky perninské, kterou jsem nazval: SVĚDECTVÍ. Autoři doslov-

Str. 6

ný překlad mého článku nazvali pouze: obyvatelé města Perninku – aniž by vyjádřili smysl toho, co jsem svým článkem sledoval. Proto jsem vyslovil námitku autorům oné brožury (pánům Reineltovi, Müllerovi a Ströerovi), že jsem se nikde nedočetl o tom faktu, že jsem autorem této statě, na níž jsem pracoval téměř pět let. V dubnu roku 1995 jsem dostal zásilku, kterou byla zmíněná kniha včetně vlepeného dopisu, který tuto zásadní chybu napravuje. Domnívám se, že je namístě, abych uvedl celý překlad textu onoho dopisu a to nejen jako doklad o mé činnosti kronikáře, ale i jako jistý dokument o dobrých vztazích mezi českým a německým národem včetně sice pomalého, ale přece jen jistého vyjasňování tak zvané sudetoněmecké otázky. Dopis zní v překladu takto:

„Vážený pane Bartoši, v uznání a ocenění Vaší práce pro Kroniku města Pernink rádi Vám předáváme knihu Bärringen – Geschichte einer Stadt. Svou prací jste poskytl i dalším generacím jistý pohled do minulosti historie města. Naše kniha se pokouší vylíčit budoucím generacím jisté chyby minulosti, aby čelila jakýmkoliv pokusům o podobná opakování. Nechť tato kniha pomůže vytvořit další hluboké porozumění, vstřícné kroky a mírové spolužití v dobrých sousedských vztazích i pro budoucnost. Autoři a vydavatel této knihy rádi přinášejí podíl těmto úkolům pomocí těchto městských dějin. Přejeme Vám, pane Bartoši, abyste své zpracovávání historie vedl i nadále ve stejném smyslu. Psáno v Augsburgu, v dubnu roku 1995 – za vydavatele podepsán Werner Ströer.“

Tuto knihu, která se objevila zčistajasna dík snaze oněch autorů, budeme často používat, abychom doplnili stránky dějin i pomocí českých převodů pro poznání našich i budoucích česky mluvících spoluobčanů.

Podnebí A Povaha Krušných Hor.

Stať, uvedená v dotyčné knize pod tímto názvem, povětšině čerpá z prací místního badatele z města JOHANNGEORGENSTADT, dr. PAULA MOTHESE, který popsal klimatické podmínky horního Krušnohoří nad 750 m.n.m. Je zde uvedena roční průměrná teplota 6,3 stupně Celsia, což můžeme potvrdit i vlastními záznamy a údaji z různých archiválií, jež jsme zařadili do minulých zápisů Kroniky.

Úplný seznam extrémních podmínek, včetně našich záznamů, tudíž vypadá takto, (většina údajů byla shromážděna dr. Johanem Endtem – pozn. kron.)

Str. 7

Extrémní Podmínky Krušných Hor

• 1480 – v únoru bylo v Krušných Horách takové teplo, že počaly pučet stromy.
• 1543 – obrovitá průtrž mračen, povodní byl stržen hamr v Pstruží.
• 1600 – o Hromnicích byl takový mráz, že voda v potoce zmrzla až na dno.
• 1675 – 18. července byla velká průtrž mračen, smetla mlýn v Pstruží, mlýnské kameny byly odneseny až do Merklína, mrtvý dobytek byl odplaven až na pastviny k Hroznětínu.
• 1688 – velká vichřice vyvrátila většinu stromů kolem Perninku.
• 1689 – další velká vichřice zničila zbytek okolních lesů.
• 1771 – následkem trvalých dešťů byla velká neúroda, nedozrál obilí (oves).
• 1783 – od září do listopadu bylo velké sucho, veškeré studny ztratily vodu.
• 1784 – od listopadu padal nepřetržitě sníh až do února příštího roku, takže zde ustal veškerý život.
• 1785 – v dubnu nová sněhová vichřice řádila v kraji, sníh padal až do konce května, závěje znemožnily veškerý provoz v obci.
• 1804 – další sněhová vichřice kolem svátku sv. Josefa (Josefsturm)
• 1817 – následkem trvalých dešťů opětná neúroda.
• 1866 – dne 26. července zde padaly kroupy jako slepičí vejce.

Další Záznamy Z Kroniky Z Let 1905 – 1932

• 1905 – jaro a léto zde trvaly jen 5 měsíců, v lednu a únoru sněžilo tak, že veškeré kříže na novém hřbitově byly rozvaleny.
• 1906 – přes čtyři týdny v červenci jen a jen déšť, veškerý oves byl zničen přívaly vody. V noci z 25. na 26. září již opět padal sníh.
• 1910 – neobyčejné sucho, přes 5 týdnů nepadla ani kapka vody. Na slunci bylo až 40 stupňů Celsia.
• 1912 – opět suché léto, ale na podzim už zase jen a jen špatné počasí, které zdržovalo stavbu vodovodu (byl dán do provozu v listopadu tohoto roku – pozn. kron.)
• 1915 – v létě opětné sucho, vodárna poskytovala pouze 2,72 litru za vteřinu. Bylo i málo sena pro zimní potravu dobytka.
• 1924 – neobyčejně silné dešťové srážky, můstek u starobince (na Staré hřbitovní ulici – pozn. kron.) byl smeten přívalem vod.
• 1925 – dne 22. února ještě žádný sníh. Počasí jako v květnu. Pak opět naprosto deštivé léto a již 11. listopadu napadlo 10 cm sněhu.
• 1927 – kolem 15. března opět velké sněhové závaly. Dne 1. června bylo velké krupobití, padaly kroupy jako holubí vejce, rozbily velké množství oken.
• 1928 – Ještě 21. března vzdor mrazivým větrům trvale minus 6 stupňů Celsia. Dne 14. dubna napadl nový sníh. Dne 25. července byla zaznamenána teplota

Str. 8

35 – 40 stupňů Celsia. Horka trvala až do 9. září.

• 1929 – zima mimořádně studená, vodovodní potrubí zcela zamrzlo. Vysoké návaly sněhu znemožňovaly potravu lesní zvěři.
• 1930 – celé léto totálně dešťové, seno zcela zničeno, rovněž tak i veškeré otavy, takže většina dobytka musela být odvedena na jatky.
• 1931 – v zimních měsících mnoho sněhu, špatné letní počasí.
• 1932 – krásné jaro, ale počátkem června se přes celé Krušnohoří převalil nečas.
• 1933 – již koncem září napadlo 40 cm sněhu, ačkoliv stromy byly ještě olistěny, takže se povětšině zlámaly. O vánocích bylo však již jen 20 cm nově napadlého sněhu. Vlivem trvalých srážek bylo mnoho částí obce pod vodou.

Zde končí soupis extrémních podmínek počasí – autor se zmiňuje o tom, že v uvedeném roce 1933 převzala moc místní levice (je znám i starosta, kandidující za KSČ byl jím Franz Hoffmann – jeho portrét je uchován na radnici obce – pozn. kron.)

V knize „Geschichte einer Stadt“ se dočteme, že v témže roce ustaly i veškeré zápisy do místní kroniky – autor ponechává nezodpovězený otazník, z jakých to bylo důvodů, přičemž lituje, že se v psaní Kroniky nepokračovalo, (ono se pokračovalo, ale kronika, kterou údajně vedl pan dr. Neumann, jak lze zjistit z informací místních občanů, se záhadně a asi definitivně ztratila – pozn. kron.)

O ostatních extrémních podmínkách, které tvořily počasí tohoto nevlídného podnebí kraje, jsme psali už v minulých zápisech pro jednotlivé roky, takže není třeba je opakovat.

Epilog Místo Prologu.

Další řádky, kterými se pokouším líčit události, vhodné pro zápis do naší Kroniky, jsou rovněž čerpány z knihy „Bärringen, Geschichte einer Stadt“: její zásluhou je, že mám nejen možnost, ale dokonce povinnost doplnit některá bílá místa, o kterých jsem se při vlastním bádání z archivů nedověděl. Začnu však neobvykle a to překladem EPILOGU této knihy už pro její vroucí slova z pera W. Ströera:

„Tato kniha chce podat svědectví, že naše rodné město Pernink přes všechny rány osudu v pohnuté minulosti nám zůstalo blízké. Radost i utrpení vštípilo tvářnost tomuto městu. Tyto dějiny města nelíčí jenom časové úseky a události, nýbrž podávají i svědectví o srdečnosti jejích obyvatel včetně dokladů o tichu okolních lesů, o drsnosti krajiny a přírody vůbec, o líbeznosti údolíček, které chrání

Str. 9

okolní horské hřebeny. Tohle všechno včetně důvěrnosti lidské duše jsou atributy tohoto krásného místečka na Zemi. V tiché vzpomínce a s hlubokým zármutkem se skláníme před obětmi zvůle a násilí, vzniklými politickým pronásledováním a nenávistí. Vzpomínáme se smutkem v duši našich rodičů, sourozenců a dětí, našich příbuzných, přátel a sousedů, kteří jsou ve staré vlasti pochováni. Vzpomínáme těch, kteří vlivem dvou nesmyslných válek našli svůj odpočinek v cizí zemi. Vzpomínáme těch, kdož následkem nelidského vypuzení z vlasti museli zemřít. Vzpomínáme též těch, kdož v nové vlasti nalezli svůj věčný mír v duši. Bůh nechť jim všem dá věčný mír!

Augsburg, červenec 1994. Werner Ströer

V naší Kronice, kterou mám čest vést, chybí řada časových údajů, které jsou velmi dobře popsány v knize, jejímiž autory jsou zmínění pánové Werner Ströer a Willi Müller. Jejich článek má nadpis:

Politické Události.

Je zde psáno, že až do konce 19. století v obci nebyly žádné politické strany. Již od roku 1532 byly městské rady sestavovány z místních zájmových skupin, z nichž představitelé hornického cechu tvořili dějiny města. Se souhlasem ostrovské vrchnosti rodu Šliků museli v rámci svých zákonných předpisů vytvářet podmínky pro zdar města. Především však zde vládla moc tehdejších monarchů z Vídně. Na této zásadě se v podstatě nic nezměnilo až do přijetí socialistického zákona v Německu. Dunajská monarchie šla stejnou cestou až do roku 1866 jako Německá říše. (Toho roku došlo k definitivnímu odtržení od závislosti na Německé říši.) Císař Franz Josef zavedl přísnou vládu, pokud šlo o politické záležitosti. Prostě nepovolil žádné politické strany. Jeho parlament nikdy nesloužil podle vlastností svého jména, vládl podle starobylých zastoupení občanů, kteří neměli v žádném případě vládní moc. Byli zde jen proto, aby řekli své „ANO“. Teprve ke konci století mohl se i on účastnit bouřlivých pokroků a zajistit zastoupení politických stran v jednotlivých městských radách.

Perninská Strana pracujících přijala rychle vídeňské uvolnění politických vytváření. Nově zřízené časopisy – DIE ROTE FAHNE a DER VOLKSWILLE pomáhaly při ustavování místních politických organizací. V Perninku byli nejhorlivějšími příznivci tohoto pokrokového dělnického hnutí opět starostové z rodiny Meinlů. Ti byli od roku 1847 téměř nepřetržitě na špici městské rady v Perninku. Zastávali až do roku 1932 povětšině místo starosty obce. Byli za všech dob velmi liberálně

Str. 10

založení a současně byli velkými mecenáši města a jeho obyvatel. Za své činy získali i ve Vídni u císařského dvora velké pocty. Takto obdržel starosta Adalbert Meinl čestný titul Kavalír a stal se i tajným radou císařské rady na vídeňském dvoře.

Činnost Politických Stran

Nové ctižádostivé politické strany a jejich představitelé v prvních volbách roku 1905 zcela propadli. Dále je psáno v perninské kronice, že dne 1. máje roku 1906 se shromáždilo na 800 pracujících z Perninku a okolí před radnicí a současně tam vyslovilo poprvé své politické požadavky. (Podle našich záznamů se oslava 1. máje konala poprvé již v roce 1890 a to průvodem z Perninku do Horní Blatné a zpět – pozn. kron.) Tato demonstrace v roce 1906 proběhla poklidně. V červnu téhož roku 1906 došlo ke stávce rukavičkářských dělníků. Práce přitom ustala na několik týdnů. Výsledkem této stávky byl požadavek zvýšení mzdy o 24 haléře za tucet rukavic. K uspokojení a tudíž k ukončení stávky však postačilo zvýšení o pouhých 12 haléřů za tucet rukavic.

O dalších vývojích politických stran v městě zanechala Kronika velmi málo informací: je známo především, že dne 14. května 1907 bylo pozváno obyvatelstvo k urnám pro říšský sněm. Malá účast perninských občanů nikterak neovlivnila složení tohoto orgánu. Podle záznamů v Kronice byly volby uskutečněny s těmito výsledky: 395 hlasů dostal Franz PALME (sociální demokrat), 101 hlasů bylo pro hraběte Ferdinanda BUQUOJE (nacionální demokrat), 22 hlasů získal Albín HANICH (Selská strana) a 1 hlas byl odevzdán pro J. A. KOLBA (liberální demokrat.) Který z kandidátů se nakonec stal členem vídeňského parlamentu, je zřejmé až z výsledků voleb v politickém okrese Karlovy Vary, kam Pernink patřil: jako zástupce do sněmu byl zvolen Franz PALME. Jméno Franze Palmeho bylo velmi ceněno až do roku 1930 jako představitele německé sociálně demokratické strany. (Stojí zde za zmínku, že v květnu 1908 byla vysvěcena Schlöglova kaplička při cestě za vodojemem).

Pozoruhodný je i poukaz Kroniky ze dne 1. 7. 1910: stojí zde psáno, že bylo zřízeno nové Okresní hejtmanství v Nejdku i pro oblast Pernink. Prvním hejtmanem byl dr. Karl SCHRAMM. Pro Pernink a Horní Blatnou nastala tak zásadní změna: až do července 1910 patřily tyto obce do okresu Jáchymov. Okres Nejdek prakticky sloučil dvě oblasti zcela rozdílného etnického původu, (v originále se říká: Arzgebarchische und Egerlandische Volksgruppen – pozn. kron.) Tyto dvě oblasti, které přirozeně rozdělují Krušné hory (od Auersbergu v Sasku přes hřebeny Nových Hamrů k Welflingu) tvořily svými hranicemi zásadní rozdíl mezi národnostními skupinami. Je až neuvěřitelné, že tak k sobě blízké oblasti měly svou odlišnou kulturu a obyčeje a rovněž tak i dvě rozdílná nářečí. Dnes je kupodivu, že už v No-

Str. 11

vě Hamry ležely v jiném jazykovém okruhu než Pernink – tento rozdíl trval až do odsunu Němců v letech 1945/46.

Počet obyvatel: 1857 – 1 929, 1869 – 2 219, 1880 – 2 427, 1890 – 2 544, 1900 – 2 884, 1910 – 3 025, po první světové válce klesl na 2 506, v roce 1930 opět 3 025, na počátku druhé světové války 4 208 (včetně Rybné, Lesíku a Bludné). Pernink byl d r u h é m nejlidnatějším městem okresu Nejdek.

Ve volbách do říšského sněmu ve Vídni dne 13. června 1911 zvítězil ve volebním okrsku Karlovy Vary sociální demokrat Fr. PALME. Po úmrtí starosty Adalberta MEINLA byl dne 10. listopadu 1911 zvolen do čela obce továrník Karl STRÖER.

Během první světové války ustaly politické aktivity. Korunovace císaře Karla von HABSBURG v roce 1916 neměla vliv na místní politiku. Válka stála město více než 500 životů.

Nový Stát – Československo.

Po 28. říjnu 1918 proběhly v Horní Blatné na jaře 1919 demonstrace proti začlenění do Československa. Obyvatelé Perninku, Abertamy, Pstruží, Hřebečné a Potůčků sdíleli tyto obavy o práva menšiny v nové demokracii. Zatímco zde demonstrace proběhly bez krveprolití, v jiných částech Krušných hor došlo k násilí.

Smlouva z Versailles a Tomáš Garrigue MASARYK s dr. Edvardem BENEŠEM podepsali smlouvy tvrdící, že na tomto území žije jen m a l ý počet německých menšin – což moderní právníci zpochybňují. Nový stát měl asi 7,2 milionu Čechů a 3,4 milionu Němců. Slo-

Str. 12

váků 2,5 milionů, dále pak 700 tisíc Maďarů, 500 tisíc Zakarpatských Ukrajinců, 100 tisíc Poláků vedle značného množství Rusínů, občanů z Bukoviny, Rumunů a Cigánů. Tuto učiněnou sbírku národů chtěl tento nový stát pod blahoslavenou péčí Čechů dovést k řádu nového charakteru a utvořit tak stát podle vzoru tolerantního Švýcarska.

Přes tuto nesmyslnou konstrukci nového státu pokoušeli se Němci – a samozřejmě i obyvatelé Perninku – plnit uložené povinnosti podle svého nejlepšího vědomí a svědomí. Již 7. března 1920 uspořádala školní mládež v Perninku oslavy 70. narozenin T. G. Masaryka v tělocvičně školy a to přesto, že v Perninku nebylo zřízeno obecní zastupitelstvo.

Srovnávací Tabulka

Zajímavé jsou počty Němců ve srovnání s jednotlivými obcemi na 1000 obyvatel:

V celých Čechách byl v uvedených dobách zjištěn počet Němců takto: v roce 1910 bylo na 1000 obyvatel již 368,4 Němců, v roce 1921 pak na tentýž počet obyvatel 330,4 Němců. Z těchto čísel, vydaných Státním úřadem pro statistiku v Praze je zřetelné (tvrdí autor článku – pozn. kron.), že z celého počtu obyvatel Čech a Moravy byla celá třetina občanů s německou národností, (autor „opomněl“ připočíst i druhou polovinu státu – Slovensko a Podkarpatskou Rus, aby tak dostal co nejpříznivější poměr ve prospěch Němců – pozn. kron.)

Str. 13

Pernink A Volby.

Obec Pernink byla politice vzniku nového státu příliš vzdálena. Město se zúčastnilo až prvních demokratických voleb dne 16. 9. 1923 a získalo tyto výsledky:

• Spojená německá agrárnická strana: 640 hlasů
• Německá sociálně demokratická strana: 435 hlasů
• Komunistická strana Československa: 251 hlasů
• Německá dělnická strana: 182 hlasy
• České spojené politické strany: 41 hlas.

Obecní zastupitelstvo pak mělo toto složení: starostou byl zvolen továrník Franz BARTL, 1. radním Adolf WANKA, ředitel školy, 2. radním továrník Josef HERRMANN. Členové Rady pak byli: za Agrární stranu Ludwig FISCHER a Hans SIEGL, za sociální demokraty Franz WEIKERT, Ludwig GEYNIG a Franz HOFFMANN, za komunisty byl zvolen Johann PURKART a za Dělnickou stranu Walter POPPENBERGER. (Stojí za zmínku, že sociální demokrat Franz Hoffmann, jak je zde uváděn autorem článku, ve všech obecních soupisech je označován jako příslušník KSČ. Obzvláště patrné to bylo při volbách roku 1932, z nichž vyšel Franz Hoffman, zvaný Boxer Fronz, jako starosta zastupující KSČ – stejně tak tomu bylo i při volbách dne 25. března 1928, kdy tento občan figuroval na prvním místě kandidátky č. 1 – KSČ. Doklad je uložen v Archivu obce Pernink – pozn. kron.)

Veškeré doklady o volbách do obecního zastupitelstva a jejich výsledcích jsou uloženy v Státním okresním archivu (pod hlavičkou: Archiv města Pernink – karton č. 15) a to pro léta 1932 a 1935. V kartonu č. 11 jsou úplné seznamy obecního zastupitelstva z let 1928 a 1932. V tomtéž kartonu nalezneme i doklady o volbách v roce 1940 a o členství starosty Rudolfa SCHNEPPA jako SA-manna už od r. 1938. (I toto připomíná kronikář už proto, že autoři článku „opomněli“ takovou vyloženě rozhodující záležitost uvést.)

První Volby Do Parlamentu.

Bylo příznačné pro nový stát, že potřeboval plných sedm let na to, aby se pokusil vytvořit pomocí prvních svobodných a demokratických voleb svůj parlament, (píše dále autor článku v knize „Bärringen, Geschichte einer Stadt“). Do té doby byla jen provizorní úřednická vláda v čele s presidentem. Volby se konaly v září 1925 a v Perninku měly tyto výsledky:

• Německá soc. dem. strana: 373 hlasů
• Komunistická strana: 335 hlasů
• Svaz zemědělců: 266 hlasů
• Křesť. soc. strana lidová: 213 hlasů
• Nár. soc. strana něm. dělníků (NSDAP): 130 hlasů
• Národní strana: 46 hlasů
• Čeští národní demokraté: 11 hlasů.

Str. 14

V tomto roce 1925 se uskutečnila návštěva presidenta T. G. Masaryka v doprovodu ministerského předsedy Aloise Švehly a vyslance Jana Masaryka. Tito státníci přijeli z Nejdku přes Pernink a Horní Blatnou do Potůčků a až českoněmecké hranici. Pak president přijel v témže roce ještě jednou do Potůčků a povečeřel v hostinci „Dreckschänk“.

Nové Obecní Volby.

Na den 25. března 1928 byly vypsány nové komunální volby. V tomto smyslu se také hovoří o prvním volebním boji v Perninku. Volební shromáždění se konala v sále „Krušnohorský dvůr“ (nynější prázdná budova na Bludenské ulici – pozn. kron.) V průběhu volební kampaně nedošlo k žádným výstřelkům. Volby přinesly výsledky:

Přestože strany „levice“ měly většinu (přes 52 %), byl zvolen starostou obce pan Albert MEINL. Prvním místostarostou byl zvolen sociální demokrat Wenzel FISCHER, druhým místostarostou pak Franz HOFFMANN, (vedený jako sociální demokrat. Už předtím jsme dokázali, že na kandidátce č. 1 byl pro tyto volby veden na prvním místě za KSČ. Sahat do svědomí autorům článku není třeba, měli pro to jistě své důvody – pozn. kron.) Albert MEINL kandidoval za Svaz zemědělců. Dalšími členy Rady byli zvoleni: Johann PURKART za KSČ, Wilhelm Hoffmann za sociální demokraty, Josef WOHNER, Rudolf BÖRNER, Bruno KREUZER, Ludwig HEINIG, Franz WEIKERT. O činnosti této Rady nejsou žádné záznamy. V této době však započala výstavba městského parku dík snaze a darům Spolku pro okrašlování obce a hlavně dík peněžitým darům jednotlivých továrníků. Výstavba parku pomohla řešit otázku nezaměstnanosti v obci.

V době mezi volbami roků 1928 a 1932 vypadal politický život v obci jakoby v poklidu. Pro toto období chybějí jakékoliv záznamy. Život v obci se zdál být zcela ochromen světovou krizí, a tak tato hospodářská nouze se podepsala negativně rovněž i na politický život. Nespokojenost panovala v celém městě. Každý hledal vinu na tom druhém. Politický Wirr-warr (česky řečeno: zmatek nebo také bordel, chcete-li – pozn. kron.) v blízkém sousedním Německu vedl i v Perninku

Str. 15

k obavám z nepokojů. Ve volbách konaných dne 8. května 1932 byly tyto výsledky:

Starostou byl zvolen Franz HOFFMANN (sociální demokrat), jeho náměstky Phillip GÜNL a Isidor HOFMANN. Členové Rady: Franz WEIKERT, Karl PÖHLMANN, Anton BAUER, Bruno KREUZER, Hans STRÖER, Franz ZIMMERMANN.

Ze soupisu obecního zastupitelstva z prosince 1931 (konec funkčního období starosty Alberta MEINLA):

• Starosta: Albert MEINL
• 1. náměstek: Wenzel FIŠAR
• 2. náměstek: Johann PURKART
• Členové Rady: Ludwig HEINIG, Wilhelm HOFMANN, Bruno KREUTZER, Wenzel MEIXNER (čp. 34), Wenzel MEIXNER (čp. 259), Franz WEIKERT, Franz ZIMMERMANN
• Členové obecního zastupitelstva: Ignaz BAYER, Ernst EBERHARDT, Ernst EIGLER, Ignaz EIGLER, Isidor HOFMANN, Ferdinand KOHLERT, Anton KRAUS, Ferdinand MEIXNER, Franz MEIXNER, Emmanuel MEIXNER, Josef PFOB, Hugo POPPENBERGER, Oskar POPPENBERGER, Hans PURKART, Johann SCHLÖGEL, Ferdinand SCHÜTZ, Moritz STRÖER, Johann ZENKER, Franz ZENKER

Ve Státním okresním archivu v Karlových Varech jsou uloženy seznamy 31 členů zastupitelstva z roku 1932 včetně Johann HOFMANN, Martin LINHARDT, Alfred LOOS, Hans RENNER a náhradníků Romana PURKARTA a Franze HOCHBERGERA. (Až potud nutná kronikářova vsuvka.)

Třenice mezi sociálními demokraty (linie Ebarta) a komunisty (linie Thälmanna) se projevily i v Perninku. V roce 1934 se politická situace vyostřila v souvislosti s NSDAP.

Str. 16

Po nástupu Hitlera k moci v roce 1933 byla NSDAP zakázána a všichni její členové byli odvoláni z obecního zastupitelstva v Perninku. Nové volby nebyly ihned vypsány.

Nástup Henleinovy Strany.

Ve volbách v roce 1936 vystoupila Sudetoněmecká strana (SdP) pod vedením Konrada Henleina. (Před rokem 1935 se strana jmenovala Sudetendeutsch Heimatfront – pozn. kron.) Strana získávala podporu mezi německým obyvatelstvem v Československu využívajíc nezaměstnanosti v pohraničí. (Po volbách v roce 1935 se SdP stala druhou nejsilnější stranou v parlamentu – pozn. kron.)

Přestože SdP byla silná, byl znovu zvolen starostou Franz HOFFMANN. Složení obecního zastupitelstva:

• Starosta: Franz HOFFMANN
• Náměstci: Phillip GUENL, Isidor HOFMANN (soc.dem.), Anton ENDT, Rudolf SCHNEPP (SdP), Wilhelm HOFMANN, Josef SCHÜTZ (KSČ), Rudolf SOLITZER, Franz ZIMMERMANN (obč. strany)
• SdP: Wenzl FISCHER, Reinhold FLADERER, Josef KUHN, Ignaz MORBACH, Wenzl MUŽIK
• soc.dem.: Hans HOFMANN, Martin LINHARDT, Ignaz RENNER, Ernst SCHLEGEL, Franz SCHMUCKER, Josef SCHRÖDER
• KSČ: Franz MEIXNER, Johann SCHMIDT, Josef SPINNLER, Theodor STRÖER, Johann ZENKER
• obč. strana: Rudolf GRIMMER, Franz HOFMANN (čp. 174), Rudolf RENNER, Ernst SCHMIDT

(Záznamy z voleb 1936 jsou uloženy ve Státním okresním archivu v Karlových Varech, karton č. 17.)

Autor Max MÜLLER popisuje politické napětí ve státě a jeho vliv na obyvatele Perninku. (Kronikář zpochybňuje tvrzení o diskriminaci německých poslanců vzhledem k reálné moci strany – pozn. kron.) Přes vnější politické vlivy zůstávali obyvatelé dobrými sousedy.

Autor knihy uvádí dále své jednostranné názory na tehdejší dobu: „Po připojení

Str. 17

Rakouska k Německé Říši na jaře roku 1938 přála si i zde velká část obyvatelstva k podobnému připojení, (jsou známy různé skandované výroky při demonstracích, např. „Lieber Führer mach´ uns frei von der Tschechoslowakei“ a podobně – pozn. kron.)

V létě 1938 projevila část německého obyvatelstva vůli k připojení. Česká menšina se cítila nejistě. Pan FISCHL (židovského vyznání) emigroval do Kanady. Část německého obyvatelstva emigrovala do Německa. Mnozí mladí muži utekli do Saska, aby se vyhnuli vojenské službě v české armádě.

Česká vláda v této pohnuté době nařídila částečnou mobilizaci, (tzv. květnovou – pozn. kron.). V Perninku bylo mobilizováno jen málo mužů. Mladí muži, kteří utekli do Saska, se přidali k Freikorps. Politická krize vyvrcholila, když 200 českých policistů zablokovalo ulici mezi spořitelnou (čp. 105) a kavárnou Elite (čp. 106). Proti nim stály hodiny velké davy místních obyvatel. Bylo vyhlášeno stanné právo. Na silnici do Nejdku byly zřízeny zátarasy. Místní funkcionáři BAUER a PÖHLMANN emigrovali na západ, jiní jako Josef SCHÜTZ zvolili Sovětský svaz. Dne 29. září 1938 bylo Sudetsko připojeno k Německu.

Odtření Sudet Od Českých Zemí.

Dne 4. října 1938 projížděly první motorizované jednotky německé branné moci Perninkem směrem na Karlovy Vary. Na silnicích je dav vítal. Některé jednotky zůstaly v Perninku v soukromém ubytování. V první noci vystřelil mladý muž na hlídku „prastarou pistoli“; byl zatčen a později identifikován jako Max GÜNTHER

Str. 18

pocházející ze Zwittermühlu. Jeho sousedé potvrdili, že byl odvezen do koncentračního tábora v Dachau, kde zahynul.

Dne 30. září 1938 byl starosta Franz HOFFMANN odvolán z funkce. Nahradil ho Rudolf SCHNEPP, zemědělec ze Střední ulice čp. 66. Hoffmann se vrátil k práci barvířského mistra ve firmě Alberta NEUBURGERA.

(Rudolf SCHNEPP – SOA Karlovy Vary, karton č. 11: narozen 10. 10. 1897, člen Něm. tělocvičného spolku 1919–1938, SdP 1935–1938, Gruppenführer, člen zastupitelstva 1933–1938, starosta od 1938, SA-mann.)

Složení zastupitelstva dne 8. března 1939:

• Starosta: Rudolf SCHNEPP (SA-mann)
• Radní: 1. Rudolf SOLITZER, 2. Franz ZIMMERMANN
• Členové: Wenzl FISCHER, Rudolf GRIMMER, Franz HOFMANN (čp. 174), Josef KUHN, Rudolf RENNER, Ernst SCHMIDT
• Tajemník: Ernst FISCHER

Složení dne 16. prosince 1940:

• Starosta: Rudolf SCHNEPP
• Náměstek: ing. Anton NEUMANN
• Členové (NSDAP): Leo HOFMANN, Hans STRÖER, Adalbert MIEßL, Anton HEINRICH, Bruno ENDT, Franz MEIXNER, Hans RENNER
• Členové (bez uvedené příslušnosti): Rudolf RENNER?, Rudolf THEML, Josef SCHÜTZ

(až potud kronikářova vsuvka)

Po připojení k Říši bylo zatčeno několik občanů, mimo jiné vedoucí továrny na prádlo GEC.

Druhá Světová Válka.

Uprchlíci se vraceli do Perninku. Někteří žili v lese u rasovny v bídných podmínkách, dokud je rada nepustila zpět do domovů. Radost z Velkoněmecké říše netrvala dlouho – začala druhá světová válka. Mladí obyvatelé byli odvedeni do armády, zpočátku hrdě v uniformách.

Str. 19

Dřívější akciová společnost GEC byla zakoupena velkoobchodníkem NECKERMANNEM. Místo dřívější výroby civilního prádla byly zde zhotovovány pouze vojenské uniformy. Vysoká konjunktura nepanovala jen v GECu, také krajkářství vyrábělo mul a obinadla, vzchopila se i výroba punčoch. Byl to vskutku krásný život, kdyby nedošlo k té nesmyslné válce. (Tento iracionální povzdech autora protiřečí skutečnosti: kdyby Němci nerozpoutali válku, pak by nemohla být ani konjunktura – pozn. kron.)

Následky probíhající války byly i pro Pernink hrozné: noví představitelé obce neměli nikterak lehké úkoly. Po celá válečná léta museli oznamovat pozůstalým svá oznámení o smrti. Ke konci války museli zajišťovat pomoc nemalému počtu vybombardovaných obyvatel ze sousedního Saska. V obci bylo stále méně a méně klidu. Přítomnost bídných, vyhladovělých ruských zajatců, (byli ubytováni v Meinlově továrně), klidu nepřidala. Počaly se veřejně kritizovat důsledky války, nepokrytě se hovořilo o budoucí porážce, pouze se nedomyslelo, co bude pro Němce znamenat konec války.

Kdyby Perninčané jen tušili, co všechno je čeká s koncem prohrané války, zcela určitě nikoliv malá část obyvatel by předčasně uskutečnila dobrovolné přesídlení do prostorů staré říše. Chyběl jim všem úsudek o tom, co zamýšlejí Spojenci. V důvěře v sama sebe, ve svou bezúhonnost, neotřesitelnou víru v Boha a svou lásku ke své zděděné vlasti zůstali všichni v Perninku.

Odsun (pro Němce Vyhnání)

Pokračujme v líčení z knihy autorů Müllera a Ströera v zájmu odhalení pravdy. Popisují v ní události z let 1945 a 1946, samozřejmě ze svých pozic:

„V květnu skončila rovněž pro Perninčany vražedná válka. (Ani slůvko o tom, kdo ji vyvolal a dovedl k hrozným koncům – pozn. kron.) To, co žádný z obyvatelů tohoto města nikdy nemohl domyslet, náhle přišlo. Rudá armáda vtrhla do Perninku, ihned za ní čeští odbojáři, kteří uskutečňovali nový pořádek. K celému zlu zahájili svou cestu k politické rehabilitaci i perninští antifašisté. Velká část těchto antifašistů byla z těch, kdož před zabráním Sudet dobrovolně odešli do nitra Čech. K bezesporu latentní nenávisti Čechů vůči všem Němcům přidala se nevysvětlitelná zášť a touha po pomstě těchto antifašistů. Že zášť není dobrým rádcem a průvodcem v průběhu dějin, ukázala své výsledky ve vší tragice. Při hledání, kdo všechno má v městě nějakou vinu, politicky zaměřenou, byly účinné jakékoliv prostředky: osočování, falešná obviňování, nenávist, touha po pomstě slavily svůj velký triumf. Svévolné zatýkání nevinných občanů bylo na denním pořádku. Cely –

Str. 46

V červnu došlo k velkému požáru lesa v oblasti Perninského vrchu. Jeho zdolání se zúčastnila i místní skupina hasičů pod vedením Adolfa WEBERA.

Ve dnech 24. a 25. září se uskutečnila v Perninku pouť, zvaná Svatováclavská, (šlo o novou tradici, která by měla nahradit dřívější poutě svatoanenské — pozn. kron.) se všemi možnými atrakcemi a samozřejmě i s tanečními zábavami pro mladé i dospělé obyvatele.

V obci byla dokončena úprava horního parku a dána do provozu tamní kašna. Byl splněn plán položení nových chodníků betonovými kostkami.

Bývalý místní občan Willy REINELT zajistil vlastním nákladem znovuvztyčení podestu pro bustu J. RENNERA v místech poblíž misijního kříže u zdi kostela.

V prosinci 1994 byla dokončena výstavba nové benzinové pumpy u Školní louky.

Počasí bylo v roce 1994 velmi příznivé — v červenci a srpnu byla až tropická vedra, sníh však napadl již 19. října, k sněhovým kalamitám však nedošlo.

Kronikář · Starosta

Str. 47

Rok 1995

S jednoročním odstupem otvíráme znovu stránky knihy, která vyšla v Německu v roce 1994. Její název je „Bärringen, Geschichte einer Stadt“ — kniha nám v mnohém zaplnila „bílá místa“ naší Kroniky perninské. Některé kapitoly není třeba překládat, protože o stejných tématech (a pravděpodobně i ze stejných pramenů) jsme již hovořili v obou dvou knihách naší kroniky a to v kapitolách „Z minula“. K dosavadním poznatkům, čerpaným z našich pramenů, lze připojit ještě informace z uvedené knihy v těchto oblastech:

Místní hornictví

„V souhrnu k hornictví v Perninku — píše se v uvedené knize — je třeba potvrdit, že ony dvousetleté dějiny této činnosti byly jen jednou z mnoha epoch. Je jasné, že čas hornictví udělal mnoho dobrého pro další vývoj města. Je ovšem jasná i ta skutečnost, že velká část obyvatelstva nemohla hovořit o časech blahobytu. Zisky tekly pouze jedním směrem do kapsy panstvu. Nikoliv vždycky příznivé okolnosti (reformace, protireformace, řada válek a morových ran) přispěly k nedobrému stavu hornictví. Horničtí předáci se věnovali bezohlednému a úplnému vyrabování rudy a postarali se tak o úpadek tohoto stavu, aniž brali ohled na to, že horníci nebudou mít co jíst. Podle dnešního přísloví: „Mouřenín vykonal své, takže může odejít“ nechali obyvatelstvo na pospas nejistotě. Čas velkých běd a nouzí postihl i perninské obyvatelstvo. Navíc i velmi špatná situace v krajkářství ještě veškerému obyvatelstvu přitížila.

Dějiny hornictví v Horním Krušnohoří zaznamenávají ještě několik pokusů s koncem 18. století a to na starých šachtách v Přebuzu a Hřebečné. Po 1. světové válce došlo k obnovení řady šachet. Jak dlouho tyto pokusy trvaly, není zaznamenáno (dolovalo se na dole „Moritz“ na Hřebečné — pozn. kron.) Také ve 2. světové válce se začalo dolovat na starých šachtách Přebuzu. V Perninku však od skončení činnosti (začátkem 19. století — pozn. kron.) se už nedolovalo.

Zbývá ještě uvést zmínku o uranových provozech v okolí Jáchymova. V době mezi dvěma válkami zde pracovali horníci z Abertamy, například rodina Jordánova. Tito horníci, jak vyprávějí staří obyvatelé Perninku a Abertamy, se nedožili dlouhého věku. Dnes je známo, že všichni byli ozářeni radioaktivním uranem a proto předčasně zemřeli.

Str. 48

předčasně zemřeli. S plným vědomím o tomto nebezpečí započali Češi spolu s Rusy po válce dobývání smolky a to pomocí velkého množství horníků, (a politických vězňů — pozn. kron.) Obyvatelé Perninku a Blatné povětšině zůstali tohoto drancování ušetřeni. Já sám — píše autor v tomto článku — jsem pracoval přes 13 let na různých šachtách Jáchymovského revíru. V roce 1946 všichni Němci, kteří nebyli násilně vyhnáni z Čech, byli přesídleni do prostorů Jáchymova poblíž uranovým dolům. Přesný počet těchto lidí není znám, ale bylo jich tisíce. Tito lidé nebyli pravými horníky, měli různá povolání. Nikoho se neptali, jestli chce či nechce, musel fárat do šachty. Ani stáří zde nehrálo roli. Před rokem 1948 zde pracovali váleční zajatci. Ti podstupovali nejtěžší práce. Přišli do Jáchymova už vyhladovělí a zbídačelí. Byli nacpáni do nedůstojných baráků (to se naše totalitní zřízení naučilo od nacistických koncentráků — pozn. kron.) Po jejich propuštění nastoupili čeští političtí vězňové“ — píše Werner STRÖER.

Církve a jejich vlivy

O výstavbě kostela sv. Anny máme už podrobné informace v předchozích knihách naší Kroniky. Novým poznatkem z této oblasti je, že od roku 1544 vedl matriku abertamský pastor Thomas ZINK a podpisoval se: „Getauft von Aberthamer und Perdinger“. Perninská matrika začíná rokem 1585. Autor dále popisuje celou stavbu nového kostela, který podle jeho tvrzení původně neměl věž — ta byla přistavena později, datum výstavby autor nezná. Zmiňuje se rovněž o tom, že do nového kostela byl přenesen původní obraz sv. Anny ze zhrouceného prvního kostelíka.

Zajímavá je poznámka autorova o tom, že dne 26. 7. 1838 došlo k žádosti o povolení jubilejních odpustků v Praze, (datum se uvádí jako třistaleté výročí výstavby prvního protestantského kostela v Perninku — pozn. kron.) Zda došlo k souhlasu, není známo. Od tohoto času však Perninští slaví svátek Nejsvětější Trojice a svaté Anny.

Autor dále líčí poměry od roku 1620 až do 1652, kdy došlo k vyhnání evangelíků ze země a kdy obec neměla tudíž ani svého pastora? (události jsou rovněž líčeny v naší první knize Kroniky — pozn. kron.) a o situaci, v jaké se nacházel Pernink. Píše: „v tehdejších německých zemích se vyplatilo žít podle tehdá známého pořekadla ‚Pod biskupskou berlou se dá dobře žít‘. Jenže Pernink od této biskupské berly byl příliš vzdálen. Veškerá půda byla soukromá, lesy patřily výhradně panstvu. V téže době (1664) se konalo sté výročí postavení katedrály svatého Petra v Římě (doba výstavby 1502–1564). Pernink byl tedy na periferii římskokatolických zájmů. Trvalo až do roku 1765, kdy perninští dostali vlastního faráře.

Str. 49

V dobách, kdy byli Perninští ještě zcela luteránští, čili reformní, nebyl vliv duchovenstva příliš velký. Církevní války, vedené především Šmalkaldským svazem (roku 1536), kteří byli stoupenci Lutherova učení, s nejhorlivějším stoupencem katolické víry, vídeňským císařem Ferdinandem I., nezůstaly ani v protestantském Perninku bez vlivu a to už jen proto, že majitelé panství, Šlikové, byli velkými zastánci reformované víry po celých Čechách (měli mnohá panství po celé zemi — pozn. kron.) Jeden ze Šliků — Jáchym Ondřej — byl vůdčím duchem celé české šlechty, skončil na popravišti na Staroměstském náměstí v roce 1621 spolu s dalšími dvaceti šesti pány.

Třicetiletá válka měla pro Pernink rovněž neblahé následky. Na příkaz císaře museli se v roce 1652 stát přes noc katolíky. Ten, kdo nesouhlasil, musel odejít do exilu. Zbytek obyvatel se musel chovat jako dobří katolíci. Pokud zde zbylo těch pár evangelíků, byli pohřbeni za zdí hřbitova, na místě, kde byly pochovávány „nevinné“ děti — t.j. které nebyly před svou smrtí pokřtěny.

Další události vývoje katolické církve v Perninku máme podrobně popsány v našich dvou knihách Kroniky. Stojí však za to uvést, co autor píše o dobách industrializace: „V této době majetní občané si kladli za čest, aby jejich kostel i uvnitř vypadal skvěle. Nové obrazy, sochy, nová okna a postranní oltáře jakož i vnitřní malby zdí jsou toho dokladem. Veškeré nástěnné a klenbové malby jsou provedeny ve stylu českého baroka. Tehdejší představitelé církve pečovali o to, aby kostel v ničem neutrpěl škodu. Rodina Meinlová opatřila později na tu dobu moderní varhany. Kostel dnes vypadá tak, jak jej Perninčané v letech 1945/46 opustili. Se zavedením povinné školní docházky bylo v rámci c.k. správní a územní reformy uskutečněno i povinné vyučování náboženství. Katolické svazy a sdružení sledovaly opravdovou bídu v městě. Obzvlášť v průběhu obou válek zesílila jejich nezištná pomoc. Dlouholetý místní farář Karl BOCK musí zde být obzvláště připomenut. Zůstal Perninku věrný i jako vikář. Za násilného vyhnání Němců z Čech musel i on opustit své milované město. Byl přijat v Řeznu (Regensburg) jako Domprobst a konal zde služby boží ještě řadu let.

Za časů socialistického Československa nebyla po ruce ani vůle, ani čas, ani finance, takže kostel pomalu chátral. Vnitřek kostela je dnes obstaráván pečlivými rukami zde zůstavších Perninčanů s láskou a dobrou vůlí. Za to jim patří opravdový a srdečný dík.“ (Až potud autorův článek — pozn. kron.)

Str. 50

Vývoj průmyslu

Počátky průmyslu vznikly mnohem dříve, než se původně předpokládalo. Je skutečností, že z mnoha řemesel, která se v městě provozovala, v dobách 17. a 18. století pomalu vyvinulo průmyslové podnikání. Další vývoj probíhal v paličkářském umění, ve výrobě ručních krajek a tylu, prýmků a mulu ke strojnímu tkaní. Tato všechna řemesla byla na počátku strojního průmyslu. Vídeňský obchodní dům bratří Meinlů (zakladatel této dynastie, Wilhelm MEINL, byl původně obchodníkem s krajkami a pocházel z Abertamy, odkud přesídlil roku 1806 do Perninku a pustil se do strojního krajkářství.) Rok 1806 lze tedy považovat za počátek průmyslu. Bratři Meinlové zde zbudovali svou továrnu (čp. 190 až 194 v dnešní Meinlově ulici — pozn. kron.) Produkovali strojně vyrobené krajky. Z malé továrny vyrostla velká provozní budova. Pro své bydlení zbudovali dům u Pivovarské lávky, (dnešní čp. 80, kde je restaurant Chicago, majitel Josef VAČKÁŘ — pozn. kron.) Škoda, že staré zápisy do městské kroniky neobsahují nic o vývoji tohoto velkého podnikání. Pouze kusé poznámky od roku 1806 připomínají, že vývoj zde šel rychle kupředu. (Podrobné zprávy o činnosti této továrny jsou uvedeny v rodinných kronikách Meinlových, které budou obsahem budoucích zpráv, uvedených v naší Kronice. Knihy jsou psány ručně a to kurentem, takže překlad jich je poněkud svízelný, knih je 40 a jsou uloženy v Okresním archivu K. Vary — pozn. kron.)

Výnosný obchod se strojními krajkami se stal školou pro původní usedlíky v ručním krajkářství. V následujících letech museli svou produkci přebudovat na strojní: vyrostly zde nové firmy — bratři Bartlové, Hans STRÖER, Ferdinand KOHLERT, Rimpl a Hofmann, bratři Pfobové. Později se proměnilo i tkaní tylu a mulu ve výrobu pomocí strojů. Také nové výrobky, jako punčochy a kartounkářství, se počaly vyrábět strojně. Žádný z dnešních obyvatel si nemůže pamatovat tuto dobu strojní pletárny a tkaní kartounů. Začalo to na konci 19. století, firma bratří Bartlů se rázem stala vedoucí v tomto odvětví. Zbudovala své provozy na dolním úseku dnešní Nádražní ulice, která tehdá ještě neexistovala (dnes je to budova bývalého provozu Krajky a.s. — pozn. kron.) Na levé straně této budoucí ulice pak zbudovali velkou továrnu (dnešní Domov důchodců — pozn. kron.) Je nutno zdůraznit, že v době výstavby továrních objektů neměli bratři Bartlové k dispozici ani železnici, (byla zbudována teprve roku 1898) a ani ulici (k její výstavbě došlo až v roce 1908 — pozn. kron.)

Zcela v temnu jsou zahaleny věci kolem tehdejších strojů. Jak byly veliké, neví se o tom nic. Podle výpovědí dřívějších mistrů v krajkářství a tkaní tylu musely být tehdejší stroje enormně velké, (tvrdil to pozdější obyvatel starobince, dřívější mistr Johann FLADERER). Většina těchto strojů pocházela ze strojíren z Lu-

Str. 51

zernu ve Švýcarsku. Rovněž nejasná je i otázka pohonu těchto strojů. Lze se domnívat, že až do zavedení elektřiny poháněly stroje prostřednictvím transmisí parní stroje. Hnědé uhlí k výrobě páry nebylo obtížné si opatřit, protože v nedalekém Sedlci (Zettlitz) byly k dispozici uhelné šachty. Jediné, nač si mohli podnikatelé naříkat, byla doprava pomocí formanských povozů a to až do doby, než byla vybudována železnice. Jaké měly továrny osvětlení, leží rovněž v temnotách.

Elektrický osvětlovací systém se rozvinul teprve roku 1879 vynálezem žárovky Tomášem Alvou Edisonem. Zbývá se domnívat, že do této doby se používalo osvětlení pomocí plynových punčošek, což však naprosto nepostačovalo. Proto město Pernink se rozhodlo postavit vlastní elektrárnu. Bratři Meinlové, kteří po mnohá léta zastávali funkci starosty, vyvinuli v této věci velké úsilí. Spolu se zahájením provozu na železnici (1898) byla zavedena i v městě elektřina. Bylo zbudováno malé vodní dílo s turbinou na Bludenské ulici. Vodu vedli potrubím Ø 80 cm podél břehu Bystřice až k pozdější elektrárně. V podzemí této budovy byly dvě turbiny, které se postaraly o elektrický proud. Elektrárna měla čp. 266. Duší tohoto moderního zařízení byl Ferdinand KOHLERT. Pod jeho vedením se řada perninských mladíků naučila řemeslu elektrikáře a mechanika silnoproudého napětí, například Hans BAUER, Walter MEIXNER, Alfred KOHLERT.

Na konci 19. století měly největší podniky toto obsazení:

Je třeba poznamenat, že v tomto seznamu nejsou uvedeny všechny provozy, konané doma. Avšak už tento uvedený počet dokazuje, že v té době byl v továrnách účasten velký počet lidí. Pro tutéž dobu chybí uvést počty rukavičkářů v provozech Morbacha, Antona Häusera — oba v Blatenské ulici, Dittmayera v Nádražní ulici a v tzv. staré škole (čp. 290) na rohu Hřbitovní a Abertamské ulice, kde pracovalo 80 zaměstnanců. Kolik žen se živilo domácí výrobou rukaviček, není známo.

Str. 52

Vodovodní režim v obci

Centrální vodovodní řad byl v Perninku zbudován v roce 1912 (provoz byl zahájen dne 17. listopadu 1912) — zápisy z té doby, založené v kartonech archivu města Pernink (ANP), které jsou uchovány v Okresním archivu Karlovy Vary, hovoří o instalaci včetně postavení vodojemu poblíž cesty, zvané „Alter Weg“ směrem k samotě Vlčí hora (součást Horní Blatné) — na jiném místě hovoříme o nečasech, které provázely výstavbu vodovodu a brzdily jeho plánované uskutečnění.

Do té doby, než byl vodovod dán do provozu, používala se voda většinou z různých studní, (některé prameny zde vyvěrají dodnes — pozn. kron.) V archivu města Perninku je uložena mapka, která nese název, zachycující celou situaci:

Quellen-Situationsskizze.

Na této mapce jsou zakresleny veškeré studny a prameny, používané před výstavbou vodovodu. Tato skizza na základě prozkoumání očíslování domů (do čp. 205) vznikla pravděpodobně ještě před koncem 18. století (brzo po vydání Josefinského patentu z roku 1775 o povinnosti očíslování domů — pozn. kron.) Na mapce jsou zakreslena veškerá potrubí, povětšinou ze dřeva, pokud obyvatelé nepoužívali systémů potůčků a otevřených korýtek, pouze vykopaných do země. Směr pramenů je vyznačen červenými čarami a vždy na počátku čáry je uvedeno písmeno „B“ (Brunnen), její vyústění do domu či přímo do bytu je rovněž zakončeno příčnou čárkou, (já sám jsem objevil ve své chalupě čp. 143/66 na Karlovarské ulici při obnově dřevěné podlahy takové dřevěné roury, samozřejmě již zteřelé, takže se nedaly konservovat — pozn. kron.) Dřevěná potrubí neměla uzavírací ventily, jak je známe dnes, roury, které končily nad jímkami, byly ucpávány dřevěnými zátkami. Celkem je zde zakresleno 41 studní a pramenů, což znamená, že řada domů neměla vlastní zdroj vody a byla závislá na odběru u sousedů nebo prostě brali vodu z Bystřice.

Existenci studní a potrubí začneme popisovat ve směru od severu k jihu, čili od nejvyššího bodu v obci tak, jak je to udáno tokem Bystřice.

Stará cesta (Alter Weg):

• Čp. 45 — pramen byl zachycen 60 metrů severně blízko zmíněné cesty a ústil přímo před domem do jímky.
• Čp. 46 — pozdější továrna Schneppova, voda sem tekla potrubím 20 metrů z boční stráně.
• Čp. 47 — pramen byl zachycen v lukách severně od Staré cesty, potrubí vedlo k domu asi 80 metrů (pramen je k používání dodnes).

Str. 53

Blatenská ulice (levá strana):

• Čp. 42 — studna byla asi 20 metrů nad domem na stráni.
• Čp. 40 — potrubí vedlo od studny asi 60 metrů ze stráně nad domem.
• Čp. 34 — pramen byl zachycen na stráni nad domem asi 20 metrů.
• Čp. 33 — studna byla hned za domem.
• Čp. 32 — potrubí bylo vedeno z velké dálky asi 140 metrů ze stráně nad domem.
• Čp. 31 — studna byla asi 20 metrů od domu.
• Čp. 28 — bývalý hostinec „U lípy“ (Zur Linde), studna byla napájena potrubím asi 50 metrů vedeným ze stráně nad domem.
• Čp. 26 — potrubí přivádělo vodu od levého břehu Bystřice asi 80 metrů.

Blatenská ulice (pravá strana):

• Čp. 39 — potrubí vedlo přes ulici z levé strany asi 50 metrů.
• Čp. 30 — potrubí vedlo ze stráně směrem od Alter Weg asi 300 metrů.

Ulice T. G. Masaryka (levá strana):

• Čp. 13 — potrubí vedlo podél budoucí ulice Nádražní asi 160 metrů a současně napájelo i jímky u domu čp. 9 a 11.
• Čp. 7 — potrubí vedlo ze stráně Kostelního vrchu asi 60 metrů (zřejmě bývalá štola, zvaná Hraběcí neboli Šlikova) a dělilo se o vodu s domem čp. 3 a 5 a končilo na radnici, (byl to jeden z nejvydatnějších pramenů).

Ulice T. G. Masaryka (pravá strana):

• Čp. 19 — potrubí se napojilo na jiné, které vedlo do domu čp. 13.
• Čp. 6 — potrubí vedlo podél toku Bystřice z místa nynějšího parku asi 180 metrů, pokračovalo dále s pobočkou ke kašně vedle nynějšího čp. 2 až k faře a k domu, který měl čp. 119, (ta kašna vedle čp. 2 tam opravdu stála ještě po skončení světové války, jak nám dokazují tehdejší fotografie branců, rukujících za c.k. mocnářství.) Na místě kašny zbudoval pan Julius REINELT benzinovou pumpu.

Nádražní ulice:

Tehdá existoval pouze dům čp. 20 (katovna), který byl napojen na potrubí vedoucí k domu čp. 22.

Střední ulice:

• Čp. 59 — potrubí vedlo ze stráně pod Andělskou ulicí asi 60 metrů.
• Čp. 65 — dům měl vlastní studnu.
• Čp. 66 — studna byla asi 30 metrů od domu směrem na stráň.
• Čp. 70 — studna byla asi 40 metrů nad domem ve stráni (dodnes tam vyvěrá pramen).

Str. 54

• Čp. 75 — vydatný pramen zásoboval vodou tuto usedlost a navíc domy čp. 77 a 205.

Bludenská ulice:

• Čp. 44 — potrubí vedlo asi 30 metrů od domu směrem od stráně.
• Čp. 48 — potrubí vedlo z velké dálky přes Blatenskou cestu asi 200 metrů.
• Čp. 50 — dům měl studnu asi 30 metrů směrem k stráni.
• Čp. 52 — potrubí bylo napojeno na hlavní vodovodní řad, vedoucí bývalým náhonem z Bystřice na dřívější stoupy, umístěné v dnešní Meinlově ulici.

Andělská ulice:

• Čp. 62 — potrubí vedlo 60 metrů zprava ze stráně vrchu Tellerberg.
• Čp. 83 a 84 — měly společné potrubí vedoucí asi 60 metrů z téhož vrchu Tellerberg.
• Čp. 87 — druhý hlavní vodovodní řad, který sbíral vodu daleko v Lesíku a napájel tento dům spolu s domy čp. 89 a 51 a vedl dále do Kostelní ulice.

Kostelní ulice:

• Čp. 67 — potrubí vedlo z úpatí Tellerbergu nad nynějším domem čp. 92 a napájelo domy čp. 93 a 81 a vedlo dále až ke kostelu, kde se rozdělilo pro užitek domů čp. 87 a 102.

Karlovarská ulice:

Nynější parčík naproti čp. 80 (kdysi zde stál pivovar, který měl vlastní studnu). Od studny vedlo potrubí k domům čp. 106 (škola), 107 (fara), 105 a 193.

• Čp. 80 — odebíral vodu z vedlejšího pramene pivovaru.
• Čp. 118 — dům odebíral vodu dlouhým potrubím, vedoucím až z prameniště na abertamské silnici (tyto prameny se používají dodnes pro posílení místních vodních zdrojů).
• Čp. 123 — dům měl samostatné potrubí vedené asi 30 metrů ze stráně, kde lze lokalizovat bývalé štoly, především Šlikovu čili Knížecí.
• Čp. 126 — samostatné potrubí vedoucí ze stráně nad domem, byly na ně napojeny i domy čp. 129, 130 a 131. Také dům čp. 171 odtud odebíral vodu.
• Čp. 132, 133, 134, 136 — měly společný vodovod, napojený na hlavní řad vedený z abertamského prameniště.
• Čp. 143, 144 a 145 — měly společný vodovod vedený ze stráně pod Mühlbergem, (nad Velflínskou ulicí — pramen je tam dodnes).
• Čp. 158 — samostatné potrubí vedlo ze stráně Brandtnerbergu asi 500 metrů.
• Čp. 148 — potrubí vedlo ze stráně téhož vrchu asi 80 metrů.
• Čp. 210 — hájovna: potrubí vedlo z téhož vrchu (dodnes tam vyvěrá vydatný pramen).

Str. 55

Meinlova ulice:

• Čp. 190–194 — bývalá továrna využívala vodu z Galgenbergu (Šibeniční vrch) a používala též vodu z Mühlbergu, o kterou se dělila s domy čp. 170 a 171.

Jak je vidět, nebylo příliš těch domů, které měly samostatný vodovod, což dokumentuje i zřejmý fakt, že valná část obyvatel používala dešťovou vodu či ji brala rovnou z potoka (v zimě pak roztálý sníh) a žádných infekcí se nebáli — vlastně o nich neměli ani ponětí, takže se nelze divit, že se zde dosti často objevil tyfus, někdy dokonce jako hromadné onemocnění, o kterých je v análech zapsáno hodně, ať se těmto pohromám říkalo morové rány či jakkoliv jinak. Dokládá to i další fakt, že dřevěné potrubí, které se vyrábělo z bukových nebo v dražším provedení z dubových kmenů (ve fotoarchivu naší Kroniky jsou reprodukce prací z takových kmenů pomocí nebozezů), si mohl dovolit málokdo, takže řada obyvatel používala vodu z malých trativodů a ručejí a určitě si ji aspoň převařovala, když neměla možnost používat čistou pramenitou vodu, které zde po stráních bylo značné množství. Mapka udává několik druhů pramenů, kterým lze souhrnně říkat studna (Brunnen), značené „Br“, vyskytuje se však i celé slovo „Brunnen“. Každopádně tato skizza je cenným dokladem o vyspělé vodoinstalační technice, tím větším, že valná většina studní je dnes zasypána a voda vyvěrá pouze tam, kde zdroje jsou nejbohatší (potůček z luk podél Staré cesty po dnešní Nádražní ulici, 3 potůčky vedoucí ze stráně pod Kostelním vrchem, ručej vedoucí podél Abertamské silnice, mocná ručej tryskající nad bývalou lesovnou na Karlovarské ulici, pramen na Velflínské ulici).

Samozřejmě, že nejsou zachyceny veškeré prameny, které tehdá sloužily pro potřeby obyvatel, některé jsou na mapce značeny jen tužkou asi proto, že nebyly vydatné či byly odkryty později, než byla zhotovena tato mapka. Každopádně jsme mohli zaznamenat celistvý systém vodovodního řádu obce, což je pro další sledování vývoje zásobování vodou víc než potřebné a užitečné. V každém případě jde o cenný dokument, který odkryl mnoho záležitostí okolo života obyvatel obce, což je pro nynější časy víc než poučné. (Kapitolu „Vodovodní řád v obci“ od strany 50 až potud zpracoval podle vlastních bádání současný kronikář.)

Vraťme se však znovu k dokladům, psaným v knize Bärringen, Geschichte einer Stadt. Autor W. Ströer popisuje počátky prací a stavbu vodovodu: „V této době — autor myslí tím první desítku let 20. století — bylo město donuceno, aby se postaralo o centrální vodovod. Dosavadní dřevěné potrubí se stalo nefunkčním. Stavbou vodovodu byla pověřena firma Rumpel z Vídně (táž firma stavěla v té době i vodovod pro Rybáře a to až od pramenů z oblasti hostince „Wolfling“).

Str. 56

První práce na vodovodu začaly v roce 1911. Poblíž kapličky, zvané Schöglova, byla sváděna voda z rozličných dřívějších štol, která byla naprosto čistá a měla vynikající chuť. Shromažďovala se ve vodojemu, který slouží dodnes. Odtud vedlo potrubí loukami až k domu ševce Loosa v Nádražní ulici, dále se pak síť trubek rozvětvovala. Přirozený tlak vody byl natolik silný, že mohly být zásobovány vodou i nejvýše položené domy na Andělské ulici. Na počátku roku 1913 (autor uvedl chybný rok 1912, kdy byl teprve dokončen a dán do provozu vodojem, stalo se tak až v listopadu 1912 — pozn.kron.) bylo k centrálnímu vodovodu napojeno 168 domů. Je třeba dodat, že nikoliv malá část majitelů domů v dolním Perninku se projevila jako zatvrzelí zpátečníci, poněvadž raději používali nadále zdarma společně vodu ze studny (byla naproti nynějšímu „Perninskému dvoru“ na pozemku současné školy, tehdá ještě nebyla vystavěna — pozn.kron.); studna byla v používání již od roku 1650 a vznikla z proražené šachty. Denní tisk uváděl zprávy o vytvoření vodovodu a chválil Pernink, že má svůj vodovod hned vedle okresního města Nejdku, který vystavěl vodovod v roce 1909.

Další Výstavba Města

Pernink šel i v jiných etapách moderní doby: jak nám dokládají místní písaři, tak v zadní části přízemí radnice byl zřízen veřejný PISOÁR. Takovou zvláštností se nemohlo pochlubit žádné město téže velikosti (3000 občanů — pozn.kron.)

Zařízení pro napojení TELEFONU bylo hotovo v prosinci roku 1909. Telefonní aparáty měli: starosta Adalbert Meinl, samozřejmě i Radnice, pošta, hájovna čp.210, a vinárna hotelu „Poppenberger“ čp.104. Poplatek za tři minuty byl stanoven na 20 haléřů. Pro srovnání to byla cena půl litru piva — tehdá nikoli mnoho peněz za jeden telefonní rozhovor.

Zcela nepochybně se s počátkem 1. světové války město Pernink dobralo úrovně malého průmyslového města. Přes veškeré špatné podmínky v otázkách dopravy (nelze zjistit, jaké to byly špatné otázky dopravy, když obec měla svou železnici a nádraží o čtyřech kolejích — pozn.kron.), město si pořídilo vlastní elektrárnu pro svou potřebu, vodovodní řád i kanalizaci. Tyto poslední dvě věci budovali současně. Dříve nebylo žádným problémem vypouštět odpad rovnou do Bystřice. Ta se svým silným spádem se postarala, aby špinavé splašky, které tam byly vypouštěny, opět svým proudem přirozeně vyčistila. Vždyť v dolní části Perninku bylo možno nachytat i pstruhy.

V době, kdy byl zaveden telefon, byla zde zřízena i trojtřídka občanské školy,

Str. 57

(pokračování pětitřídky — později se jí říkalo měšťanka — pozn.kron.) Byla zde zřízena i tzv. pokračovací škola (4. ročník měšťanky — pozn.kron.) Ve škole byly nabízeny i doplňovací kursy v těsnopisu, účetnictví, domácích pracech (vaření), což bylo v porovnání k dnešku (autor myslí současná léta — pozn.kron.) velkým pokrokem pro každého, kdo měl zájem. (Dnes jsou tyto možnosti v mnohem větším měřítku soustředěny v Karlových Varech a Ostrově — pozn.kron.)

Osudová Léta První Světové Války

S počátkem 1. světové války roku 1914 změnily se podmínky nejen pro obyvatelstvo, ale i průmysl musel provést základní změny. Mnoho mladíků bylo povoláváno do zbraně. Pokaždé se s nimi loučil na nádraží tehdejší starosta Ströer.

Změny v městě se děly po všech stránkách: průmyslové podniky musely přinejmenším předělat své provozy. Vždyť kdopak měl za války zájem o krajky?! Někdejší odborníci nemohli být v práci plně využiti, navíc i oni byli z části povoláváni na frontu. Část podniků musela svůj provoz úplně zastavit. Velké podniky pracovaly jen dva až tři dny v týdnu. Všichni dělníci, kteří se nemohli nikde uplatnit, byli využíváni v tzv. nouzových pracech. Nezřídka byli tito lidé využíváni v cizině pro různé práce. Po nich časem následovaly i ženy k podobným pracem. Tihle dělníci a dělnice se dostali až do oblasti Vídně a Dolního Rakouska. Po dlouhou dobu byli od svých rodin odloučeni.

Prozkoumáme-li tehdejší záznamy městských písařů o dobách 1. světové války, zjistíme, že řada žen byly nasazena v Perninku do pečovatelské služby, protože sem bylo posíláno velké množství raněných vojáků k rekonvalescenci. Protože je nebylo možno ubytovat v soukromých bytech, byly jim zařízeny postele v tanečních sálech hostinců a ve školních třídách. Městská kronika píše o těchto záležitostech celé dlouhé stránky (ejhle, opět existence Kroniky — pozn.kron.), ale o nouzi, kterou prodělávali místní občané, není psáno nic, než kusé poznámky.

V Perninku byly zřízeny vlivem válečných podmínek nové provozy, především zde vznikla průmyslově zpracovávaná sláma na výrobu slaměných bot. V provozu firem bratří Meinlů, Kohlertů a Hanse Ströera bylo zhotoveno velké množství těchto slaměných bot, které sloužily vojákům za zimních měsíců jako ochranná obuv proti mrazu. Bylo samozřejmé, že část této výroby se dostala i mezi perninské obyvatelstvo. Ještě v třicátých letech bylo možno nalézt v komorách jednotlivých domů takovéto tlusté slaměné boty. V těchže továrnách byly v průběhu války vyráběny i papírové oděvy. V městské kronice je mnoho obrazů těchto prazvláštních obleků (další doklad o tom, že Kronika města existuje, ale asi jen pro ty, kteří si ji

Str. 58

vzali s sebou při odsunu, což je nám přinejmenším líto, že my se nemůžeme přesvědčit o takových raritách, protože nemáme k této kronice přístup. Kdepak se asi nachází? — kronikářův povzdech.) Jak dalece tyto papírové obleky vydržely a jak se vůbec mohly nosit, o tom není nic zaznamenáno.

Využívání nezaměstnaných Perninčanů, jak jsme již uvedli — píše dále autor — bylo v té době na denním pořádku. Je to k poznání i z těchto dat:

• 22.8.1914 — 6 mužů přiděleno k lesním pracem do prostoru Weißwasseru a Wallsteinu
• 24.8.1914 — 25 mužů posláno do Žatce ke sklizni chmele
• 23.9.1914 — 60 mužů určeno k nouzovým pracem při čistění vodoteče Bystřice
• 14.10.1914 — 61 mužů odesláno k výkopovým pracem u města Krems/Donau
• 10.11.1914 — za vedení radního Poppenbergera odesláno 114 mužů k výkopovým pracem do města Stammersdorf u Vídně
• 14.11.1914 — 40 dělníků posláno k výstavbě baráků do Dolního Rakouska
• 28.1.1915 — 170 mužů odesláno k výkopovým pracem pro muniční továrnu východně od Vídně

Podobná přemísťování nezaměstnaných mužů trvalo po celou dobu války. Od roku 1917 docházelo k nasazování žen do těchto nouzových prací. Muniční továrna poblíž obce Wöllersdorf byla trvalým cílem těchto přepravovaných lidí obého pohlaví. Mezi různými nehodami při těchto pracech se řadí jedna, kdy přišla žena z Perninku roku 1917 o život. Jak dlouho trvaly tyto nucené práce v cizině, není nikde uvedeno. Nevíme nic ani o celkovém počtu účastníků těchto prací.

Datum 15.8.1915 je dnem zahájení nouzových prací při výstavbě silnice z Perninku až k samotě Chaloupky (Tellerhäuser).

K postupu prací v čase 1. světové války je třeba připomenout, že v jednotlivých pletárnách bylo vyráběno velké množství spodního prádla pro vojsko. Některé polotovary byly odesílány po železnici k dalšímu zpracování. Konečné zpracování však bylo vždy v Perninku, jak svědčí tyto údaje: například dne 27.1.1915 Pernink odvedl 8.000 souprav za pomoci dodavatelů z Hřebečné, kteří dodali 3.400 souprav, z Abertamy bylo dodáno 1.600 souprav, z Blatné jen 1.100 souprav.

Rovněž docházelo ke sběru kovů všeho druhu. Tak například ke dni 24.4.1915 odevzdaly školní děti tato množství kovů: 42 kg mědi, 80 kg cínu, 131 kg zinku, 179 kg olova, 135 kg mosazi, 140 kg kovových směsí. Uvedené množství mělo hodnotu 3.000 korun (zda tuto částku děti dostaly, není nikde uvedeno.)

Vyzvánění perninských zvonů bylo slyšet naposledy dne 10.11.1916. V Abertamech

Str. 59

se totéž odehrálo den poté. Zvony byly odvezeny na roztavení. Také o válečných půjčkách, které byly uvedeny ve velkém množství, místní kronika nic neříká.

Ceny potravin během války dosáhly astronomických výšek. Trvalá nouze v této věci je již uváděna několikrát. Toho využívali především chamtivci a „křečkové“, za jídlo pobírali nekřesťanské peníze. Nakonec však ani sedláci neměli pomalu do čeho kousnout. Zřízené lidové kuchyně sice pomáhaly nouzi zmírnit, ale odstranit ji nedokázaly. Jak špatně to bylo s obživou a zdravím obyvatelstva, ukazují záznamy z Abertamy, kde během války zemřelo na 1.000 obyvatel většinou hlady. V této době si celá velká většina občanů nemohla koupit aspoň to nejnutnější, protože neměla dostatek peněz. Ceny za potraviny jsou z místní kroniky v rakouských korunách:

Podobná zdražení se týkala všech potravin. Oděvy, pokud byly vůbec k sehnání, především papírové, byly pro svou cenu pro normálního smrtelníka nedostupné. Mzdy zůstaly stát na předválečné výši. Na konci války stála kopa vajec 67 korun (čili 1,11 K za kus!) Obchodníci prodávali švestky po kusech, 8 švestek stálo 50 haléřů. Před válkou totéž množství stálo jen 4 haléře.

Konec 1. Světové Války

Bezprostředně po válce se zvýšily ceny ještě více. Peníze prostě přestaly mít hodnotu. Nové české vládní kruhy byly vůči tomuto cenovému chaosu zcela bezmocné. V Perninku (ale i jinde) musel pomoci znovu les: houby a borůvky pomáhaly částečně mírnit bídu. Rozšířilo se i pytláctví, chycená zvěř by prodávána do Nejdku, Karlových Varů i do velkých saských měst za velmi nízkou cenu. Prostě bylo třeba získat peníze za jakoukoliv cenu. Staré rakouské peníze se staly bezcennou makulaturou. Slibovaná nová hodnotná měna — česká koruna — nechala na sebe dlouho čekat. O dni 5.3.1919 je zapsáno, že v Blatné došlo na základě kolkování peněz mezi tisícem mužů a žen k vřavě. Pouze okolkované peníze mohly být vyměněny za českou korunu. Staré rakouské bankovky měly v té době hodnotu 1.831 korun rakouských za 1 korunu českou.

Pomalý návrat k vývoji průmyslu v Perninku nastal až v únoru 1920. V prostorách

Str. 60

Poppenbergerovy továrny bylo zřízeno zpracování dřeva: společnost VEMA z Karlových Varů dodala stroje na výrobu překližek a lupenkového dřeva. Také paličkářství se počalo zvedat. Dobrá paličkářka si mohla vydělat denně 20 korun. Byly činěny pokusy obnovit i strojní krajkářství, narazily však na nečekané potíže. Surovina byla nepředstavitelně drahá naproti Sasku, kde byly ceny mnohem nižší. Jednotlivé firmy se tudíž pustily do ilegálního dovozu ze Saska. Nezřídka byly převáženy přes hranici celé kolony povozů, plných surovin. O tomto pašování není nikde ani zmínka. Saská města — Zwikau, Chemnitz, Glauchau a Merane — byly cílem jednotlivých pokoutných cest. V té době tohle obchodování nebylo bráno jako protizákonné, hlavně že obyvatelé dostali peníze, aby si mohli koupit aspoň chléb. Počátkem roku 1920 bylo v Perninku pouze 15 tkalců a 10 rukavičkářů. Ostatní neměli práci nebo se zabývali jinými pracovními obory.

Místní kronikář pokládal za nutné uvést, že nový president Československa navštívil Potůčky a jejich hranici, namísto aby napsal o nouzi mezi obyvatelstvem — pokračuje autor článku. — Je zapsáno, že v Perninku byly pro vracející se válečné zajatce pořádány uvítací plesy.

V listopadu 1920 bylo započato se stavbou vedení vysokého napětí z Nejdku přes Nové Hamry a Tisovský vrch do Perninku a dále do Abertamy. Toto vedení bylo dokončeno v březnu 1921.

První odvody mladých Perninčanů k vojenské službě v československé armádě byly dne 5.9.1920. Vojenské služby schopnými bylo prohlášeno 25 mladíků povolávacích ročníků 1898, 1899 a 1900.

Dne 1.11.1920 byla znovuzřízena pokračovací škola jako 4. ročník měšťanky. Dále je zaznamenáno, že i v pletárnách začali přijímat pracovní síly, zprvu jen na výpomoc, ale počátky oživení průmyslu vypadaly již optimisticky.

Farář Karl BOCK mohl opět posvětit nový zvon, darovaný rodinou ZENKEROVÝCH. Od toho dne (7.4.1921) byl tento zvon nazýván modlitebním.

Pánové NEUBURGER a STRASSBERGER koupili dne 7.5.1921 dřívější Kohlertovu továrnu na Bludenské ulici a počali zde vyrábět luxusní glazé rukavičky z vyčiněné kozinky (dělo se tak v čp.229) a to již od 16.8.1921.

Dne 19.8.1921 přešla jediná továrna na krajky (čp.247) z majetku Josefa HERMANNA do velkoobchodní společnosti GEC (čp.288), kde bylo vyráběno prádlo a oděvy. Z počátku měla firma 50 žen. V téže době byla napojena elektrická síť na přespolní vedení a místní turbiny byly odstaveny. Bylo jich používáno pouze při výpadku napětí a při bouřkách.

Str. 61

Dne 21.10.1921 byla zavedena v Československu nová měna a připojena k mezinárodnímu měnovému fondu. Česká koruna tak získala svou mezinárodní hodnotu. Po této konvertibilitě české měny získala česká koruna přepočet vůči říšské marce 1:1,9. Tímto přehodnocením měny započaly zlaté časy pašování, nyní se vyplatil jakýkoli nákup v Sasku. S přibýváním inflace v Německu vzrostly možnosti pašeráků do nepředstavitelných rozměrů. Rozumí se samo sebou, že mnohý Perninčan prodával své propašované tovary znovu v místech vzdálených od hranice samozřejmě s patřičným výdělkem. Především pro ty, kdož neměli zaměstnání, byly tyto výdělky víc než jen příplatek na denní chléb. V této souvislosti nelze zapomenout, že všichni dělníci, kteří měli svá pracoviště v Sasku a tam také dostávali svou mzdu, byli v nevýhodě: za svou krušně vydělanou mzdu (v inflačních markách) mohli získat ve své domovině skutečně málo a v průběhu let dokonce téměř žádné potraviny. Pro ně se už od roku 1923 nevyplatilo pracovat v Sasku. Ani patřičná interpelace v pražské parlamentu nedosáhla vyrovnání německé měny vůči české. K této žádosti prohlásil český parlament, že jde jen o malou německou menšinu v českém území.

V Perninku pokračovala úspěšně hospodářská výstavba: založení mlékařské a mlékárenské zasílatelské společnosti se uskutečnilo v březnu 1922. Z míst v okolí Sejfů, Bludné a Mrtvého potoka se sbíralo nadojené mléko a prodávalo do Nejdku a Karlových Varů. O výsledcích prodeje nejsou žádné záznamy, v každém případě se však musela výrobcům tato práce vyplatit, když ještě v letech 1934/35 vezl denně jeden obchodník s mlékem z Bludné svůj povoz ulicemi Perninku a nabízel mléko a sýry za nízkou cenu.

Dne 16.12.1921 zaznamenal kronikář, že společenství KONSUM zřídilo v Perninku velkou filiálku. Nabízeli zboží za 2% slevu v místnostech bývalé továrny Poppenbergerovy.

Vysoké zhodnocení české koruny v mezinárodním obchodu devisami bylo znát i v perninském hospodářství, především v exportu. Velký zájem v cizině byl o krajky a samozřejmě i o rukavičky. Stoupající inflace v Německu tomu všemu jen dopomohla. Tyto nové okolnosti však postupně počaly brzdit hospodářský vývoj. V KRONICE jsou zaznamenány pouze některé okolnosti. Tabulka, uveřejněná ve „Volkswille“ podává zprávu o hodnotě koruny v mezinárodních přepočtech. V den zveřejnění kursu (15.10.1923) bylo zřetelné, že až posud ani v Německu, ani v Rakousku, ani v Maďarsku nedošlo k žádné změně, pokud se týkalo reformy jednotlivých hodnot. V Německu nebyly propláceny důchody pomocí marky. V Rakousku původně neexistovaly šilingy, ty byly zavedeny později a platily až do připojení Rakouska k Říši.

Str. 62

Teprve roku 1946 platil šiling v nové hodnotě. V Maďarsku zprvu neměli jako měnu pengö, ta byla zavedena později a platila až do roku 1946. Teprve poté bylo zavedeno platidlo forint.

Tabulka, kterou uveřejnil deník „Volkswille“ dne 15.10.1923: za koruny bylo možno dostat:

• 5,25 korun — 1 bilion říšských marek
• 34,90 —"- — 1 US dolar
• 52,50 —"- — 1 libra šterlingů
• 4,87 —"- — 10.000 rakouských korun
• 1.318,00 —"- — 100 holandských guldenů
• 603,00 —"- — 100 švýcarských franků
• 152,25 —"- — 100 italských lir
• 133,25 —"- — 100 francouzských franků
• 39,62 —"- — 100 jugoslávských dinarů

Od roku 1923 počíná nový rozmach v hospodářských otázkách i v Perninku. Možnosti se hledaly všude, kde jen se dalo. V archivech jsou záznamy o pokusech při proměnách hospodářství:

• 21.7.1923 — instalování telefonního kabelu z Karlových Varů přes Pernink do saského města Chemnitz
• 5.9.1923 — 200 občanů města požaduje před radnicí znovuzavedení výroby uniforem v dosavadních továrních objektech
• 20.9.1923 — při obnově povrchu Nádražní ulice zřízen chodník. Při pokládání kanalizačních rour v oblasti Nádražní ulice bylo nasazeno 85 nezaměstnaných mužů v rámci nouzových prací
• 16.11.1923 — firma Eduard KUGLER začíná v někdejší Wöllnerově provozovně s výrobou látkových rukavic
• 16.11.1923 — stávka rukavičkářů firmy Antonín HÄUSER, šlo o zvýšení mezd. Tato firma byla dodavatelem pro pražskou firmu ALTSCHUL
• 3.12.1923 — obnovena jednání s obcí Abertamy o změny obecních hranic. Abertamy žádaly připojení Horní Rybné k obci. Jednalo se přitom o všechny části, ležící západně od Rybné. Patřila sem i továrna koželuha a barvíře pana ZIMMERMANNA. Město tento požadavek samozřejmě odmítlo
• 16.4.1924 — starosta a továrník Franz BARTL řídil první automobil v městě
• 26.6.1924 — po rozsáhlých přestavbách radničního sálu bylo zřízeno moderní kino

Str. 63

z prostředků Spolku invalidů 1. světové války. Vlastníkem bylo konsorcium válečných invalidů v Perninku. Proto také se kinu říkalo „Kino invalidů“.

• 1.7.1924 — stavba a uvedení do provozu telefonní linky z Nejdku do Perninku
• 2.8.1924 — otevření nového obchodu s konfekcí v domě čp.130 (Purkartův dům). Obchod byl pobočkou firmy Sigmunda BRÜCKNERA z Nejdku. Místní písař poznamenal, že Brückner byl Žid, tehdá to však nemělo v žádném případě rasistické zázemí
• 20.8.1924 — firma NEUBURGER a STRABBERG zbudovali v oblasti své továrny novou barvírnu kůže. Bylo zde nově zaměstnáno 15 až 18 dělníků
• 20.10.1924 — přes Pernink přeletěla vzducholoď GRAF ZEPPELIN
• 22.12.1924 — dosud žádné sněžení, počasí jako na jaře
• 25.1.1925 — doposud ještě ani jedna vločka sněhu. V poledne 18 stupňů nad nulou!
• 10.5.1925 — v Perninku prvně slaven „Den matek“
• 1.11.1925 — znovuautevření pohostinství Alberta HOFMANNA (čp.64) ve Střední ulici (mělo název: „Café Lomboi“)
• 16.6.1926 — v rámci chystaných slavností „ANNAFEST“ převzal pohostinství „U MĚSTA LIPSKA“ (dnešní Plzeňka — pozn.kron.) Franz ENDT s rodinou. (Slavnosti Annafest byly tradičně pořádány na svatou Annu ve formě tzv. posvícení a procesí ke svaté Anně, patronce prvního kostelíka v Perninku, jednak do Sedlece, kde je rovněž kostel svaté Anny — pozn.kron.)
• 1.6.1926 — výstavba silnice z Perninku do Abertamy. Tato silnice měla jako první pravý štěrkový podklad
• 20.6.1926 — firma bratří STEINBERGROVÉ koupila tovární budovu Aloisie WÖLLNEROVÉ na Abertamské ulici za 290 tisíc korun. Byla zde zřízena výroba rukaviček (dnes je budova obsazena školní mládeží jako družina a jídelna — pozn.kron.)
• 25.6.1926 — město kupuje starou Volskou louku a provádí její parcelaci. Čtvrť dostala jméno Školní louka (název „Volská“ by se nelíbil k používání, proto si obyvatelé půjčili jméno od sousední louky — pozn.kron.) Mezi lidmi se této čtvrti říkalo „Malá Asie“. Byla zde postupně zavedena elektřina a kanalizační síť
• 19.7.1926 — zalesňování prostoru kolem centrální sběrny vody pro vodovod. Bylo zasazeno 10 tisíc nových smrků, jenom na mzdách bylo vyplaceno 2.800 korun
• 2.8.1926 — vysvěcení nového zvonu v souvislosti s 50. výročím založení hasičstva
• 4.9.1926 — začátek stavby vodovodu od hostince J. RIEDLA (Karlovarská ulice čp.

Str. 64

289 — pozn.kron.) k prvním domkům nové čtvrti na Školní louce. Stavbu provedla firma ULLMANN za 2.257 korun.

• 5.10.1927 — dokončení stavby silnice z Abertamy po nové Hřbitovní ulici (nyní se jmenuje RENNEROVA — pozn.kron.) až k Pivovarské lávce
• 10.10.1927 — zakoupení domu pana WÖLLNERA pro Raifaisenku v Perninku. Prvním ředitelem byl Ferdinand KOHLERT, prvním úředníkem Adalbert LILL
• 20.10.1927 — vilu „Elsa“ (čp.77 — dnes je zde Obvodní zdravotní středisko — pozn.kron.) koupil MUDr. Eduard EISENKOLB. Tento lékař zde měl praxi až do roku 1937. Byl to člověk schopný řešit veškeré potřeby Perninčanů: dovedl spravit nejen zlomené ruce a nohy, ale uměl provádět dokonce i malé operace. Mnohému Perninčanovi uměl pomoci na cestu životem. Byl užitečný i jako zubní lékař. Prostě patřil k Perninku jako voda k Bystřici (byl také jmenován spolu s T.G. Masarykem čestným občanem města Perninku a to v roce 1932. Po něm už byli jmenováni jen Ferdinand KOHLERT — továrník a ředitel Raifaisenky rovněž roku 1932, dále pak v roce 1936 (28.1.) Franz ZIMMERMANN, továrník z Rybné. T.G. MASARYK byl jmenován čestným občanem Perninku dne 6.3.1935 — pozn.kron.)
• 13.11.1927 — znovuotevření hotelu na Klínovci. Je o něm na lokty dlouhá zpráva o tomto otevření (píše autor, ale kde se ta zpráva nachází, to už neříká — pozn. kron.)
• 26.12.1927 — na druhý vánoční svátek byly zahájeny závody ve skocích na lyžích na novém můstku. Můstek byl zbudován na stráni zvané „Fleischer Gründel“ bezprostředně nad viaduktem, vedoucím do nádraží. Vítězem se stal tehdá Anton POPPENBERGER se skoky 39 a 41 metrů. Výraznou známkou tohoto můstku byl 25ti metrový nájezd zbudovaný ze dřeva. Stal se dokonce symbolem pro Pernink jako centrum zimních sportů

V roce 1927 byla provedena velká přestavba továrny GEC (hovoříme o budově Triola dnes QUILT — pozn.kron.) Budova byla navýšena o jedno patro a byla sem přistavěna zařízení pro očistu pracovníků.

• 22.4.1928 — provedena obnova vnitřku kostela pomocí firmy POPPENBERGER, která ji z valné části financovala, zbytek oprav bylo zajištěno z darů obyvatel
• 28.4.1928 — vyjel zde první motorový valník (neboli nákladní automobil — pozn. kron.) firmy Ernst LOOS. Městský písař poznamenává v análech: valník s nepřiměřenou rychlostí
• 20.5.1928 — v souvislosti s volbami v Německu projelo tudy 180 automobilistů

Str. 65

Jezdci byli lázeňští hosté z Karlových Varů (zachovala se i fotografie z té akce, je v archivu Kroniky — pozn.kron.)

• 11.7.1928 — poznámka v kronice, že v tomto dni perninský občan Richard GÜNTHER přišel o život jízdou na motocyklu do Karlových Varů
• 27.11.1928 — město ztratilo svého dlouholetého a všeobecně oblíbeného sekretáře Julia REINELTA, který zemřel tragickou smrtí
• 2.1.1929 — nový sekretář Ernst FISCHER z Ostrova nastoupil do funkce s platem 12.000 korun ročně
• 28.2.1929 — zavedení poplatků za psy: za 1 psa byl stanoven poplatek 50 korun, za 2 a více psů pak 200 korun, oboje ročně
• 1.3.1929 — zřízení nové městské knihovny v budově radnice bylo uskutečněno značnou dotací ministerstva školství a kultury
• 3.3.1929 — dvě šestinedělky zemřely na horečku omladnic. Až do vyšetření důvodů byla porodní bábě Magdaleně RÖCKERTOVÉ odebrána praxe. Obnovení této praxe bylo povoleno v létě téhož roku
• 1.6.1929 — kino invalidů dostalo vlastní agregát na výrobu elektřiny. Tento agregát byl umístěn ve sklepě radnice
• 1.7.1929 — zaveden poplatek z karetních her. Za jednu hru muselo být odvedeno 50 haléřů do městské pokladny
• 1.8.1929 — výstavba mostku na Staré hřbitovní ulici poblíž starobince. Stavba stála 10.867 korun

Další Záznamy V Jednotlivých Letech

1930 — záznam v kronice uvádí, že jako v předešlém roce 1929, tak i nyní byli rukavičkáři plně zaměstnáni. Mládež, opouštějící školu, byla téměř všechna přijata do rukavičkářství. Povětšině zde nalezli i svůj učňovský obor.

V domě čp. 2 zakládá Willy REINELT drogerii s potřebami pro foto, optiku a sanitární potřeby.

V témže roce město buduje okružní silnici kolem čtvrti Školní louka.

Firma GANTS (Louis FISCHL) z Grenoblu buduje rukavičkárnu v Meinlově ulici (čp. 188).

V průběhu nouzových prací byla zbudována silnice od trafiky pana RENNERA až k továrně fy. NEUBURGER (Střední a Bludenská ulice). Práce stály 31 tisíc korun.

Str. 66

Samota Rybná dostává elektřinu z abertamské sítě.

1931 — Novohamerský občan Willy RICHTER získává koncesi k výrobě příležitostných tiskovin.

1932 — I když město mohlo slavit 400. výročí založení, přesto se nic zvláštního zde nekonalo. Pouze byla vydána brožura dr. Johanna ENDTA „Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen“, jejíž vydání město dokázalo financovat. (Naproti tomu stejné výročí 400 let založení obce se konalo v sousední Horní Blatné velkoryse, s mnoha průvody krojovaných a maskovaných občanů včetně natočení němého filmu o průběhu této slavnosti v srpnu roku 1932. Film je uložen v Národním technickém museu — pozn.kron.)

Byly opět zavedeny týdenní trhy: o všech útercích a sobotách dopoledne byla nabízena zelenina a ovoce stánkovými prodavači na Tržišti (dnešní místo bývalé benzínové pumpy — pozn.kron.)

Ke dni 8.5.1932 kronika zaznamenává, že v Perninku tohoto dne byly uspořádány volby do městského zastupitelstva. Poprvé měly zde levicové strany za dobu historie voleb většinu v zastupitelstvu. Jako nový starosta byl zvolen barvířský mistr Franz HOFMANN (lidově zvaný „Boxer Franz“). V pramenech a listinách o výsledcích voleb je uváděn omylem jako příslušník Komunistické strany, byl však pravým sociálním demokratem (tak to tvrdí autor článku Werner Ströer. Brát Hofmannovu stranickou příslušnost jako omyl je pouhým zastíráním pravdy, která není autoru po chuti: v archivu Kroniky perninské je uložen originál kandidátky Komunistické strany, kde na prvním místě figuruje právě tento Franz HOFMANN — pozn.kron.)

Ode dne 8.5.1932 je pohled na celý vývoj města pozoruhodný — píše opět autor tohoto článku — protože od tohoto dne nebyly zaznamenány žádné události v městské kronice. Je to opravdu ojedinělý úkaz v historii města, které jednoduše pominulo nutnost zaznamenat události pro své občany a jejich potomky.

Víme dobře, že v průběhu doby až k počátku 2. světové války se v hospodářství nekonaly žádné významné změny ve městě. Bylo by však lépe, kdyby nějaké ty zápisy a dokumenty zde zůstaly, aby bylo zřejmé, jak dalece se tvořily možnosti především v živnostenské oblasti. Je zde nutno poznamenat, že řada pracovních sil především z údolí Rolavy našla v Perninku své pevné pracovní místo. Rovněž tam chybí záznam o pendlování řady občanů v období před válkou, když si Perninští vydělávali na chléb v Abertamských rukavičkárnách, zatímco během války tomu bylo naopak: mnohé abertamské ženy, protože ztratily možnost vydělávat si výrobou

Str. 67

rukaviček (o něž poklesl zájem), daly se najmout jako švadleny v perninské továrně firmy NECKERMANN.

Další jednostranné a zaujaté tvrzení autora článku se dovolává výpovědí očitých svědků: „Od počátku změny vedení obce v Perninku se neproměnily pouze politické mocenské struktury: spolupráce radnice s místními ekonomickými mocnáři se vyskytovala pouze ojediněle. Přestala totiž ona chvalně známá štědrost bohatých občanů bez ohledu na potřebu města. Také často až nepochopitelná opatření města neměla vždy u obyvatelů patřičné pochopení (škoda, že autor neuvedl nějaké příklady — pozn.kron.) Nesprávnosti při rozdělování „Českých karet“ (podpůrné akce při zmírňování bídy — pozn.kron.), které nebylo vždy spravedlivé, nepřinášely zlepšení klimatu v obci. Málo vzdělaní lidé byli dosazováni do úřadů díky jejich politické příslušnosti, naproti tomu došlo k nepochopitelným zákrokům v personálním obsazení obce. Tak například Josef PÖSSELT, známý vyvolávač obecní vůle, ztratil svou funkci — ten, který po mnohá léta putoval městem se svým bubínkem a vyvolával sdělení městského úřadu, byl přes noc nezaměstnaným. S jeho odchodem zmizela i další část perninské tradice (tak si aspoň uronil slzičku tento naveskrz zaujatý autor článku — pozn.kron.)

I když před počátkem 2. světové války dosáhlo veškeré obchodování rozkvětu, přesto zde existovala řada trvale nezaměstnaných občanů. Ti byli závislí na příděl „českých karet“, aby uhájili své živobytí. Příčiny této dlouhodobé nezaměstnanosti byly rozličné: perninské závody si držely svůj stálý počet zaměstnanců, k tomu přistoupily nové závody, které však požadovaly odborníky, jako například firma ESKA a DUTKA v staré Meinlově továrně, firma GÖHLER na sáňkařské dráze, firma KRAUS v Meinlově ulici, firma BAYER ve staré továrně STEINBERGER. Firma bratří BARTLOVÝCH pracovala naplno stejně jako továrna na prádlo a oděvy „GEC“. Kolik zde bylo celkem zaměstnaných lidí ve všech závodech, o tom chybějí záznamy jak v kronice, tak i ve služebních spisech.

Počátek 2. Světové Války

Na počátku této války t.j. od 1. září 1939 se obraz perninského hospodářství zásadně přeměnil: rukavičkářství ztratilo své odborníky, byli k dispozici pouze ti staří pracovníci, kteří nepodléhali vojenské povinnosti. Zcela jinak tomu bylo v závodech, kde předtím pracovaly hlavně ženy: továrna GEC po odtržení Sudet od Československa přešla do majetku velkofirmy NECKERMANN a zde se práce rozvinula naplno především v oblasti výroby vojenských uniforem. I v dalších místních přádelnách byly přibírány ženské pracovní síly především zpracování tylu a obvazů. U firmy Neckermann se počaly vyrábět uniformy ve velkém, občas musela firma pracovat dokonce na dvě směny. V Abertamech, kde rukavičkářství stálo ještě aspoň „na jedné noze“, bylo z hospodářského hlediska poměrně klidno. Pouze část šiček rukavic musela přesedlat na jinou profesi — učila se v Perninku šít uniformy.

Str. 68

Až potud je článek Wernera Ströera pro naši dokumentaci potřebný a občas i zajímavý, byť poměrně zaujatý. Dověděli jsme se řadu věcí, které byly předtím našemu bádání skryté. Stojí za to připomenout ještě jednou onen fakt, že několikrát se objevila zmínka o čerpání pramenů z kroniky, což znamená, že tato „ztracená“ kronika existovala a bohdá existuje doposud, jenom nevíme, kdo ji vlastní.

Závěr tohoto článku Wernera Ströera je plný obvyklých nářků a osočování našeho státu za akci, zvanou jak námi, tak i mezinárodními institucemi odsunem německého obyvatelstva z naší vlasti. Této věci jsme už minule mnohokrát věnovali patřičný zájem ve smyslu odhalení pravdy. Faktem zůstává, že k násilnému odsunu došlo, avšak v zájmu pravdy pro budoucí pokolení trváme na tom, že se tak stalo na základě platných usnesení Spojeneckých velmocí, tedy Spojených států severoamerických, Sovětského svazu, Velké Britanie a Francie. Dohadovat se o pojmy, zda došlo k odsunu či k vyhnání, je hra se slovy, z čehož strana, zastupující bývalé příslušníky Sudet, by ráda vytloukla kapitál ve svůj prospěch. Nelze zastírat, že konec války dohnal některé naše obyvatele až k nehumánním drsnostem a dokonce i k násilným činům v období let 1945/46. Můžeme jen přidat náš názor na to, že víme, jaký osud nám chystala Velkoněmecká Říše, kdyby vyhrála válku: vystěhování celého našeho národa na jih Jižní Ameriky, do Ohňové země! Tenhle fakt je totiž velice opomíjen při hodnocení aktu odsunu Němců. Nestranný pozorovatel by měl mít povinnost porovnat tento zásah z naší strany s událostmi kolem okupace Čech a Moravy, kdy docházelo bezesporu k daleko větším drsnostem při expanzi německé moci a to nejen z vojenského hlediska, často, ba až příliš často krvavým. Jedno od druhého nelze odloučit, obě dnes tak horlivě diskutované akce jsou nerozlučně svázány: nebýt okupace Čech a Moravy, nedošlo by ani k odsunu Němců z pohraničí, tento osud si Němci zavinili sami (dodnes víme a zní nám v uších, jak tenkrát v roce 1938 Němci chodili průvodem po obcích a městech a skandovali: „Lieber Führer mach´ uns frei von der Tschechoslowakei!“) Nelze popřít, že z obou stran docházelo k tragickým událostem, ale ať budeme jakkoliv šermovat argumenty na politické scéně Evropy, minulost už nezměníme — snažme se tedy změnit zítřek k prospěchu obou prozatím se svářících států na poli práva. To by mělo být devizou k smírnému zakončení této neustále choulostivé otázky. (Až potud obšírná kronikářova poznámka, s jejímž zněním nemusí každý souhlasit, nicméně fakta je třeba vzít na vědomí.)

Str. 69

Perninská Řemesla

Vraťme se znovu ke knize, z níž čerpáme informace — zabývejme se statí takto nadepsanou: i když jsme o tomto odvětví už psali v naší Kronice, využijme nových záznamů z článku autorů uvedené knihy:

„Má-li se hovořit o perninských řemeslech, pak je nutno vrátit se daleko zpět do historie města. Naši prapředkové byli vlastně prvními řemeslníky v této oblasti. Podle dr. MOTHESE — píše se v článku — to byli HERMUNDUROVÉ z kmene Germánů. Ti totiž za časů franckého krále CHLODWIGA sídlili v oblasti Krušných hor. Tuto lesnatou část území nazývali pro jeho hustý les temným pralesem. Zdejší obyvatelé byli uhlíři a smolaři. Živili se především sběrem hub a lesních plodů, hlavně však lovili zvěř. Jejich úlovky byly výhodným artiklem pro obchodování s obyvateli údolních míst. Během stěhování národů v 6. století přistěhovali se sem z východu slovanští SRBOVÉ a LUŽNIČANÉ, takže zde žili po staletí pospolu Germáni a Slované a navzájem si vypomáhali všelijakým obchodováním a především prodejem lovné zvěře.

Z tohoto faktu, že došlo k osídlení Slovanů po celém Krušnohoří, zachovalo se mnoho různých obyčejů, které byly dodržovány ještě v třicátých letech 20. století. Jeden z takových obyčejů byl „HONNA SCHLOG“ (česky to znamená „Rána do kohouta“) o němž jsme už psali. Po násilném zatlačení Slovanů saským vévodou Heinrichem I. v letech 919 až 936 na východ směrem k Labi zde zůstal pouhý zlomek Slovanů. (Ejhle — také odsun neboli vyhnání — pozn.kron.)

O samotné výdělečné činnosti až do počátků dolování nejsou zprávy. Se samotným dolováním rudniny se vyvíjela různá řemeslnická odvětví, což můžeme zjistit z daňových rulí, které byly jedním z práv propůjčených obcím. Byla zde uvedena řada řemesel, které fungovaly ihned od počátků založení města: uhlíři, řezníci a pekaři, tesaři a truhláři, výrobci prachu a barev, valchaři, rukavičkáři, koželuhové a vačkáři. Byl zde i krupař stejně jako švec a krejčí. Také výrobci postrojů a vozů samotných využívali rovněž řemesel potřebných pro dolování. Je tedy zřejmé, všechny druhy řemesel byly svázány pouze s hornictvím, až teprve roku 1654 se uvádí v daňové ruli řemeslo, které nemělo s hornictvím nic společného: bylo

Str. 70

to paličkářství, které v uvedené době provozovali různí podnikatelé (jinde na stránkách kroniky uvádíme jejich jména — pozn.kron.) Hlavním sídlem paličkářství byly osady Rybná a Lesík a především Bludná. V blízkém okolí se toto řemeslo rozvinulo především v Sejfech, Božím Daru, Vysoké Peci a Nových Hamrech. Zajímavé i je, že v této řadě krajkářské oblasti chyběla tehdá Horní Blatná (to je otazník pro budoucí badatele v oblasti historie Krušných hor — pozn.kron.)

V roce 1554 jsou v daňové ruli uvedena tato povolání perninských občanů: 4 tesaři, 2 ševci, 2 řezníci, 2 pekaři, 2 uhlíři, 1 pláteník, 2 tkalci, 1 krejčí, 2 prachaři, 1 bednář, 1 výrobce pálenky. Jiná řemesla nejsou v daňové ruli uvedena, protože nebyla provozována samostatně a byla pouze příležitostnými výdělečnými činnostmi.

PERNINSKÉ Cechy

Pokud jsou zachovány v archivech záznamy, pak lze z nich vyčíst, že v Perninku byl v průběhu panování cechů zaveden přísný pořádek. Cechy měly svou cechovní truhlu a zvláštní pečeť (na jiném místě Kroniky je popsán řád a tvar pečetí i znaků spojených řemesel — pozn.kron.) Cechmistři se starali o dodržování přísných pravidel. Prohřešky proti tomuto řádu byly stíhány vysokými pokutami. V případech obzvláště těžkých měl platnost výrok výboru, což se rovnalo vyloučení z města. Řemeslníci nesměli provádět své řemeslo mimo město. Cizí řemeslníci nesměli bez svolení cechu vykonávat zde svou práci. Pokud se cizí řemeslníci provinili proti tomuto nařízení, byly tvrdě potrestáni buď vystavením na pranýř nebo bičováním, v těžkých případech skončili v perninské věznici (byla umístěna ve sklepích radnice — pozn.kron.)

Od roku 1681 bylo zřízeno i vyučování řemeslnického dorostu. Od tohoto roku dostala perninská řemesla také svůj řád (je popsán na jiném místě kroniky). Tyto cechy trvaly bez jakýchkoliv změn až do roku 1859, čili ještě v dobách začínající industrializace se cechy řídily vlastním pořádkem (o tomto řádu, zvaném ARTIKULE, jsme psali podrobně v první knize Kroniky perninské — pozn.kron.) V následujících letech bylo cechům jasné, že budou muset kooperovat s rostoucí industrializací. Spolupráce skončila zavedením správní reformy c.k. monarchie, což se stalo roku 1859.

Industrie a manufaktura se pak vzájemně podílely na zdravém základu vývoje. Z tohoto společného snažení vznikla nová řemesla, která se stala základem bohaté činnosti obyvatel po všech stránkách.

Str. 71

Další Vývoj Řemesel

Z dřívějších kovářů, kteří už nebyli zapotřebí vzhledem k ukončení důlní činnosti, se stali výrobci nářadí všeho druhu nebo zámečníci. Rovněž vznikly nové průmyslové podniky, zabývající se instalací vody a elektrického proudu. Kolem roku 1900 vznikly i provozy na výrobu šicích strojů. Zároveň se přidala i výroba bicyklů a později i provozy, provádějící opravu motocyklů a automobilů. Také zavedení telefonní sítě dopomohlo k soustředění odborníků, pečujících o tuto oblast. Především však je třeba připomenout činnost elektrárny na Bludenské ulici, kde byli vychováni učňové pod vedením správce Alfreda KOHLERTA.

Z jednoho či dvou pekařů v roce 1681 vyvinula se celá řada pekařů, jak lze zjistit z průzkumu z roku 1935/36: z nich je třeba jmenovat především firmy: ULLMANN PFOB, FICKERT, SCHNEPP, HAMMERSCHMIED a KORB. Z někdejších řezníků z časů vzniku města vyrostly do roku 1935/36 další mnohé provozovny: Nelze nevzpomenout jména řezníků HAHN, ENDT, HOFMANN, FLADERER, PÖSSELT, SCHUHMANN. Mnozí řezníci měli i pohostinství: především je třeba se zmínit o hostinci Franze FLADERERA na Karlovarské ulici čp. 171, „Perninský dvůr“ vlastnil HOFMANN se svou rodinou, HAHN a jeho rodina měli hostinec „U lípy“ na Blatenské ulici, hostinec „U města Lipska“ držel ve vlastnictví ENDT a jeho manželka. Jejich nejstarší syn ARNOLD převzal po rodičích jako hostinec, tak i řeznictví a přivedl tak pohostinství k nebývalému rozkvětu k všeobecné radosti návštěvníků i mimo oblast Pernink.

K stati o hostincích patří nerozlučně i soupis tanečních sálů, z kterých hostinští čerpali zisky: Byly zde čtyři samostatné taneční sály: „Perninský dvůr“, „Krušnohorský dvůr“ (na Bludenské ulici), hostinec „U lípy“, hostinec „U města Lipska“. Zde si mohli Perninčané podle libosti zakřepčit. Ale nejen v těchto sálech se tančilo: byla zde možnost i v kavárně BORKERTOVĚ (čp. 177) a v kavárně „Elite“ (čp. 106). Také mnohé další hostince byť sporadicky byly využity pro tanec. Tak třeba se tančilo dočasně i v hostinci na perninském nádraží a to přinejmenším do počátku války. Nebylo občana, aby neznal hostinec „Lomboi“ (čp. 64), nebo hostinec J. RIEDLA (na Karlovarské ulici čp. 289 — pozn. kron.) Jeho majitel, známý pod přezdívkou Fronz Korl Pepp, nebyl oblíbený jenom proto, že se zde konal onen „Honna Schlog“, ale proto, že byl mnohostranně činný: nebyl jenom hostinským a rolníkem, ale současně vykonával i kovářské práce a vyráběl rovněž vrtané dřevěné roury pro vodovody. Perninští byli v těchto dobách mezi dvěma válkami všestranně vycvičeni a pracovat mohli ve všech možných oborech. Mnozí z dřívějších rukavičkářů měli jako vedlejší činnost pro sebe chov dobytka. Seno pro ně sklízeli v letních měsících pozdě do noci. Dva kováři a podkováři — SIEGL a HOFERT, měli rovněž dobré výdělky. Celá řada Perninčanů pracovala po celý život v lese jako dřevorubci.

Str. 72

Nelze neuvést i fakt, že v Perninku byly zhotovovány i lyže. Zde je třeba zmínit se o truhlářství ENDTOVĚ na Andělské ulici, WÖLLNEROVĚ ve Střední ulici a o truhlárně PURKARTOVĚ na rohu Meinlovy a Nejdecké ulice (čp.181). Tato vyjmenování nevylučují, že nebyly i v dalších dílnách vyráběny lyže.

O rukavičkářích a vačkářích je psáno již na jiných místech. Celou epochu znamenaly místní paličkářky a krajkáři, stejně jako horníci, prachaři, koželuhové a barvíři. Ale ani jiná dosud nevyjmenovaná povolání nesmějí v tomto výčtu chybět: Tak například v roce 1743 je uváděn v Perninku kloboučník. Již od roku 1650 se píše o místním puškaři. V roce 1603 počala vykazovat svou činnost lázeň (Booder). Povinnost lázeňských bylo holičství a kadeřnictví, vytrhávání zubů a ošetřování ran. Hrabě Šlik právě v roce 1603 toto řemeslo písemně potvrdil a schválil výstavbu koupelen (v dnešním čp. 7, majitel dr. Sirotek z Karl. Varů — pozn.kron.) Tito lázeňští byli v té době náhradou za chybějící lékaře.

Že se v Perninku od samých začátků vařilo pivo, je doloženo zápisem v kronice (opět jedna ze zmínek o tom, že kronika doposud existuje, jestliže je z ní možno čerpat informace — pozn.kron.) Poslední sládek byl Ferdinand SCHÜTZ z domu čp.2. (Podrobné informace o výrobě piva a o historii pivovaru vůbec lze nalézt v našich minulých dvou knihách Kroniky perninské — pozn.kron.)

Hrnčířské povolání bylo také platným řemeslem v tehdejší době. V roce 1772 se objevuje i bednář, byl jím Josef PFOB, který vykonával toto řemeslo. Je o něm zmínka v kronice, že se svému řemeslu vyučil u dvorního bednáře v Nejdku. (Naše záznamy hovoří šířeji o tomto řemeslu: viz naše předchozí záznamy ve statích, nazvané ř e m e s l a, kde se dočteme, že první bednářem zde byl od roku 1553 Michael JOCKINGER, zvaný „Stumm Pottner“ a řada dalších řemeslníků ze 16. století — pozn.kron.)

Již za časů cechů byla vykonávána různá vyučovací povolání. Po ukončení výuky obdrželi dotyční učňové tzv. výuční dopis s pečetí dotyčného řemesla. Na pečeti bylo vyryto „DIE ERBAREN HANDWERGER DER STADT PERNIGER 1682“. Léta vandrů byla tenkrát bezpodmínečnou povinností. Byla podmínkou pro dosažení mistrovského titulu.

Ze starých zápisů lze rovněž zjistit, že v roce 1850 vznikla u firmy Georg REINELT výroba tkaných punčoch. V roce 1748 se uvádí prodej tabáku. Byl jím historik JUNKER, který dostal licenci na prodej tohoto tovaru. Zato však nedostával od obce žádnou mzdu jako jejich písař (v originále je tento termín uveden jako Geschichtsschreiber, což znamená doslova „dějepisec“, jinými slovy je zde opět přiznána existence kroniky a to dokonce s letopočtem 1748 — pozn.kron.)

Str. 73

Další zápisy dosvědčují, že soudní písař si mohl žít docela dobře z příjmů za prodej tabáku. V roce 1837 je stvrzeno, že v Perninku jsou již dvě tabákové trafiky. Jako daň museli tito majitelé trafik platit městu ročně 3 tolary a 15 krejcarů.

Od poloviny 18. století měl Pernink již vlastní porodní bábu. V téže době však dosud nebyl v městě lékař. Perninské občany léčil abertamský chirurg Franz HENRICI. V téže době se objevují zmínky o zázračném léčiteli Franzi GRÜNESOVI, který ošetřoval lidi, jak lze se dočíst v kronice. Potřebnou lékařskou péči museli občané vyhledávat buď v Nejdku nebo Jáchymově. Zázračný léčitel GRÜNES měl svou vlastní lékárnu, jako odměnu bral i obvyklé domácí potraviny.

Mnohé opravdu zajímavé zápisy zanechali po sobě městští písaři. Tak například skutečnost, že Rada města vydala písemná schválení k tomu, aby perninští hudebníci mohli koncertovat i v cizině. Od roku 1809 vydávali se jednotliví hudebníci, ale i malé skupiny na pouť. Muzikanti velké rodiny EIGLERŮ dostali se v roce 1809 až do Litvy. Galicie, Bukovina, Černovice, Jassy a Kišiněv byly jejich další muzikantské cíle. Kronika souhrnně zaznamenává, že tito muzikanti byli vesměs velmi sběhlí cestovatelé a dodržovali svůj vlastní pořádek. Často se mnozí hudebníci shromažďovali do hudebních společností, které pak pod vedením hudebního ředitele účinkovali mimo jiné v Hamburku, Bavorsku, ve Švýcarech a Prusku a dokonce až v samém Rusku. V záznamech se hovoří o rodině MÖCKLOVÝCH a APOLINARŮ. Hudební skupiny často přibíraly i hudebníky odjinud: z Abertamy, Daru Božího, Trinkseifen a Kohlingu. Častým navštěvovaným krajem bylo i Bodamské jezero a okolí.

Také podomní obchodníci se brzo dostali do kroniky. Tak jako hudebníci, i oni vyrazili do světa, aby tam prodávali krajky a tylovinu (a šmolku, což byl důležitý artikl pro veškeré domácnosti při praní prádla. V našich záznamech z historie města Pernigeru je zcela podrobně psáno jak o výrobě šmolky, tak i o její distribuci — pozn.kron.) K nabídce patřily rovněž prýmky a lemovky, stejně jako nože, vidličky a lžíce. Tyto příbory byly zhotovovány v Horní Blatné (o této výrobě jsem předal podrobnou zprávu Národnímu technickému museu v Praze, jehož jsem členem, a to do Rozprav NTM č.126, kde je moje zpráva zaznamenána ve vydání „Z dějin hutnictví“ č.20. Není tedy třeba používat prameny Maxe MÜLLERA, jak je uvádí ve svém článku v knize „Bärringen, Geschichte einer Stadt“ — pozn.kron.)

Pernink měl ještě jednu zvláštnost — obchodníky se zpěvným ptactvem: jednotliví občané chytali různé ptáky a hvízdáním je učili zpěvu. S takto vycvičenými ptáky pak vandrovali široko daleko, dostali se až do Prahy a Vídně, kde byla velká móda mít takové zpěváčky v kleci. Záznamy o tomto obchodování jsou ještě z konce 19. století.

Str. 74

Stať o železnici není třeba použít, protože naše kronika má již zapsány přesné a podrobné doklady využité přímo z kroniky rodiny Meinlů, uložené v Archivu Karl. Vary.

Stejně tak není nutné uvést další stať o obyvatelích Perninku v roce 1945, protože jde o doslovný překlad mého článku pro Kroniku perninskou na rok 1993, jejž jsem nadepsal „Svědectví“. Max Müller v úvodu svého článku přiznává, jak přišel k tomuto textu, jehož jsem autorem já, aniž by uvedl mé jméno.

Obchody A Provozovny V Perninku Před Rokem 1945

V jednotlivých ulicích (s dnešním pojmenováním) byly tyto provozovny:

Ulice T.G.M.:

• čp.2 Willy REINELT — drogerie a fotopotřeby
• čp.3 Arnold ENDT — řezník a hostinský „U města Lipska“
• čp.5 Hans STRÖER — dětská móda
• čp.6 Donat TAUSCH — vodoinstalace a prodej kol
• čp.7 HAMMERSCHMIED — pekařství
• čp.9 Ida HERMANNOVÁ — potraviny
• čp.10 Alois PORKERT — papírnictví a knihařství
• čp.11 Ludwig FISCHER — kolářství
• čp.24 STIEHLER — autobusová doprava
• čp.14 SOLITZER — spořitelna a klempířství
• čp.15 Franz DUTKA — dům oděvů a textilu
• čp.17 FRÄNZL — kadeřnictví
• čp.17A POPPENBERGER — továrna na krajky, Berta LOOSOVÁ — obchod se zeleninou
• čp.35 Ernst PÖSSELT — řeznictví
• čp.203 KRAUS — dům obuvi

Blatenská ulice:

• čp.233 HÄUSER — rukavičkárna
• čp.26 Cosmas REINELT — potraviny
• čp.323 Walter RENNER — krejčovství a trafika
• čp.28 Auguste HAHN — hostinec „U lípy“ a řeznictví
• čp.30 Karl MEIXNER — mistr ševcovský

Str. 75

Blatenská ulice (pokračování):

• čp.257 hostinec „Krušnohorský dvůr“
• čp.222 KUHN — kovářství
• čp.243 Franz ERZMANN — zámečník
• čp.39 bývalá továrna KOHLERTOVA
• čp.46 bývalá továrna SCHNEPPOVA

Nádražní ulice:

• čp.284 Ernst LOOS — potraviny
• čp.287 Ernst LOOS — formanství
• čp.281 Hermann BARTL — krajkárna
• čp.202 bývalá pošta
• čp.324 Luise KRAUSOVÁ — velkoobchod uhlím a dřívím
• čp.291 Emil RICHTER — truhlářství a rakvářství
• čp.333 Oskar POPPENBERGER — stavební podnikatelství
• čp.268 krajkárna „FRABA“ Franze BARTLA
• čp.282 druhá budova krajkárny Franze BARTLA
• čp.224 Wenzel KRAUS — truhlářství
• čp.288 továrna GEC, později Josef NECKERMANN

Střední ulice:

• čp.241 Franz JIROTKA kadeřnický salon, MEIXNER malíř pokojů
• čp.207 Johann MEIXNER — obuvnictví
• čp.64 HOFMANN — hostinec a kavárna „LOMBOI“
• čp.65 Franz SCHNEPP — obchod uhlím
• čp.285 Walter SCHNEPP — pekařství
• čp.70 RICHTER — mandl
• čp.277 Josef KORN — pekařství, Josef DUTKA — potraviny
• čp.73 Emanuel MEIẞNER — mistr pokrývačský
• čp.74 Hans WÖLLNER — sedlářství a oprava lyží
• čp.206 RICHTER — tabáková trafika
• čp.77 VILLA ELSA — praktický lékař MUDr. Eduard EISENKOLB

Bludenská ulice:

• čp.218 FEILER — truhlářství
• čp.289 NEUBURGER + STRASSBERG — rukavičky, jirchárna a barvírna
• čp.200 Johann KOLITSCH — mistr kominický
• čp.256 — bývalá elektrárna
• čp.100 Karl HAMMERSCHMIED — pekařství
• čp.242 Hans ZENKER — potraviny

Kostelní ulice:

• čp.101 Alfred GÜNTHER — potraviny, železářství a prodej uhlí
• čp.99 Franz MEIXNER — krejčovství
• čp.92 FICKERT — pekařství
• čp.94 THEML — pletárna

Str. 76

Andělská ulice: čp.91 ENDT – výroba lyží a truhlárna
čp.87 Albin KUHN – mistr cestářský

Rennerova ulice: čp.104 POPPENBERGER – hotel restaurant a vinárna
čp.205 POPPENBERGER – ubytovna a pension
čp.273 Ernst ULLMANN – vodoinstalace, Paul PORKERT – kavárna

Karlovarská ulice: čp.105 SPOŘITELNA + Wilibald GÜNTHER – oděvy, MIKSCHE zubař.
čp.108 Franz LIEBALD – restaurace a zlatnictví, Ida PFEILER papírnictví
čp.279 Anton DIENER – fotoateliér
čp.258 Julius PORKERT – klempířství + výroba tkalcovských člunků pro firmu bratři MEINLOVÉ.
čp.122 hotel „Perninský dvůr“ – restaurace a řeznictví
čp.125 Josef MÜKSCH – kamnář
čp.330 Franz SIEGL – mistr kolářský
čp.129 Barbara ULLMANNOVÁ – pekařství
čp.130 Adam ZENKER – doprava, Franziska ZENKER – obchod zeleninou.
čp.172 Hermann SKRUBE – daňový poradce, Abalbert MEIXNER – malíř pokojů
čp.171 Franz FLADERER – hostinec a řeznictví
čp.213 bývalá továrna PFOBOVA (nyní tzv. kravín – pozn. kron.)
čp.137 Rudolf STRÖER – krajkárna
čp.139 SCHMIDT – pekařství
čp.142 PFOB/SCHERBER – pekařství
čp.143 STRÖER – obuvnictví
čp.262 Erich MIEBL – potraviny
čp.148 Anton HEINRICH – potraviny, Rose HEINRICH – trafika
čp.289 Josef RIEDL – hostinec a kovářství
čp.210 hájovna
čp.343 Josef HÄUSER – potraviny

Hřbitovní ulice: čp.111 HOFMANN – obchodní dům
čp.114 městský chudobinec
čp.120 hasičárna
čp.290 bývalý hornický dům, pak krajkárna Franze BARTLA spol. s ručně tkanými rukavicemi Hanse BAYERA.

Str. 77

Stará hřbitovní: čp.321 – Wenzel POSSELT – truhlářství
čp.271 – starobinec města
čp.134 – Anna HOFMANNOVÁ, krejčovství

Nejdecká ulice: čp.357 – transformátorová stanice

Meinlova ulice: čp.177 – PORKERT, kavárna a cukrárna
čp.181 – PURKART, truhlářství
čp.183 – Ferdinand KRAUS, výroba kožených rukavic
čp.188 – GANTZ, FISCHL, ESKA, DUTKA – rukavičkárna, jirchárna a barvírna
čp.286 – pletárna bratří Meinlů
čp.190–194 – stará továrna bratří Meinlů, později zajatecký tábor po celou dobu války.
čp.199 – Paul PFEIFER, cukrárna a kavárna

Tržiště: čp.204 – Franz SCHNEPP, potraviny

Velflínská ulice: čp.170 – Wenzel POSCHWA, chemická čistírna a barvírna

Abertamská ulice: čp.219 – ZIMMERMANN, jirchárna a barvírna
čp.320 – GRIMM, prodejna lahvového piva

Nádraží: čp.254 – prodej lahvového piva

Z uvedeného seznamu z tohoto období do roku 1945, kdy bylo v Perninku přes 3.500 obyvatel, je zřetelné, že zde byly zastoupeny veškeré potřebné provozy a řemesla především 14 hostinců a restaurací, 9 obchodů s potravinami, 7 pekařů, 6 truhlářů, 3 řezníci, 3 trafiky, 3 módní salony, 3 krejčovství a především 15 různých továren a provozoven krajek a pletiva, 2 cukrárny atd. Dnešní poměry v těchto rozmezích jsou značně chudé, chybí řada řemesel dříve tak potřebných stejně jako provozoven.

Až potud jsme čerpali z knihy „Bärringen, Geschichte einer Stadt“. Dáme-li si práci se srovnáním těchto dvou dílů dokumentů, uváděných v zápisech do KRONIKY pro rok 1994 a 1995 s ostatními, které jsme předtím uváděli jako statě „Z minula“, pak můžeme s uspokojením říci, že se tak uzavřel běh historie, která nyní ve svém obsahu nemá žádná prázdná místa, (čili žádná „hic sunt leones“) nyní bude na historikách, aby nejen vytvořili onen potřebný nepřetržitý běh dějin a událostí v této obci, ale aby dokázali celé toto téma od počátků založení města po dnes zhodnotit zcela nestranně, z pozice lidí, kteří zde kdy žili. To je, doufám, největší počin ve prospěch současných i budoucích občanů Perninku.

Vítězslav Bartoš
písař Kroniky perninské.

Str. 78

Zápis Do Třetí Knihy Kroniky Perninské – Období Let 1996–98

Po tříleté odmlce mohu se opět chopit pera a bez jakýchkoliv zábran pokračovat v zápisech do této kroniky, jejíž vedení jsem zahájil dne 15. května 1987. Tuto odmlku způsobilo nedorozumění (mírně řečeno) mezi mnou a tehdejším starostou ing. J. Stradiotem, který nepokládal za nutné reagovat na mé opětovné žádosti o předložení potřebných dokladů z let, které by navázaly na stávající zápisy do roku 1995 včetně. Stejně tak z neznámých pro mne důvodů dotyčný pan starosta nepokládal za potřebné obnovit písemnou dohodu mezi mnou a Obecním úřadem, takže došlo k přerušení spolupráce, kterou jsem vždy dělal rád a rozhodně ve větším měřítku, než jak předpisovala ustanovení platných písemných dohod. Moje činnost tedy skončila mým posledním vystoupením na veřejnosti dne 6. 7. 1996 a to na slavnostní schůzi Dobrovolného sboru hasičů, která se toho dne konala u příležitosti 130. výročí jeho založení v Perninku. Tehdy jsem rovněž naposledy pořídil záběry ukázkového vystoupení hasičského sboru Pernink při fingovaném požáru obecní radnice.

Nyní ale byly odstraněny překážky, bránící tomu, abych pokračoval v činnosti kronikáře a tak se mužu opět věnovat všemu, co se událo v obci – v současnosti i dávné minulosti – a napravit tak chybu, která má dávné kořeny, spojené se skutečností, že dřívější kroniky z let 1905–32 byly spolu s odsunem Němců z obce odvezeny do Německa, (prakticky tudíž zašantročeny), jak ostatně přiznal písemně i autor brožury „Bärringen, Geschichte einer Stadt“ Max Müller, (přiznává se k tomuto faktu nepřímo ve výčtu pramenů na str. 156 v kolonce Quellen-Angaben č. 8, čímž dal najevo, že ví o existenci této kroniky).

A tak se s radostí vracím k roku 1996, který nebyl jako první zachycen žádným zápisem. Především však pokládám za správné, abych dokončil překlad brožury „Bärringen, Geschichte einer Stadt“ a doplnil tak „bílá místa“ v dosavadních zápisech naší Kroniky, aby obec a její obyvatelé získali souhrnný a úplný přehled o všem, co se kdy, kde a proč odehrávalo.

Vítězslav Bartoš
Písař Kroniky perninské.

Str. 79

Bärringen, Geschichte einer Stadt

Nuže, vraťme se opět ke zbývajícím pasážím této brožury, abychom získali úplný a definitivní přehled o veškerých událostech ze života naší obce: Jde především o stať, nazvanou „Sozialwesen und soziale Einrichtungen“, čili o opatřeních sociálního charakteru. Autor Max Müller v ní popisuje situaci, kdy obyvatelé se museli často vyrovnávat se skutečností, že v městě, kde tolik kvetlo hornictví, život nevykazoval jen růžové okamžiky, naopak – bylo známo, že časy bídy a nouze byly stálým průvodcem obyvatel obce. Autor se dovolává bádání někdejšího významného občana Perninku, dr. Johann Endta, z něhož je zřejmé, že špatné časy v různých formách postihovaly obyvatele Perninku: především to byly roky, kdy vypukl mor, (1547, 1632 a 1633).

Časy bídy a nouze zasáhly město rovněž v Třicetileté válce, obzvláště však v roce 1635 a 1647, (období kolem Pražského míru a vzápětí Vestfálského míru – pozn. kron.) Také průběh Sedmileté války postihl perninské obyvatele, především rok 1747, (psal jsem o ní podrobně v I. díle naší Kroniky – pozn. kron.) Jaká míra nouze stihla obyvatelstvo v letech 1771/1772 není autorovi známo, (pokládám za nutné doplnit autorovu informaci výsledkem vlastního bádání: z análů jsem vyčetl, že léta 1771/1772 byla ve znamení velkého hladomoru, navíc, jak uvádí kronika hroznětínského Leipolda, po Vánocích roku 1771 se po celých Krušných horách rozmohla nemoc neznámého původu, kterou provázela ukrutná bolest hlavy a velké křeče, což nakonec vyústilo smrtí. O masopustu roku 1772 situace se ještě zhoršila – naráz muselo být denně pohřbeno 12 až 15 lidí. Obyvatelé umírali nejen vlivem této nemoci, ale i hladem, neboť v té době bylo už všechno snědeno. Kalamita polevila teprve v prosinci 1772, kdy zemřely hladem a vyčerpáním už jen 2 osoby. Víc než zajímavá je i zpráva, kterou jsem vyčetl z análů: markraběnka bádenská, jíž patřilo ostrovské panství a tedy i Pernink, vyšla vstříc obyvatelům sužované obce tím, že jim odpustila daň za 5 várek piva – místo jakéhokoliv příspěvku na zmírnění bídy. Jak tehdá řádil hladomor, lze vyčíst také z výkazů z roku 1777, kde je uvedeno, že tehdy zemřelo hladem celkem 49 osob, z nichž pouze pět bylo skutečnými žebráky – potud můj doplněk k údajům Maxe Müllera.)

V brožuře „Bärringen, Geschichte einer Stadt“ dočteme se na 16. stránce, že roky 1803 a 1805 byly zcela ovlivněny napoleonskými válkami, (opět vypukl nesmírný hladomor – psal jsem o tomto faktu v I. knize naší Kroniky – pozn. kron.) Je třeba připustit – píše dále autor – že události po bitvě u Jeny a Auerstedtu roku 1806

Str. 80

měly podstatný vliv i na Pernink. K této věci se ještě na oné stránce 16. dočteme, že městská kronika (mnou podtrženo — pozn. kron.) uvádí rok 1816 jako nešťastný pro obec, příčiny však v této kronice nejsou zachyceny — tak tvrdí autor v této pasáži — zřejmě šlo o důsledky napoleonského tažení. (Bylo by zajímavé zjistit, o jakou kroniku jde: jistě je to jedna z těch, které byly zašantročeny v rámci odsunu do Německa — tuto poznámku si nemohu odpustit.)

Další údaje Max Müller čerpá z análů, shromážděných nám již známým historikem dr. Johannem Endtem. Podle těchto pramenů v dobách reformace, t.j. po roce 1517, kdy Martin Luther vydal svých 95 thezí, ani v dobách rostoucí protireformace v letech 1529 až 1555, končící šmalkaldským mírem, přes evidentní nouzi nebyla uskutečňována žádná veřejná opatření., (o těchto dobách a činnosti v nich jsem psal podrobně v I. knize naší kroniky — pozn. kron.) Veřejnost byla odkázána na ojedinělou výpomoc, (viz můj citovaný zápis — pozn. kron.) A tak církve — zprvu evangelická, později římsko-katolická — marně se snažily uskutečňovat v těchto časech nouze jakákoliv opatření, neboť samy žily z darů od obyvatelstva, takže neměly prostředky k rozšiřování svého učení.

Od které doby se dá hovořit o sociálních opatřeních, není zapsáno: lze soudit že to bylo až od roku 1850 dík podpoře podnikatelské rodiny Meinlů. Tento významný vliv vrcholil založením „Dobrovolného spolku pojištěných“ pod názvem Vorsicht (což je v překladu „opatrnost“ — pozn. kron.)

Pokud nahlédneme do sousedního Německa — píše dále Max Müller — a porovnáme jeho zákonná opatření v oblasti sociálních otázek, lze zjistit, že c.k. monarchie byla v této věci značně pozadu. Kancléř Bismarck v tehdejší Říši převzal vedoucí úlohu realizací svých sociálních zákonů pro celou západní oblast. Zrušení zaměstnávání dětí v Říši se datuje rokem 1918. Kdy došlo k zákazu zaměstnávání dětí v Perninku, není známo. Po vzoru Bismarckově i zde došlo k zásadám nemocenského pojištění. Tento kancléř „krve a železa“ zavedl rovněž pracovní den s omezenou pracovní dobou. I v této věci c.k. monarchie pokulhávala.

Nuže, jak se utvářelo v Perninku toto sociální opatření? Kromě založení pojišťovacího spolku, (soukromá péče o osoby ve stáří), nebyla zde žádná další sociální opatření. Pro občany, ocitnuvší se v nouzi, neexistoval v obci prázdný fond. Jen v obzvláště těžkých případech dovolila si obecní rada poskytnout nepatrnou finanční výpomoc. Ani církev se nezabývala žádnou výpomocí, byla často v protichůdném stanovisku vůči obecní radě. Teprve roku 1908 došlo i tady k zřízení pojišťovacího ústavu, což se stalo dík vlivu zde usedlých firem, jako byl Meinl, Pfob, Kohlert atd. V témže roce se přidal k sociálním výhodám i čilý farář Karel Bock tím, že založil Spolek katolických žen. Toto sdružení se zasadilo velmi o blaho obce především v letech 1. války a v poválečných časech. Také další rozličné místní spolky a sdružení hleděly občas zmírnit stávající nouzi svou dobro-

Str. 81

činností. Ze zápisů tehdejšího městského písaře lze vyčíst, že nejen dům Meinlů hrál zde svou roli ve zvládání nouzových situací obyvatel: také rodiny Pfobů, Bartlů, Hermannů, Ströerů, Rimplů a dalších hleděly zmírnit různými příspěvky stávající nouzi, pokud toho byly schopny.

---

O jednom z důležitých působení v obci bylo v naší kronice už několikrát psáno: Jde totiž o činnost sdružení, bez kterého si nelze představit blaho obce:

Hasičský Sbor

Dík vlivu shora uvedených podnikatelských rodin — píše Max Müller — došlo nakonec v roce 1866 k založení dobrovolného hasičstva, (v archivu kroniky jsou uchovány fotografie včetně činnosti spolku — pozn. kron.) Tato nová výpomocná organizace měla při založení 73 členů. Přístroje, které byly k dispozici, (pumpy, žebříky, hadice) byly uloženy ve staré budově, upravené pro tyto účely, budova stála na tehdejší Abertamské ulici, (dnešní Rennerova ulice čp. 114, na tomto místě stojí nově vybudovaný rekreační domek — pozn. kron.) Budova byla později přestavěna na chudobinec. V roce 1911 město postavilo pro svůj hasičský sbor novou hasičárnu, dodnes stojí proti Steinbergově továrně (čp. 120 v sousedství bývalého chudobince, bývalá Steinbergova továrna má čp. 290, dnes je tu umístěna Mateřská školka — pozn. kron.) Součástí hasičské budovy bylo zřízení moderní věže pro sušení hadic. Hasičské příslušenství bylo v průběhu doby doplňováno moderními přístroji, například velmi výkonnou motorovou stříkačkou, to vše bylo financováno městskou radou a účinné pomoci majetných občanů, stalo se tak v roce 1931. Dík těmto moderním prostředkům mělo Pernink předstih před okolními obcemi: Abertamy a Blatná, pokud nechtěly zůstat pozadu, byly přinuceny rovněž svá zařízení modernizovat. (Stojí za to zde poznamenat, že Pernink měl prvenství vzhledem k samotnému založení — tak například nejdecký hasičský sbor byl založen dva roky po datu založení perninského sboru, t.j. v roce 1868 — pozn. kron.)

---

Další významné sdružení ovlivnilo příznivě život v Perninku: jeho název byl

Okrašlovací Spolek

Tento spolek byl založen v roce 1906 perninským lékařem dr. Eduardem Eisenkolbem. Hlavním úkolem sdružení bylo krášlení obce a jejího okolí. Na vhodných místech, většinou v bezprostřední blízkosti křižovatek, byly zřízeny odpočinkové lavičky. Polní a luční cesty byly udržovány v pořádku. Rovněž Schlöglova kaplička (na Staré cestě z Perninku do lesa Liščí hory — pozn. kron.) spadala do péče tohoto spolku. V průběhu let bylo vykonáno mnoho ve prospěch města a jeho okolí, (píše Max Müller — pozn. kron.) Sdružení získávalo od obyvatelstva potřebné finanční prostředky. Ve spolupráci se Spolkem veteránů uskutečnilo v místech bývalého hřbitova na Karlovarské ulici, (dnes tam stojí nedokončená hasičárna — pozn. kron.)

Str. 82

malý parčík a v jeho středu zřídili pomník padlým bojovníkům z 1. světové války. Práce na instalaci pomníku spolu s definitivní úpravou parku byly dokončeny v roce 1938. Na 31. stránce citované brožury „Bärringen, Geschichte einer Stadt“ se můžeme dočíst další informace o činnosti tohoto okrašlovacího spolku a o vzniku pomníku padlým: „Spolek veteránů 1. války pod vedením jeho předsedy Emanuela Meissnera instaloval tento pomník v prostoru bývalého hřbitova severně od Pfobovy továrny: Vytvoření tohoto pomníku bylo svěřeno perninskému sochaři Willy Zenkerovi. Dále je tu zmínka o účinné pomoci Alberta Neuburgera za spolupráce Oskara Poppenbergera, kteří se postarali o park na Blatenské ulici, kde byly zřízeny prostory pro děti, lavičky pro odpočinek a kde byla instalována kašna, na níž trůnila socha Siegfrieda, (fotodokumentace naší kroniky má snímek této kašny včetně oné sochy — pozn. kron.)

Dále se dočteme o zřízení kina, které realizoval Spolek invalidů za vedení Karla Pöhlmanna, které bylo později přebudováno na zvukové a nakonec i na barevné promítání. Dále je zde uvedeno, že tu účinkovala t.zv. čtveřice „Seffen“, dva z nich byli později členy Bamberských symfoniků. Ti zde hráli k tanci pro perninskou mládež a často i pro posluchače ze širokého okolí, provoz se konal v hotelu Poppenberger, (čp. 104 — pozn. kron.). V Perninském dvoře se setkávali známí i neznámí z celého okolí včetně karlovarských turistů.

Založení Pěveckého spolku vyvrcholilo později až k účinkování v lipském rozhlase. Vedení tohoto sdružení spočívalo v dobrých rukou Albina Wüsta. Dirigentem mužského a ženského sboru byl Willy Reinelt. Bratři Grünesové dali podnět k založení perninského fotbalového klubu. Továrník Franz Bartl podnítil výstavbu koupaliště, po něm občan ze Pstruží, Ittner, zbudoval toto koupaliště na své louce v lese mezi Perninkem a Pstružím. (potud tedy informace, čerpané z citované brožury, které byly uvedeny v t.zv. listu „Neudeker Brief“ — pozn. kron.) Na 32. stránce této brožury jsou uvedeny možnosti obce Pernink jako letoviska: V době mezi dvěma válkami bylo zde na 150 privátních ubytování a téměř 40 lůžek v hotelu, (bude zajímavé porovnat tento stav se současnými podmínkami v této oblasti — pozn. kron.)

Nezanedbatelná je i informace, uvedená na 33. stránce citované brožury: Tam se dočteme, že z osmi pomníků obce bylo šest odstraněno a to: busta císaře Franze Josefa II. (již v roce 1920), dále busta kanovníka Rennera, umístěna před školou, pomník padlým v prostoru starého hřbitova, socha Siegfriedova na kašně v parku, socha sv. Jana Nepomuckého na Pivovarské lávce, socha téhož svatého a to před domem paní Emmy Eiglerové, (tento dům byl po roce 1945 rovněž stržen, měl číslo popisné 275 — pozn. kron.) Celkem nedotčeny zůstaly sochy Ježíše Krista nad Tržištěm a na zeměkouli před kostelem.

Str. 83

Hornictví

Ve 460 letech historie města Perninku docházelo k různým epochám vývoje se zřetelem na ekonomiku. Svrchované místo v těchto dějinách mělo hornictví. Zde už samotné datum založení obce v roce 1532 (čili datum, kdy byl přiznán obci statut městečka — pozn. kron.) dokazuje, že počátky tohoto odvětví leží v mnohem dřívějších dobách. První známky kutání jsou uvedeny již při dobývání stříbra v letech 1123–1190, čili v letech vlády Friedricha Barbarossy. Ten odvolal — jak nám sděluje kronika města Goslaru — část horníků z míst kutání a poslal je do Krušných hor. Jeho následníci trůnu, Friedrich II., po něm i Friedrichové III. a IV. podporovali s touž intenzitou dobývání stříbra. Snaha po získání této vzácné rudy měla zde daleko větší úspěch než jakékoliv předchozí pokusy v pohoří Harzu. V souvislosti s dobýváním stříbra zaměřil se zájem havířů převážně na získávání cínu a železné rudy. V této době pak vznikla i samotná osada Pernink.

(Zde je záhodno připomenout základní data obcí, tvořících čtverec shodných zájmů v oblasti hornictví: nejstarší je zpráva o založení obce Boží Dar z roku 1517 — tato obec byla povýšena na město, čili podstoupila alcioraci v roce 1533, městská privilegia byla potvrzena Rudolfem II. roku 1579 — od té doby se město mohlo honosit názvem: královské. První zpráva o Abertamech je z roku 1529, stejně jako o Horní Blatné. K alcioraci Abertamy došlo v době téhož roku založení, městská privilegia obdržely roku 1546. Horní Blatná se stala městem roku 1534 a městská privilegia získala roku 1559. Pernink byl v roce založení alciorován a povýšen na město v roce 1559 — pozn. kron.)

Vznik této epochy hornictví zapříčinil i odsun domu Habsburků od staré Německé říše, které se čím dál více vzdaloval.

V časech založení obce měl Pernink 61 dřevěnic, všechny domky byly přízemní, měly jednoduchou konstrukci, (fotoarchiv naší kroniky má několik snímků tehdejší typické krušnohorské chalupy — pozn. kron.) Stavebním materiálem byly neotesané kmeny. Tyto domky stály v bezprostřední blízkosti šachet a štol. Hornické počínání vyvolávalo čím dál větší proudění dalších havířů ze Saska, Durynska, Oberpfalze a Hesenska. Majitelé panství, rod Šliků z Ostrova, usilovali o maximální dobytí rudy všeho druhu. Proto také velmi podporovali výstavbu domků a provozoven (dokonce poskytovali havířům zdarma veškerou dřevinu pro výstavbu i pro osobní spotřebu.) A tak městečko velmi rychle rostlo a vzkvétalo. Čím větší byl výtěžek z kutání a tavení, tím také byl větší zisk pro hraběcí rodinu. Podíl z tehdejšího výtěžku představovala tak zvaná „čtvrtka dílu“ — což nebylo nic jiného, než to, že dočasný nájemce hornického díla musel odevzdat panstvu čtvrtinu svého „kuksu“.

Str. 84

čili výtěžku z těžby, respektive z tavby. Tento podíl se platil ve florinech (zlatých mincích) do Vídně. Čtvrtníci, (tak se nazývali úředníci, kteří dohlíželi na správné vyúčtování daní — pozn. kron.) byli zodpovědní za správné vyúčtování. Čtrnáct let po založení obce došlo k udělení městských práv, (neboli zaplatit daň — pozn. kron.) Městečko získalo právo na trhy, vaření piva a mlynářských krup. Městská rada získala eldorádem právo soudnictví, (kromě hrdelního — to bylo vyhrazeno centrálnímu soudu v Praze — pozn. kron.)

Hornictví bylo podporováno všemi prostředky. V okolí Perninku se kutalo v Bludné, Lesíku a Fischbachu (Rybné). Max Müller se zmiňuje o existenci osad, které dnes již neexistují. Podle jeho údajů bylo podél Bystřice v roce 1538 na 72 stoupů na drcení rudy.

Obzvláštní význam měly šachty na železnou rudu v Dolním Fischbachu. Cesta „Eisenstaanel“ (Železná cesta) vedla dnešní Karlovarskou ulicí. Ruda z Bludné se dopravovala po této cestě. Údaje čerpal dr. J. Endt a Max Müller z pramenů od dr. Johanna Endta. (Další údaje, které uvedl autor citované brožury, jsem čerpal rovněž z pramenů od dr. Johanna Endta — pozn. kron.)

Za zmínku stojí ještě fakt, že ostrovské panstvo vlastnilo i okolní lesy. Dřevo sloužilo k výstavbě důlních konstrukcí. Havíři pracovali celý týden, na bohoslužeb měli jen několik hodin volna.

Str. 85

Pro náročnou dopravu byl nutný i patřičný vozový park. Jak už bylo řečeno, ruda musela být napřed dopravena k dalšímu zpracování do perninských provozoven. Tohle všechno se odehrávalo pomocí koňských povozů a po vysloveně špatných cestách. Koní a povozů bylo třeba velké množství. Kolik pracovních sil bylo zaměstnáno v samém hornictví a hutnictví, v dopravě, kácení dřeva a cestářství není nikde uvedeno. Všude se hovoří jen o nesmírném množství pokácených stromů pro výdřevu dolů a výrobu dřevěného uhlí, (veškerá tavba i výroba plechů byla závislá na spotřebě dřevěného uhlí — pozn. kron.) Pouze na jednom místě v zachovaných análech je uvedena mzda nájemného horníka v roce 1790, který si vydělal v jednom týdnu 30 krejcarů. S tak nízkou mzdou — píše Max Müller — havíř si často nezakoupil ani jeden pecen chleba pro svou rodinu a tak byl nucen podnikat různá vedlejší zaměstnání, (kupříkladu cvičil ptactvo k zpěvu, tohle byla oblíbená činnost po celých Krušných horách — pozn. kron.) Také chov menšího počtu dobytka, (1 dojnice nebo 2–3 kozy) často dopomáhal řešit nepříjemnou nouzi, která pronásledovala soustavně obyvatele Perninku.

Cín z Perninku a Přebuze měl na trhu nejvyšší hodnotu a proto bylo samozřejmé, že nájemci šachet se snažili domoci se dostupnými prostředky výsledků až po drancování žil bez ohledu na potřebu či samu přírodu. (Proto se také stalo, že špatně vydřevené štoly se vbrzku zřítily, jak je známo například z Horního couku nad dnešním nádražím v Perninku, nebo z jam v Horní Blatné — pozn. kron.) Dále je ve starých análech zapsáno, že v hvozdech, dříve tak bohatých svým množstvím stromů, nenašel se k vytěžení ani jediný strom. Pro nás současníky je nepochopitelné — píše Max Müller — že Krušné hory mohly být někdy holé a bez lesního porostu. V této na dřevo nepříznivé době se nedal opatřit často ani jeden kmen na stavbu či do spotřeby, (psal jsem o tomhle v předchozích dvou knihách Kroniky, a to v kapitolách o hornictví — pozn. kron.) V roce 1735 byla vznesena na Vrchní úřad žaloba, že zavinil zastavení hornické činnosti, které bylo závislé na důlní a štolové dřevovině a na kulatině pro výrobu dřevěného uhlí, to vše bylo zaviněno plundrováním lesů panstvem, prodávajícím dříví do Saska za výhodnou pro ně cenu.

Podíváme-li se na tehdejší vlastnické poměry — píše Max Müller — pak zjistíme, že valná část šachet byla v soukromém držení. Stejně tak tomu bylo i se stoupami. Také vysoké pece na tavbu, stejně jako hamry na výrobu plechů a veškeré mlýny na výrobu šmolky a barviva. Tato skutečnost nevylučovala, že občas byly jednotlivé provozy vystřídávány z jednoho nájemce na druhého, — důvod k tomu byl rozličný: jednak cechy (tak se říkalo spojeným šachtám — pozn. kron.) se dědily z pokolení na pokolení, jednak to způsobovaly nízké výsledky těžby a zadlužení nájemců. Čistý zisk měl vždycky bezpracně vlastník štol — panstvo z Ostrova či

Str. 86

a především Habsburgové ve Vídni. Havíři s jejich rodinami byli tím posledním článkem v řetězci zisků.

Pro rozvětvenou dopravu byl zapotřebí příslušný počet povozů. Veškerá vytěžená ruda musela být dopravována k dalšímu zpracování — k stoupám a vysokým pecím. To se dělo za pomoci koňských povozů na zcela primitivních cestách, které nebyly udržovány, (podle kreseb z Agricolova díla „De re metallica libri duodecim“ byly často místo kolových vozů používány saně a to i v letních dnech — pozn. kron.) Bylo zapotřebí velkého počtu koní i formanů. Přihlédneme-li k stávajícímu počtu šachet, pak lze za kvetoucích časů hornictví přirovnat obec k velkému mraveništi. Kolik ale bylo zaměstnáno lidí v hornictví, hutnictví, vozové dopravě, v lesích a na cestách, nelze určit — píše Max Müller.

Až do roku 1547 císař získával t.zv. desátku — za každou dvacátou libru vytaveného kovu bylo třeba Vídni zaplatit. Po roce 1547 bylo toto právo převedeno na rodinu hraběte Šlika v Ostrově, (dík uzavření Šmalkaldského míru — pozn. kron.) Za správné vyúčtování byli zodpovědni tehdejší čtvrtníci, vázaní přísahou panstvu. Hraběti Šlikovi v tomto smyslu přibylo do podnikání jen v roce 1564/65 plný 1.377,83 centů čistého cínu z perninských hutí. Za tentýž zisk zaplatil císaři do Vídně 283 tolarů a 10 bílých grošů jako daň. Pravidla pro činnost čtvrtníků, stanovování daně z cínu v centech byly uloženy v písemné formě v Horním úřadě ve sv. Jáchymově a později v Horní Blatné. Z počtu čistých centů lze odhadnout, jak velké množství rudy bylo vytěženo na pozemcích Perninku. K tomu ještě přistupuje i souhrnná těžba železné rudy. V análech lze se dočíst, že desátek pro císaře v roce 1577 jen z Hřebečné, (důl Mauritius — pozn. kron.) činil 310 tolarů a 55 grošů. Rovněž kníže Saský se ve čtyřicátých letech 17. století podílel na zisku z šachet, otevřených na perninských pozemcích. Jako účastník na těžbě v letech 1634 a 1644/45 pobíral jako desátek vždy 4,5 centu čistého cínu.

V polovině 17. století došlo k hotovému rabování šachet v Perninku a především na Hřebečné. Ostrovské panstvo a císař ve Vídni získávali čím dál větší a tučnější prebendy. Jenom v jednom roce plynuly vídeňskému císaři z Perninku a Hřebečné, (patřila tenkrát k Perninku) plných 24.515 tolarů jako desátek. Také za deset plných fůr bylo třeba odevzdat panstvu jednu fůru jako desátek. Na ziscích byli zainteresováni především taviči rudy, ti vedli přesné záznamy o tavbách. Rok co rok byly tyto knihy předkládány perninskému rychtáři, poté opatřeny obecní pečetí a předloženy ke kontrole Hornímu úřadu v Ostrově. Poslední slovo mělo vždy panstvo: sám hrabě měl právo převzít stříbro a později i cín, stanovit jejich cenu a poté proplatit. Ceny cínu i stříbra podléhaly různým vlivům. Jaké ceny cínu platily, je zaznamenáno v kronikách takto, vždy za 1 cent:

• Rok 1647: 40 tolarů a 30 krejcarů
• rok 1710: 51 tolarů a 10 krejcarů

Str. 87

Rok 1722: 45 tolarů
rok 1743: 40 tolarů
rok 1755: 50 tolarů.

Rovněž je záhodno uvést poznámku, čerpanou z jednoho z análů, totiž že vážený pan Mathesius uvedl ve svém díle „Sarepta“ tabulku hodnot cínu — a zařadil cín z Perlingenu (Perninku) na druhé místo hned za nejcennějším cínem, vytěženým v Anglii.

Vedle výnosů z těžby cínu inkasovalo panstvo z Ostrova nesmírné výnosy za těžbu dřeva spolu s poplatky za používání váhy na cín a z dalších výhod, platných v městských privilegiích. Tak například každý musel zaplatit za 1 sáh dřeva 30 krejcarů, (hodnota jednoho pecnu chleba — pozn. kron.) V dobách nedostatku dříví v Krušných horách, začátkem 18. století, dosáhla cena dřeva téměř nedostupných výšek, přesahujících hodnotu zlata. Kulatinu si mohly dovolit nakoupit pouze bohaté šachty. Obyvatelstvu nezbylo nic jiného, než v zimních měsících pálit rašelinu — té zde bylo dost a dost.

(Další údaje, které uvedl autor citované brožury, jsou totožné s tím, co jsem já uvedl v předchozích dvou knihách Kroniky a to pod hlavičkou „Z minula“, není tedy třeba využít to, co bylo dále napsáno v citované brožuře.) Max Müller ještě připomíná, že dějiny hornictví v Krušnohoří by nebyly úplné, kdyby nebyly uvedeny jednotlivé pokusy i z konce 18. století, které měly oživit hornictví. Jsou zde citována především místa z okolí Přebuze a Hřebečné. V době 1. světové války se také konaly pokusy s průzkumem starých štol a šachet. Jak dlouho tyto pokusy trvaly — především na Hřebečné — není bohužel známo — tvrdí autor. Rovněž během 2. světové války byl prozkoumán prostor kolem Přebuze a učiněny pokusy obnovit v těchto místech hornictví.

Zbývá ještě se zmínit o dobývání uranu v prostoru Jáchymova — píše autor. — Také horníci z Abertamy v době mezi dvěma válkami pracovali v uranových šachtách. Tito horníci, jak vyprávějí staří Perninčané, nedožili se nikterak velkého stáří. Dnes je známo, že umírali na základě uranového ozáření. Toto nebezpečí znali v plném vědomí mocnáři z Čech — píše Max Müller — kteří spolu s Rusy zneužívali lidi k vražedným pracem v těchto dolech. Drancování přírodního bohatství spolu s násilím na lidech bylo známkou této nepopsatelné doby. Pernink a Blatná byly sice z valné většiny těchto hrůz ušetřeny, ale za to sem byla poslána řada rodin německé příslušnosti, aby se zde usídlili — píše Max Müller. Ony poměry, které tehdá v dotyčné oblasti činnosti panovaly, popisuje očitý svědek a tehdejší perninský občan Werner Ströer:

„Já sám jsem pracoval po 13 let na rozličných šachtách jáchymovských uranových dolů. V roce 1948 sudetští občané, kteří nebyli vyhnáni odtud „Heim ins Reich“, byli nuceně přesídleni do prostorů okolí uranových dolů Jáchymova. Přesný počet těchto lidí není znám, bylo jich však na tisíce. Ubytování v domech, které opus-

Str. 88

tili občané, kteří byli odsunuti. Nebyli to žádní praví horníci, rekrutovali se z různých a zcela jiných profesí. Žádný z nich nebyl tázán, zda chce nebo nechce pracovat do dolů, prostě musel — ! Ani věk zde nehrál žádnou roli. Před rokem 1948 zde pracovali i němečtí zajatci z Ruska, ti museli podstupovat ty nejtěžší práce ve zdraví nebezpečných uranových šachtách. Byli namačkáni do primitivních baráků, (obdoba baráků v koncentračních táborech — pozn. kron.) Po jejich propuštění přišli pracovat do dolů čeští političtí vězňové,"

Potud tedy souhrnný příspěvek Maxe Müllera, čerpaný z brožury „Bärringen, Geschichte einer Stadt“, kterou sepsal a vydal tiskem v roce 1994. Jeho údaje jsou většinou vhodným doplněním historie obce Pernink, která tak pomalu, ale jistě získává na úplnosti dík likvidování oněch „bílých míst“, jež čněly provokativně v naší kronice, která tak dostává konečně charakter hlavního svědka dějin obce, když kdejaké kroniky byly předtím zašantročeny a odvezeny do Německa. Další kapitoly této brožury, (Podnebí a jakost půdy, řeč a nářečí, Paličkování, Škola, Církev, Soudní pravomoc, Řemesla, Průmysl a Rodinná a domácí jména), není třeba překládat, protože je o nich psáno dokonce mnohem podrobněji již v předchozích dvou knihách naší Kroniky a to v kapitolách, nazvaných „Z minula“. Při uvádění těchto témat jsem použil prameny, založené především na citování z díla dr. Johanna Endta „Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen“, které bylo vydáno nákladem města u příležitosti oslav 400. výročí svého založení. Autor v předmluvě zdůraznil, že čerpal především údaje z rukopisů a matrik perninské fary, ze spisů městského archivu, z pozemkových knih Perninku, z listin archivu Národního musea v Praze, z archivu Ministerstva vnitra a z archivu ostrovského panstva. Tu a tam použil i archivní zprávy z matriky abertamské a hornoblatenské.

Tímto záznamem byly tudíž dokončeny údaje z historie obce Perninku, takže naše Kronika znovu získala zcela na hodnotách, ztracených odvozem knih do Německa. Obec Pernink tedy znovu poskytuje úplný pohled na svou minulost i přítomnost. Tři oddíly, které byly postupně přiřazeny k událostem běžných let pod hlavičkou „Z minula“, jsou určeny především obyvatelům obce, která po řadu let — přinejmenším od roku 1900 až 1945 neznala svůj původ, podle dokladů velmi hodnotný a rovnající se nyní úplně zachovalým kronikám z Horní Blatné a Abertamy. Veškeré zápisy z let 1987, kdy jsem zahájil bádání o minulosti obce, až do roku 1998 jsou toho patrným dokladem.

Vítězslav Bartoš
písař Kroniky perninské.

Pernink, dne 1. května 1999

Str. 89

Nyní však je třeba doplnit údaje, hodící se pro naši kroniku, a to o událostech z let 1995 až 1998, čili jde o souhrn zápisů z těchto let, které nebyly prozatím nikde zaznamenány, jak jsem ostatně již uvedl v úvodu, když jsem zahájil zápis o současných událostech, (na str. 76 této kroniky). Po dosti pracném získávání informací od různých občanů Perninku, (kromě jiných zde musím uvést jméno Gerharda Grunda a Josefa Holuba, zvaného „Kongo“, kteří mi poskytli řadu informací), podařilo se mi dát dohromady téměř úplný obraz o činnosti obyvatel obce a její Obecní rady. Tyto údaje budou sloužit k dokreslení činnosti a života vůbec — pro budoucnost by bylo dobře, aby záznamy byly zpracovány pokud možná ihned po jejich konání, (tak to ostatně ukládá už samotný zákon č. 80 ze dne 30. ledna 1920, aby souhrn informací o obci a jejím životě nabyl co nejúplnější charakter. A tak tedy prozatím ustávám v retrospektivních záznamech, které byly vždy součástí práce kronikáře, jichž nebudu užívat, pokud nenarazím na další dosud neprobádané prameny o životě obce vůbec.)

Závěr Roku 1994

Jak nám dokazuje i zápis z uvedeného období — byl pro Pernink náročný už v tom, že bezprostředně po provedených volbách do obecního zastupitelstva došlo k narušení platnosti těchto výsledků, (V kronice jsem uvedl úplný zápis z 1. zasedání OZ, kde došlo k odevzdání mandátů členů ODS a tím také k oslabení stávajícího nového Obecního zastupitelstva — pozn. kron.) Celá věc se dostala až do novin: „Týdeník Karlovarska“ uvedl dne 8. 12. 1994 noticku, podepsanou „Chm“ (redaktor Chmelík — pozn. kron.) tohoto znění:

„Zvolení představitelé ODS v Perninku nezískali v zastupitelstvu obce nadpoloviční většinu, (bylo určeno 15 členů zastupitelstva — pozn. kron.). Navíc neprošel jejich návrh na místostarostu. Do této funkce byl po průtazích zvolen zastupitel s největším počtem hlasů vůbec. Tak se vyjádřili voliči. To se ovšem nelíbilo členům ODS a tak raději vyvolali nové volby tím, že složili mandáty. Místostarostou byl zvolen z nezávislých kandidátů na kandidátce ODS, kteří se údajně přiklonili ke KDU-ČSL. Starosta, ing. STRADIOT tvrdí, že se řídili vůlí lidu. Pan Tůma je toho názoru, že byla hrubě porušena dohoda Kde je pravda, ukáží zřejmě až nové volby začátkem příštího roku, (byly určeny na den 22. dubna 1995 — pozn. kron.)"

---

Také v Perninských novinách (11. ročník, č. 2) byl uveřejněn článek Otakara Karáska, zvoleného místopředsedy OZ, kterým vysvětlil otázku, proč občané Perninku musí volit dvakrát. Mimo jiné tam píše: „Pan Tůma ve svých prohlášeních je veden snahou prosadit svůj pohled na volbu místostarosty a na důsledky, které po této volbě vzešly ze strany ODS. Toto složení mandátů přispělo nepochybně k dalšímu pokle-

Str. 90

su pověsti ODS v naší obci. Shledal jsem také — a naštěstí nikoliv sám, zvláštní přístup ODS při hlasování o postu starosty: pan Vašut, kandidující za ODS, v souladu s dohodou výše uvedenou, navrhl ing. Stradiota. Kupodivu však ani on ani ostatní z ODS pro něho nehlasovali...! Neméně podivné je označení mne, pana Svobody a paní Zahrádkové panem Tůmou za ne právě spolehlivé poslance, s nimiž si nedovede představit spolupráci v zastupitelstvu. To vidím jako — mírně řečeno — odvážné: i když jsme kandidovali pod ODS, občané nám dali svými hlasy jasně najevo, kdo bude pro ně spolehlivým zastupitelem. To se o panu Tůmovi zjevně nedá říci. Práce v zastupitelstvu neobsahuje jen prázdné řeči, ale práci nezištnou a stálou. A spolupráci všech, kteří mají o budoucnost Perninku takový zájem. Jestli v ODS takový zájem měli, pak by ani nezdařený pokus — post místostarosty obsadit panem Tůmou s pouhými 36 hlasy — nemohl vyústit v odchod složením mandátů... (Úplné znění článku Otakara Karáska je v Perninských novinách, 11. ročník, č. 2 — pozn. kron.)

---

A tak byly připraveny doplňovací volby do OZ, které se měly konat dne 22. 4. 95 a to podle směrnice ministerstva vnitra ČR, vydané pro 23 obcí, kde bylo zapotřebí nových voleb. Vedením Obecního úřadu byl pověřen řádně zvolený starosta ing. Josef Stradiot spolu s rovněž řádně zvoleným místostarostou Otakarem Karáskem. Nadřízenými orgány bylo obci uloženo, aby stávající OZ neprovádělo žádné prodeje nemovitostí.

Doplňovací Volby

Tyto volby, konané zmíněného dne 22. 4. 1995, proběhly hladce: článek Oty Karáska v Perninských novinách roč. 12, č. 4 uvádí, že voleb se zúčastnil větší počet voličů než při posledních volbách na podzim roku 1994, což podle autora tohoto článku svědčí o přístupu občanů k dění v obci, (škoda, že nebyl zveřejněn výsledek voleb konkrétně k jednotlivým kandidátům politických stran — pozn. kron.) Autor noticky, Ota Karásek, uvedl, že nyní je na celém zastupitelstvu, jak odpoví voličům svou prací. Podle něho pouze odpovědnou spoluprací lze dosáhnout úspěchů při nelehkém rozhodování a řešení mnoha úkolů, které na ně čekají.

Nuže — jak dopadly volby jmenovitě? V Perninských novinách, roč. 12, č. 4 je uveden seznam nových poslanců. „Obecní zastupitelstvo nyní pracuje ve složení: Roland Grahsberger, Otakar Karásek, Josef Kašpar, Milan Kistan, Miroslav Mitterpach, Jaroslav Novotný, František Schildbach, Josef Stradiot, Tomáš Stradiot." (Mnou podtržená jména jsou noví členové, zvolení v doplňovacích volbách, pozn. kron.)

Dále se v těchže Perninských novinách uvádí složení náhradníků za jednotlivé volební strany v pořadí potencionálního vzniku mandátů:

Rok 1996

Str. 91

1. Sdružení nezávislých kandidátů:

Jiří Holý, Josef Vačkář, Josef Svoboda, Josef Wrbik, Jana Eretová, Jiří Jindra.

1. Sdružení KDU-ČSL + nezávislí kandidáti:

Ivo Dáňa.

1. Sdružení nezávislých kandidátů + TJ Sokol:

Rudolf Kokrhel, Ivana Rutterleová, Miroslav Hájek, Václav Mašek, Jiří Ryzka, Miloš Petr, Vlastimil Hanzlík.

1. Občanská demokratická strana:

Josef Kvěch, Ladislav Vašut, Milena Tůmová, Antonín Jakubů.

---

V článku pro Perninské noviny pod titulem „Voliči volili“ zdůrazňuje Otakar Karásek, že velikou a záslužnou pomoc neustále rozvíjí komise pro rozvoj turistiky a sportu, vedená panem Vačkářem, neboť sdružuje velký počet dobrovolných členů z řad našich občanů, pracujících zde na námětech kulturního a společenského rozvoje pro Obecní zastupitelstvo a zejména na oživení a organizování společenského života v obci — a to vše ve svém volném čase. Pisatel článku kvituje i velmi pěkné zahájení májových dnů akcí místních hasičů, kteří postavili tradiční májku na náměstíčku, kde býval městský pivovar, a večerní veselici v Plzeňce. Autor si libuje, že hasiči májku ohlídali a přitom nebyla nouze o legraci. „Přejeme si, aby podobný elán mohl být zaznamenán i na jiných místech aktivity, nejen ten hasičský" — uzavírá svůj článek Otakar Karásek spolu s konstatováním, že i úklidová brigáda dobře pracovala.

V Perninských novinách č. 4 lze se dočíst, že proběhlo očkování psů proti vzteklině za očkovací poplatek 40 Kč, novinkou byla i nabídka očkování králíků proti králičímu moru a mixomatóze. Cena za 1 očkování byla stanovena na 10 Kč.

Rok 1996

Uvedený rok nám příliš mnoho údajů nezachoval — Perninské noviny sice občas vyšly, ale dostal se mi do rukou pouze jediný výtisk a to 6. číslo z července 1996, kde jsou uvedeny výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, konané v červnu 1996. Statistika uvádí, že počet zapsaných voličů obce Pernink do seznamu voličů byl 529. Počet voličů, kterým byly vydány úřední obálky, byl 357 — počet platných hlasů bylo odevzdáno 346. Strany vládní koalice získaly v místních volbách 49,71 % hlasů, což řadí obec Pernink na 3. místo v okrese za Vysokou Pecí (50 %) a Karlovými Vary (49,77 %).

Str. 92

Výsledky Voleb Do Parlamentu Čr

Perninské noviny č. 6 rovněž připomínají 130. výročí založení Sboru dobrovolných hasičů v Perninku. Oslavy tohoto výročí se konaly od 14 hodin v Perninku vyhlášením poplachu a výjezdem k inscenovanému požáru na střeše budovy radnice. „Zásahu" se zúčastnili kromě místních družstev pod velením Franty Schildbacha rovněž profesionální hasiči z Karlových Varů, kteří předvedli zásah hasičstva při vyprošťování řidiče z havarovaného auta, dále pak i různé druhy stříkání pěnové hmoty. Střetu se zúčastnily i skupiny z Merklína, Horní Blatné a především z Potůčků se svým moderním vozem, (diváci mohli těmto výborně vybaveným hasičům jen závidět jejich rozsáhlé možnosti — těm se perninským hasičům nedostalo „dík" nepromyšlené činnosti bývalých představitelů obce, kteří investovali velké prostředky do nákupny v rámci akce „Z", takže pak na dokončení nové hasičárny se nedostávaly prostředky včetně nákupu dokonalé techniky — pozn. kron.) Slavnost 130. výročí byla zakončena zvláštní schůzí hasičstva v „Perninském dvoře".

---

Další z akcí roku 1996 bylo uspořádání „Míčového souboje dvojic" a to v kopané — penalty, házené — sedmičky, košíkové — šestky, stolním tenise — čtyřhry, tenise — čtyřhry, volejbale a nohejbale (dle výsledků). Akce se konala 31. 8. 96, organizoval ji neúnavný Miroslav Mitterpach. Výsledky se nedochovaly. Stejně tak neznáme výsledky tradičního turnaje v kopané, „Memoriálu Milana Sedláka", který se uskutečnil v sobotu, 29. června 1996.

O dalších akcích není nikde ani zmínka — bohužel neexistuje dosavadní způsob zachování různých vyhlášek a oznámení tak, aby skončily v archivu některého ze sdružení občanů. Obyvatelé se tak ochuzují o doklady své činnosti, která často byla nadmíru pestrá a zajímavá.

Rok 1997

Str. 93

Rok 1997

Co chybělo předchozím dvěma létům (1995 a 1996), bylo alespoň zčásti napraveno v dalším roce. Perninské noviny, z kterých čerpáme údaje pro zápis do kroniky, vyšly v roce 1997 celkem v 10 číslech. Jejich 1. číslo se zabývalo zprávami o chystaném závodě, t.zv. SPRINT 1997. Akci uchystal právě založený Lyžařský klub Pernink — byl to závod za účasti řady českých závodníků. V rámci závodů byla snaha předvést různé zimní a letní sportovní potřeby, jízda sněžných skútrů a byly připraveny i různé ochutnávky dobrot pro celý rok — tak zněl náborový leták k této akci. Setkání se konalo dne 1. února 1997 na hřišti TJ Sokol. Plán akce, čili organizace byla takováto:

• 9,00 — zahájení, předvedení akcí a ochutnávek
• 12,00 — prezentace závodníků
• 13,00 — start závodu dětí
• 13,30 — vyhlášení vítězů závodu dětí
• 14,00 — start prvních rozjížděk 16 mužů a 9 žen
• 14,45 — start vloženého závodu podnikatelů
• 15,00 — start semifinále 9 mužů a 6 žen
• 15,30 — jízda sněžných skútrů
• 16,00 — finále ženy, finále muži
• 16,30 — vyhlášení vítězů a předání cen.

(I tady je škoda, že se nezachovaly výsledky těchto zajímavých závodů — jsou zřejmě zachovány jen v pamětech současníků, ale pro budoucnost se neudělalo nic, aby se i další čtenáři kroniky dověděli, kdo že to závodil a s jakým výsledkem, tak jak tomu bývalo zvykem při různých minulých závodech a utkáních — zřejmě již tady působila nepřítomnost kronikáře, kterého bývalé OZ nepotřebovalo — pozn. kron.)

2. číslo PERNINSKÝCH NOVIN — 14. ročník

zabývalo se důležitou věcí pro obec: jarním úklidem — tato každoroční akce již tradičně pomáhá likvidovat veškeré nečistoty a zbytky po zimním posypu ulic, ale i přebývající či překážející předměty, které jinak jsou v různých domácnostech. Pro tento úklid bylo připraveno 16 kontejnerů, rozmístěných v různých částech obce. Obecní úřad při této příležitosti připomněl občanům, aby hromady listí, trávy a posypového materiálu bylo shromážděno u chodníků, stejně tak aby hromady šrotu byl umístěny u cest k odvezení v rámci „železné neděle".

Jednou z nejvážnějších záležitostí bylo přemnožení potkanů a krys. Majitelé domů byli vybídnuti, aby nahlásili na Obecním úřadě výskyt těchto hlodavců, aby mohla být provedena zdarma plošná deratizace určených míst. Rovněž by-

Str. 94

la zveřejněna možnost využití hřiště TJ SOKOL — na začátku března t.r. byla podepsána smlouva, podle které obec předala do výpůjčky, tedy do bezplatného užívání a to na dobu 50 let hřiště i kabiny TJ SOKOL: protože pozemek je a zůstává nadále majetkem obce, jsou ve smlouvě zapracovány klauzule, umožňující využívání hřiště i pro další účely — kromě kopané, ať už v soutěžích či jen v trénincích — a to všemi subjekty, ve kterých jsou zastoupeni perninští občané, tedy školy, občanská sdružení či samotní občané.

5. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

reagovalo na výsledek tázací akce, kterým byl získán přehled o zájmu zavedení plynu. Obec dostala 87 odpovědí na tento dotazník. Jak už bylo řečeno, projekt, uvažující s napojením obcí Pernink, Horní Blatná a Potůčky byl změněn právě vyloučením obce Potůčky. Tím byla zkrácena částka, zajištěná akcí PHARE, téměř na polovinu. Původní návrh uvažoval pro středotlaké rozvody plynu po obcích Horní Blatná a Pernink s částkou 30 mil. korun, tedy okolo 1 mil. ECU, nynější návrh zní okolo 18 mil. korun. Současné okleštění původního projektu je totiž výsledkem jednání česko-německé komise. V případě plynofikace naší oblasti podle zatím předběžných zájemců by vedlo ke snížení množství emisí asi o 10 % z dosavadního množství. V případě odstavení výtopny u paneláků by došlo k dalšímu snížení emisí o 15 %. Pisatel článku připomíná, že otazníkem zůstává další zvyšování cen plynu — aby v budoucnosti nedošlo nejdříve k plynofikaci obce a následně pak aby nedošlo poté k setrvání občanů u stávajících paliv, jak se to stalo zhusta již u elektrických přímotopů, (Celý otazník připomíná obdobnou situaci v minulosti obce, když byly přímo pompézně narýsovány plány na zřízení kanalizace — archiv města Pernink je pln těchto plánů, uložených v Okresním archivu — a dodnes, t.j. téměř po 80 letech nebylo s realizací pohnuto — pozn. kron.)

Další článek v PN připomíná nebezpečí ukládání eternitu na skládce ve Vintířově, odkud již několikrát vrátili kamion naložený tímto nebezpečným odpadem. Eternitový odpad musí být likvidován zvláštním způsobem.

6. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uvedlo článek o srazu skautů na t.zv. SAHNE, kteří se setkali na tábořišti na Rýžovně: akce se zúčastnili skauti z řady evropských zemí — jejich program byl stanoven na dobu 3.–14. srpna, setkání se zúčastnilo na 1.000 skautů.

7. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

připomnělo stoleté výročí rozhledny na Tisovském vrchu, čili „Pajndlu" (976 m n.m.) Oslavy tohoto výročí byly uskutečněny dne 6. září, občerstvení na vrcholu tohoto na všechny strany dominujícího vrchu zajistila perninská restaurace „Tina".

Str. 95

V rámci této akce byl v Perninku uspořádán t.zv. „Pajndlcup" — závod horských kol se startem na náměstí v Nejdku, po trase přes Tisovský vrch s cílem na perninském fotbalovém hřišti. Na téže trase byl den poté uspořádán běh do vrchu — start byl opět na nejdeckém náměstí a cíl na vrcholu Pajndlu.

V tomto čísle je rovněž uveřejněn jízdní řád soukromé linky z Karlových Varů do Abertamy a Potůčků, kterou provozoval Marcel Tomko. Jízdní řád platil od 1. 6. 1997.

8. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

poskytlo informaci o založení „Kampeličky", čili Rodinné družstevní záložny (RDZ). Česká spořitelna totiž zrušila svou pobočku v Perninku a tím výrazně omezila peněžní služby poskytované místní i okolní veřejnosti. RDZ byla ustavena podle zákona 87/95 Sb., vede ji paní Ludmila Anderlová, dosavadní pracovnice České spořitelny.

9. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

pokračuje v informacích o nabídce služeb Kampeličky: lze si zřídit účet, založit vkladní knížku. Začátek činnosti RDZ se plánuje na 1. ledna 1998. V tomto čísle se připomíná i malé kulaté výročí založení obce Pernink — 465 let od jeho vzniku jako města, stalo se tak dne 19. listopadu 1532. Článek hovořil i o některých detailech dějin obce, (tato otázka je souhrnně obsažena již v obou knihách Kroniky — pozn. kron.) Za zmínku stojí fakt, že má v současnosti 670 obyvatel, nepočítaje rekreanty a cizince.

10. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

zabývá se otázkami územního plánu a dále pak i záležitostmi kolem budoucí výstavby domů. Článek zdůrazňuje, že přednost pro získání pozemků k výstavbě domů mají perninští občané, přihlášení v obci trvale do 8. listopadu 1997. Současně byly zveřejněny i lhůty — 1 rok pro získání stavebního povolení, 7 let na výstavbu domu. V tomto čísle byla zveřejněna výzva pro ženy narozené v roce 1958 o preventivním vyšetření prsů. Je zde i zmínka o uskutečnění vokálního kvintetu DAD z Karlových Varů. V pořadu vystoupila i Lucie Domesová s recitací na námět: „Den preslavný jest nám přišel". Toto pásmo středověkých lidových písní a koled z doby Václava IV. bylo velmi srdečně uvítáno perninskými občany.

Oblastní Přebory V Běhu Na Lyžích

pořádala v roce 1997 Západočeská univerzita Plzeň již po čtrnácté — první ročník byl uskutečněn v únoru 1981 — pouze 3× se přebory nekonaly pro nedostatek sněhu. Akce se konaly v postupně vybudovaném lyžařském středisku na svahu Perninského vrchu, kde byla utvořena i lyžařská dráha pro běžecké discipliny. Akce se zúčastňovali vysokoškoláci z univerzit Čech a Moravy.

Rok 1998

Str. 96

Rok 1998

Také tento rok — dík Perninským novinám, které se časem proměnily na informativní buletin naproti dřívějšímu charakteru skutečných novin se stránkami plnými informací, ale i různého poučení a zábavy — je ve své šíři zachycen mnohem důsledněji než tomu bylo v předchozích letech 1995 a 1996. Psal se ročník 15.

1. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

Zde jsme se dočetli o výzvě PHARE, čili o pomoci států Evropské unie státům střední a východní Evropy vyjma zemí bývalého Sovětského svazu. Kromě jiného byly odsouhlaseny prostředky pro výstavbu plynovodu až do Potůčků.

Od Nového roku 1998 funguje jako nový subjekt sloučená Základní a Mateřská škola a současně došlo i k přestěhování školky do budovy Družiny, (čp. 290 v Rennerově ulici, byla to původně továrna Fr. Bartla — pozn. kron.) Bylo schváleno, že budova školky v Blatenské ulici čp. 390 zůstane v majetku obce a bude ji spravovat Základní škola, která musí zajistit rentabilitu provozu.

V tomto čísle obyvatelé se mohli dočíst i o zavedení nového signálu požárního poplachu — dvěma dlouhými tóny po dobu 25 vteřin s mezerou 10 vteřin, celková délka signálu je tudíž 1 minuta. Jako nový preventista Sboru hasičů byl jmenován Ladislav Vetešník. Byla podána informace o odměně Sboru hasičů pomocí dotace téměř 90 tisíc korun, daných Okresním úřadem. Veřejnost rovněž získala informaci prostřednictvím PN o zimní údržbě místních komunikací.

2. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uvedlo konání Oblastního přeboru Vysokých škol v únoru 1998, který se opět, jako již předtím třikrát, neuskutečnil pro nedostatek sněhu — zima byla v tomto roce na sníh velmi skoupá, pouze značné mrazy sužovaly bytí na horách.

Nicméně život zde neustrnul — vždyť dne 14. února se konal tradiční ples Sboru hasičů v Perninku v restauraci Plzeňka. Předprodej vstupenek byl zajištěn v restauraci Chicago, majitel Josef Vačkář. V tomto čísle byl rovněž otištěn dopis manželů Kellnerových z Calgary v Kanadě, kteří děkovali touto cestou místním hasičům za jejich nezištnou pomoc při čerpání vody ze sklepů a bytů při povodni v roce 1997.

3. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

shromáždilo veškeré informace o sportovní akci „Snow show 98", která byla plánovaná na dny 14. a 15. března. Byl to již 2. ročník této úspěšné akce, (dříve se jí říkalo „Loučení se sněhem", nyní tedy akce dostala mezinárodní název — pozn. kron.) Byly zavedeny nové discipliny, všechno se konalo v lyžařském areálu nad nádražím

Str. 97

zatímco ve Ski-areálu na stráni nad Velflínskou ulicí byl uspořádán tradiční karneval masek.

4. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

zabývalo se jarním úklidem a umístěním osmi kontejnerů v ulicích: Bludenská, T.G. Masaryka, Nádražní, Meinlova, Kostelní, Střední, Rennerova, Školní louka.

Během jara 1999 má být zahájena stavba plynovodu. Ceny uhlí:

Sokolovské uhlí: brikety 163,-, kostka 2 95,-, kostka 1 86,-
Mostecké uhlí: kostka 2 120,-, kostka 1 117,-

---

Den země

Dne 22. 4. 1998 uspořádala Základní škola v Perninku akci k Dni země. Třída 8A spolu s paní učitelkou Holou uklidila okolí školy a zkoumala kyselost půdy a lišejníky jako bioindikátory stavu životního prostředí. Podle lišejníků je životní prostředí okolí Perninku ve velmi dobrém stavu. Zmíněny byly druhy Ochrolechia a pukléřka islandská, užívaná jako čaj pro osoby postižené uranovým ozářením.

Jedním z příznivých výsledků v oblasti turistiky je vytvoření provizorních přeshraničních lyžařských tras v okolí Korce (981 m n.m.), Bučinské cesty, Mílova (Český mlýn) a Hubertek u Božího Daru.

Str. 98

de v celoročním provozu. Celá akce je myšlena jako součást projektu Krušnohorské magistrály z Bublavy do Petrovic.

5. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uvádí 22. ročník Memoriálu Milana Sedláka, konaného dne 27. 6. 1998. Pořadí: 1. TJ RZ Abertamy, 2. SG Limbach, 3. TJ Pernink A, 4. TJ Sokol Pernink „stará garda", 5. Webasto Utting. Nejlepší hráč: Klaus Fischer; nejlepší střelec: Karel Žilák; nejlepší brankář: Michal Kostrej.

Dne 21. 6. 1998 se konal Perninský duathlon a Závod o Špitálskou korunu. Mezi perninskými účastníky: Lenka Mechlová (2. místo, nejmladší dívky), Martin Bartůšek (3.), Jan Fischer (4.), Jindřich Mach (7.), Věra Löfflerová (2., mládež), Jaromír Eret (14.).

6. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uvádí seznam sponzorů Memoriálu Milana Sedláka: Quilt Pernink, Obecní úřad Pernink, Smíšené zboží Milana Junka, Textil-drogerie Jany Vejražkové, kadeřnictví Jiřiny Šilhanové, restaurace Tina Jitky Tůmové, Kavárna U Františka, hotel SPORT, Automega Pernink, Sklo Flora, Rudolf Höhnl, Josef Holub, Miroslav Mitterpach.

Výsledky voleb do Poslanecké sněmovny, konaných 19.–20. 6. 1998 v Perninku: zapsaných voličů 541, vydáno obálek 350, odevzdáno hlasů 347.

Str. 99

Česká strana národně sociální: 2 hlasy (0,57 %)
Strana zelených: 10 hlasů (2,88 %)

---

7. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

informovalo o volbách do obecního zastupitelstva, konaných 14. a 15. listopadu 1998, a o prvním kole voleb do Senátu. Obec zůstává jedním volebním okrskem se 9 zastupiteli. Zmíněny nové cyklistické mapy (1:75 000) od SCOCART Zlín, letecké snímky obce a dokončení webových stránek obce.

Našla se i další informace o průběhu příprav voleb.

8. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uvedlo konečné výsledky voleb do Obecního zastupitelstva Pernink:

• Sdružení nezávislých kandidátů + Lyžařský klub PERNINK: 298 hlasů — Josef Svoboda (91), Rudolf Holý (113), Martin Müller (94)
• KDU-ČSL + nezávislí kandidáti: 685 hlasů — Josef Stradiot (139), Josef Wrbík (79), Ivo Dáňa (67), Tomáš Stradiot (69), Bedřich Lühne ml. (137), Drahomír Janetka (67), Roland Grahsberger (127)
• Občanská demokratická strana (ODS): 531 hlasů — Jaroslav Novotný (122) a další
• Sdružení nezávislých kandidátů + Sbor dobrov. hasičů: 282 hlasů — Otakar Karásek (99) a další

Do zastupitelstva bylo zvoleno: Rudolf Holý, Josef Svoboda, Josef Stradiot, Bedřich Lühne, Roland Grahsberger, Jaroslav Novotný, Jitka Tůmová, František Štefan, Otakar Karásek. Hlasovalo 291 voličů, celkem 1 796 platných hlasů.

Do zastupitelstva vstoupili jednotliví kandidáti s nejvyšším počtem hlasů.

Str. 100

Jednání k této otázce stavby plynofikace proběhlo dne 27. 10. 1998. Šlo o II. etapu Severozápadního výběžku okresu Karlovy Vary. Tohoto jednání se zúčastnil ing. Josef Stradiot. Kromě jiného zde bylo doporučeno, aby obce neprodleně zahájily práce na projektové dokumentaci v souvislosti s konverzí paliv u velkých zdrojů znečištění. Součástí dokumentace musí být rozpočet nákladů na realizaci, který bude sloužit pro event. jednání o zapůjčení kapitálu.

---

V 8. čísle PN byl rovněž zveřejněn výsledek voleb do Senátu Parlamentu ČR. Volby proběhly dvoukolově:

1. kolo: 1. Edmund Janisch 34 hlasů, 2. Marie Tobolková 23 hlasů, 3. Zdeněk Šmíd 47 hlasů, 4. Vlad. Kulhánek 47 hlasů, 5. Jaroslav Borka 17 hlasů.

II. kolo: 1. Edmund Janisch 24 hlasů, 2. Vlad. Kulhánek 43 hlasů.

Zvítězil Vladimír Kulhánek.

---

1. Zasedání Obecního Zastupitelstva Obce Pernink

Konalo se dne 26. listopadu 1998 na obecním úřadě. Přítomno bylo všech 9 zvolených kandidátů. Ověřovateli zápisu byli zvoleni pánové Roland Grahsberger a Bedřich Lühne. Po slibu členů zastupitelstva byla všem předána osvědčení o zvolení za člena Obecního zastupitelstva a poté došlo k volbě starosty obce. Podány byly návrhy na tuto funkci: ing. Josef Stradiot a paní Jitka Tůmová. Pro Josefa Stradiota hlasovali: Roland Grahsberger, Bedřich Lühne, Josef Stradiot a Jaroslav Novotný — 4 hlasy. Proti byli: Rudolf Holý, Jitka Tůmová, Otakar Karásek, Josef Svoboda, František Štefan — 5 hlasů. Nikdo se nezdržel hlasování.

Pro paní Jitku Tůmovou hlasovali: Rudolf Holý, Jitka Tůmová, Otakar Karásek, Josef Svoboda, František Štefan — 5 hlasů. Proti nebyl nikdo. Hlasování se zdrželi: Roland Grahsberger, Bedřich Lühne, Josef Stradiot, Jaroslav Novotný — 4 hlasy.

Volba místostarosty obce: podán byl návrh na pana Otakara Karáska. Pro návrh hlasovali: Rudolf Holý, Jitka Tůmová, Otakar Karásek, Josef Svoboda, František Štefan. Proti nebyl nikdo. Hlasování se zdrželi: Roland Grahsberger, Bedřich Lühne, Josef Stradiot, Jaroslav Novotný — 4 hlasy.

Po volbě starosty a místostarosty obce vystoupil z řad přítomných občanů pan

Str. 101

Tomáš Stradiot s osobní peticí, obsahující 255 podpisů na podporu Josefa Stradiota jako starosty obce — chtěl touto peticí ukázat názor velké části občanů Perninku. Poté vystoupil pan Rudolf Holý a podal informace o koaličních jednáních, která proběhla před tímto zasedáním. Panu Josefu Stradiotovi byla nabídnuta funkce placeného místostarosty, kterou jmenovaný odmítl. Protokol podepsali: Jitka Tůmová, Roland Grahsberger a Bedřich Lühne.

Tím také byla oznámena veřejnosti změna ve funkcích: starostkou se stala paní Jitka Tůmová, (v pořadí devadesátá v seznamu osobností, vedoucích obec Pernink od založení obce roku 1532), místostarostou byl jmenován Otakar Karásek.

---

2. Zasedání Obecního Zastupitelstva Obce Pernink

Konalo se dne 2. 12. 1998, na kterém proběhla volba komisí obce Pernink:

Finanční komise:
Předseda: Roland Grahsberger, členové: Milena Tůmová, Bedřich Lühne ml.

Kontrolní komise:
Předseda: Rudolf Holý, členové: Jaroslav Novotný, František Štefan.

V této schůzi byla rovněž projednána jako aktuální otázka zimní údržba obce se zástupci firmy Dáňa a Löffler.
V 8. čísle Perninských novin bylo též oznámeno, že Autoškola Krupka zřídila stálé středisko výcviku, přihlášky a bližší informace podá Obecní úřad.

---

3. Zasedání Obecního Zastupitelstva Obce Pernink

Se uskutečnilo dne 4. 12. 1998 s programem projednání stavu dlužníků. Zpráva o této otázce byla zveřejněna v Perninských novinách č. 1/1999.

---

Závěrem zápisu událostí v letech 1995–1998 uvádím jako kronikář obce dvě statě, které jsou svým způsobem významné:

První stať věnuji soupisu ročníků Perninských novin: Byly založeny v lednu roku 1984, (tehdy ještě jako „Perninský zpravodaj"), takže závěr roku 1998 zaznamenal již 15. ročník, (od roku 1991 byla provedena změna titulu — „Perninské noviny" protože obsah tehdejších vydání — a to až do roku 1992 — odpovídal charakteru novin svou pestrostí a informacemi všeho druhu). Změna, provedená v roce 1993, doznala úbytek článků novinářského charakteru, takže PN se staly pouhou tribunou pro zprávy obce, které zajisté jsou potřebné pro informaci občanů, ale tím by se snad měly nazývat opět skromným titulem „Perninský zpravodaj", (uvádím tuto glosu jako svou vlastní úvahu bývalého redaktora těchto Perninských novin, které jsem řídil od roku 1988 až do roku 1992 — pozn. kron.)

Str. 102

Druhá stať, kterou pokládám za správné ji uveřejnit, se týká svérázného chování jedné z občanek Perninku, tak, jak je popsal denní tisk závěrem roku 1998.
Titul článku výstižně charakterizuje jeho obsah, jak bývá zvykem v novinářství:
„KINOMÁŇA NAŠLA V KONTEJNERU BANKOVKY".

Řeč byla o Františce Konvalinkové, svérázné to občance Perninku. Přezdívku dostala od místních obyvatel proto, že v perninském kinu poctivě sledovala všechny promítané filmy. Tato fanynka filmového umění přes den prohrabávala veškeré kontejnery a shromažďovala různé předměty do svého bytu v čp. 181. A tak se stala i náhodně na krátkou dobu majitelkou šestnácti pětitisícovek — stalo se tak dne 11. listopadu 1998. Další už čerpáme z novinového článku, podepsaného značkou (ba):

„V kontejneru jsem našla elektrickou dečku a v ní byly peníze. Neznala jsem je a tak jsem zašla do Jednoty a zeptala se, jestli vůbec platí. Nejdříve jsem si říkala, že si je nechám a něco si koupím, ale když jsem se dověděla, kolik je to peněz, tak jsem je raději odnesla na policii."

V ten den se Františka Konvalinková stala nejpopulárnější osobou Perninku. „Najde pětiosmdesát tisíc a místo, aby si polepšila a koupila něco na sebe, tak je klidně vrátí" kroutili hlavou někteří občané. Peníze byly nejen v elektrické dečce, ale i v obálce nadepsané jménem, takže nebyl problém najít skutečného majitele.

Asi čtrnáct dní byl obnos uložen na místním oddělení Policie ČR, poté ho převzali úředníci Obecního úřadu a spojili se se skutečným majitelem. Bývalý starosta ing. Stradiot k tomu říká: „Peníze se v kontejneru ocitly omylem. Rodina zesnulého nemohla tušit, že otec si střádá do polštáře. A tak navrácení peněz způsobilo pozůstalým hotový šok. Zkrátka nepřišla ani poctivá nálezkyně. Sice neví, jak si s nálezným poradí, ale zřejmě si koupí něco pěkného do nového domova — má se stěhovat do místního Domova důchodců."

Tak končí zpráva novináře, která dokazuje, že mezi občany Perninku se našla i perla, o které je záhodno napsat několik těch řádků, aby byly na odiv všem dalším obyvatelům, čtoucím tuto kroniku. Ne vždycky se totiž taková nezištná vlastnost mezi občany najde! (pozn. kron.)

---

A tím končí i zápis do kroniky za období 1994–1998, které nebylo chudé na události a o nichž aspoň dodatečně je namístě zaplnit stránky, které jednou dosvědčí vše, co je třeba znát o vývoji dějin obce, zvané P E R N I N K. (pozn. kron.)

Str. 103

Listina

rychtářů, purkmistrů, předsedů MNV a starostů horního města Perninku:

Str. 104 Str. 105

---

Za těch 413 let existence obce Pernink se vystřídalo celkem 69 osobností: 6 krát se zapsal do dějin obce jako rychtář Jorg Eggner, 5 krát pak Merten Roth. Nejdelší období zastával svůj úřad Christoph Helmig, (1599/1610), tedy 11 let. Podle častého střídání lze vyvodit i okolnosti, které postihly obec — hladomor, nemoce různých typů atd. To je jasné především u let 1633 až 1638, pak se opět vrátila zvyklost střídat rychtáře či purkmistry nejméně po 4 letech.

Str. 106

Osoby, Které Stály V Čele Obce Od Roku 1945

---

Za těch 53 let se v úloze předsedů národního výborů a starostů se vystřídalo 21 osobností: nejčastěji byl zvolen do funkce Alois Drápal (3×), který také byl v čele obce celkem 11 let. Druhým v pořadí byl Josef Válek, celkem 10 let.

Rok 1999

Str. 107

První akce v tomto roce byla sportovní: ve dnech 5.–17. ledna pořádala Západočeská univerzita v Plzni Oblastní přebor + Vysokoškolskou ligu v běhu na lyžích. Závod se uskutečnil na běžeckém okruhu nad nádražím v Perninku.
Další akcí uspořádala Agentura M Production Sport ve spolupráci s lyžařským klubem LK Quilt Pernink, byl to již 3. ročník této akce — tak zvaný SKI QUILT CUP. Závodilo se ve sportovním areálu Ski Vila, na programu byly závody v běhu na lyžích volnou technikou pro kategorie žactva a dorostu.

Hned na to, 9.–12. února uspořádala Katedra tělesné výchovy a sportu Západočeské univerzity Akademické mistrovství ČR v běhu na lyžích s mezinárodní účastí. Závod proběhl opět na běžeckých tratích v areálu ZČU v Perninku.
Další akcí byl 3. ročník SKI QUILT SPRINT SHOW v areálu fotbalového hřiště TJ Sokola v Perninku. Výsledky nebyly zachovány.

---

1. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uveřejnilo kromě jiného informaci o zahájení řízení s dlužníky obce o splácení dluhů. Většina jich se postavila kladně a splácí podle splátkového kalendáře, někteří již dluh vůči obci uhradili naráz. V řešení byli dlužníci, jako např. ing. Miroslav Zlámal, (dlužná částka za el. přípojku), manželé Valdhansovi (dlužná částka za prodaný dům), paní Gorienková, (neuhrazené faktury za odběr teplé vody a tepla), paní Dolanská (dlužná částka za prodaný dům), Petr Lobodáš, (dlužná částka za nájemné na byt od srpna 1998 do prosince 1998), firma Dáňa + Löffler má zpoždění při splátkách za prodej nemovitostí a strojů.

Veřejnost byla upozorněna na novelizaci vyhlášek obce o poplatcích z ubytovací kapacity a o poplatcích z lázeňského nebo rekreačního pobytu. Tato novelizace vyhlášek bude po schválení Okresním úřadem vyvěšena na úřední desce a zveřejněna v Perninských novinách.

Důležité upozornění v tomto čísle PN podala OSS a její vedoucí Jiří Lenc: ve smyslu zákona o podmínkách a výkonu státní správy v energetických odvětví č. 222/1994 Sb. je povinností vlastníků a uživatelů pozemků kácet a odstraňovat stromoví, které by mohlo ohrožovat el. zařízení (vedení). Byla stanovena lhůta do 28. února 1999 na odstranění, případně oklestění stromoví. Po marném uplynutí uvedené lhůty bude stromoví odstraněno, případně oklestěno pracovníky ZČE a to na nebezpečí vlastníka nebo uživatele pozemku. Současně byly poskytnuty údaje o nutných vzdálenostech větví od vzdušného vedení nízkého napětí, (1 metr), a vysokého napětí (2 metry od krajních vodičů). Při kácení dřevin musí být toto oznámeno 15 dnů předem orgánu ochrany přírody.

Str. 108

Toto číslo uvedlo rovněž nabídku cvičení pro ženy a dívky — „Něco pro zdraví a krásu" — každé pondělí a čtvrtek 19–20 hodin.
Jednota Toužim nabídla pronájem části nákupního střediska v Perninku, (středisko bylo uzavřeno pro slabou návštěvu zákazníků).

---

2. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

Zveřejnilo kromě jiného upozornění pro občany v otázce odvozu komunálního odpadu v obci, která byla řešena na 6. zasedání Obecního zastupitelstva dne 2. 2. 1999. Bylo stanoveno: za každé svozové místo bude občan platit t.zv. paušál a to 360 Kč ročně, což představuje 12 vývozů popelnic á 30 Kč, čili aspoň 1 vývoz odpadu měsíčně. Každá další popelnice, t.j. třináctá a výše bude hrazena extra ve výši 30 Kč za kus. Obec bude nadále dotovat skládkovné komunálního odpadu + úklidové kontejnery, (jarní a podzimní úklidy, nebezpečné odpady), což dělá ročně 220 tisíc Kč. Rovněž bylo upozorněno, na povinnost každého občana mít u své nemovitosti popelnici, jinak bude muset každý prokazovat, jak s komunálním odpadem nakládá. Dále byl uveřejněn vzor smlouvy o odvozu a likvidaci odpadu, kterou budou muset podepsat i majitelé rekreačních domků.

---

3. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

Uvedlo článek Milana Tůmy. Praví se v něm kromě jiného: „Naše obce pracují. Někde lépe, někde o něco hůře. Důležitý je vztah mezi občany a radnicí. Je dobře, když lidé říkají: naše radnice, náš starosta… protože tím vyjadřují svou sounáležitost s obcí. Varující je, pokud lidé říkají: oni tam na radnici o nic se nestarají, oni mají…, protože zřejmě nepochopili, že obec tvoří všichni dohromady a za obec zodpovídají společně.

Základem demokracie je občanská společnost, kde občan je tím prvním. Starosta pak je ten, který se ve spolupráci s občany stará o společné blaho. Lhostejnost je nepřítelem demokracie. Každý člen zastupitelstva má odpovědnost za svou obec a při hlasování má jeden hlas stejně jako starosta. Každý člověk může selhat, může udělat chybu. Proto musí opozice kontrolovat a upozorňovat na případné nedostatky. Jestliže však bude občanům lhostejné, co se na radnici děje, jestliže nebudou naslouchat ani opozici, pak naší demokracii nebude pomoci…

A tak pomalu mizí gratulace jedněch a tázavé pohledy druhých. Ale očekávání občanů, že se něco změní, přetrvává. Jedni se ptají spíše s nadějí, druzí spíše s obavami, kdy a jak se co projeví…" (potud výseky z článku — pozn. kron.)

V sobotu, 13. února 1999 se konal již 3. ročník SKI QUILT CUPU. Počasí nám sice moc nepřálo — píše autor článku — bylo by bývalo příjemnější sedět doma v teploučku, ale jak je vidět, takovéto akce diváky přilákají, i když se čerti žení, a to je

Str. 109

dobře. Díky Martinu Müllerovi, LK Pernink a všem ostatním, kteří se obětavě podíleli na organizaci, strávili návštěvníci Ski areálu Vila pěkný sobotní den."

---

VÝSLEDKOVÁ LISTINA SKI QUILT CUPU 1999.

Snowboard-boardercross — trať 300 metrů:

1. Jarda Hájek, KV, 2. M. Soukup, 3. P. Janda, 4. Z. Janda (všichni z Nových Hamrů).

Běh na lyžích sprint:
Muži — 4×500 m okruh:

1. Martin Petrásek, Krkonoše Vrchlabí. 2. Tomáš Čáslavský, 3. Přemysl Kovařík, 4. Tomáš Kašpar, (všichni Preciosa Jablonec).

Ženy — 3×500 m okruh:

1. Eva Maňasová VŠ Plzeň, 2. Lucie Čerňanská, 3. Eva Nová (obě Preciosa Jablonec).

Děti — 1×500 m okruh:

1. J. Krupičková, 2. M. Součková (obě TJ Ostrov), 3. M. Zahrádka, 4. M. Novák, (oba dva LK Quilt Pernink.)

Dorost — 2×500 m okruh:

1. P. Janda, (Nové Hamry), 2. L. Krupičková (TJ Ostrov), 3. J. Fischer, 4. M. Bartůšek, (oba dva LK QUILT Pernink.)

Akrobacie na lyžích:
Pavel Janda, Ota Šimánek, Václav Matoušek, Daniela Krsková.

---

V sobotu, 20. března bylo tradiční „Loučení se zimou": Zpráva o této akci byla uveřejněna ve 4. čísle PN: „Sokol Pernink ve spolupráci s M-Production Müller uspořádal uvedeného dne ve Ski areálu Velfling tradiční loučení se zimou. Již od rána probíhaly závody na boulích, akrobacie a štafety. Ve 14,30 zavítal mezi účastníky sám vládce Krušných hor, pan Krušnohor s Miss Pernink Bertou. Po skončení reje masek na svahu pokračovala zábava v restauraci „Plzeňka" dětskou diskotékou R. Kváči. Večer pak od 20 hodin se bavili dospělí na Country Show s hudbou „Petr nebo Pavel".

Na závěr zprávy, kterou podal Miroslav Hájek, předseda TJ Sokol Pernink, je uveden seznam sponzorů, kteří přispěli k této akci:
Ski areál Velfling, Ski areál Vila, Ski areál „Nad nádražím", Pipela, Pension „U Bendů", kavárna Antik, pension Sport, kavárna „U Františka", restaurace Tina, Quilt, restaurace „Zlatý jelen", pivnice „Kongo". Smíšené zboží Junek, Zelenina Gutová, lékárna „Zdravíčko", Textil-drogerie J. Vejražková, Večerka Tuan Hoi, Automega, TJ Sokol Pernink, M-Production, Škulavík Soung, „Plzeňka" a samozřejmě i Obecní úřad. Při akci účinně vypomáhali místní hasiči:

Str. 110

4. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uvedlo zprávu o čerpání rozpočtu k 31. 12. 1998:

Hospodaření za rok 1998 — 78.758,34

Současně byl zveřejněn návrh obecního rozpočtu na rok 1999:
Příjmy souhrnně 5,469 tisíc Vydání souhrnně 5,469 tisíc
Rozpočet byl stanoven jako vyrovnaný. Hospodaření obce za rok 1998 a rozpočet na rok 1999 byl projednán na veřejném zasedání Obecního zastupitelstva 6. 4. 1999.

---

Dne 12. dubna příval vody strhl most ve Pstruží, čímž přerušil možnost dopravy z Merklína na Pernink. Již dne 14. 4. proběhlo jednání našich dvou starostů, Jitky Tůmové a pana Níče z Merklína s ředitelem Správy a údržby silnic v Otovicích, kde oba starostové požadovali, aby veškeré řízení ohledně stavby nového mostu zkrátila a byla zahájena výstavba mostu v co nejkratším termínu. Pan ředitel SÚS sdělil, že musí postupovat podle zákona a neví o žádné výjimce, která by vše urychlila. Oba starostové se dohodli, že budou urgovat na ministerstvu dopravy v Praze, aby udělilo výjimku a aby mohlo být započato s výstavbou v nejbližší době. Zatím doprava z Perninku se děje tak, že jednu část — až k onomu mostu — obsluhuje jeden autobus firmy Marcela Tomka a druhý autobus napojuje na dosavadní linku příjezdem z Merklína, rovněž patřící firmě Marcela Tomka. Pouze cestující si musí přesednout.

Nelze si nepovšimnout zprávy o úmrtí jednoho z nejagilnějších občanů a významného sportovce, Miroslava M I T T E R P A C H A. Perninská veřejnost bude jeho nepřítomnost dlouho postrádat!

Str. 111

Dne 22. dubna se konal seminář pro kronikáře karlovarského okresu, který vedl Mgr. Milan Augustin, ředitel Státního okresního archivu v Karlových Varech. Kromě jiného byla všem přítomným rozdána kopie zákona č. 80/1920 Sb. o pamětních knihách obecních. Tento zákon má dodnes svou platnost. Současně byla rozdána i kopie nařízení vlády č. 211/1921 ze dne 9. června 1921, kterým se provádí zákon o pamětních knihách obecních. I toto nařízení má platnost dodnes. Z instruktáže vyplynulo, že kronikář se nesmí vyhýbat retrospektivním otázkám při zpracování informací z análů. Podle Milana Augustina to bývají důležité příspěvky, které je možné použít i k zveřejnění v Historickém sborníku Karlovarska, který vydává Okresní archiv.

Dne 23. dubna vypukl požár v merklínské elektroporcelánce a to v budově archivu a administrativy. Požár zlikvidovaly hasičské sbory z Karlových Varů, Merklína a Hroznětína. Této akce se také zúčastnili i hasiči z Perninku a Potůčků, ti však museli přijet velkou oklikou od Mariánské a Lípy, protože jim byl na překážku onen stržený most. Jejich cesta se tak prodloužila nejméně o hodinu.

Na neděli, 25. dubna byl stanoven sběr kovového a železného odpadu — tak zvaná „železná neděle". Článek v Perninských novinách poukázal na stav u domu čp. 30 na Blatenské ulici, kde si majitel udělal skládku přímo na svém pozemku, a také na protější straně u vily čp. 308, (bývalá mateřská školka). Je namístě, aby skládka byla zlikvidována a pozemek rekultivován. Další nepořádek, který bylo nutno odstranit, jsou nepojízdné trabanty u garáží na Karlovarské ulici včetně nepořádku okolo nich. Pisatelka — paní Jitka Tůmová — poukázala i na nepořádek u restaurace „Plzeňka", dále na vrakoviště na Bludenské ulici, a vybídla obyvatele paneláků, aby i oni se postarali o úklid kolem budov. Totéž se týkalo i údržby autobusových zastávek, které jsou často cílem různých skupin mládeže.

Sobotou, 15. května t.r. byla slavnostním dnem pro železnici, vedoucí z Karlových Varů do Potůčků a Johanngeorgenstadtu: Slavilo se sté výročí jejího zprovoznění. K tomuto účelu byl vypraven zvláštní vlak, sestavený z muzeálních vozů, který přivítali po celé trase místní občané. Také na perninském nádražíčku jej čekali místní občané s napětím, bez ohledu na to, že byla značná zima a mlha se tu valila po stráních, což však nikterak neubralo na slavnostnosti této významné akce. Obecní úřad instaloval malou výstavku z archivu kroniky, věnující se k tomuto otevření dráhy. Místní kronikář — Vítězslav Bartoš — poskytl k této příležitosti Okresnímu archivu v Karlových Varech obsáhlý článek o veškerém dění okolo této stavby. Článek vyjde ještě v tomto roce v Historickém sborníku Karlovarska.

Str. 112

Jako příloha k 4. číslu PN byl otištěn článek Jitky Tůmové, která se rozepsala na námět plynofikace obce. Zde je podstatná část tohoto zajímavého článku „… Od konce listopadu 1998, kdy jsem nastoupila do funkce starostky, proběhla a probíhají jednání ohledně této plynofikace naší obce. Nejprve tedy několik čísel: Celá akce plynofikace trasy Pernink–Horní Blatná–Potůčky bude stát 55 mil. Kč, z toho 20 mil. Kč uhradí Západočeská plynárenská společnost, cca 19 mil. Kč bude dotováno z PHARE a zbývajících 15–16 mil. Kč musí uhradit výše uvedené obce. Potůčky se budou podílet s 6 mil. Kč a na Pernink a Horní Blatnou zbývá k úhradě cca 9–10 mil. Kč, t.j. 4,5–5 mil. Kč na obec.

Z oné celkové částky 55 mil. Kč se uhradí vysokotlaky, regulační stanice v obcích a dále středotlaky, což jsou rozvody po obcích včetně připojení k jednotlivým domům do t.zv. pomníčků na hranici obecního a soukromého pozemku. Znamená to, že obec musí sehnat částku přibližně 4,5 mil. Kč, aby plynofikace mohla být provedena. Pokud by se stalo, že peníze neseženeme, mohlo by dojít k tomu, že plyn bude veden kolem naší obce do Horní Blatné a Potůčků, či dokonce celá akce ztroskotá a plyn nebude nikde.

Určitě si každý uvědomuje výhody plynu: teplo v domě či bytě kdykoliv, rovněž tak i teplá voda, žádný popel, méně popelnic ročně — to jsou takové ty menší výhody, ale i ty větší: finanční zhodnocení nemovitosti, zdravé a čisté ovzduší kolem nás — to jsou devizy nenahraditelné!

Pokud se někdo najde, že plyn nepotřebuje a že si dá přípojku někdy v budoucnu zajistit, pak musí vědět, že v budoucnu takováto přípojka jej přijde na sumu 3× větší než nyní!

… Příspěvek na 1 rodinný domek, (maximálně 2 bytové jednotky), rekreační chatu či chalupu by měl být ve výši od 10 tisíc do 15 tisíc Kč, výše se bude odvíjet od závazných přihlášek občanů, čili čím víc se nás přihlásí, tím nižší bude příspěvek na plynofikaci.

Mohli by se najít koumáci, kteří si řeknou: co bych platil, já si pěkně počkám, oni mi za obecní peníze udělají odbočku k domu, postaví pomníček na hranici mého pozemku a já si pak už těch pár metrů přes svůj pozemek k domu nechám udělat a tak ušetřím! OMYL! Neušetří. Kdo se nepřihlásí nyní, nebude mu odbočka od středotlaku k domu do pomníčku udělána! Projekt stál naši obecní pokladnu 600 tis. část je již uhrazena, část se musí ještě uhradit. Další náklady nás tedy čekají: rozvody plynu po obci cca 4,5 mil. Kč, plynofikace kotelny, (pokud bude rozhodnuto o centrální kotelně) cca 4 mil. Kč. Obec si prozatím vystačila s tím, co získala, t.j. daňové příjmy, nedaňové příjmy, dotace Okresního úřadu. Obec nezískala žádný úvěr ani půjčku, protože žádnou akci, jako je plynofikace, obec nedělala. Proto

Str. 113

… si budeme muset zajistit finance zadlužením: částečně příspěvkem od občanů, podnikatelů, podniků, rekreačních objektů, dále úvěrem od banky. Požádali jsme také o dotaci a půjčku ze Státního fondu životního prostředí. Doufáme, že tato dotace nám bude přidělena, Okresní úřad K. Vary přislíbil maximální pomoc, abychom finance obdrželi…"

Jitka Tůmová svůj obsáhlý článek uzavírá: „A tak teď nezbývá, než začít shromažďovat finance, abychom na podzim měli potřebnou sumu a vše aby tak mohlo být zdárně dokončeno… toho všeho pro nás vyplývá, co udělat:

1. zaslat závaznou písemnou přihlášku k připojení plynu na hranici soukromého pozemku a souhlas s úhradou příspěvku na plynofikaci obce, (10.000 až 15.000 Kč na 1 rodinný dům či chatu. U podnikatelů se bude jednat o výši příspěvku jednotlivě).
2. souhlas, že příspěvek uhradím v termínu daném Obecním úřadem, (pravděpodobně do konce měsíce srpna 1999.)"

---

Obec Pernink na základě usnesení obecního zastupitelstva ze dne 19. ledna 1999 vydala obecně závaznou vyhlášku o místním poplatku z ubytovací kapacity č. 1/1999. Tato obecně závazná vyhláška nabývá účinnosti dnem 1. 3. 1999. Předmětem poplatku z ubytovací kapacity jsou využitá lůžka v zařízeních, sloužících nebo určených k přechodnému ubytování za úplatu. Poplatek z ubytovací kapacity činí za každé využité lůžko a den 2,- Kč.

Dále Obec Pernink vydala obecně závaznou vyhlášku o místním poplatku za lázeňský nebo rekreační pobyt, č. 2/1999. Současně v Perninských novinách zveřejnila plné znění této vyhlášky, z níž uvádíme nejdůležitější pasáže:
čl. 4 — sazba rekreačního poplatku za osobu a každý i započatý den pobytu, není-li tento dnem příchodu — Kč 6,-
čl. 5 — rekreačnímu poplatku nepodléhají osoby nevidomé nebo držitelé průkazek ZTP/P a jejich průvodci. Osoby, kterým byl poskytnut rekondiční pobyt podle zvláštních předpisů. Osoby mladší 18ti let a starší 70ti let nebo osoby, kterým náleží přídavky na děti, (výchovné), nebo vojáci v základní službě a osoby vykonávající civilní službu.
Tímto se ruší obecně platná vyhláška Obce Pernink ze dne 23. 1. 1991, změny a doplňky ze dne 16. 12. 1992 o místním poplatku za lázeňský a rekreační pobyt. Vyhláška nabývá platnosti dnem 1. března 1999.

Podepsáni:
Otakar Karásek (místostarosta obce)
Jitka Tůmová (starostka obce)

Str. 114

5. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

přineslo především výzvu k úklidu obce, který byl stanoven jako „železná neděle" a to na 25. dubna 1999, kdy bude odpad naložen a odvezen. K tomu účelu byli vyzváni všichni občané, aby připravili hromádky šrotu k silnici pro odvezení. Stejně tak poslední týden v dubnu a v průběhu měsíce května a června dojde k rozmístění kontejnerů na objemný odpad a to v ulicích: Blatenská, Bludenská, Meinlova, Kostelní, Střední, Rennerova, Nejdecká, T.G. Masaryka, školní louka, Velflínská a Nádražní — celkem 11 kontejnerů, které budou schopny posbírat veškerý odpad.

---

6. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

bylo v podstatě pozvánkou pro všechny občany na oslavu 100. výročí otevření železniční trati Karlovy Vary — Johanngeorgenstadt, čili jak se této trati říká:

Zvací listina uvedla i patřičné časové údaje: 9,00–9,30 start turistického výstupu od restaurace „Tina" na nádraží — v cíli budou rozdávány pamětní listy. V 9,50–12,00 bude uspořádána výstavka fotografií z historie stavby tratě, (fotografie jsou z archivu Kroniky perninské — pozn. kron.) Dále bylo naplánováno promítání filmu, projížďka po železnici. Bylo zajištěno i občerstvení a prodej suvenýrů. Po celou dobu bude hrát na nádraží kapela „Petr nebo Pavel" včetně dětského předtančení. Ve 20,00 byla naplánována country zábava v sále restaurace „Plzeňka".

Zajímavé jsou i údaje z tohoto čísla PN o cenách uhlí — pro budoucího čtenáře Kroniky jistě velmi vhodné. Soukromý závod „Svejkovský" z Habartova nabízel:

• Sokolovské uhlí — brikety: 183,- Kč
• kostka 2: 99,- Kč
• Mostecké uhlí — kostka 2: 133,- Kč
• ořech 1: 128,- Kč
• Ostravský koks — kostka 2: 455,- Kč
• ořech 1: 435,- Kč

Ceny jsou uvedeny za 1 q včetně DPH a dopravy. Sezonní slevy jsou s výjimkou briket určeny pro měsíce duben, květen, červen 1999.

---

7. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uveřejnilo článek Jitky Tůmové, která se vrátila k slavnosti 100. výročí založení železnice z Karlových Varů do Johanngeorgenstadtu.

jak se u nás slavilo

„V sobotu, 15. května 1999 jsme oslavili 100 let založení železniční tratě Karlovy Vary — Nejdek — Pernink — Potůčky — Johanngeorgenstadt. Počasí toho dne bylo to správné a vpravdě horské, protože dul silný studený vítr, pršelo a div že nepadal

Str. 115

sníh. To však nikomu nevadilo a tak na perninské nádraží se přišla podívat spousta nejen našich spoluobčanů. Asi málokdo ví, nežli se takovéto oslavy spustily, že to stálo organizátory spoustu jejich volného času a úsilí. Proto bychom velice rádi poděkovali všem těm, kteří svůj vzácný volný čas věnovali té mravenčí práci, vždyť výsledek jejich snažení jste mohli posoudit v sobotu sami.

Takže dovolte, abychom zvláště poděkovali paní Mulačové, paní Sudové — kolik práce tyto dvě ženy udělaly, nedovedete si ani představit. Dále poděkování patří panu Rudolfu Holému, který byl od samého začátku u toho a vyprovokoval nás ostatní, abychom náš Pernink — jak se říká — ukázali! Nic bychom nedokázali bez pomoci ostatních, a tak díky panu Otakaru Karáskovi, TJ Sokol, hasičům, škole, Lyžařskému klubu, paní Wrbíkové, panu Merunovi, Contra-kapele Petr nebo Pavel a všem dalším se celá věc podařila a pěkný den, plný veselé nálady, historických vlaků a spousty zážitků jsme ukončili v restauraci „Plzeňka" zábavou, kde hrála nejen k poslechu opět Country-kapela Petr nebo Pavel. Když jsme se v pozdních nočních hodinách rozcházeli, měli jsme všichni dobrý pocit, že naše snaha nevyšla naprázdno. Ještě jednou: díky vám všem! Za celé OZ starostka.

---

Toto číslo PN oplývá dojmy ze slavnosti 100. výročí zprovoznění tratě z Karlových Varů k naší hranici v Potůčkách a dále do Johanngeorgenstadtu. Paní Jitka Tůmová líčí v tomto čísle své zážitky z cesty historickým vlakem:
„S panem Konečným, (bývalým poslancem v našem parlamentu — pozn. kron.) jsme jeli vláčkem v sobotu ráno už z Karlových Varů v 8,10 hodin. S námi cestovali také přednosta Okresního úřadu ing. Turek, dále pan senátor Kulhánek, generální ředitel Českých drah pan Zelený a zastupitelé městských a obecních úřadů. Oslavy v pravém slova smyslu vypukly až v Nové Roli — koláčky, řízná hudba a veselí. Asi nejvíce lidí bylo na nádraží v Nejdku. Tady jsme s panem Konečným vystoupili a odjeli autem do Perninku, abychom zde mohli přivítat tento zvláštní vlak i s panem ministrem. Pravda je ta, že historický vláček měl sice asi hodinu zpoždění, ale to nevadilo, na nádraží u nás bylo veselo.

Konečně jsme se dočkali a na našem nádraží jsme přivítali nejen pana ministra dopravy Peltráma, ale i generálního ředitele ČD pana Zeleného, dále inspektorku ČD ing. Kořínkovou, samozřejmě i senátora pana Kulhánka, pana přednostu Okresního úřadu ing. Turka a další představitele veřejného života. Všichni si pak prohlédli malou výstavku historických fotografií, která byla instalována v nádražní budově, zapsali se do pamětní knihy a poté jsme společně odjeli vláčkem směrem do Horní Blatné. Potěšila nás jejich uznalá slova o naší pěkné výzdobě a dobré

Str. 116

organizaci akce. Horní Blatná nás přivítala dechovkou a spoustou nadšených lidí. Potom jsme vláčkem pokračovali přes vyzdobené Potůčky až do Johanngeorgenstadtu, kde probíhaly oslavy na německé straně.

Samozřejmě jsme se jen nevezli a nepozorovali krajinu — měli jsme za úkol oslovit pana ministra a to hned z několika důvodů — ohledně opravy silnice Pernink–Nejdek, dále bychom chtěli opět zprovoznit naše nádraží a v poslední řadě, aby pro zimní období byl znovu zaveden tzv. vlak „Sněhulák". Podařilo se nám s panem ministrem pohovořit, ten ujistil, že ohledně silnice již jednal se starostou Nejdku a přislíbil nápravu. Co se týká nádraží a vlaku, odkázal nás na generálního ředitele ČD pana Zeleného, s kterým jsme dohodli schůzku v nejbližším termínu. O tomto jednání budeme dále informovat.

Ještě jedna důležitá zpráva — ohledně spadlého mostu ve Pstruží: jak bylo slíbeno Okresním úřadem, ref. dopravy, mělo by být započato s pracemi koncem tohoto měsíce května a počítá se se zprovozněním mostu koncem srpna 1999. Doufejme, že to, co slíbili, také i splní!"

---

Redakce Perninských novin zavedla novou rubriku s trefným názvem:

klípky z RADNICE
aneb o čem se jedná, co nás zajímá:

První článek je ze zasedání OZ Pernink:
„Na 13. zasedání Obecního zastupitelstva bylo jednáno ohledně prodeje akcií. Tento prodej již všichni členové OZ odsouhlasili prostřednictvím ZESO, (Západočeské energetické sdružení obcí). Naše obec má ve vlastnictví 218 akcií ZČP a 450 akcií ZČE — prostřednictvím ZESO proběhlo výběrové řízení a na základě výsledků byly doporučeny dvě firmy, které toto řízení vyhrály. Smlouvy ohledně prodeje akcií byly konzultovány s právníky a řádně ošetřeny, aby obce a města byly chráněny, a ZESO doporučilo uzavřít smlouvy v tom znění, jaké bylo předloženo obcím a městům. Pro nás to znamená, že do obecní pokladny by přišlo řádově 3.200.000 Kč."

Dalším bodem jednání byla plynofikace. Na doporučení Bytového družstva bylo schváleno, že v případě zavedení plynu do panelových domů budou vybudovány kotelny v jednotlivých vchodech, tj. decentralizovaně. O dalším postupu ohledně zadání pro výběrové řízení se sejdou zástupci Bytového družstva a obce k jednání dne 2. června 1999.

A teď to nejdůležitější: co nás to bude stát. Věřím, že potěšíme naše spoluobčany, takže ti, kdo ještě váhali kvůli financím, že se dodatečně přihlásí, protože Obecní zastupitelstvo odsouhlasilo následující:

Str. 117

Rodinný dům (trvalý pobyt k 15. 5. 1999) 6.000 Kč
Rodinný dům nad 2 bytové jednotky (dtto) 10.000 Kč
Rekreační dům, chata, chalupa 10.000 Kč
Penzion, ostatní podnikatelé (fyzické osoby s trvalým pobytem k 15. 5. 1999) 10.000 Kč
Penzion, rekreační zařízení do 15 lůžek 20.000 Kč
Penzion, rekreační zařízení nad 15 lůžek 30.000 Kč
Výrobní podniky 20.000 Kč
Domov důchodců 10.000 Kč
Horská služba 6.000 Kč
Jeden vchod do paneláku 20.000 Kč
Ostatní dle výše uvedeného klíče. Termín přihlášek byl prodloužen do 30. 6. 1999.

---

Kaligrafický čistopis byl dokončen dne 7. června 1999.

Vítězslav Bartoš
písař Kroniky perninské.

Str. 118

Souhrnným zápisem se vracím k významnému jubileu 100 let železniční tratě

Karlovy Vary — Johanngeorgenstadt

Významným datem pro Pernink a samozřejmě i pro celou západní oblast Krušných hor byl již zmíněný 15. květen: Před 100 lety, v roce 1899, byl zde zahájen provoz na nově vybudované trati, vedoucí z Karlových Varů do Johanngeorgenstadtu přes Nejdek, Pernink a Horní Blatnou. Této události předcházely rozmanité a svým způsobem i složité přípravy všeho druhu a není nezajímavé i odhalení veškerých dalších pokusů o uskutečnění tratě z Karlových Varů jinou cestou, než jaká byla později realizována a v uvedeném datu otevřena.

Nuže — co se dělo v oněch činorodých letech druhé poloviny 19. století? O tom všem se můžeme dočíst v Kronice rodiny Meinlů, perninských rodáků a majitel továrny na pletené zboží, (obsažnou zprávu čerpám ze sešitu z roku 1896, na stránkách 61–65. Sešit je uložen spolu s dalšími třiceti sešity ve Státním okresním archivu v Karlových Varech). Zprávu v této bohaté kronice zapsal kurrentem neznámý písař jako očitý svědek:

Již v šedesátých letech 19. století byly vyvolány snahy o prosazení tratě — a to prostřednictvím pánů Karla Meinla, Julia Poppenbergera, dr. Josefa Poppenbergera, dr. Emmanuela Pfoba a Josefa Wilhelma Meinla, kteří utvořili výbor a jako rozhodující osobnosti zahájili na toto téma rozpravy s poslanci vídeňské říšské rady. Byly vykonány i audience u Zemského a Okresního úřadu, byly vydány noticky v novinách. Důvod k vybudování tratě podněcovala skutečnost, že v letech 1868 až 1873 bylo v této západní oblasti Krušných hor založeno tolik nových průmyslových a zemědělských společností, že dráha, spojující Pernink s okolním světem, mohla účinně vypomoci v ekonomických otázkách, což se týkalo všech dalších naplánovaných míst: Merklína, Horní Blatné a Potůčků. Výbor si tudíž stanovil úkol realizovat projekt, kterým by bylo možné uskutečnit železniční spojení s uvedenými obcemi.

Tyto optimistické, byť odvážné plány však brzo zastínily jiné okolnosti — rok 1873 přinesl neblahý celoříšský finanční krach a pohřbil veškerou snahu o výstavbu zamýšlené tratě. Chyběly peníze k podnikání, vše přišlo málem v niveč včetně jakéhokoliv zakládání průmyslových a jiných společností. Bankovní papíry se staly bezcennými, ustaly jakékoliv zisky z podnikání, k tomu všemu se přidala i nedůvěra k investování a dokonce vzrůstala ztráta schopnosti podnikat."

Neznámý kronikář rodiny Meinlů pokračuje v sešitu z roku 1896 v podání očitého svědectví dnes pro nás velice důležitého a překvapivého:

Str. 119

Stačil jeden rok k tomu, aby se mohlo spekulovat a tudíž založit veřejné stavby — a naše dráha mohla být v roce 1873 již vybudována! Snaha podnikat pominula, byť nás stávající okolnosti nedokázaly zlomit: pan dr. Herbst, říšský pověřenec pro Sudety, označil totiž náš plán vystavět dráhu přes Hroznětín a Merklín za pustý nesmysl, zrodivší se pouze v bláznivých mozcích. Ani dr. Panhaus (ve Vídni rovněž rozhodující osoba), nebyl nikterak nakloněn ve prospěch stavby naší plánované dráhy. Perninskému výboru však přes tyto negativní postoje se podařilo zajistit úvěr ve výši 6 milionů zlatých, (po osudném finančním krachu však nám tato částka byla odepřena a získala ji stavba tratě Plzeň — Železná Ruda.)

Projekt tratě z Karlových Varů byl projektován přes Dalovice, Hroznětín, Merklín, Pstruží, Pernink a Blatnou do Johanngeorgenstadtu a dále do Schwarzenbergu v Sasku. Až do roku 1882 projekt ležel zasut v archivech bez povšimnutí. Teprve v uvedeném roce purkmistr Adalbert Meinl z Perninku a purkmistr Florian Vogel z Blatné uskutečnili setkání dne 12. 12. 1882, na němž bylo dohodnuto založení akciové společnosti místní dráhy, což právě vydaný zákon o lokálních železnicích povolovala a umožnil tak i zřízení a subvencování stavby státem a Českou zemí. Byl utvořen výbor z pánů, kteří to se svou úlohou mysleli skutečně vážně. Vypracováním trasy tratě byl pověřen inženýr Herglot. Naskytla se i řada zájemců, kteří byli ochotni zaplatit výdaje za trasírování tratě. Tehdejšími členy výboru byli: komerční rada Josef Wilhelm Meinl, (byl z Vídně), dále purkmistr Adalbert Meinl z Perninku, purkmistr Florian Josef Vogel z Blatné, farář Riedl z Hroznětína. Na ministerstvu obchodu ve Vídni byl sepsán protokol o založení výboru — s datem 1. 3. 1884. Obsah protokolu uvedl opět kronikář rodiny Meinlů v zápisech do sešitu, označeném jako rok 1896, na stránkách 61 až 65:

„Základy na stavbu měly být kryty z větší části sumou 2,600 tisíc zlatých, z toho 1,900 tisíc prioritními akciemi, 900 tisíc rodinnými akciemi. Částka 250 tisíc zlatých měla být zajištěna různými zájemci a zapsána à fond perdu. Opatřování peněz mělo následovat tak, že privátní akcie ve výši 1,900 tisíc zlatých měly být zajištěny od komisionářů, respektive od těch, kdo při stavbě počítali s vlastním prospěchem a to tak, že nejméně 1,700 tisíc zlatých musí zaručit zatímco zbytek měl být dodán částečně vládou a také upsáním rodinných akcií ve výši 650 tisíc zlatých, celkem tedy 900 tisíc zlatých. Kapitál společnosti byl stanoven na sumu 2,600 tisíc zlatých."

Dne 30. 6. 1886 byla podána petice na podporu dráhy k hranicím České země, (tedy až do Potůčků), u říšské rady prostřednictvím purkmistrů pana Knolla z Karlových Varů, pana Adolfa Langhammera z Merklína, pana Hanse Kluga ze Pstruží, pana Trögera z Perninku, pana Floriana Vogela z Blatné, pana Antona

Str. 120

Ullmanna z Potůčků a pana Alfréda Schwalba, továrníka z Merklína. Současně se objevila i jedna berlínská firma, která mínila převzít veškeré financování dráhy, nebyla však vládou akceptována. Jako hlavní podnikatel se přihlásil především baron Lazzarini, rovněž velmi vypomohl ve Vídni Josef Wilhelm Meinl a věc se konečně dala do pohybu.

Podmínkou tratě bylo zavedení zubačky mezi Merklínem a Perninkem — horské zubaté dráhy, jaká byla známa ze Švýcarska. Projekt vykazoval skutečnost, že dráha by byla o plných 10 kilometrů kratší než v tutéž dobu zamýšlená trať přes Nejdek, jejíž projekt počal konkurovat perninskému plánu, a současně i o 600 tisíc zlatých levnější. Avšak ani tento argument vláda neakceptovala. Nejmocnější protektor místního regionu, majitel ostrovského panství velkovévoda z Toskány, stáhl jakoukoliv iniciativu, protože prý musí stát nad stranami. Výbor tudíž zůstal osamocen, poslanci říšského sněmu byli ovlivňováni, (též i podpláceni) movitými továrníky z Nejdku, pány Pollakem a Tauschem, kteří měli eminentní zájem na stavbě dráhy přes Nejdek, aby docílili propojení přes Německo k severomořským přístavům. Za hroznětínsko-perninským projektem stála jen Chebská obchodní komora, obzvláště její člen pan Tröger. Nechme však opět hovořit kronikáře rodiny Meinlů — co napsal do sešitu z roku 1896:

Dne 17. 8. 1896 bylo v „Karlovarských novinách" zveřejněno prohlášení, že výbor Karlovy Vary–Dalovice–Hroznětín–Pernink–Blatná předkládá veřejnosti hotový projekt k posouzení na karlovarské radnici. Jestliže až doposud Nejdek nic nepodnikal, teprve nyní nastala opravdová mela: nejdecký výbor vydal obdobnou výzvu k podpoře jejich projektu a k bagatelizování našeho záměru, který označil za nesmyslný výplod mozků, koketujících se švýcarskými podmínkami, čímž byl smeten náš projekt ze stolu. Nejdecký výbor už tím, že v něm byli mnohem movitější podnikatelé než hroznětínsko-perninští, získal řadu příznivců především ze samotného Saska, dále i říšskou vládu v osobě sekčního šéfa Witteka včetně mocných firem (Lahusen, Knipo apod.) Sám ministr obchodu byl pro nejdeckou variantu — prý aby nejdecký průmysl nebyl odříznut od moře, jinak by zbankrotoval či přinejmenším upadl do sféry bezvýznamných malých provozoven."

Mezitím zemřel v Hroznětíně farář Riedl, vážně onemocněl i inženýr Herglot, stejně tak i starosta Vogel v Blatné, takže výbor se pomalu rozsypával. Nejdek měl i velkou podporu v tamní hejtmanství. Vše se obrátilo ve prospěch Nejdku a jeho zasobaných fabrikantů, i když se v projektu počítalo s tratí, jež měla být o 10 kilometrů delší a s dvěma tunely včetně prudkého stoupání od stanice Nové Hamry do Perninku, (Nejdek má 559 m.n.m. a vrchol tratě v Perninku je o 355 metrů výše — pozn. kron.) Jinými slovy šlo o projekt zcela nevýhodný

Str. 121

proti onomu se zubačkou přes Pstruží, ale bez náročných staveb viaduktů, mostů, tunelů a prokopaných návrší.

Perninsko-merklínský výbor se snažil prosadit obdobnou trať z Perninku přes Přebuz do Sauersacku jako nouzovou stavbu, což mělo pomoci řešit kritický stav nezaměstnaných dělníků v okolí Perninku. Bylo však rozhodnuto jinak nehledě k tomu, že místní dělníci byli uznávaní jako neodborní či dokonce neschopní takové práce, takže na celou stavbu kolejišť, proražení tunelů do oblouku i vybudování viaduktu před nádražím do Perninku byli naverbováni dělníci z Itálie.

Stávající fakta přece jen nebyla vídeňské vládě zcela po chuti a tak po dlouhých tahanicích, jejichmiž výsledky byla volba nynější tratě přes Nejdek, bylo shora rozhodnuto, že společnost, která prosadila variantu přes Nejdek, musí nahradit i dosavadní výdaje výboru trasy Dalovice-Pernink, neboli inženýrský projekt plus mzdy dělníků zaměstnaných přípravou trasy Merklín-Pernink i ušlý honorář za autorství projektu vdově po inženýru Herglotovi. A tak skončily pokusy získat trať, která by byla mnohem kratší, jednodušší a lacinější, nežli ta, kterou prosadili nejdečtí továrníci.

Stavba trasy tratě už z Karlových Varů byla dosti náročná: odbočka z hlavní tratě za Starou Rolí byla tím nejmenším problémem při realizaci této jinak velmi náročné stavby, která započala ihned v roce 1897, a uskutečněna měla být po dvou letech, přičemž se počítalo, že v oblasti, kde se stavěl podklad pro kolejiště, budou dlouhé a obvykle tuhé zimy, což se také stalo skutkem. Plán stavby byl rozvržen tak, aby bylo možné stavět i přes zimu, čili proražení tunelových průchodů se konalo v dobách, když venku zuřily sněhové bouře. V letních měsících pak se s dvojnásobnou intenzitou pracovalo na vnější úpravě kolejiště, na výstavbě nádražních budov v Nových Hamrech, Perninku, Horní Blatné a Potůčkách — vždy podle jedné a téže návrhové varianty, a na zplánování nádražních ploch a úpravě strání kolem budoucí tratě. Tohle dělali dělníci od „nevidím do nevidím", jak se s oblibou říká. Jejich pracovní elán samozřejmě štědře podporovaný dobrými výdělky byl hlavní devizou včasného dokončení všech staveb. Velice jim pomáhali — obzvláště při stavbách nádražních budov a prostorů budoucích nádraží — dělníci, pracující pro brněnskou firmu E.Czeczowiczky a A.Weinera. A tak stavba probíhala rychle, což při tehdejších technických prostředcích zasloužilo obdiv, vždyť byl hlavním nástrojem dělníků pouze krumpáč a lopata a to pro veškerou práci na celé trase trati.

Nyní však opusťme líčení náročné stavby samotné tratě a věnujme se ihned jejímu zprovoznění, jež se odehrálo na tři etapy: první byla z Nejdku do Horní Blatné, druhá pak až ke státní hranici v Potůčkách, třetí etapa vedla od odbočky Sedlec za Starou Rolí a navazovala na stávající trať z Chodova do Nejdku.

Str. 122

O první etapě zaznamenal kronikář rodiny Meinlů svým překrásným kurentem jako očitý svědek myšlenky, vyvolané v předvečer zamýšlené slavnosti, určené na 19. listopad 1898, tedy v den 366. výročí založení Horního města Perninku. O těchto událostech píše v sešitu z roku 1899 na stránkách 44 a 45:

„Dne 19. listopadu 1898 měl být zahájen provoz na první části tratě až do Horní Blatné. Těsně před tímto datem, které prosazovali perninští činitelé, bylo rozhodnuto, že tak zvaná policejní prohlídka stavby (čili kolaudace podle dnešní terminologie) se může uskutečnit nejdříve 24. listopadu."

Kronikář pak pokračoval na uvedených stránkách okamžitými glosami, provázejícími události, jak postupně za sebou probíhaly, jinými slovy hotový novinář spěchající s čerstvými zprávami, jež nikdy nezestárnou — ! Nuže, jak to bylo tehdy v Perninku?

„21. listopad — krásný den, plný slunce! Teplota byla jen 0°R. Tento den si připomínáme, protože byl určen jako den první jízdy na osmnáctikilometrové trati z Nejdku do Perninku a Blatné, čili 1. etapy této budované trati. Při této příležitosti měl být na věži kostela v Perninku instalován nový zvon, dar bratří Meinlů. Náklady na dopravu zvonu činily 513,35 korun, od této sumy byla odečtena částka za prodej starého zvonu, vážícího 95,80 kg, za 76 korun. Nový zvon vážil 321 kg a ulil jej c.k. zvonař a kovolitec Peter Hitzer z Vídeňského Nového města. Svým tónem měl tento zvon doprovázet příjezd vlaku, který byl s napětím a netrpělivě očekáván.
Avšak místo zahájení provozu probíhala již od neděle, 20. listopadu, opožděná revize trati, která trvala celé tři dny, neboť se protáhla až k hranici v Potůčkách. Kolaudace trati byla určena na čtvrtek, 24. listopadu a tak se proslýchá, že provoz na této etapě z Nejdku do Blatné by mohl být zahájen již v neděli, 27. XI.

1. listopad — deštivé počasí, hustá mlha se téměř celý den válí po stráních a v údolí. Již po dva dny mrzne.
2. listopad — v noci sněží, předtím poněkud mrholilo, takže všude je náledí, především v nové Nádražní ulici a na provizorní cestě k nádražní budově, která vede příkře do kopce. Kdo byl zvědav, tak se pracně vyšplhal po kluzkém terénu a to zbytečně: kromě prázdných kolejí nic jiného neviděl!
3. listopad — konečně přijíždí vlak, byla to souprava s jedním vozem, v němž byli členové policejně-technické revize, kteří rozhodli, že provoz může být zahájen již v neděli, 27. listopadu.
4. listopad — v obci Pernink se horečně pracuje na instalaci veřejného elektri-

Str. 123

kého osvětlení, které má být zapojeno rovněž při příjezdu vlaku.

1. listopad — sobota: Na tržišti v Perninku se srocují k veřejnému protestu podomní obchodníci z okolí. Jejich námitky vyplývají z názoru, že zavedení železniční dopravy udělá pravděpodobně konec podomnímu obchodu, protože lidé si pojedou nakupovat potřebné věci dolů — do měst!"

Otevření trati z Nejdku do Blatné, které se uskutečnilo v neděli, 28. listopadu 1898, kronikář píše v sešitech z roku 1899 na str. 44 až 45:

„Pernink, naše rodné město, ode dneška je přiblíženo světu! Jaká to radostná událost! Kéž by se toho dožili naši otcové, kteří tolik horovali pro železniční spojení! Počasí k zahájení provozu nebylo příznivé, byla hustá mlha a dokonce i občas sněžilo. Lokomotivy, vypravené z Nejdku, byly ověnčené, (byly použity dvě vzhledem k velkému stoupání z Nových Hamrů do Perninku), byly ověnčené. Kdekomu z nás v Perninku prudce tlouklo srdce, když spatřili obrysy přijíždějícího vlaku. Co se tak dlouho očekávalo, stalo se skutečností, byť to bylo jinak, než jak jsme předtím chtěli!

Vlak se zde zdržel půl hodiny — po celou dobu se odehrávaly veškeré uvítací proslovy. Pak pokračoval do Blatné, spokojeně si odfukuje, že má to příkré stoupání za sebou.

V Blatné byla v radničním sále připravena hostina pro 60 osob, nálada byla výborná. V 15,30 hodin oficielní hosté se odebrali zpět na nádraží a pan purkmistr Meinl měl tu čest jako host zástupce místodržitele, pana dvorního rady Tučka svézti se v jeho salonním vagonu zpět do Perninku."

Za zmínku stojí uvést i další události, které byly spojeny s první jízdou z Nejdku do Blatné, jak je popisuje kronikář rodiny Meinlů:

„Celý měsíc trvaly slavnostní okamžiky, vyvolané příjezdem prvního vlaku na hřebeny Krušných hor. Dne 7. prosince byl do Perninku dopraven nový zvon po této železnici, takže konečně došlo k jeho zavěšení. Dne 10. XII. byla dokončena nová elektroinstalace veřejného osvětlení v celé obci. Dne 15. XII. však se rozpoutala velká sněhová bouře, která potlumila veškerý život v obci. A tak ihned dalšího dne, 16. prosince, vlak jedoucí z Nejdku poprvé neprojel závěje a zůstal trčet mezi Perninkem a Blatnou u domků, zvaných Pachthäuser. Zůstalo zde ležet více jak 3 metry navátého sněhu, takže na 140 pracovních sil muselo tyto závěje prokopat, aby vlak se mohl dát znovu do pohybu. Dne 20. prosince konečně rozezněl i nový zvon — napřed vyzváněl sám, poté zvonil celých pět minut spolu s druhými dvěma zvony. Neúmdlévající sněhová vichřice však tento krásný trojzvuk téměř pohlcovala. Dne 31. prosince se rovněž rozezněly nové varhany v kostele Nejsvětější Trojice — dar bratří Meinlů — současně byla odhalena socha „Srdce Ježíšovo" —

Str. 124

instalovaná na návrší nad Tržištěm, zvaném Karlova výška — byl to rovněž dar bratří Meinlů. Tak bohatý byl tedy závěr roku 1898, kdy Perninku bylo umožněno trvale nahlížet do světa!"

Také další řádky jsou převzaty z Kroniky rodiny Meinlů, popisujících události roku 1899, (sešit 1899, stránky 44 a 45). Pro úplnost informací používám též údaje z brožury „Bärringen, Geschichte einer Stadt", vydané v roce 1994 v Německé spolkové republice Maxem Müllerem v kapitole o železnici (str. 73 až 76), kde jsou uvedeny zmínky o zprovoznění 2. etapy trati z Blatné do Potůčků, dlouhé 10,2 km — tento úsek byl dán do provozu dne 1. dubna 1899. Současně je zde zapsáno vše o zahájení provozu na zbývající 3. etapě trati z odbočky v Sedleci do Nejdku, dlouhé 7,3 km. Celé zahájení mělo na výsost slavnostní charakter: Trať byla dána do provozu dne 15. května 1899. O této události píše perninský kronikář:

„V pondělí, 15. května 1899 byl zahájen provoz na celé trati z Karlových Varů až do hraničního města Johanngeorgenstadtu. Již po tři dny zde panuje pěkné, ba přímo vlídné počasí, byť předtím — 9. května — obec Pernink postihly velké záplavy, následek to náhlé oblevy spolu s vydatnou průtrží mračen, (pro místní podmínky nic mimořádného). Zástupci obce, shromáždění na perninském nádraží, pozdravili vlak, přijíždějící sem v 8,44 hodin jízdního řádu, (vlak vyjel z Karlových Varů v 7 hodin ráno). Ve vlaku přijel i dvorní rada Tuček, pověřenec c.k. vídeňské vlády. Pan starosta Meinl pronesl vzletný pozdravný projev, jejž pan rada Tuček opětoval. Souprava, sestavená z osmi vagonů, byla plně obsazena pozvanými hosty, při jejím příjezdu zaduněly mu vstříc salvy z hmoždířů. Nádražní budova v Perninku byla ověnčena vlajkami a fábory, rovněž tak i obě lokomotivy tohoto prvního vlaku, (jejich počet se řídil nutností stoupání z Nových Hamrů na vrch, zvaný Achatz nad Perninkem 915 m.n.m.) byly ozdobeny věnci a stuhami v černožlutých a zelenobílých barvách, (Rakouska a Saska). Jménem města pověsil pan purkmistr Meinl na tyto lokomotivy věnce se stuhami a nápisy: Vítejte v Perninku při otevření tratě Karlovy Vary — Johanngeorgenstadt!

Slavnost zahájení provozu probíhala velmi úspěšně, bylo totiž krásné počasí, pravý opak listopadového zahájení 1. etapy tratě. I v Johanngeorgenstadtu vlály prapory, v hotelu De Saxe byla uspořádána hostina pro pozvaných 40 hostí."

Železniční trať se stala velmi vyhledávanou: už o blízkých Svatodušních svátcích (Pfingsten) se neskytlo tolik zájemců o jízdu do Karlových Varů a dále do Mariánských lázní i do Johanngeorgenstadtu, že bylo třeba vypůjčit si vagony ze Saska, aby se mohly zajistit dvě mimořádné linky kromě těch, co odjížděly z Varů v 7,00 — 12,06 — 16,10 a 21,30 hodin. Všechny linky byly plně obsazeny, například mimořádný noční vlak, vyjíždějící z Varů ve 23 hodiny, měl 12 vagonů

Str. 125

a značná část cestujících musela za jízdy stát. Na každou linku bylo prodáno víc jak 500 jízdenek. Totéž se odehrávalo týden poté, o svátku Trinitatis: výletníci z Karlových Varů, Nejdu, ale i z Kraslic přijeli nahoru ve velkém počtu, aby zde mohli strávit příjemný pobyt v dosud málo známém horském prostředí — a odjížděli odtud až posledním vlakem, který vyjel z Perninku v 19,46 hodin. Všech 12 perninských hostinců včetně toho na nádraží bylo zcela obsazeno, všude vládla neobyčejná nálada. Na perninské faře byla uspořádána hostina pro 16 duchovních, kteří se sem dostali rovněž vlakem. Hostiny se zúčastnil i pan starosta Meinl, pan okresní soudce z Blatné dr. Dietl a pan poštmistr Kolb. Rovněž občané z Abertamy, Hřebečné a Rýžovny využili možnosti cestovat po železnici a neváhali sejít pěšky do Perninku, aby se mohli odtud svézt dolů, do Karlových Varů.

K zahájení železničního provozu se váže ještě jedna věc: otázka existence poštovního dostavníku, doposud spojujícího Karlovy Vary s Johanngeorgenstadtem a Schwarzenbergem. O jeho poslední jízdě je v kronikářových sešitech z roku 1899 na stránce 45 zapsáno:

„Ve středu, dne 31. května 1899 dorazil v 10,30 hodin od Pstruží dostavník sem, do Perninku, zcela ověnčený fábory... Poté, co v slavnostní uniformu oblečený postilion Schwengsbier přepřáhl koně, (stáje měli v čp. 48 — pozn. kron.), střídající jej postilion Herrmann, též vyparáděný, zatroubil naposledy poštovskou melodií. Před domy stáli lidé a s pohnutím sledovali jeho poslední jízdu. V Johanngeorgenstadtu pak tento dostavník byl ozdoben majitelem hotelu De Saxe věncem, na stuhách nápis:

'Tomu, co nám přečasto skýtal přístřešek za nepohody
a sněhové metelice, na rozloučenou k poslední jízdě!
Emil Trockenbrot, hotel de Saxe'"

Další den už veškerou poštu dovezl vlak. Dopravu pošty do Pstruží a Abertamy měl na starosti poštmistr Fousek, který si pro tyto účely najal stáj v čp. 13, poštovní úřad měl nadále sídlo v čp. 245.

---

9. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

uvedlo kromě jiného výsledky 23. ročníku „Memoriálu Milana Sedláka", který se uskutečnil dne 26. června 1999 za pěkného počasí a velkého zájmu diváků. TJ Sokol ta navázal na dosavadní úspěchy v okresním přeboru, kdy vyhrál nad Nejdkem 6:1 a mužstvem z Merklína B 4:1: v ostatních zápasech Sokol bohužel prohrál.

Str. 126

Konečné pořadí turnaje:

1. Abertamy 7 bodů
2. Nejdek 7 bodů
3. Pernink 6 bodů
4. Kostheim 4 body
5. SG Pernink 3 body

Současně byli uvedeni sponzoři akce: Obecní úřad, Smíšené zboží M. Junek, Kadeřnictví, Drogerie-textil J. Vejražková, Smíšené zboží pí. Černá, Quilt, Truhlárna Kašpar-Petr, Lékárna „Zdravíčko", Zelenina Gutovi, TON Milana Zahrádky, RAGAZI, Motorest, Penzion „U Františka" z jednotlivců pak Rudolf Höhnl.

---

ZPRÁVY Z RADNICE:

Toto číslo Perninských novin přineslo zprávu, že v červenci byl obnoven provoz přes opravený most v Pstruží, (zatím jeden jízdní pruh pro auta i autobusy). Uvedeny jízdní řády vlaků:

Odjezdy vlaků z Karlových Varů: 5,52, 9,23, 13,30, 16,23, 19,25.
Odjezdy vlaků z Potůček: 6,46, 8,06, 10,52, 14,35, 18,11, 20,18.

Autobusy Marcela Tomky:
z Karlových Varů (jen v pracovní dny): 6,54, 9,29, 11,19, 13,19, 15,33, 17,38
V neděli 16,53 19,02.
Do Karlových Varů (jen v pracovní dny): 4,56, 6,36, 7,46, 10,16, 13,51, 14,51, 16,16, v neděli 13,16, 17,16.

Obec získala z prodeje akcií ZČE 2 171 260 Kč a očekává se zisk z akcií ZČP nejméně 1 090 000 Kč. Prostředky jsou určeny pro plynofikaci obce, úspory a budoucí kanalizaci.

Probíhají opravy: střecha radnice (Štuber-Zralý), interiér pošty (firma pana Branného), sloupky brány na hřbitov (firma pana Rožce) a kování brány (firma pana Vítka). Postupně se opravuje i hřbitovní zeď.

Stav obecního rozpočtu k 30. 6. 1999:
Plán příjmů 5624 tis. Kč, skutečnost 3370,4 tis. Kč.
Plán výdajů 5624 tis. Kč, skutečnost 2982,3 tis. Kč.
Přebytek rozpočtu 388,1 tis. Kč.

---

10. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

zabývá se článkem k zahájení školního roku z pera Jitky Tůmové.

Str. 127

ZE ŽIVOTA OBCE.

Byly opraveny obě autobusové zastávky. Radnice požádala školáky, aby je nepoškozovali svými nápisy a malůvkami.
Obci udělali radost i místní hasiči, kteří pod vedením Františka Schildbacha získali v soutěži dobrovolných hasičských sborů, konané ve Stráži pod Ralskem, pěkné 8. místo z 22 družstev.
Obec uspořádala ve spolupráci s hasiči v sobotu, 25. září 1999 v restauraci „Plzeňka" Václavskou zábavu. K tanci i poslechu hrála country-kapela „Stopaři".

CO NOVÉHO NA RADNICI ?

Pomalu se začal měnit vzhled budovy: opravu poloviny střechy ukončila firma Štauber-Zralý, další firma Miloše Branného upravila prostory bývalé knihovny v přízemí budovy, které budou sloužit zcela nové provozovně České pošty. Zahájení provozu se stalo dne 6. září 1999.
V předsálí obřadní síně vzniklo nové informační centrum. Pracovnice tohoto centra bude spolufinancována Úřadem práce. Celé vybavení bylo poskytnuto z programu Phare. Infocentrum je napojeno na ostatních sedm infocenter, které patří pod Sdružení Krušné hory-Západ, jehož je obec členem, a mělo by napomoci rozvoji cestovního ruchu a informovanosti nejen návštěvníkům obce, ale i našim občanům. Zde se dozvíte o kulturním a společenském dění v celém okrese Karlovy Vary.
Do prvního patra radnice byla přemístěna knihovna a zahájila provoz dne 1. září t.r. Otevírací doba je pondělí od 16 do 18 hodin, ve středu od 17 do 19 hodin.
Prodejem akcií obec získala 3 261 260 Kč, část byla použita pro letošní rozpočet a 2 200 000 Kč bylo uloženo na terminovaný vklad u Komerční banky s výnosem 5,8% ročně. Zbývajících 800 000 Kč bude uloženo stejným způsobem. Těchto 3 000 000 Kč bude použito na plynofikaci obce v příštím roce.

---

Byla provedena oprava topného kanálu pro čp. 404 a 405, který byl provizorně opraven v minulém prosinci.
Fotbalisté TJ Sokol zahájili sezonu nešťastně: prohráli s fotbalovým klubem Počerny 3:1.
Každé pondělí a čtvrtek se konají cvičení žen a dívek od 19 do 20 hodin. Sraz je před školou v 18,50 hodin. Poplatek 10 Kč je nutno vždy vzít s sebou.

Str. 128

11. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

přineslo kromě jiného článek z pera místních hasičů: „O reprezentaci Perninku se zasloužil SDH" — tak zněl nadpis statě o činnosti místního Sboru dobrovolných hasičů, kde bylo uvedeno, že dne 25. září 1999 se tito hasiči zúčastnili soutěže dobrovolných hasičských sborů „O svatého Floriána", která se konala v Nejdku. Od rána do odpoledne zde soutěžilo celkem 30 družstev, z toho 6 ženských. Naši hasiči vytvořili pro tuto soutěž hned dvě družstva: Muži I. ve složení Zdeněk Mackura, Pavel Lobodáš, Jan Gavelda ml., Karel Kadrliak, Jiří Mikeš ml., Petr Kolitsch, Karel Pošva, Roman Duda — a muži II. ve složení: Jan Zahrádka, Martin Rödl, Petr Dorazin, Ondřej Silný, Jan Šikola, Jaroslav Novák, Václav Sova, Jindřich Mach.

Muži I. dosáhli velmi pěkného výkonu, když první útok dokázali za 28 sekund a druhý za 29 sekund. Tento výsledek je vynesl na 4. místo v celkovém pořadí, určitě jsou na svůj výsledek hrdi, neboť za nimi zůstali zdatní soupeři z Klášterce, Pozorky II., Nejdku a další.

Muži II. dosáhli v prvním útoku čas 29 sekund. Druhý útok se jim sice nevydařil tak, jak by si přáli, ale nemusí být vůbec smutní, protože jejich 11. místo jim přineslo i spokojenost. K tomuto pěknému výkonu je dovedli tréneři Zdeněk Mackura, Jiří Mikeš a Pavel Lobodáš. Na závěr článku všem poděkoval za velmi dobrou reprezentaci SDH Pernink velitel hasičů František Schildbach.

ZPRÁVY Z RADNICE.

Obec Pernink nechala vybudovat parkoviště vedle čp. 308, (objekt bývalé Mateřské školy na Blatenské ulici), aby v zimní době auta, která stála na křižovatce mezi Blatenskou a Bludenskou ulicí, nezabraňovala v zimní údržbě silnic.

Dne 20. září 1999 Obecní zastupitelstvo rozhodlo, že zimní údržbu obce 1999/2000 bude zajišťovat firma paní Gutové z Perninku.

Volná obecní garsoniéra byla přidělena obálkovou metodou panu Petru Rödlovi, který nabídl nejvyšší nájemné.

Obecní úřad Pernink upozornil občany, aby se svými vozy parkovali buď na vlastním pozemku, nebo na vyhrazených místech k parkování. Především pak apeloval na majitele rekreačních domků, penzionů a ubytovacích zařízení, aby včas zajistili místa k parkování pro sebe a své hosty a neblokovali místní komunikace. V zimním období je prakticky nemožný úklid sněhu na ulicích, kde stojí zaparkovaná auta. Obecní úřad Pernink věří, že každý přispěje svou disciplinou, aby obec byla průjezdná i v době sněhových chumelenic.

Chodby si jistě všimli nové brány na hřbitově a nově zhotovené části plotu, což vytvořila firma pana Vítka. Radnice přitom dala na vědomí, že v roce 2000 bude oprava hřbitovního plotu pokračovat.

Str. 129

Majitelé psů byli upozorněni, aby si své „miláčky" zajistili a nenechávali je volně pobíhat po ulicích.

Od 11. září 1999 je v provozu nově otevřené Informační centrum, které sídlí na Obecním úřadě v předsálí obřadní síně. Toto informační centrum poskytuje veškeré informace o Perninku a okolí, nabízí ubytování a stravování. Lze si zde též zakoupit prospekty o naší obci a okolí. Toto centrum je otevřeno od pondělí do soboty, telefonické dotazy jsou na čísle 0164/892104, fax 0164/92221.

Obecní zastupitelstvo přivítalo v roce 1999 tři občánky a poblahopřálo těmto rodinám k narození jejich miminek: Dne 12. března se narodil Roman KALÁN, druhé miminko spatřilo světlo světa dne 20. června — byla to Miriam KOVÁČOVÁ, třetím byl Oldřich MATĚJKOVIČ, který se narodil dne 22. června 1999.

Z ČINNOSTI TJ SOKOL PERNINK:

Článek Miroslava Hájka, předsedy TJ Sokola Pernink, uvedl výsledky mužů a dorostu této jednoty ve fotbale na podzim roku 1999: Muži obsadili až 9. místo v okresní soutěži, což znamenalo velké zklamání. Příčiny jsou následující: pět hráčů základní jedenáctky vypadlo hned z počátku sezóny, dále tři hráči nehráli pro zranění — byli to: V. Schüller, J. Branný, S. Holub. Dva hráči nehráli z rodinných důvodů: T. Peeyersfeld, V. Mašek. Další důvod neúspěchu spočíval ve velmi malé účasti na trénincích a též nestálá základní jedenáctka.

SOUPISKA TJ SOKOL PERNINK.

Brankáři: J. Řezník, R. Kokrhel ml.
Obránci: J. Ducký, D. Höhnl, P. Münlheim, J. Süser, D. Bydžovský.
Záložníci: M. Branný ml., P. Šlapa, K. Nagy, M. Müller, M. Václavík, F. Štefan.
Útočníci: Z. Mihališin, J. Chust, P. Janda, J. Pazdiora, M. Kvaššay, J. Ryzka.
Tréner: M. Branný st.

V článku byla uvedena informace, že po celou zimu se budou konat tréninky každou sobotu od 15 hodin na hřišti TJ Sokol a že fotbalová jedenáctka sehraje nejméně 7 přátelských zápasů.

DOROST TJ SOKOL PERNINK.

Skončil na 5. místě Okresního přeboru z devíti účastníků. Hned před zahájením sezóny vypadl ze základní jedenáctky Josef Mozdík ml. ze zdravotních důvodů.
Brankář: M. Kostrej.
Obránci: J. Novák, (kapitán), M. Rödl, K. Kunst, M. Zeman.
Záložníci: J. Novák, T. Zátrapa, J. Sovský, J. Fischer.
Útočníci: M. Vítek, P. Chvapil, V. Feix, J. Neubert, J. Novák.
Tréneři: M. Hájek, M. Branný st.

Str. 130

Výsledky mohly být lepší — uvádí se dále v článku M. Hájka — ale bohužel slabá účast na trénincích byla zapříčiněna nezájmem i tím, že devět hráčů bydlí mimo obec Pernink a také i tím, že jedenáctka nikdy nehrála kompletní. Dorost je základnou pro mužstvo „A", někteří již tuto sezonu nastupovali za muže. Byli to TITO DOROSTENCI: M. Kostrej, M. Rödl, K. Kunst, J. Novák, M. Vítek, P. Chvapil.

N A B Í D K Y S L U Ž E B

uvedla v tomto čísle PN Čistírna Nejdek a J. Stradiot jako jednatel Čes. pojišťovny.

---

12. ČÍSLO PERNINSKÝCH NOVIN

přineslo zprávu o instalování vánočního stromku, který se rozzářil o první adventní neděli v parku u Zdravotního střediska, (čili v prostoru bývalého pivovaru). Společně s firmou pana Maška a za pomoci místních hasičů, pana Milana Tůmy a Jindry Maacha se podařilo zajistit opravdu pěkný strom, který současně svými světly oslavil i příchod blízkého roku 2000:
Našli se přitom i takoví pobertové, kteří z vánočního stromku kradli žárovky. Obecní úřad Pernink tudíž žádal, aby občané, pokud nějakého takového nenechavce uvidí, tuto záležitost ohlásili.

T R O C H U B I L A N C O V Á N Í .

S koncem roku 1999 a tudíž se závěrem prací nového zastupitelstva uvádějí PN, co se v obci podařilo i nepodařilo, čili takovou malou mezibilanci:

CO SE NÁM PODAŘILO:

Oprava přední části střechy radnice.
Vybudování pobočky České pošty, (za 1,5 měsíce).
Přemístění knihovny v době prázdnin.
Otevření Infocentra.
Oprava topného kanálu k panelákům čp. 404 a 405.
Vyřešení prodeje značného množství pozemků dříve schválených.
Vyřešení dluhů za prodané domy, (kromě jednoho případu, ostatní dluhy jsou buď spláceny, nebo se splácejí podle splátkového kalendáře.)
Příprava na plynofikaci obce — k přípojkám přihlášeno cca 180 odběratelů. Ze všech jednání vyplývá, že plynofikace by měla začít v březnu roku 2000 a ukončení prací by mělo být v listopadu téhož roku.
Získali jsme finanční prostředky z prodeje akcií ZČE a ZČP:
Vyřešili jsme zimní údržbu obce — provádí firma pí. Gutové.
Vyřešili jsme prekérní situaci vjezdu do objektu firmy Dáňa a Löffler, kde byl prodán objekt výše uvedené firmě s přístupem přes soukromý pozemek. Situace byla známa již od roku 1994.

Str. 131

CO SE NÁM PODAŘILO (pokračování):

Opravili jsme autobusové zastávky.
Vyměnili jsme zrezivělé odpadové nádoby.
Zajistili jsme novou stavbu části hřbitovního plotu a novou vstupní bránu.
Úklid a údržbu hřbitova zajišťovala nejen firma Dáňa a Löffler, ale též pracovník obecního úřadu, který je zde na civilní službě.
Využili jsme práce osob, které vykonávaly alternativní tresty k úklidu a pomocným pracím v obci.
Uzavřeli jsme smlouvy pro parkovací plochy na zimní sezónu novým systémem.
Prodali jsme obecní vozidla GAZ a Škodu 105.
Podařilo se nám navýšit příjem poplatků z rekreačního pobytu.
Podíleli jsme se na řadě kulturních a sportovních akcí v obci.

CO SE NÁM TAK TROCHU NEPODAŘILO, (nebo co jsme nestačili udělat):

Dořešení neplatiče nájemného.
Prodej obecních bytů.
Odblokování zastaveného pozemku mezi Velflínskou ulicí a školní loukou. Pozemek zastavilo bývodní zastupitelstvo.
Slibování plynofikace v roce 1999.
Vyřešení parkování aut na hlavních a vedlejších ulicích, jedná se především o vietnamské trhovce, parkující kde se dá, ale i o návštěvníky, ubytované v penzionech, které nemají parkovací plochu, (vyřešit tento problém není v našich silách).
Úhrada ubytovacího poplatku, byť se jedná pouze o 2 Kč denně od ubytovatelů, kteří ubytovávají vietnamské občany.
Úhrada daně z nemovitosti, (tuto povinnost platí pouze 70% majitelů nemovitosti).

Zprávu podala Jitka Tůmová, starostka obce Pernink.

ZPRÁVA O PLYNOFIKACI OBCE.

V listopadu roku 1999 byla podepsána smlouva o provedení plynofikace obcí Pernink, Horní Blatná a Potůčky. Výběrové řízení vyhrála firma TIMA Ostrov, která začne v měsíci březnu 2000 s pracemi na vysokotlaku, aby v průběhu jara a léta byly obce plynofikovány a na podzim mohlo dojít k vytápění plynem. Poslední přihláška k plynofikaci domů je 15. března 2000.

Dlužníci obce:

Suska Alexander, Nádražní 296 — záloha na provedení prací ve výši 10.000 Kč za provedení prací, (řeší se soudní cestou).

Str. 132

Lobodáš Petr, Nádražní 297 — dluží nájemné za obecní byt, (řeší se soudní cestou).
Valdhans Martin a Helena, Nádražní 298 — dluží za koupi domu.
Obecní úřad Abertamy — dluží za koupi domu.
Jelena Gordienková — dluží za koupi domu.
Dáňa a Löffler — dluží za koupi domu.
Krajňák — dluží za koupi domu.
Vincůrek — dluží za koupi domu.
Janetka — dluží za koupi domu.
Dolanská — dluží za koupi domu.
Indubau — dluží za koupi domu.
Hanzlík — dluží za koupi domu.
Groh — dluží za koupi domu.
Kotrla — dluží za koupi domu.
Branný — dluží za koupi domu.
Josef Svoboda — dluží za koupi domu.

PORUCHA NA ELEKTRICKÉ SÍTI.

Dne 28. prosince 1999 došlo k poruše na elektrické síti v ulicích T.G. Masaryka a Střední mezi 20. a 21. hodinou. Bylo poškozeno několik spotřebičů. Vedoucí provozu sítí Jiří Lenc a ZČE Karlovy Vary projednávali nároky občanů na náhradu škody.

STROJ NA ÚPRAVU LYŽAŘSKÝCH TRATÍ:

Dne 22. prosince 1999 byla obci zapůjčena stroj na úpravu lyžařských tratí PRINOTH T2S, pořízený z prostředků Phare, dosud ve vlastnictví Božího Daru, s předpokladem převodu do Perninku. Vyškolení řidiči: Rudolf HOLÝ, Jiří HOLÝ a V. KUBŮ. Stroj slouží k údržbě Lyžařské magistrály mezi Jelením a Hřebečnou.

AGILNÍ CESTOVNÍ KANCELÁŘ TINA-TOUR

nabízela v létě rybaření na jižní Moravě (Pálavské rybníky), dětský tábor v Buchlovicích-Chřibech a tradiční zájezdy (vinné sklepy, slovácké zabijačky aj.).

Str. 133

V KRUŠNÝCH HORÁCH UŽ NENÍ KRUŠNO —

tak zní nadpis článku v časopise ELEFANT, který vychází pro karlovarský region.
V článku se mimo jiné píše takto:
„Krušné hory patřily k oblastem nejvíce zasaženým průmyslovými exhalacemi. Jejich zhoubný vliv se podepsal zejména na krušnohorských lesích. Kdysi oblíbená rekreační oblast v osmdesátých letech rychle upadala, leních i zimních turistů ubývalo. Tento neblahý trend se však v posledních letech podařilo zastavit a Krušné hory se zejména v zimních měsících stávají oblíbeným místem pro sporty.
Dřív nežli naši turisté, znovuobjevili Krušné hory němečtí lyžaři. Ti si spočetli, že víkend strávený na lyžích je zde přijde levněji, než kdyby zůstali doma, včetně slušného ubytování, domácí stravy v krušnohorských penzionech a obstojného lyžování. Před odjezdem zpět domů naberou ještě navíc plnou nádrž benzinu a nakoupí vše potřebné na týden dopředu. Němci tvoří přibližně třetinu krušnohorských lyžařů, o svátcích — především o vánocích a velikonocích — i přes polovinu.
Do Krušných hor se však znovu učí jezdit i tuzemská klientela. Hlavní předností totiž zůstávají relativně přijatelné ceny, které jsou o poznání nižší, nežli v „konkurenčních" KRKONOŠÍCH. zatímco v našich nejvyšších horách zaplatíte za jednodenní skipas i 450 korun, v Krušných horách si zalyžujete za polovinu.
Navíc nemusí se u vleků čekat třicet — čtyřicet minut, jak je běžné v Krkonoších.
Nejlepší lyžování je v západní části Krušných hor, zasažených exhalacemi nejméně. Optimální možnosti skýtá okolí Klínovce, kde je na 6 kilometrů sjezdovek pro začínající i zkušené lyžaře. Také Boží Dar, který je pouhých osm kilometrů od Klínovce, získal mnoho přílivem německých turistů, v posledních třech letech tento příliv marek se projevil nejpatrněji. Bohužel však německá klientela začíná pomalu, ale jistě, a pro nás nepříjemně zvedat ceny ubytování v penzionech i restauracích. V okolí Božího Daru je ráj běžkařů — dvacet kilometrů běžeckých tratí patří k nejlépe upravovaným u nás, Píší o tom i Perninské noviny, které uvádějí zapůjčení stroje na úpravu běžeckých tratí. Rovněž v Perninku jsou vytýčeny trasy jak pro sjezd, (čtyři vleky pro středně zkušené lyžaře), tak pro běžecký sport. Pod Perninským vrchem (996 m.n.m.) je zřízen areál běžeckých tratí, který spravuje Západočeská univerzita v Plzni.

---

ZÁVĚR ROKU 1999 —

jak se očekávalo, byl bouřlivý, použito bylo velké množství světlic a raket — !
O tom však bude řečeno v roce 2000, kdy jsme vešli do nového století.

Zápis z roku 1999 sestavil Vítězslav Bartoš
Písař Kroniky Perninské.

Rok 2000

Str. 134

Zápis O Roce 2000

Úvodem předkládám všem, kdož se zabývají nebo budou zabývat historií horního města Perninku, seznam domů a vývoj jejich majitelů, jak vznikaly během jednotlivých století a to od samého počátku založení obce až do vydání josefinského patentu v roce 1771, jímž bylo nařízeno očíslovat stávající domy mimo neobydlené provozovny a veřejné budovy, (kostel, pivovar atd.) Toho očíslování se ujal místní občan a školmistr Franz Leopold Parthl v roce 1775 — v té době zastával i funkci obecního písaře. Číslování je dodnes platné — od čísla 1 (radnice) do čísla 199, (dům W.Junkera, později A.Meinla, nyní restaurace „Tina"), se konalo zpravidla postupně tak, jak domy za sebou souvisely, někde jsou jisté výjimky, respektive skoky v číslování, avšak chybí dokumentace, proč se tak dálo.

Pro další studium slouží tyto dosavadní prameny, které v této práci označuji těmito zkratkami:
BR — berní role z roku 1654, zachycující seznam obyvatel z té doby, které byly povinny jistými berněmi, (jde o seznam místních paličkářek):
SOP — Seznam obyvatel z prvního sčítání roku 1697, vyšlo v časopise „Das Erzgebirge und sein Vorland" — 1924, autor dr.R.Wenisch, Wien.
QUS — Quellenskizze — náčrt z archivu obce z roku 1750 o pramenech vody, směřujících k jednotlivým domům obce Perninku.
SBB — Seelenbeschreibungsbuch — soupis „duší" z archivu obce o obyvatelích 19.století.
BGS — „Bärringen, Geschichte einer Stadt" — vydání v SRN roku 1994.
VBB — „Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen", napsal dr.Johann Endt, dílo vyšlo v roce 1932 na paměť 400.výročí založení obce.

ZALOŽENÍ HORNÍHO MĚSTA PERINGERU.

Víme, že prvních šest domků vzniklo kolem roku 1525 — tento letopočet je pravděpodobným datem příchodu prvních osídlenců ze Saska, soudě podle obdobných dat, zaznamenaných v blízkých osadách: Blatné, Abertamech a Daru Božího a především podle rozvoje samotného Jáchymova, který v té době už zcela dominoval Krušným horám. O těch prvních čtyřech osídlencích jsme se z různých análů dozvěděli, že to

Str. 135

byla skupina nerozlučných přátel, kteří se sem vydali ze saského Schneebergu jako praví prospektoři, dychtiví objevů ušlechtilé rudy. Byli to: Jorg, přízviskem EGGNER, Christian, jemuž se říkalo KUMMER, Adam, řečený RÖHRENBOHRER a Georg, jinak FELGENHAUER. Tehdá se jich do těchto končin vypravilo mnohem více, ale řada jich pokračovala v hledání možností kutání jinde — někteří došli až k hoře, která jim připadala jako klín, vražený do hřebenu pohoří. Zde zůstali jen ti čtyři, zakoušející vše dobré i zlé.

Hlavou skupiny byl Jorg, mnohem zkušenější a samozřejmě i odvážnější, než ostatní, kteří na něj ve všem spoléhali. Z jiných pramenů se dozvídáme, že tento Jorg EGGNER, (česky to znamená: vláčil — jeho otec ve Schneebergu byl formanem, vozil rudu na saních v létě i v zimě, jak bylo tehdá zvykem), jenž získal přízvisko po svém otci, byl hlavním mluvčím při všech počátcích nejen dolování a propůjček, ale i obce vůbec, (stal se rovněž prvním rychtářem v roce 1532).

Druhý z této skupinky — Christian, řečený KUMMER, (česky to znamená „hoře", protože Christian měl oči věčně jakoby uplakané neustálým zažeháváním ohně ve stolách při krušení rudniny); byl při dolování vydatným pomocníkem.

Dalším z čtyřlístku byl Adam, zvaný RÖHRENBOHRER, čili česky bychom jej pojmenovali „Rourař", (vrtal ručně roury do pňů, z nichž pak sestavoval dřevěné potrubí pro důlní pumpy), byl nenahraditelným pomocníkem při těžbě rudy právě pro tu schopnost odstraňovat největšího nepřítele horníků — důlní vodu.

Nepostradatelným pomocníkem v této čtveřici prospektorů byl Georg, jenž měl přízvisko FELGENHAUER, (v češtině bychom řekli „Loukota"), jenž se zabýval kolářskými a sekernickými pracemi: výrobou vodních kol a všech ostatních potřeb pro čerpání vody z hloubi šachet a vhánění dovnitř čerstvého vzduchu.

A tak tato čtveřice svobodných mládenců se usídlila v úžlabině, kde Jorg zabil za zvláštních okolností medvěda, jenž ve smrtelné křeči stačil vyhrabat na povrch kusy ušlechtilé rudy a tím dopomohl objevit bohatá ložiska. Jorg si takto vysloužil novou přezdívku — už nebyl Eggner po otci, nýbrž PEER, což foneticky psáno i vyslovováno znamenalo medvěda, (ve středohornoněmčině slovo Behr je dnešní Bär), a to proto, že nosíval onu medvědí kožešinu v zimě jako plášť.

Jorg si postavil jako první svůj domek, (dala-li se tak vzhledem k provizornosti tato chatrč nazývat) a to v místech, kde později stál dům čp. 117, (dnes je tam umístěna autobusová čekárna vedle domu čp. 106), protože potřeboval být co nejblíže ke své štole, jíž říkal trefně „Behrengab" (Medvědí dar), avšak poté, co navázal jednání s hrabětem Šlikem o uznání obce za městečko a o název obce včetně skladby budoucího erbu, (Šlik trval na tom, aby obec se jmenovala podle vzoru

Str. 136

Jáchymova „Heinrichsthal", ale místní občané, kteří byli vesměs z Pernecku v Sasku, zavedli už předtím název obce: P e r i n g e r), Jorg se vzdal názvu jeho štol a pojmenoval ji jako „Hraběcí" neboli „Šlikova".

Ti čtyři zprvu bydleli pohromadě v Jorgově chatrči, jejich zájmem bylo jen a jen kutat, vlastní střechu si zbudovat je napadlo až později. První domky byly jen hrubě sroubené z borových klád, bez komínů i oken. Uprostřed světnice stálo krbové ohniště, kouř vycházel ven střechou. Eggnerův domek stál poblíž jeho štol, měl k ní nejvýše 30 látar, (jáchymovské látro měřilo 1,917 metru). V průběhu let se trojice Jorgových přátel osamostatnila.

OSUDY JEDNOTLIVÝCH DOMŮ A JEJICH OBYVATELŮ:

čp 117 — Jorg Eggner, zvaný Peer, pobýval ve svém domku plných 20 let — až do roku 1545, kdy přesídlil na Hřebečnou (Hengstenerben), kde byla objevena mocná žíla cínu. Do té doby — po povýšení obce na městečko v roce 1532 byl ještě celkem šestkrát zvolen rychtářem: 1532/33, 1534/35, 1536/37, 1538/39, 1540/41 a 1542/43, (volební období bylo zprvu jednoroční). V roce 1545 Jorg prodal svůj domek Abrahamu Grahslerovi, jenž byl rovněž horníkem. Ten toto stavení přebudoval na řádné obydlí s mansardovým patrem, což byla tehdá zvláštnost. Přišel do Perninku z Breitenbrunnu v Sasku. Jenomže již za 10 let musel přepustit stavení hraběnce Lukretii Šlikové, protože dlužil velký obnos za cínové desátky, (o tom, jak se horníci zadlužovali panstvu, píše dr.Johann Endt ve svém díle „Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen"). Tahle hraběnka však neměla o podobný majetek zájem a proto prodala domek roku 1565 Paulu Zienerovi, jenž pokračoval v kutání na Hraběcí štole. Po bitvě na Bílé Hoře roku 1618 tento pilný horník odešel do Saska, protože se právem obával persekucí za své náboženství, (byl luteránem jako drtivá většina zdejších havířů). Domek tudíž propadl obci jako konfiskát — stavení bylo neobydlené až do roku 1627, kdy je od obce koupil Georg Modes, zvaný Moitz. Další zájem o dům projevil v roce 1670 Christoph Haberland. V SOP z roku 1697 je uváděn jako právoplatný držitel tohoto majetku se svou šestičlennou rodinou. V roce 1702 se prvně objevuje termín „várečné právo" — v tomto roce totiž dosavadní majitel prodal dům i s várečným právem Jakobu Müllerovi, o němž je v análech zmínka, že si každoročně vařil jednu várku piva v místním pivovaru jen pro sebe. V roce 1763 zakoupil dům Adam Wieth, (vlastnil i štolu, zvanou „Talleradloch". Dalším majitelem domu se stal roku 1795 Johann Schnepp, jenž byl zprvu štajgrem, pak šichtmistrem; prodával horníkům chléb, který odebíral od pekaře ze Pstruží, J.Schreitera. Tento Schnepp byl v roce 1801 členem Handwerckschutzu, roku 1804 koupil svému bratru housle, což byla tenkrát velká událost. Poslední záznam je ze SBB — kde je uveden jako majitel Franz Eisenkolb, (nar. 1869), měl za

Str. 137

ženu Teresii, rozenou Glaserovou (1872) a děti: Wilhelma (1899), Aloise (1903) a Mathildu (1910). Dům byl v roce 1950 zbourán.

čp 111 — Domek Christiana Kummera vznikl brzo po Eggnerově stavení a to na místě dnešního čp. 111 v Kostelní ulici. Stavení to bylo zřejmě nevalné, protože už v roce 1535 je zakoupil jiný horník, Andreas Hopfner a celý je přestavěl, (podle tohoto domu byla orientována stavba prvního, t.j. dřevěného kostelíka, který byl podle popisu umístěn 35 láter u potoka pod tímto domem.) Hopfner byl v letech 1553/58 rychtářem a roku 1624 odešel do exilu. Dům propadl obci jako konfiskát, jejž zakoupil až v roce 1635 Christoph Schütz. O tomto občanu je zaznamenáno, že se svou ženou Sibyllou, rozenou Hutschenreiterovou, byl stejně starý jako ona (oba byli narozeni roku 1613), zemřeli ve stejný rok (1697), žili spolu 62 let a měli 33 pravnuků. Jejich nejstarší syn, rovněž Christoph, převzal dům po jejich smrti, byl štajgrem. Druhý syn se jmenoval Anton a byl učitelem, třetí syn, Daniel, zde také bydlel i se svou ženou. Dalším majitelem domu se stal roku 1738 Johann P. Eigler — člen velmi rozvětvené rodiny Eiglerů, kteří měli velký vliv na tehdejší úroveň hornictví. Dalším majitelem se stal syn předchozího, Anton Eigler, spolupodílník na dole sv. Václava, (měl 32 kuksů — viz VBB) — v letech 1795/96 byl cechovním inspektorem řezníků. V roce 1803 nový majitel domu, Josef Weiss, si najal pivovar na 6 let za 502 floriny. Měl v té době absolutní právo na šenkování piva ve vlastním mazhause, (v přízemku domu). Další majitel je zapsán v roce 1820 — Kletus Hofmann, jenž se živil hudbou, byl též ředitelem skupiny, která účinkovala v cizině, převážně v Rakousích, ale i v Sasku. Je zapsáno, že si roku 1818 zlomil ruku, takže se nemohl věnovat hře na housle, skupina tehdá velmi hladověla. Z dalších majitelů lze ještě uvést Daniela Hofmanna, nar. 1859, který zde podle SBB žil se svou ženou Mathildou, nar. 1863, kteří měli děti Franze (1886), Mathildu (1887), Kornela (1891), Lea (1892) a Antona (1895). Poslední záznam o obyvatelích tohoto domu je z BGS z roku 1945, kdy zde bydlela Gerda Habrechtová, (1920), Hermína Becherová (1891), Marianne Beerová, (1912), dále pak Amalie Hofmannová, (1893), Marie Ströerová, (1870) a Leo Böhm-Becher (1898).

čp 93 — Třetí z domků, zbudovaných skupinou Jorga Eggnera, byl rovněž na dnešní Kostelní ulici. Tam se usídlil Adam Röhrenbohrer, horník zvláštní odbornosti: vrtal totiž ručně kmeny pomocí velkých nebozezů a sestavoval z nich roury pro důlní pumpy. Víme o něm, že byl zvolen rychtářem v letech 1537/38, dále 1544/45 a 1547/48. Rok 1548 se mu stal osudným — zahynul v dole, když instaloval vodní pumpu — postihla jej průtrž hráze, čelící důlní vodě. Téhož roku ovdovělá Marie Röhrenbohrerová si vydlužila u Michala Judina potřebnou částku, aby mohla splatit dluhy, které zůstaly po zesnulém manželovi. O jaké dluhy šlo, to anály

Str. 138

neprozrazují, ale určitě byly spojeny s těžbou cínu, který ne vždy byl snadno k vyrubání. Není ani vyloučeno, že její manžel si vypůjčil peníze na stavbu domu, který byl už tehdá na místní poměry veliký, (dvoupodlažní s velkým okolím.) Zde sídlil i její syn, Peter Röhrenbohrer, který se však roku 1586 přestěhoval do čp. 99. Jako další majitel domu je zaznamenán Sebastian Schwarzbach v roce 1598. Koupil jej pro svého syna Samuela, jenž zde pobýval jako podnájemník v letech 1598 až 1600. Existence Sebastiana Schwarzbacha je zaznamenána až do roku 1624, kdy musel odejít do exilu, (svědčil o tom poslední zápis v matrice k datu Zeleného čtvrtku roku 1624: „Poslední zápis Schwarz." Po úprku Schwarzbacha do exilu bylo třeba dům prodat jako konfiskát, což nebylo pro obec nikterak lehké — třicetiletá válka a spojená s ní všeobecná bída neumožňovaly příznivé transakce. Nejbližší známý zápis je až z roku 1697 (SOP), kde se jako majitel domu objevuje Kasper Renner jr., první syn sousedního Rennera z domu čp. 67, (v SOP je veden jako vdovec s třemi syny, Gottliebem, Franzem a Kasperem — poslední dvě děti byla dvojčata.) Tomuto Rennerovi bylo roku 1712 přiznáno právo várečné, byl rovněž horním písařem a to až do roku 1716. Zemřel roku 1751. Dům po něm převzal jeho syn, jménem Gottlieb, který byl téhož roku 1751 zvolen rychtářem, (až do roku 1763). Zasadil se o zřízení trestného koše na potápění nepoctivých živnostníků v Bystřici. Měl rovněž várečné právo. Anály prozrazují, že v roce 1758 pruští vojáci mu vypili veškerou zásobu piva. Měl na starosti i prodej soli, (solnice byla v čp. 4) a tabáku. Rok 1763 se mu stal osudným, po srážce s pruskými vojáky byl zabit. Dalším majitelem se stal jeho syn, Franz Renner, který obchodoval krajkami. Po svatbě s Annou, roz. Steineckerovou, přesídlil do domu čp. 112. Kromě této události a následném narození Johanna Al.Rennera, pozdějšího kanovníka chrámu sv. Víta, celé století se téměř nic neví o osídlencích tohoto domu, a to až do roku 1902, kdy se zde dne 30. ledna usadil po své svatbě s Marií, roz. Schmidtovou, (nar. roku 1875) Johann Schnepp, (nar. 1882), kteří měli pět dětí: Antona (1902), Josefa (1903), Hermínu (1905), Franze (1907) a Marii (1909). Rovněž tu bydlel Franz Ullmann (1890) s ženou Marií (1892), kteří měli dceru Margit (1930). Posledním majitelem byl Josef Schnepp, a jeho žena Josefina, měli syna Ernsta (1931).

čp 13 — čtvrtým nerozlučným členem první skupiny prospektorů byl Gregor Felgenhauer, (česky Loukota), byl totiž kolářem a sekerníkem. Ten si postavil dům na druhém břehu potoka — ti předchozí sídlili hned pod štolou na Starém vrchu, později zvaném Kostelní. Gregor však potřeboval větší prostranství pro svou práci — vyráběl vše pod širým nebem, navíc musel skladovat řezivo pro své výrobky, a tak si postavil domek v místě zdejšího čp. 13. Že byl úspěšným činitelem, svědčí zápis o jeho zvolení rychtářem v roce 1560, (byl jím až do roku 1563). Rok ukončení jeho kariéry byl osudným i pro něj samotného: jelikož si předtím

Str. 139

půjčil peníze na svou živnost od movitého horníka Blasia Schneppa. V den splacení dluhu se oba horníci pohádali a Felgenhauer zahynul při rvačce. Dům pak převzal Schnepp, který byl soudcem (rychtářem) v letech 1562/68.

Další majitel domu čp. 13 — Bartel Helmig — koupil stavení roku 1605. Roku 1611 jej převzal Peter Hofmann, zvaný Mühlpeter, který současně koupil i důlní podíl. Jeho švagr Mathes Weigel zde také bydlel. Martin Hofmann, zvaný Mühlmertle, pekař, je zapsán v SOP roku 1697. Johann Herzog byl rychtářem. Justina Hofmannová ovdověla roku 1743. Johann Martin Hofmann, pekař. Franz Hofmann, pekař, zmíněn roku 1775. Johann Hofmann se pokusil roku 1787 ukončit pekařské řemeslo. Gottlieb, sklář, mistr roku 1781, rychtář 1801/09. Hermann Hermanna, postilion, zmíněn 1844, 1890. Otto Lindner. Dům byl po válce přestavěn a slouží jako rekreační zařízení pro univerzitu z Plzně.

Franz Endt, nar. 1872, se ženou Annou, roz. Schneppovou (1874), byl prokuristou u firmy bratří Meinlů a měl tři děti: Marii (1898), Franze (1904) a Ernsta (1912). Marie se posléze vdala za Alberta Rennera z čp. 126.

čp 57 — Jeho bratr, Michel Meiler, přišel do Peringeru rovněž v roce 1524, postavil si zprvu domek čp. 109, ale už roku 1558, kdy se stal i rychtářem do roku 1560, zbudoval dům čp. 57, na což si vypůjčil 10 florinů od Moisese Krause, žida z Hroznětína. Rychtářem byl ještě jednou, v roce 1574/75, brzo pak prodal dům Fabelu Schneiderovi, ale v zápisech je uvedeno, že dům koupil jakýsi Schwetler. Další majitel domu čp. 57 je zapsán v roce 1595 — byl jím Hans Helmig, povoláním bednář, měl za ženu Elisabethu, rozenou Leipoldovou. Roku 1617 odešel za prací do Blatné a už se sem nevrátil, mezitím byl dům zkonfiskován. Pronajal si jej učitel Daniel Buttendorf, který sem přišel z Daru Božího. Prvně je tento učitel znám z pozemkové knihy jako soudní písař, kdy dne 22.VII.1640 podpisuje svůj záznam. V dalším roce 1641 byl jmenován jako „Inserviens Ecclesiae et Scholae" (sluha církve a školy). Působil v této funkci až do roku 1652, kdy byl odvolán. Sám napsal do matriky: „Hic habet finem cum baptismale ludi moderatoris Danielii Buttendorfii" (přeloženo: zde je konec s křtěním lidu učitelem Danielem Buttendorfem.) Po něm přišel učit do obce jeho bratr, David Buttendorfer, (psal se tak, aby se odlišil od svého staršího bratra, jenž byl zarytým luteránem). Avšak i tohoto učitele brzo odvolali, protože se přišlo na jeho luteránské vyznání, stalo se tak roku 1663. Jeho místo i byt v domě čp. 57 zabral na čas učitel Christian Ditterich, který ovšem v předchozím působišti, v Abertamech, měl pověst jako „Haereticus Malae Famae" (zlolajný kacíř), takže zde vydržel jen pár dní. David BUTTENDORFER pak se vrátil zpět do Perninku jako pokorný sluha a vyznavač církve katolické: Stalo se tak 30.V.1664, jak o tom svědčí zápis v matrice, kterou opět vedl: „Já, David Buttendorfer, sluha církve a školy, byl jsem zde, v Peringeru, díky milostivému dekretu jeho výsosti vévody saského opět instalován!" Zemřel záhadným způsobem roku 1671 — utopil se totiž v mělkém potoce v Johanngeorgenstadtu, (ležel totiž hlavou dolů pod vodou, nohy na břehu). Tehdá se říkalo, že to byl trest za jeho zpronevěru původní luteránské víře. Roku 1697 je jako majitel domu uveden Gabriel Pfob se sedmičlennou rodinou. Další záznamy chybějí, až v SBB je zapsán jako majitel domu Johann Kraus, nar. 1864 se svou ženou Magdalenou, roz. Eiglerovou (1873) a synem Antonem (1888). Oba muži se ještě dočkali v roce 1945 výměny občanských průkazů po osvobození ČSR.

čp 109 — Tento dům původně postavil roku 1524 Michel Meiler a prodal jej podle pramenů z Blatné roku 1558 Paulu Hermannsdorferovi. Tohoto odvážného horníka usmrtil zával během přírodní katastrofy, když prováděl hloubení překopů

Str. 140

vedena s přízviskem „Pemperhoslin". I její syn Jakub Kuhn byl v letech 1580/87 veden s přízviskem „Pemperhosel". Jako nájemník je zapsán do roku 1693 učitel Johann Heinrich Druckenbrot. V roce 1697 zakoupil dům Johann Leopold Fladerer. Jeho syn, Johann Leopold, byl perkmistrem v letech 1763/67 a viceperkmistrem 1767/71. Říkalo se mu „Schwarzkopf" — Černohlávek. Dalším majitelem se stal Anton Huth, ale ten brzo prodal svůj majetek obci (1782). Obec přistavěla na domě 1. patro a pronajala pokoj Christophu Huthovi (1805). Tento nájemce pak přepustil místnost kaplanovi (roku 1820). Další Huth, Franz, zde bydlel jako správce solid. úřadu, funkci vykonával až do roku 1820. Byl též znám tím, že půjčoval peníze na velký úrok. Další nájemníci jsou vedeni v SBB: Anna Hegenová (1908) a manželé Alfred a Antonia Güntherovi (1888 a 1896), kteří jsou též vedeni v BGS, vydaném roku 1994 v SRN.

čp 23 — Jedním z dalších Perningeranů byl i němý bednář Michael Jockinger, který přišel do obce kolem roku 1532. Ihned se dal do stavby tohoto domku, byl pro místní obyvatele velmi užitečný, neboť jim vyráběl dřevěné nádobí. Hlavně však vyráběl dřevěné štoudve pro vynášení vody z dolů pomocí paternosteru. Po jeho smrti roku 1565 koupil dům Albert Bauer, který přišel do obce roku 1563. Byl rovněž rychtářem pro údobí 1582/83. Naproti jeho domu, kolem něhož vedla stezka k dolům na Horním a Dolním couku, vyráběli milířníci dřevěné uhlí, (slovo je odvozeno z latinského „mile" — tisíc, protože milíř byl obvykle složen z tisíce polen). V roce 1590/96 tento Albert Bauer působil jako soudce spolu s Christophem Helmigem, (tato funkce byla roku 1610 zrušena). Dalším majitelem je zapsán syn Lorz Bauer, který převzal dům po smrti svého otce roku 1596. Téhož roku tento majitel zastával funkci rychtáře až do roku 1599. Dalším z rodiny Bauerů byl Martin syn Lorze — roku 1641 byl zabit císařskými vojáky, kteří tudy táhli a drancovali. Majetek převzala vdova po Martinovi, Anna Bauerová až do roku 1688, kdy zemřela. Téhož roku převzal majetek její syn Salomon Bauer, který přikoupil okolní louku, na níž se dosud pálily milíře. Měl ženu a dva syny a je také veden v SOP roku 1697. Současně v tomto domě bydlel jako podnájemník i David Bauer s čtyřčlennou rodinou. Jeho jediný syn, Johann Bauer přivedl na svět syna Franze Karla Bauera, pozdějšího ostrovského registrátora, druhý syn Johanna, Johann Georg Bauer, se stal na dlouhá léta perkmistrem na dole „Mariahimmelfahrt": Přičinil se o rozšíření cesty na Zwitterberg v roce 1737. Další potomek, Johann Heinrich Bauer, byl cechmistrem do roku 1741 a rychtářem 1743/45. Dalším majitelem domu se stal roku 1766 Jakob Bauer, který byl vynikajícím sklářem. Jeden z vnuků, Adalbert Bauer, byl známým ředitelem hudební společnosti v Linzi, kde působil od roku 1823. Jeho činnost v cizině měla za důsledek, že prodal tento dům rodině Heynigů, (datum není uvedeno). Zmínka o prvním Heynigovi je z roku 1894, kdy se oženil s Marií, roze-

Str. 141

nou Hofmannovou (1870) a měli děti: Emilie (1893), Antona (1894), Waltera (1895), Marii (1897), Wenzela (1901), Apollonii (1905), Rosu (1907) a Franze (1910). V SBB je rovněž zmínka o Apollonii, která se v tomto domě narodila již v roce 1855, čili to byla dcera Heyniga, který koupil dům od Adalberta Bauera. Heynigové setrvali v domě čp. 23 ještě do roku 1946, především děd Ludwig Heynig, nar. 1869, pak jeho nejmladší syn Franz (1910), dále Irena (1918), dcera nejstaršího Antona (1894) a Josef (1930), rovněž syn Antona — všichni byli odsunuti v roce 1946, stejně jako jejich podnájemníci: Frau Glaser (1900), Apollonia, roz. Heynigová, (1905) a jejich syn Franz (1929) spolu s dalšími nájemníky byli to: Adolf Gsell (1893) s ženou Emilií (1893), dcerou nejstaršího Heyniga a Amalií Gsellovou (1919).

čp 105 — Dalším z horníků, kteří přišli do Peringeru jako jedni z prvních, byla rodina Hannese Kranacha, který měl tři dospělé syny. V zápisech se uvádí, že si roku 1530 postavil tento domek hned proti stoupám nad potokem. Když byl zbudován i dřevěný kostelík, (v místech dnešní farské zahrady), říkalo se o domku, že sousedí s kostelem, tedy od roku 1548. Jak už ale bylo obvyklé, málokterý z nich ve svém pracně ostaveném domě setrval — buď se zadlužil a musel jej prodat nebo po roce 1624 odešel před protireformací do exilu. To první postihlo právě i Hannese Kranacha, třebaže měl tři platné síly v podobě synů. Nevydělali si ani na živobytí, protože narazili na falešnou žílu a plné tři roky nevytěžili ani centnýř cínu. Proto otec prodal dům, aby zaplatil dluhy a pustil se za štěstím na Hřebečnou, kam zamířil již leckterý horník za někdejším kamarádem Jorgem Peerem, který se mezitím stal movitým majitelem těžařem, vlastnícím hned dva doly: Rote Grube a Mauritius. Majitelem domu čp. 105 se stal jiný horník, který předtím ochotně zapůjčil peníze Kranachovi. Jmenoval se Michel Leipold, který přišel sem roku 1560. Dům převzal po Kranachovi roku 1581. Jmění vyneslo tomuto zámožnému podnikateli i funkci, stal se rychtářem v období 1581/82 a 1588/90. Leipold měl tři syny, kteří byli široko daleko známí jako výtržníci, neboť jim nikdy nechyběly peníze na jakékoliv množství vypitého piva či pálenky, čemuž jejich otec přál. Jednou se jim tato nevázanost stala osudnou — roku 1610 za jednoho takového návratu ze šenku, který měli bratři Klingerové v čp. 3, napadli a vážně zranili obecního pastýře Schneppa a postavili si tak celou obec proti sobě. Ostrovská vrchnost pak rozhodla, že tato trojice výtržníků musí za trest vykopat v ostrovském parku tři hluboké studny. Zpět už se Leipoldovi synové nevrátili a zůstali v Ostrově jako pohůnci dobytka, což otec těžce nesl. Nakonec ani jemu nebyl jeho majetek nic platný — v roce 1624 utekl jako řada jiných do exilu ze strachu před protireformací. Dům byl okamžitě zkonfiskován a protože byl velmi výstavný, (jako jeden z mála měl již tehdá dvě podlaží), měli o něj zájem různí kupci. Zvítězil Hannes

Str. 142

Hofmann, dodával chléb horníkům. Další zmínka je až z roku 1673, kdy je dům uváděn jako „Nechst bey Schul legent", (ležící poblíž školy). V tomto domě se neodehrávalo nic zvláštního, až do roku 1800 byl ve vlastnictví Hofmannů, (Hans jr., po něm Salome, která zde měla obchod se smíšeným zbožím, Jakub, který prodal dům Franzu Reinwarthovi). V domě byla roku 1894 zřízena provozovna Reiffeisenky, kterou založili občané Perninku. Podle BGS byli zakládajícími členy továrníci Adalbert Meinl, bratři Pfobové, Hans Ströer, Ludwig Purkart, Ferdinand Kohlert, dále pak obchodník Alfred Günther, kovářský mistr Nemes Hofmann, prokurista Josef Zeidler a obchodník Johann Reinelt. Prvním předsedou byl zvolen továrník Pfob. Toto zařízení fungovalo až do roku 1945, posledním představeným byl Adalbert Lill. Rovněž zde sídlila knihtiskárna Willibalda Richtera, (nar. 1893), který zde bydlel se svou ženou Elsou (1897). Další nájemníci podle SBB byli Albin Wöllner s ženou Hedwigou (1896) a dcerou Inge (1926). Rodina Richterova i Wöllnerova byly odsunuty v roce 1946 do Německa.

čp 118 — Další dům, který vznikl v době kolem roku 1530. Postavil jej Matz Leuschner, povoláním horník, který se stal v letech 1549/50 rychtářem. Je znám ze zápisů v pozemkové knize, že zaplatil roku 1552 dluh na domě prostřednictvím cínu v množství přes 200 kilogramů, což činilo částku 42 florinů. Ještě roku 1562 je veden jako majitel domu, zemřel roku 1565. V té době je zapsáno, že dům stál naproti kostelu, (na jeho místě stojí dnes budova školy). Po smrti Leuschnerově jeho vdova, (říkalo se jí „Zimmermathesin"), nedokázala splatit dluhy a musela dům prodat roku 1580 Bartolomeu Ströerovi. Syn tohoto nového majitele Johann odešel roku 1623 do exilu a stal se roku 1641 farářem ve Wolmerslebenu. Vdova po Ströerovi, Justina, odešla za svým synem do exilu a dům byl zkonfiskován. Zakoupil jej roku 1641 Michael Pfob, který měl za ženu Marii, rozenou Ströerovou a tři syny. Roku 1654 je zmínka v análech o tom, že byl formanem. Další Pfob — Michael, byl synem předchozího a při prvním sčítání lidu roku 1697 (SOP) je uveden jako pekař. Měl ženu, 2 syny a 5 dcer. Jeden ze synů předchozího, Gabriel Pfob, koupil louku od J.Ullmanna. Další člen rodiny, Gabriel Pfob JR. provozoval šenk ve svém domě — říkalo se mu tehdá „Pfobloch". Syn předchozího, Michael Pfob, obchodoval nejen s pivem, ale i s krajkami, které kupoval od krajkářek pod cenou a prodával za drahé peníze v Praze. Roku 1785 zemřel — při jeho pohřbu v dubnu napadlo tolik sněhu, že bylo snazší dostat se na hřbitov přes zeď než branou — pohřben byl pouze do sněhu. Tento sněhový zával trval nepřetržitě od listopadu 1784 do května 1785 a utlumil jakýkoliv pokus o život obyvatel. V análech je zmínka o tom, že dům vlastnil Eduard Hofmann, pekař, který odebíral obilí od L.G.Oertla. V té době byla velká bída v celé obci, a proto Hofmann se chtěl živit v ci-

Str. 143

zelině hudbou spolu se svým synem Kletusem, ten si však zlomil ruku, takže nešli nikam. Roku 1820 byla zde místo stávajícího domku postavena zděná budova školy, kde bydlel i školmistr Meixner (1894) s ženou Klotildou (1894), jak uvádí BGS. Oba byli odsunuti v roce 1946.

čp 112 — Tento dům postavil roku 1530 Jakob Wenzel, který se sem přistěhoval roku 1527. Zprvu to nebyl jednopatrový dům, jak jej známe dnes, byla to přízemní dřevěnice pro jednu rodinu. Teprve roku 1546 si vypůjčil od mincmistra Sebastiana Funka ze Schneebergu 48 florinů s tím, že za to dodá 4 centnýře cínu, (250 kg), aby mohl rozšířit stavení. Myslel totiž na svou četnou rodinu, aby ji měl kde umístit, až děti dospějí. Jenže roku 1562 si musel vypůjčit dalších sedmnáct florinů od mlynáře Schneppa, aby mohl zaplatit Funkovi zbývající dluh. Mínil totiž předat dům svému nejstaršímu synovi, Jakobovi, což učinil roku 1570. Nový majitel domu si vedl poněkud úspěšněji, než jeho otec: dík svému obchodnímu duchu se dokázal vymanit z dluhů a dokonce před svou smrtí roku 1601 předal svému synovi, rovněž Jakobovi — už třetímu v rodě — malou hotovost, za což si tento podnikavý vnuk koupil 12 dojnic, které pak pásl na travnatých stráních v lese i mimo něj a prodával mléko a sýry, zvané homolky (Käsekeilen) horníkům, samozřejmě na dluh, protože ti, jak známo, prodávali cín pouze dvakrát v roce (na sv. Jiří a sv. Havla) a současně i vyrovnávali veškeré dlužné částky. Tato podnikavá činnost Jakoba Wenzela trvala jen do roku 1618, kdy vypukla Třicetiletá válka prohranou bitvou na Bílé Hoře, jež měla nedozírné důsledky pro veškeré evangelicky založené obyvatelstvo. Také tento podnikavec musel roku 1624 odejít do exilu. Spolu s dalšími protestanty přesídlil na vrch Fastenberg za hranici Království českého, (nynější Johanngeorgenstadt). Dům tudíž propadl konfiskaci a teprve roku 1685 jej získal v dražbě Christoph Renner pro své dva syny, Davida a Karla, jimž postavil na starých základech bytelný jednopatrový dům. A tak v SOP z roku 1697 je uváděn jako majitel domu David Renner s ženou a dcerou, zatímco v podnájmu zde bydlel i jeho bratr Karel, vdovec s dvěma syny a třemi dcerami. Oba bratři se živili krejčovstvím. David zemřel roku 1725 a přenechal svou polovinu domu synovi Leopoldovi včetně krejčovské dílny. Tento potomek Rennerů zůstal svobodný a tak po jeho smrti roku 1781 zakoupil dům jiný z Rennerů, Franz, sídlící předtím v čp. 93, obchodník s krajkami a obecní radní, když se v tomto roce podruhé oženil s Annou, rozenou Steinackerovou z Blatné. Druhý z obyvatel domu, Karel Renner, zemřel již roku 1700 a proto jeho nejstarší syn, Christoph, vyplatil svého bratra a tři sestry, aby vlastnil zděděnou polovinu domu sám. Tento stav trval do roku 1742, kdy umírá. Mezitím Karel, druhý syn předchozího Karla, koupil roku 1700 dům čp. 131 od Adama Helmiga. A tak dům čp. 112 se stal plně k dispozici onomu Franzu Rennerovi, obchodníku s krajkami a radnímu obce. Roku 1784 se manželům Rennerovým narodil syn,

Str. 144

zině hudbou spolu se svým synem Kletusem, ten si však zlomil ruku, takže nešli nikam. Roku 1820 byla zde místo stávajícího domku postavena zděná budova školy, kde bydlel i školmistr Meixner (1894) s ženou Klotildou (1894), jak uvádí BGS. Oba byli odsunuti v roce 1946.

čp 112 — Tento dům postavil roku 1530 Jakob Wenzel, který se sem přistěhoval roku 1527. Zprvu to nebyl jednopatrový dům, jak jej známe dnes, byla to přízemní dřevěnice pro jednu rodinu. Teprve roku 1546 si vypůjčil od mincmistra Sebastiana Funka ze Schneebergu 48 florinů s tím, že za to dodá 4 centnýře cínu, (250 kg), aby mohl rozšířit stavení. Myslel totiž na svou četnou rodinu, aby ji měl kde umístit, až děti dospějí. Jenže roku 1562 si musel vypůjčit dalších sedmnáct florinů od mlynáře Schneppa, aby mohl zaplatit Funkovi zbývající dluh. Mínil totiž předat dům svému nejstaršímu synovi, Jakobovi, což učinil roku 1570. Nový majitel domu si vedl poněkud úspěšněji, než jeho otec: dík svému obchodnímu duchu se dokázal vymanit z dluhů a dokonce před svou smrtí roku 1601 předal svému synovi, rovněž Jakobovi — už třetímu v rodě — malou hotovost, za což si tento podnikavý vnuk koupil 12 dojnic, které pak pásl na travnatých stráních v lese i mimo něj a prodával mléko a sýry, zvané homolky (Käsekeilen) horníkům, samozřejmě na dluh, protože ti, jak známo, prodávali cín pouze dvakrát v roce (na sv. Jiří a sv. Havla) a současně i vyrovnávali veškeré dlužné částky. Tato podnikavá činnost Jakoba Wenzela trvala jen do roku 1618, kdy vypukla Třicetiletá válka prohranou bitvou na Bílé Hoře, jež měla nedozírné důsledky pro veškeré evangelicky založené obyvatelstvo. Také tento podnikavec musel roku 1624 odejít do exilu. Spolu s dalšími protestanty přesídlil na vrch Fastenberg za hranici Království českého, (nynější Johanngeorgenstadt). Dům tudíž propadl konfiskaci a teprve roku 1685 jej získal v dražbě Christoph Renner pro své dva syny, Davida a Karla, jimž postavil na starých základech bytelný jednopatrový dům. A tak v SOP z roku 1697 je uváděn jako majitel domu David Renner s ženou a dcerou, zatímco v podnájmu zde bydlel i jeho bratr Karel, vdovec s dvěma syny a třemi dcerami. Oba bratři se živili krejčovstvím. David zemřel roku 1725 a přenechal svou polovinu domu synovi Leopoldovi včetně krejčovské dílny. Tento potomek Rennerů zůstal svobodný a tak po jeho smrti roku 1781 zakoupil dům jiný z Rennerů, Franz, sídlící předtím v čp. 93, obchodník s krajkami a obecní radní, když se v tomto roce podruhé oženil s Annou, rozenou Steinackerovou z Blatné. Druhý z obyvatel domu, Karel Renner, zemřel již roku 1700 a proto jeho nejstarší syn, Christoph, vyplatil svého bratra a tři sestry, aby vlastnil zděděnou polovinu domu sám. Tento stav trval do roku 1742, kdy umírá. Mezitím Karel, druhý syn předchozího Karla, koupil roku 1700 dům čp. 131 od Adama Helmiga. A tak dům čp. 112 se stal plně k dispozici onomu Franzu Rennerovi, obchodníku s krajkami a radnímu obce. Roku 1784 se manželům Rennerovým narodil syn,

Str. 145

Johann Alois Renner, stalo se tak 21. června onoho roku. Anály vypovídají, že tento pozdější významný Perninčan se narodil v domě čp. 93 a až později jeho rodiče přesídlili do čp. 112. Jméno Johanna Rennera uvádíme proto, že se stal významnou osobností, po vystudování filosofie a theologie se stal nakonec kanovníkem chrámu sv. Víta v Praze, založil nadaci pro chudé studenty z Perninku pro studium na vysokých školách v Praze. Obci Pernink věnoval svou obsáhlou knihovnu. Zemřel roku 1852 v Praze. Na paměť jeho blahodárné činnosti byla instalována jeho busta před školou — po roce 1945 byla stržena. Další obyvatelé tohoto domu jsou zaznamenáni až roku 1862 v SOP, kdy se sem stěhují manželé Franz a Anna Ullmanovi, (1830 1841), kteří měli jedinou dceru Emilii a vnučku Barbaru. Tu si vzal za ženu Rudolf Siegl (1905). Druhá vnučka Frieda (1908) měla za muže Johanna Häusera, jenž padl ve válce, a dcery Klaru (1920) a Irmu (1926). V BGS je zaznamenán pobyt i starší sestry Sieglovy Anna (1892), v podnájmu pak zde bydlely Anna Schleglová (1882) a Theresa Grimmová (1882).

čp 119 — Tento dům (zbouraný po roce 1945) měl podobný vývoj jako ostatní okolní domky: postavil jej horník Kaspar Tost, který sem přišel před rokem 1532. Roku 1545/46 byl jmenován rychtářem. Brzo však mu chyběly peníze na dostavbu a tak si vypůjčil od Sebastiana Funka 24 florinů. Roku 1550 Merten Weirach zaplatil za Tosta dluh a převzal dům do vlastnictví. Pro neúspěch v těžbě se roku 1580 vrátil do Schwarzenbergu, když prodal dům Sebastianu Schwarzbachovi. Tento učitel a obecní písař reagoval na výnos z roku 1624 a odešel do exilu. Dům byl pak zkonfiskován a ještě téhož roku 1624 koupil od obce tuto usedlost Hans Drössler, (říkalo se mu Kunzhans), po něm převzal majetek jeho švagr Georg Friedrich roku 1628, byl učitelem. Roku 1629 byl dům prodán ženě pastora Schwarzbacha. Dalším majitelem domu čp. 119 se roku 1681 stává Hans Christian Reinelt, řezník a člen cechu. Tento muž je veden i v SOP z roku 1697 s osmičlennou rodinou. Roku 1722 je tento dům označován jako stojící nad školou. Roku 1801 je majitelem domu veden Christoph Huth, který v tomto roce provdal dceru za Franze Horbacha. Dalším majitelem od roku 1810 je Johann Eigler, který si zde zřídil kloboučnickou dílnu. SBB uvádí, že zde bydlel Wenzel Seifert (1860) s ženou Franziskou a synem Johannem. Ten se rovněž oženil s Annou, roz. Güntherovou a měl syna Ernsta (1906) a dceru Adelu (1908). Ve sborníku BGS je kromě Seiferta uvedena ještě Anna Seifertová (1882), Emilie Pfobová (1921) a Klara Ullmannová (1912).

čp 123 — Další dům, který spolutvořil budoucí městečko z roku 1532. Zbudoval jej v tomto datu horník Merten Sozer, (roku 1565 byl jeho dům označován jako soused kostelíka). Jeho syn, Merten Sozer JR. převzal majetek po otci a již roku 1598 jej vyměnil za čp. 59 s Nicklem Rennerem, tesařem na dole sv. Václava.

Str. 146

va. Vdova Eva Rennerová odešla po smrti manžela do Saska, stalo se tak roku 1623, vzápětí byl dům zkonfiskován a ihned zakoupen krajkářkou Margaretou Meierovou. Po ní získal dům Georg Geyer, truhlář, roku 1650. V letech 1668/70 tento podnikavec uvařil rok co rok po jedné várce piva, (vždy 2 fassy po 226,4 litrech, čili 4 eimery). Měl ve svém domě i šenk. Roku 1681 převzal majetek jeho syn, Elias Geyer, rovněž truhlář, který je současně uveden jako majitel v SOP z roku 1697 spolu s ženou a třemi dcerami. Dům pak koupil roku 1763 Michael Pfob, který byl rovněž archivářem obce, převzal archiv z let 1619–1754. Roku 1785 byla nájemnice bytu Elisabeth Geyerová nalezena utonulá v Bystřici. Další neštěstí se stalo na Silvestra roku 1804, kdy dům vyhořel. Roku 1810 truhlář Elias Geyer jr. postavil dům znovu. Tento zručný a vpravdě umělecký truhlář vyrobil ozdobnou truhlu pro cechy. Podle SBB zde bydlela Anna Schreiberová (1839) se synem Karlem (1877) a Wilhelm Exner (1882) s ženou Hermínou (1889), měli 7 dětí, narozených 1913–1926. V seznamu osob, žádajících vydání čs. občanského průkazu v roce 1945, je veden jako obyvatel Franz Egermann (1911) s ženou Emílií (1913) a Anna Steinová (1913). Podle BGS zde měla pekařství Barbara Ullmannová. Dům byl po roce 1945 zbořen.

čp 66 — Významnou roli v historii obce hrál i domek čp. 66, kde se donedávna zachovaly původní valené stropy z vedle sebe položených klád. Vystavěl jej Merten Roth, který je znám jako častý rychtář, (1543/44, 1545/46 a 1551/52). Z dalších majitelů domu je uveden v análech syn předchozího, Christoph Roth, soudní příkazník. Dům od něho koupil roku 1611 Merten Koehler, jemuž se říkalo Honig. Tento horník vlastnil důl, zvaný „Straßberger". Další majitel domu je uveden již s přezdívkou — v SOP je zaznamenán jako David Honig, (někde je nadále psán jako Koehler). Dalším z majitelů domu je uveden Johann Martin Möckl, který tento dům koupil roku 1761, ale hned roku 1766 jej prodal Josefu Hofmannovi. Dům byl dlouho v držení rodiny Hofmannů, až v roce 1866 Adalbert Hofmann jej prodal Antonu Schneppovi. Tento nový majitel zakryl původní stropy rákosovinou. Podle SBB se narodil roku 1849, měl za ženu Marii, roz. Schützovou (1853) a 6 dětí: Franze (1876), Josefa (1880), Antona (1888), Mathildu (1892), Ernestinu (1896) a Rudolfa (1897). Tento nejmladší Schnepp byl podle BGS posledním starostou před válkou zvolený již po okupaci Sudet v roce 1939.

čp 11 — O tomto domu, který vznikl roku 1532, se mnoho záznamů nezachovalo: je zapsáno, že roku 1540 jej vlastnil horník Anton Schütz, který zemřel roku 1547. Další majitel domu, Anton Schütz jr., byl rovněž horníkem a zemřel roku 1645. Dům po něm převzal syn Johann Schütz, který je zapsán v listinách jako rychtář 1653/61, byl pekařem a členem cechu. Roku 1664 byl znovu zvolen rychtářem až do roku 1665. V letech 1668/70 vyrobil rok co roku po jedné várce piva, které

Str. 147

současně šenkoval ve svém domě. Po tomto podnikavci převzal majetek jeho syn, Johann Schütz jr., jenž se zabýval prodejem chleba a mouky. Podle SBB zde bydlel Ludwig Fischer (1852) s ženou Theresií (1857), měli čtyři děti narozené 1880–1886. V seznamech občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou uvedeni manželé Fischerovi. Rodina byla odsunuta v roce 1946.

čp 7 — Rok 1540 byl významný tím, že obec se utěšeně rozvíjela a vzrůstala. Byl zde postaven tento dům díky Jakobu Eiglerovi. Jeho potomek Kaspar prodal dům roku 1654 Davidu Reineltovi. V SOP z roku 1697 je uveden Georg Reinelt. Roku 1699 koupil dům sklář Johann Seywald. Roku 1712 převzal majetek řezník David Puttendorfer, po něm Franz Anton Puttendorfer (1735), jenž byl rychtářem. Roku 1741 je majitelkou Sofia Puttendorferová, roku 1766 Franz Puttendorfer, obchodník krajkami. Christian byl rychtářem 1785/99. Roku 1880 převzal dům pekař Emmanuel Hammerschmied, který se oženil s Marií Puttendorferovou. V BGS jsou uvedeni Franziska Lerchová (1881), Josef Meissner (1871) a podnájemníci Amalie Feilerová a Auguste Felsenbergerová. V seznamech občanů z roku 1945 jsou zde zapsáni další obyvatelé domu.

čp 55 — Tento dům vznikl roku 1540, postavil jej Michel Reinwarth. Roku 1552 si pronajal mlýn za 15 bílých grošů a založil pilu. Je uveden Augustin Reinwarth, mlynář, syn předchozího. I vnuk Michaela, Christoph byl znám jako rychtář v letech 1583/88. Jeho syn, Christoph jr. byl tesařem na dole sv. Václava. Zápis v SOP sděluje, že dům změnil majitele — je tu uveden Kaspar Eigler, který sem přišel z Klingentalu. Sto let nebyl uveden žádný majitel, až roku 1801 se uvádí záznam svatby Wenzela Reinwartha s Johannou, rozenou Köhlerovou. Tento staronový majitel domu byl řezníkem. Tentýž rok 1801 se uvádí jako datum narození syna Johanna, který se stal poručíkem císařské armády. Podle něho se také jedné louce říkalo lajtnantská. Zemřel roku 1875 jako vysloužilec v domě čp. 69. Jako další doklad o existenci obyvatel tohoto domu slouží seznam žadatelů o vystavení občanských průkazů z roku 1945, jsou zde zaznamenány: Klara Ullmannová (1909) s dcerou Marií (1932), dále Emma Schlosserová (1897) a její manžel Anton (1902) s dětmi Walterem (1928) a Ernstem (1930). Jako podnájemnice zde bydlela Anna Muschiková (1910).

Str. 148

čp 170 — Tento dům byl postaven roku 1540. Jméno majitele se neuvádí, až roku 1648 je veden jako nájemce mlýna Peter Hofmann se svým švagrem Mathesem Weigelem. Tento mlynář je veden též roku 1654, roku 1681 se stal pokladníkem cechu. V SOP z roku 1697 je uvedena vdova po Hofmannovi, Anna Marie s dvěma syny a třemi dcerami. Jeden ze synů, Matäus Hofmann, byl zapsán rovněž jako mlynář. Roku 1734 Anna Hofmannová prodala své podíly na jednom z dolů Valentinu Reinwarthovi za 35 florinů. Roku 1766 převzal mlýn horník Wenzel Schreiber, (byl zetěm posledního z Hofmannů, Jakuba). Roku 1784 syn tohoto Schreibera, Johann Josef, šel studovat k piaristům do Chebu. Aby mohl studovat, musel mu být vystaven křestní list — a tak se z něho dočteme, že jeho matka byla Franziska, rozená Weikertová. Dalším majitelem je uveden Ignaz Morbach, který přišel do Perninku z Wiesenthalu roku 1798 a v roce 1814 si najal mlýn. Odebíral obilí od S. Gorngla z Kfel, od roku 1839 od F. Hammera z Vojkovic, Fr. Pöschla z Hájů, W. Schneidera z Hradiště a M. Schmieda z Ruprechtova. V SBB je uveden bez udání data jako mlynář Karl Joh. Ströber. V BGS je zmínka o majiteli budovy, kterou vlastnil Wenzel Poschwa (1881) a jenž si zde zřídil chemickou čistírnu. S ním bydlela Anna (1886) a dcera Edith (1923). V podnájmu pak zde bydlela Marie Protzová (1908), Anna Sandigová (1912) a Hedwiga Pölglová (1883).

čp 187 — Také tento dům byl postaven roku 1540 horníkem Hans Melzerem, který si vypůjčil na těžbu 30 florinů, ale nevedlo se mu, takže roku 1553 utekl v noci i se ženou a dítětem zpět do Saska, aby nemusel splatit dluh. Dům koupil roku 1580 Martin Fieger a to tím, že splatil dluh, váznoucí na domě. Byl vicerychtářem a soudcem v letech 1603, 1606 a 1607. V záznamech je poté uváděn jako nový majitel domu Wolf Hutschenreiter, který převzal majetek roku 1618. Měl syny Hannese a dceru Annu. Po jeho smrti převzal dům Hannes a to roku 1616. V SOP je uvedena Justina Hutschenreiterová, vdova po Hannesovi, měla podle záznamů z roku 1697 syna a dvě dcery.

Str. 149

Další majitel domu byl onen Johann Hutschenreiter syn, který roku 1709 přistavil k domu pec, mínil podnikat v pekařském oboru, ale k jeho záměru nedošlo. Další byl syn předchozího, rovněž Johann Hutschenreiter jr., šichtmistr a později dokonce perkmistr až do roku 1744. Byl též rychtářem v letech 1735/43, pro odlišení od svého otce si přidal k jménu druhé jméno Martin. Další záznamy neexistují, dům byl již koncem 19. století zbourán.

čp 195 — Mnohem obsažnější osud má tento dům: postavil jej horník Enders Richter, původně bez příjmení, od roku 1548 byl zvolen do funkce rychtáře a používal tudíž příjmení Richter. Rychtářem byl ještě jednou — 1550/51. Jeho syn, Enders Richter jr. byl rychtářem od roku 1579 do 1581. V tomto roce prodal dům Matzu Lehrerovi, (opět „nomen omen", jmenovaný byl učitelem). Podle záznamů tento nový majitel prodal kus louky Lichelu Klingerovi z čp. 3. Dalším majitelem domu byl Martin Breuer, pláteník, který koupil dům roku 1654. Byl zámožný a půjčoval peníze na vysoký úrok. Jeho jediný syn, Johann, odešel roku 1677 do exilu, předtím v letech 1668/70 vyrobil rok co rok dvě várky piva a šenkoval je ve vlastním domě. V SOP z roku 1697 je uveden Johann Schnepp, vdovec s dvěma syny, který roku 1695 zakoupil tento dům od Margarety Breuerové. Dalším majitelem domu byl od roku 1752 Franz Leopold Parthl, učitel, který využíval tento dům k výuce, protože škola musela vysídlit z fary. Rok 1781 byl pro tohoto agilního občana rokem posledního výkonu funkce horního písaře. Měl na starosti i číslování domů, které vykonal roku 1775 podle josefinského patentu z roku 1750. Roku 1786 koupil dům i se stoupou nový majitel, Johann Wohner. Ten prodal roku 1805 zahradu Antonu Laubovi a roku 1826 dal postavit dva kříže na věčnou památku. Další záznamy chybějí, dům byl během konce 19. století zbourán.

čp 3 — Tento dům byl zbudován roku 1548, je o něm zmínka, že byl zbudován bratry Klingery na základě povolení k stavbě „se vším právem várečným, jak je běžné v Peringeru". To už se obec honosila, že je tomu 16 let, co byla povýšena na horní město. Na stavbu si vypůjčil starší bratr Hans od Sebastiana Funka 72 floriny, což byla na tu dobu obrovská suma, (tenkrát stála jedna dojnice 12 florinů). Zavázal se písemně, že splatí dluh prostřednictvím vytěženého cínu a tak byl Funkovi dlužen šest centnýřů čistého cínu, přičemž 1 centnýř měl dnešních 60,25 kg. Takováto půjčka nebyla pro havíře žádnou výhodou, což se ukázalo hned příštím rokem: bratři Kligerové nenarazili na vydatnou žílu a tak vznikl problém

Str. 150

jak splatit věřiteli dluh, když vytaveného cínu bylo s bídou za zaplacení veškerého živobytí. Funk byl mazaný lichvář a tak ochotně souhlasil, že počká, pouze si dal od Hanese podepsat další úpis na 12 florinů, takže nebohý havíř byl již rázem dlužen 7 centnýřů cínu namísto šesti. Tohle se však nelíbilo mladšímu bratru Michelovi. Viděl, že takhle budou věčně těžit vlastně jen pro Funka a proto opustil tohle řemeslo a dal se do výstavby domku. Stalo se tak roku 1559, kdy postavil přístavbu, přitom se pustil do vaření piva, které šlo velmi na odbyt. A tak se stalo, že bylo možné zaplatit dluh Funkovi, ale mohli i pomýšlet na postupné rozšíření domu, který se pomalu měnil z dřevěné barabizny v kamenný, důstojný dům s jedním patrem. Oba bratři se brzo oženili a měli spoustu dětí. Nejstarší ze synů, Hans Kligner jr., postavil za domem novou stoupu a věnoval se rovněž havířině. Starší syn Michelova, téhož jména, pokračoval ve vaření piva a jeho šenkování, což mu vynášelo velké zisky. Oba otcové kolem roku 1600 v klidu opustili tento svět, oba v domnění, že je o syny dobře postaráno: nebylo — přišla Třicetiletá válka, která převrátila veškeré dění v obci. I Klingerové pochopili, že protireformační patent, vydaný roku 1624, kdy byla farnost předána pod správu loketského děkana Adama Floriana z Lobensteinu, člena řádu křížáků červeného kříže, jim nařizoval, že musí přijmout katolickou víru. Nečekali dalšího vývoje a odešli do Saska. Jejich dům i stoupa zůstaly dlouho opuštěné, až roku 1654 koupil jeden z mála těch, kdož se odhodlali přestoupit na katolickou víru, Simon Müller, (po skončení války zde bylo napočteno pouze 304 obyvatelů včetně dětí.) Další záznam je v SOP z roku 1697, kdy je uveden jako majitel domu Hans Georg Hempel, ženatý s 1 synem a 2 dcerami, byl rovněž horníkem. Rok 1713 vykazuje nového majitele, Simona Jordana, který byl havířem a řezníkem — tato dvě řemesla byla proto, že havířina mnoho nevynášela, navíc v té době vznikl citelný nedostatek dřeviny, neboť majitelé panství zcela zplundrovali okolní lesy a bez dřeva se ani šachty ani hutě neobešly. Řezničina naopak velmi vynášela, nový majitel zbudoval poblíž svého domu masné krámy, které fungovaly hlavně o sobotách. Profesi se věnovali všichni tři potomci Jordanovi. Tohle řemeslo zvítězilo i u dalšího majitele domu, jímž se stal Franz Karl Ackermann jr., který se stal roku 1784 starostou řeznického cechu, jímž byl až do roku 1794. Z domu však hostinec prozatím nebyl, konkuroval mu sousední sklípek v čp. 1, takže majitel se věnoval převážně řezničině. Až koncem 19. století získal dům Ignaz Eigler, který předložil ke schválení projekt přestavby celého domu včetně přístavby sálu, (projekt je uložen v archivu obce). Dlouho se tento budovatel netěšil z nového hostince, který otevřel roku 1900 a nazval jej „Zur Stadt Leipzig". Zemřel roku 1905. Do domu se přiženil Franz Endt, (nar. 1872), vzal si dceru Ignaze Eiglera, Franzisku (nar. 1897). V SBB je tato manžel

Str. 151

ská dvojice uváděna jako soukromníci, i když Franz Endt se snažil vypomáhat v řezničině. Teprve jeho tři synové jsou uváděni podle povolání: Arnold byl hostinským, Bruno učitelem a Walter handlířem. Syn Arnolda Endta téhož křestního jména se narodil roku 1939 a odešel i se svým otcem v roce 1946 do SRN. Záznam v BGS hovoří ještě o Rudolfu Güntherovi (1914) a jeho ženě Giselle (1914). Jako podnájemnice zde ještě bydlela Marie Oplová (1923). V soupise občanů, žádajících o osobní průkazy v roce 1945, jsou kromě manželů Endtových (oba 1872) uvedeni ještě jejich děti: Walter Endt (1901) a Theresa (1913).

čp 129 — Tento dům byl rovněž postaven roku 1548 horníkem Kasparem Wenzelem. Ten si na stavbu vypůjčil od Sebastiana Funka celkem 48 florinů a souhlasil, že splatí dluh čtyřmi centnýři čistého cínu. V roce 1568 koupil dům Leonard Donath, který byl současně rychtářem roku 1568/70. Tento horník musel rovněž roku 1624 do exilu, (na vrch Fastenberg v Sasku, dnes Johanngeorgenstadt). Po konfiskaci získal dům Georg Reinwarth, švec a člen cechu. V roce 1688 mu stavba rýžovny, kterou podnikali horníci Christian Schütz a Andreas Benedix, poškodila sklep, Reinwarth je oba žaloval u obce o náhradu škody, neboť voda, vedená strouhou až z Abertamy, mu tekla rovnou do sklepa. V SOP je Reinwarth veden jako majitel domu se svou ženou a pěti syny. Roku 1700 si tento zručný švec a příštipkář přibral ještě obchod s koloniálním zbožím. Ještě roku 1712 je veden jako člen cechovního bratrstva. Roku 1730 převzal dům Valentin Reinwarth, syn předchozího, který si k svému řemeslu roku 1740 přibral prodej chleba. V roce 1743 koupil dům Gabriel Simon, obchodník, rovněž prodával i chléb. Roku 1748 je uveden jako majitel domu Johann Möckl, rovněž obchodník se smíšeným zbožím. I on prodával chléb na dluh horníkům. V análech je velká pauza od poslední zprávy až do roku 1939, kdy je v BGS uvedena jako obchodnice s pekařskými výrobky Barbara Ullmannová (1924), která je rovněž uvedena v seznamu občanů, žádajících v roce 1945 o vystavení průkazů, než byla odsunuta.

čp 22 — Stavení, postavené roku 1550 Michalem Schmidem, horníkem, později i radním obce. Dlouho se ze svého domu netěšil, neboť již roku 1570 zemřel. Vdova po něm, Katharina Schmidová, porodila roku 1572 nemanželské dítě, které zavraždila, takže byla odsouzena pražským hrdelním soudem k ztrátě života a byla tudíž popravena v Peringeru na vrchu, zvaném Šibeniční, roku 1578. Jeden z jejích žijících synů, Hans, byl povoláním švec — dal se v roce 1624 na katolickou víru, aby neztratil majetek. Její druhý syn, Balzer Schmid, přízviskem Hausbalzer, zakoupil od obce louku a pásl na ní své dojnice. Dům převzal syn Hanse, Georg, byl tesařem, stalo se tak roku 1654. V SOP z roku 1697 je veden jako majitel Mathäus Reinelt, řezník, který měl dva syny. O jednom z nich je v análech zmínka, že byl

Str. 152

roku 1707 řezníkem ve Znojmě, (šlo o Jakuba Reinelta). Dalším majitelem je zapsán roku 1785 Johann Ströer, rukavičkář a obecní písař. Po něm převzal jeho dům syn, Ignaz Ströer v roce 1829, byl rychtářem roku 1829/32 a současně i cechovním inspektorem. Další majitel je uveden až v SBB, byl jím Wilhelm HEYNIG, nar. 1851, se ženou Annou, roz. Rennerovou, nar. 1851, kteří měli děti: Josefa (1876), Annu (1879), Rudolfa (1882) a Franze (1889). V podnájmu zde rovněž bydlel Theodor Endt, zvaný Nickel, (1871) s manželkou Olivou, roz. Puttendorferovou, (1873). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vystavení průkazů, je vedena též Therese Krausová, nar. 1868. Dům byl po roce 1945 stržen.

čp 1 — Roku 1550 vznikl i tento dům, zbudoval jej Joachim, zvaný Fleischer, byl skutečným řezníkem. Ještě v roce 1581 se o něm píše jako o Flöscherovi — i jeho matce tehdá se říkalo Alte Flöscherin. Tento Fleischer byl v letech 1572/73 rychtářem. Roku 1624 odešel jako řada jiných do exilu. Dům po něm převzal Johann Schütz, který si v tomto domě zřídil vinopalnu. Jeho syn, též Johann, měl své řemeslo jako kovář na dole sv. Johanna, je zapsán v roce 1667 jako opravář a výrobce stoup. V SOP z roku 1697 je uveden vnuk Johanna Schütze, též Johann, měl pětičlennou rodinu. Další potomek Schützů, Christian, byl roku 1709 jmenován šichtmistrem na dole Mariahimmelfahrt. Roku 1730 tento Christian Schütz vedl žalobu proti majitelům drtíren, že mu na pozemku zřídili strouhu k drtírnám. Tentýž Johann Christian Schütz je veden jako prodejce chleba a mouky, odebíraných z obce Dlouhý Grún, (dnešní Bystřice). Roku 1758 je veden potomek Schützů, rovněž Christian, jako pekař, odebíral mouku od Joh. Müllera z Hroznětína. Novým majitelem domu se stal roku 1763 Ignaz von Endt, jenž byl rychtářem 1763/72 a ještě 1781/84, současně i cechmistrem. Roku 1778 v sále hostince, který zde zřídil předchozí majitel, Schütz, se konala likvidace dolů s předáváním obci. V roce 1786 je tento Endt veden jako majitel domu a hostinského sklípku. V roce 1787 byla konečně zrušena strouha za domem, která vedla vodu ke stoupám. Tento Endt prodal roku 1797 dům obci, byla zde zřízena radnice, kam mohly být konečně sebrány veškeré materiály a spisy, které předtím schovávali rychtáři vždy ve svém domě. I sklípek zůstal, pronajal si jej k provozu hostince Ferdinand Schütz z čís. 2 včetně solnice, jež byla tehdá v čp. 4. Dalším nájemcem hostinského sklípku se stal Anton Schütz, po něm od roku 1844 Franz Reinwarth, který přistavěl i sál a stáje pro koně. V SBB je uveden Karl Hofmann (1881) se ženou, roz. Burešovou, (1884) a dětmi Rudolfem (1901) a Marií (1908). Jako nájemník je zde veden Johann Eberhardt (1892), který se do Perninku přistěhoval roku 1920. V seznamu občanů, žádajících roku 1945 vydání osobních průkazů je vedena Marie Kunzmannová, roz. Hofmannová (1908), která měla děti Fanny (1923), Adolfa (1929) a Franze (1932).

Str. 153

čp 171 — Tento dům byl postaven roku 1552 Jorgem Wagnerem, který byl mincmistrovým úředníkem, i on rovněž půjčoval peníze na vysoký úrok. Jeho vnuk, Abraham Wagner, byl majitelem mlýnu na prach, jeho žena Margareta je uvedena v BR jako krajkářka s datem 1654. Roku 1681 koupil dům Andreas Benedix, krejčí a člen cechu, byl rovněž radním obce. Přišel do Peringeru roku 1663, měl za ženu Rakušanku. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel (byl psán jako Benedikt) se ženou a pěti dětmi. Roku 1722 převzal dům nový majitel: Michael Pfob, bednář, měl přezdívku „Hansstoff". Roku 1732 žádal tento Pfob o povolení, aby jeho syn mohl být přijat za mistra bednářského. Další majitel byl Josef Pfob, zvaný Pfobdicke (1850), bydlel zde s ženou Emilií, roz. Grünesovou (1852) a dcerou Johannou (1885). Dalším nájemcem domu byl Franz Fladerer (1874), v SBB je uvedena i jeho žena Anna (1903) a syn Franz (1932). V BGS je uvedeno, že zde byl hostinec a řeznictví — do doby, než byl v roce 1950 zbořen.

čp 53 — Dům postavil roku 1553 hornický kovář Peter Unverdorben. Vlastnil jej až do roku 1605, kdy jej převzal Samuel Müller, který si za domem postavil stoupu na drcení rudniny. Jeho syn, Simon Müller, byl od roku 1656 do roku 1665 rychtářem. Jeho žena Oliva roku 1670 ovdověla, říkalo se jí též Müllerin nebo také Brettschneiderin, (zavedla výrobu prken na katru, postaveném vedle její stoupy). Po ní převzal oba výrobní prostředky syn Simon Müller jr. roku 1672. Druhý syn, Samuel, byl od roku 1678 do 1689 perkmistrem. Po něm je uveden v SOP z roku 1697 Johann Winter, vdovec se synem a dvěma dcerami. Po celé 18. století chybějí záznamy, až v SBB se uvádí jméno majitele: Johann Purkart (1853) se ženou Elisabethou (1865), roz. Loosovou, a čtyřmi dětmi: Josefem (1887), Clarou (1901), Elisabethou (1901) a Hildou (1905). Ve sborníku BGS je uvedeno, že zde bydlela i Margarete Krausová (1916).

čp 75 — Vznikl v roce 1555, postavil jej horník Wolf Müller, který sem přišel až z Hohensteinu. Jako další majitel je zapsán Daniel Kasten z roku 1585. Dům od něho koupil roku 1615 Josef Schindler, řezník. Jeho dcera, Maria, byla vdovou a majitelkou podle SOP z roku 1697. Měla šest synů a tři dcery. Jako další majitel je uveden v análech Martin Kühlbrunner, učitel. Zmínka o něm je z roku 1743. Po něm je zaznamenáno až roku 1823, kdy byl majitelem usedlosti Anton Reinwarth (1864), syn Wenzela Reinwartha z čp. 55. Jako další majitelé jsou uvedeni v SBB: Josef Reinwarth (1864) a jeho žena Anna (1868). V BGS se o domě píše, že se jmenoval Fischerhaus. V roce 1950 byl dům zbořen.

čp 194 — Tento dům byl původně postaven jako malý přízemní domek roku 1560, zbudoval jej Matz Büttner, někdy byl psán foneticky jako Pittner. Víme o něm, že byl kovářem. Svůj domek postavil na dluh, kterým se zavázal mincmistru, (zřejmě Sebastianu Funkovi). Rok 1584 se stal osudným pro celou jeho rodinu, neboť zemřeli hlady — v letech 1584/85 zde panoval velký hladomor, vzniklý bídou a špatnými žněmi. Dům pak koupil roku 1590 Enders Richter jr., řezník.

Str. 154

Dalších sto let se o obyvatelích tohoto domu nedovídáme nic, až v SOP z roku 1697 je zde uveden jako majitel domu Hans Christoph Fladerer se ženou a dvěma dětmi. Tento podnikavec ještě předtím, než koupil dům v roce 1668, vyrobil zde celkem pět várek piva a šenkoval je ve svém domě. Vdova Anna Susanna Fladererová zde měla obchod s chlebem a moukou, kterou odebírala z Merklína. Roku 1795 převzal obchod Anton Kraus. Podle SBB zde bydlel Josef Eska, rukavičkář se ženou Aloisií (1890) a dcerou Franziskou (1912). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, zde bydleli (již v továrním objektu firmy Meinl): Marie Poppengerová (1895), Anna Jägerová (1912), Marie Ströerová (1904) se sestrou Mathildou (1904), dále Alfred Renner (1930), Johann Günther (1891) a Florian Patsch (1904).

čp 15 — Tento dům zbudoval roku 1563 Sebastian Rothens, který měl stoupu na Altenbergu. Roku 1573 převzal dům i stoupu Johann Kolben, po něm koupil dům řezník Michael Bachmann, stalo se tak roku 1595. Jako další majitel se uvádí roku 1635 Paul Schindler, rovněž řezník. Obuvník Hans Simon přebudoval roku 1643 celý dům, vypomohl si dřívím z bývalého mlýna na barvu, který byl zrušen na Andělské ulici, (mezi čp. 86 a 87). Rok 1678 zaznamenává nového majitele, byl jím Georg Simon, syn předchozího, byl sklářem. V SOP je uveden další ze Simonů, Christian, i on byl sklářem. Roku 1735 byl přijat do cechu sklářů. Dále se o domu neuvádí nic, až roku 1805 se stal jejím majitelem Franz Schütz, obchodník obilím a moukou, (záznamy prozrazují, že často dlužil za žito). Tentýž Schütz za neúrody pěstoval zpěvné ptactvo na prodej. V SBB je uveden jako majitel domu Josef Dutka s ženou, rozenou Ströerovou (1872). Podle BGS měl jeho syn Franz zde zavedený obchod textilem. V záznamech o vydání čs. průkazů v roce 1945 je uvedena Marie Wennschuhová (1924).

čp 120 — Dům postavil roku 1563 Christoph Helmig, (přišel do Peringeru roku 1554). Za jeho domem ústila Šlikova štola. Tento Helmig se v letech 1570/71 stal rychtářem. Roku 1590 syn předchozího, Bartel, zadlužil dům půjčkou 58 florinů. Dluh zaplatil jeho bratr Christoph, který tím získal i dům. V letech 1599 až 1610 byl rychtářem. Další potomek, Samuel Helmig, krejčí, zdědil tento dům roku 1623. Rychtářem se stal v letech 1634/36 a pak ještě 1737/38. Syn tohoto Samuela, Christoph, byl roku 1674 zavalen v lese kmenem, kde těžil dříví. Roku 1690 dům vyhořel. Postavil jej znovu roku 1700 Adam Helmig, krejčí. Roku 1733 pracoval tento podnikavec mimo obec, ačkoliv to cechovní řád zakazoval. Ve Velflingu byl dopaden při této zakázané práci a tak jej krejčí z Merklína, jimž osada patřila, zmrskali. Další požár vznikl v tomto domě roku 1736, Adam Helmig se tím

Str. 155

stal přes noc žebrákem. Roku 1784 postavil tento dům znovu Hans Haas. Další záznamy po celé 19. století chybějí, až roku 1900 vznikl třetí požár, vzniklý opět neopatrným používáním otevřeného ohně při zahřívání krejčovských cihliček. Na jeho základech pak byla roku 1904 postavena hasičská zbrojnice. V 1. patře bydleli postupně Franz Eberhardt (1901) s ženou Elisabeth (1904) a Ernst Ullmann (1894) se ženou Elisabeth (1894) a synem Emilem (1913). Údaje jsou ze záznamů o vydání průkazů čs. občanů v roce 1945.

čp 34 — Tento dům postavil roku 1585 Jakob Kuhn, jenž se stal rychtářem roku 1590 až 1596. Jeho syn, Hans, byl perkmistrem roku 1628/30 a rychtářem 1644/48. Další Kuhn jr., rovněž Hans, (říkalo se mu Hesel) je uváděn jako svědek při jednom sporu roku 1694, byl horníkem. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu Hans Paul Eigler s ženou a synem. Další záznamy chybějí, až v 19. století je zapsán jako majitel domu Wenzel Meixner (1867) se ženou Amalií (1875). Měli svatbu dne 29.5.1894, a děti: Franze (1894), Malvinu (1901), Ernesta (1909) a Maxe (1914). V BGS je ještě kromě jiného uvedena jako nájemnice bytu Gisela Scheiberová (1910).

čp 178 — Tento dům byl postaven roku 1575, jeho majitelem byl horník Venatius, příjmením Reinelt. V roce 1605 je uváděn jeho syn Johannes Reinelt, rovněž horník, měl přezdívku „Minantjohannes". Vdova po něm, Maria Reineltová, je uvedena v BR jako krajkářka. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu Moritz Purkart, který sem přišel roku 1678 z Rybné a byl do roku 1693 perkmistrem, pak se věnoval obchodu krajkami. Stal se v letech 1712/26 rychtářem. Syn předchozího, Johann Christoph Purkart, půjčoval peníze na vysoký úrok, (říkalo se mu Raubhändler). Vydal svolení ke zbudování stezky směrem na Nejdek — říkalo se jí „Geierstelle Franzenseifen", protože poblíž byla na Bystřici rýžoviště, což dokazují dodnes haldy.) Toto spojení se provedlo v roce 1754. Poté tento boháč přestavěl dům, přidal k němu pec a palírnu. Vzápětí předal dům své dceři Natalii, která si vzala za manžela Johanna Bauera. Dalším nájemcem byl Wenzel Junker, byl šichtmistrem až do roku 1787, kdy zemřel. V SBB je uveden Anton Purkart se ženou Amalií, rozenou Ackermannovou a dcerou Marií, která se provdala za J. Schneppa. Bydlel zde též mladší bratr Johann Purkart se ženou Aloisií a dvěma syny: Johannem a Rudolfem. Též zde bydlela Marta Ackermannová, sestra starší Amalie (1876).

čp 181 — Dům zbudoval roku 1580 Christoph Eberhart (psal se též Ebert), tkadlec, který přišel do Peringeru roku 1578. Jeho syn, Bartel, rovněž tkadlec, (měl domácí jméno Weber), byl rychtářem od roku 1610 do 1618, pak opět 1621/25 a 1630/33. Po jeho smrti koupil dům od své matky Julie roku 1642 Simon

Str. 156

včetně kotlů na vaření piva. I on měl várečné právo a roku 1658/60 vyrobil sedm várek piva včetně šenkování ve vlastním domě. Druhý syn, Gabriel Eberhardt, byl rovněž tkalcem, vykonával rychtářskou funkci v letech 1639/42, pak znova 1648/54. Roku 1665 převzal dům další Gabriel Eberhardt jr., jenž byl pekmistrem od roku 1665 do roku 1677, kdy prodal svou půlku domu a odstěhoval se. V SOP je uveden Gottfried Eberhardt (1697), byl rychtářem roku 1694/1712 a do roku 1711 cechmistrem. Další Eberhardt je uveden roku 1732, byl jím David, o němž je zapsáno, že dlužil 6 florinů za poplatky na své syny. Jeden z nich, Gottfried, byl roku 1742 přijat do cechu. Roku 1771 za velkého hladomoru prodal dům svému příbuznému Antonu Gottliebovi Eberhardtovi. V SBB je jako majitel uveden Adalbert Hutschenreiter, který koupil dům od předchozího majitele. V BGS je uvedeno, že zde měl roku 1939 truhlárnu Josef Purkart. V seznamech občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou uvedena jména: Anneliese Güntherová (1929), Wilemine Meixnerová (1924), Emma Wernerová (1884) a její sestra Hilda (1894) a Terese Ullmannová (1912).

čp 106 — Další dům, který byl postaven již roku 1548, jeho výstavbu zajistil učitel Heinrich Koller. Roku 1596 zde pobýval další učitel, Nikolas Ullmann. Roku 1653 se škola téměř zřítila, takže výuka se odehrávala v prázdné faře, která byla vedle stávající školy. Roku 1572/82 zde nadále bydlel učitel Georg Fischer, po něm pak je veden jako nájemník v letech 1672/82 učitel Georg Ficker, pak od roku 1693 zde bydlel další učitel, Johann Christian Schütz, (do roku 1697), po něm v letech 1697–1712 Johann Jakob Ackermann. Roku 1789 byla postavena nová budova školy na základech té staré. Dalším nájemníkem byl učitel Josef Ströher, v letech 1824/26, kdy zemřel. Koncem 19. století, když byla postavena nová budova školy v místech zbouraného domu čp. 118, bylo v domě staré školy zřízeno muzeum krajky péčí rodiny Meinlů. Dům byl posléze rovněž zbořen, namísto něho byl postaven nový dvoupatrový dům pro úředníky firmy Meinlů. Do něho se přistěhoval Karl Günther, obchodník s oděvy, (1897) se ženou Annou (1898) a dcerami Fiorentinou (1901) a Reinhildou (1923). Rovněž zde bydlela Marie Knauschová (1915) a Johann Sadler (1911) se ženou Gabrielou. V BGS se uvádí, že v tomto domě byla kavárna „Elite" a měl zde ordinaci zubař Miksche. Tentýž pramen uvádí, že zde bydlela i Marie Knauscherová (1915) a Johann Sadler (1910) se ženou Gabrielou (1915).

čp 71 — Tento dům postavil roku 1581 Zacharias Göttel, horník, který přišel ze Saska, ale po roce 1618 odešel zpět do Mittweidy. Roku 1623 koupil tento konfiskát Gabriel Ströer, krejčí. Vdova po něm, Maria, je vedena v BR z roku 1654 jako paličkářka. Roku 1681 koupil od ní tento dům Simon Jordan, řezník a člen cechu. V SOP z roku 1697 je veden jako majitel domu s devítičlennou rodinou. Další majitel byl zapsán roku 1758, byl jím Gottlieb Christoph Müller, obchodník

Str. 157

krajkami a radní, měl syna Adalberta, jenž se stal lékařem. Druhý jeho syn, Georg, byl od roku 1778 do 1781 perkmistrem, šichtmistrem 1790/91 a rychtářem 1799/81. Byl i cechovním inspektorem, (data neuvedena). Jako další majitel domu čp. 71 je uveden od roku 1816 Franz Hofmann, hudební ředitel skupiny, hrající v cizině, (Vídeň, Linec, Graz). V SBB je uveden jako majitel domu Josef Markgraf (1860) se ženou Marií (1850). Měli svatbu roku 1884 a narodily se jim děti: Franziska (1885), Johann (1887), Erasmus (1890) a Rosa (1908). V seznamu osob, žádajících roku 1945 vydání průkazů, je kromě již uvedeného Erasma (1889) a jeho ženy Amalie (1899), zapsána i dcera Elsa (1926) a syn Josef (1929). Zapsáni jsou i Ignaz Fladerer (1873) se synem Leem (1922) a Rosa Meierová (1908) a Anna Jordanová (1908).

čp 122 — Tento dům byl postaven horníkem Hans Schneppem. O jeho domu je zmínka roku 1623, že za ním začínala Altenberská štola. Roku 1654 je o tomto horníkovi záznam v análech, že odešel do Johanngeorgenstadtu. Další majitel je uveden v SOP z roku 1697, byl jím Hans Georg Müller, rovněž horník. Novým majitelem domu se stal roku 1712 Moritz Purkart, byl rychtářem do roku 1726. Jeho syn, Ignaz Purkart, byl v roce 1726 štajgrem. Další potomek rodu byl v roce 1773 Leopold, byl vyslán do Karlových Varů, aby se zde vyučil rukavičkářskému řemeslu. Druhý vnuk, Anton, narozený roku 1768, byl učitelem. Od roku 1806 je uveden jako majitel domu Leopold Purkart, který zanechal rukavičkářské řemeslo a živil se obchodováním s krajkami. Roku 1809/19 byl cechovním inspektorem a poslal svého syna s jinými obchodníky do ciziny na vyučenou. Pak získal dům roku 1840 Karel Hahn, který roku 1850 se pustil do renovace domu, přičemž se mu zřítila celá čelní stěna do odkryté štoly. Přesto se mu podařilo přeměnit dům na dvoupatrový hotel, kdy byl později zřízen hotel a restaurace „Perninský dvůr". V seznamech osob, žádajících vydání průkazů v roce 1945, jsou zapsáni: Karl Hofmann (1881) se ženou Marií (1884) a synem Rudolfem (1909) a dcerou Marií (1909), dále Albert Berthold (1922) se sestrou Berthou (1923), Hildegard Mießlová (1930), Adolf Stohwasser (1911) a Berta Kudličová (1912). V seznamech jsou uvedeni: Franziska Weikertová (1930), Hilda Fladererová (1901) a Karel Vyšehradský (1919).

čp 131 — Tento dům zbudoval roku 1580 horník Paul Ziener, byl to první dům, postavený z lomového kamene. Po Bílé Hoře odešel zpět do Saska. Jako konfiskát převzal dům Kaspar Renner v roce 1631, jenž si postavil na blízké Bystřici provozovnu, kde rýžoval a pral rudninu. Roku 1643 koupil dům i prádlo Mathäus Schmidt (měl přezdívku Hausmatz). Po něm koupil dům, ale už bez provozovny na praní rudy, krejčí Samuel Helmig, stalo se tak roku 1654. V SOP z roku 1697 je veden jako majitel domu jeho syn Adam Helmig, jenž měl sedmičlennou rodinu. Roku 1700 prodal dům Karlu Rennerovi, tesařovi na dole Mariahimmelfahrt. Rok 1713 byl osudný pro syna předchozího, Adam Helmig, který musel změnit svou profesi, neboť byl velký nedostatek dřeviny, takže se musel živit krejčovstvím. Roku 1762 byl majitelem domu syn předchozího, Franz Renner, který se zabýval rovněž krejčovstvím. Roku 1748 převzal dům Jakob Fuchs, který zde zřídil obchod smíšeným zbožím. V SBB je uveden jako majitel Ernst Eberhardt (1892) se ženou Amálií (1891). Tento nový majitel byl zemědělec, bydlel zde rovněž bratr Amálie, Oswald (1916).

Str. 158

čp 175 — Tento dům postavil horník Valentin Klemm, (říkalo se mu trefně „Bidlo"). Brzo na to zemřel a vdova po něm, Magdalena Klemmová prodala dům roku 1592, (někdy je v análech psána jako Spüschina nebo Klemina). V roce 1654 je vedena jako majitelka domu krajkářka Christine Seidelová, která roku 1693 prodala dům Hansu Georgovi Bauerovi, který byl perkmistrem v letech 1693/1732. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu tento Bauer se svou osmičlennou rodinou. V roce 1712 získal i várečné právo a provedl jednu várku piva v obecním pivovaru. Roku 1722 je zmínka o poloze domu, že leží u hřbitova. Další záznamy chybějí.

čp 183 — Dům postavil roku 1550 Hans Girsig, horník, který si vypůjčil od mincmistra Sebastiana Funka 72 florinů na stavbu, byl za to povinen odevzdat šest centnýřů čistého cínu. Protože však měl špatná léta v kutání, majetek mu propadl. Dům koupil od Funka roku 1571 Hans Schaller, rychtář roku 1571/72. Po Bílé Hoře odešel do exilu, protože ostrovské panství bylo v roce 1623 zkonfiskováno a prodáno za 150 tisíc zlatých (florinů) císařskému vojevůdci Juliu Jindřichovi, sasko-lauenburskému knížeti, který podporoval císaře Ferdinanda II. Mezitím došlo k výměně císařů, nastoupil roku 1637 na habsburský trůn Ferdinand Třetí. Za jeho vlády došlo k povstání poddaných proti saskému knížeti, který je utiskoval a poslal na rebelanty roku 1651 vojsko. Za pomoc Ferdinandovi ve válce připadlo Juliu Jindřichovi kromě města Ostrova také Hroznětín a Pernink spolu s 22 vesnicemi. Dům koupil roku 1670 Anton Schütz, jeho syn, Anton jr. je veden v SOP z roku 1697 jako majitel domu s osmičlennou rodinou. Roku 1712 tento podnikavec se pustil do vaření piva, neboť měl rovněž várečné právo. Jeden z jeho synů, Anton Ferdinand Schütz jr., (měl dvě křestní jména, což se stalo od počátku 18. století zvykem), investoval roku 1725 200 florinů do těžby cínu. Roku 1725 se stal horním písařem. Roku 1728 prodal dům Josefu Pfobovi, jenž se živil bednářstvím. Roku 1800 si tento pilný podnikavec přibral obchod s krajkami, což mu vynášelo značné zisky. V SBB je veden jako majitel domu Anton Hutschenreiter. V BGS je zapsán ještě Hermann Prießnitz (1913). V tomto sborníku je rovněž uvedeno, že zde byla rukavičkárna Ferdinanda Krause. Dům je v nynější Meinlově ulici.

Str. 159

čp 187 — Dům byl zbudován roku 1560 Hans Melzerem, horníkem. Vypůjčil si na těžbu značný obnos, ale protože se mu nevedlo, tak utekl roku 1570 i se ženou a dítětem zpět do Saska, aby nemusel vracet peníze. Roku 1580 zaplatil obnos za Melzera, takže získal celý dům Martin Fieger. Byl soudcem v letech 1603, 1606 a 1607. Od tohoto Fiegera koupil dům roku 1618 Wolf Hutschenreiter. Jeho syn Hannes převzal dům roku 1646. V SOP z roku 1697 je zapsána v tomto prvním sčítání obyvatel vdova po předchozím Hannesovi, Justina se synem a dvěma dcerami. Její syn Johann přistavil k domu pec, mínil se zabývat sklářstvím, ale ke změně řemesla nedošlo, zůstal nadále věrný dolům — byl šichtmistrem, později perkmistrem až do roku 1744, též se stal rychtářem roku 1735/43. V SBB je uveden jako majitel domu Othmar Meinl. Dům byl začátkem 20. století zbourán.

čp 199 — Tento dům byl postaven roku 1581 Michalem Klingerem, horníkem, (byl jedno z dvojčat Klingerů, kteří zprvu postavili dům čp. 3). Další záznam je až z roku 1697, kde je v SOP veden jako majitel Daniel Schnepp se ženou a dcerou. Roku 1776 je v análech uveden jako majitel domu Wenzel Junker, který zde zavedl obchod s koloniálním zbožím. Roku 1800 převzal dům Franz Huth, od něho koupil dům Karl Meinel, jenž přišel do Perninku roku 1808. Tento významný mecenáš se zasloužil o výstavbu obce včetně všech okrasných ploch obce včetně t. zv. „Slunného návrší" nad svým domem, kde později jeho synové, bratři Meinlové instalovali sochu „Ježíšova srdce". Starší z bratrů, Adalbert, převzal roku 1840 veškerý majetek včetně továrního bloku, kde vyráběl pletené zboží a krajky. Další z Meinlů, Albert, byl starostou v letech 1890/1907. Podle SBB zde bydlela též Klementina Meinlová, nar. 1861, (byla pohřbena v zahradě domu, hrobka je zachována do dnešních dnů). V análech se zachoval veškerý seznam předmětů a cínového nádobí, které převzali po její smrti jako závěť. V roce 1835 byla v domě zřízena kaple. Nad vchodem do domu byla instalována kovová tabule s nápisem, který prozrazoval, že roku 1895 zde přenocoval saský princ Friedrich s manželkou. Tabule se ztratila v průběhu rekonstrukce domu roku 1982 (Karlovarský kaolin.) V SBB je ještě uveden jako majitel Paul Pfeifer (1895) se ženou Hedwigou (1900), který zde měl cukrárnu a kavárnu. Nyní je zde restaurace „Tina".

čp 19 — Tento dům postavil roku 1596 Michel Leupold, jenž si půjčil peníze na provoz dolu a na výstavbu domu celkem 55 florinů, 10 florinů na koupi dojnice a 3,5 florinu na nákup dvou koz. Zástava propadla a tak dluh převzal

Str. 160

Johann Lohwasser (1618), jeho žena Elisabetha byla krajkářka. Roku 1676 dům koupil Johann Weiss, v SOP z roku 1697 je uvedena vdova Katarina Weissová. Koncem 18. století dům vyhořel za majitele Antona Hofmanna, který jej obnovil a roku 1804 prodal Christianu Bauerovi. V SBB jsou uvedeni Sigmund Röckert (1865), Anna Pöhlmannová (1873), Josef Schmidt (1887) a Emma Königová (1901), jejíž manžel se nevrátil z fronty.

čp 98 — Tento dům byl údajně postaven již roku 1525 Cristianem Kummerem jako primitivní přístřeší. Od základů byl přestavěn roku 1591 Hans Siegel, tavič. Matz Siegel (1687) ztratil dům pro dluhy a přestěhoval se do čp. 85. Dům získala vdova Elisabeth Müllerová, poté Christoph Reinelt, obchodník krajkami a lesník. Johann Reinelt (1768), přezdívaný „Schützenpepp", Johann Eigler (1835), Josef Kuhn (1897) a Franziska Pötzlová (1908) jsou další zaznamenaní obyvatelé.

čp 99 — Dům postavil roku 1586 Peter Röhrenbohrer. Roku 1624 jej koupil Paul Mühlmann po konfiskaci ostrovského panství. Majitel Johann Georg Kraus, učitel (1689), Christian Fladerer (1697) a Franz Karl Ackermann (1764), šichtmistr na dole Mariahimmelfahrt. Obchod krajkami byl pro tohoto majitele významný. Později zde bydlela Anna Ackermannová, Franziska Pötzlová (1908) a Josef Kuhn (1897).

Str. 161

čp 38, 40, 41, 42, 43 — Roku 1580 vznikly v blízkosti sebe hutě, které provozovala rodina Poppenbergerů. čp. 43 byla huť až do roku 1680, poté dům postavil Hans Christian Hammler. Později zde bydlel Adalbert Fladerer (1877) s rodinou. V čp. 38 bydlel obchodník s jehlami Johann Schütz a později Wilhelm Schmidt (1884), dále Adalbert Mießl (1885) s rodinou. V čp. 40 bydlel Raimund Enzmann (1876) se ženou Justinou a pěti dětmi. čp. 41 vlastnila Johanna Hammlerová (od 1750), poté Josef Enzmann a syn Josef, cukrář. čp. 42 vlastnil Franz Meixner, zvaný Goseff-Franz, dále Barbara Heinrichová a Marie Reinwarthová.

čp 46 — Dům postavil roku 1560 Blasius Schnepp, rychtář 1564/68. V SOP z roku 1697 je uveden Gabriel Schnepp. Roku 1781 převzal dům Josef Schnepp, Georg Schnepp (1804), obchodník krajkami, a Josef Schnepp (1859). Posledním obyvatelem před válkou byl Albin Schnepp (1901), uveden v seznamech z roku 1945.

čp 47 — Dům postavil roku 1565 Josef Ströer. Roku 1570 prodala vdova Justina pozemek synovi. Martin Ströer byl rychtářem 1618/21. Roku 1632 dům přepadli císařští vojáci drancující místní region. Dům převzal Martin Ströer jr., je veden i v SOP z roku 1697 s devítičlennou rodinou. Jeden ze synů, Johann Andreas, byl štajgrem od roku 1731 do roku 1738, prodal 6 kuksů za 48 florinů. Roku 1773 poslal Christoph Möckl, majitel domu, do učení svého syna na rukavičkáře. Ten se pak stal samostatným rukavičkářem a brašnářem. Roku 1837 Franz Möckl s bratrem Ludvíkem byli v Hamburku jako hudebníci. Dům převzal Zacharias Möckl (1846), jenž měl dceru Marii (1886). Bydlela zde též Frieda Hählová (1911) a Theresia Baierová (1898) se synem Brunem (1932). Její manžel se nevrátil z fronty.

Str. 162

čp 62 — Dům postavil roku 1585 Kaspar Korb, hornický tesař. Protože odešel roku 1624 do exilu, dům propadl konfiskaci a koupil jej až roku 1654 tesař Martin Winkler. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel Gabriel Reinelt, měl osmičlennou rodinu. Jeho syn, Mathäus byl řezníkem, v roce 1713, kdy panovala velká bída, (nedostatek dřeva a zničená úroda), porážel jen několikrát v roce. Roku 1770 zakoupil dům Christoph Georg Müller, obchodník krajkami. Roku 1776 jeho syn Adalbert odešel studovat lékařství. Zemřel roku 1823, když mu bylo 91 let. I druhý syn, Johann, byl též lékařem. Roku 1833 koupil dům Adalbert Schneider, kartounkář. V SBB je uveden jako majitel domu Theodor Franz Schuster (1881) se ženou Annou, roz. Pfobovou (1881) a dcerou Marií Annou (1913). Tento dům byl koncem 19. století zbourán.

čp 63 — Dům postavil roku 1590 Gabriel Zettel, ale brzo odešel do Rybné. Novým majitelem se stal roku 1635 hornický kovář. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel Hans Christoph Schreiber, ale hned po roce prodal celý majetek Franz Löfflerovi. Syn nového majitele, rovněž Franz, vyměnil dům za čp. 92 s Em. Hemmlerovou, stalo se tak roku 1739. Syn předchozí majitelky, Kilian Hemmler, zavedl si zde obchod smíšeným zbožím roku 1749. Jako další majitel je uveden Franz Kraus, jenž koupil dům roku 1858. Další majitel podle SBB je zaznamenán Anton Ackermann (1858), varhaník. V BGS je zde uveden jako majitel Leo Fritsch, bydlela s ním i jeho matka Johanna (1883). Oba se pustili do renovace domu, především roku 1890 odstranili původní stropy z kmenů. Dům byl roku 1946 zbourán.

čp 76 — Tento dům zbudoval roku 1589 horník Wolf Bartlin, který sem přišel z Horního Slavkova, ale roku 1613 opět odešel (neznámo kam). Dům od něho koupil Joachim Lorz, mlynář — pracoval v Dolním mlýně, (za dnešní Školní loukou) ale roku 1623 prodal dům horníku Simonu Ullmannovi, jenž byl i řezníkem. Dalším majitelem domu se stal jeho syn, Johann, jenž převzal dům roku 1654. Byl vyučeným bednářem. Syn předchozího, Blasius, byl spolu s bratrem Christophem uhlířem. Dům je popisován jako sousedící s pivovarem, založeným roku 1613. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu Andreas Buchain, který sem přišel z Klingenthalu. Pak je uváděn jako majitel domu až roku 1800 Johann Purkart, obchodník krajkami. Byl též cechmistrem v letech 1809/29. Jeho syn, Anton Purkart byl rychtářem roku 1837/48 a cechovním inspektorem 1838/42. Další Purkart, Karl (1863) byl podle SBB majitelem spolu s manželkou Klarou, roz. Meinlovou (1878), měli dceru Marii (1901). Po nich vlastnil dům Adalbert Wöllner (1863) se synem Franzem (1896) a dcerou Marií (1903). Rovněž zde bydlela Emilie Gerberová (1911) a Emilie Heldová (1886).

Str. 163

čp 80 — Tento dům byl zbudován roku 1591 jako pastouška, sídlil zde kromě dobytka i pastýř a to až do roku 1811, kdy se stavení zhroutilo. Pastýř neznámého jména pak se přestěhoval do šatlavy, která se už nepoužívala, (tato místnost byla v přízemku radnice, resp. v její zadní části). Dům znovu vybudoval továrník Othmar Meinl spolu se svým bratrem Albertem (1882). Ženou Otmara Meinla byla Hermina (1878). V tomto na tehdejší poměry výstavném domě bydleli v podnájmu Wilhelm Bittner (1867) se ženou Elisabeth (1876). V seznamech občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou zapsáni: Othmar Meinl (1880), jeho manželka Hermine (1878), Anna Günlová (1883), se synem Wenzlem (1927), Wilhelm Bittner (1867) se ženou Elisabeth (1876) a Anna Pfobová (1879) s dcerou Margit (1923).

čp 82 — Dům postavil roku 1560 soustružník a horník Hans Kraus. Protože také on odešel do exilu, dům byl konfiskován a koupil jej až roku 1682 učitel téhož jména jako předchozí: Hans Georg Kraus, učil až do roku 1691. Tento agilní učitel převzal roku 1689 i funkci horního písaře, složil v tomto roce i přísahu. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu se šestičlennou rodinou. V SBB je uveden jako majitel domu Ignaz Haas (1856) se ženou Emilií (1865) a dětmi Rosou (1887), Johannem (1892), Emmanuelem (1896) a Antonem (1899). V BGS je uveden jako nájemník Josef Ullmann (1931). U koho bydlel, není známo.

čp 83 — Tento dům na Andělské ulici postavil roku 1590 Oswald Kraus, bratr Hanse z čp. 82. Založil roku 1615 svůj důl na Altenbergu, (severně od Kostelního vrchu). V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu Samuel Kraus s tříčlennou rodinou. Další majitel je zaznamenán roku 1761, kdy převzal dům Anton Schütz, horník. Ten je uváděn jako otec Johanna, šéflékaře z Bologny. V SBB je zaznamenán jako majitel domu Josef Hofmann (1858) se ženou Engelbertou (1869), kteří měli děti: Annu (1882), Marii (1885), Isidora (1895). Teprve další děti se narodily po jejich svatbě 21.10.1895: Klara (1898), Johann (1899), Thomas (1901), Hermine (1903), Ernst (1906) a Franz (1908). Celkem měli 8 dětí. V BGS je vedena ještě jako nájemnice Frieda Esková, nar. 1912. Dům byl po roce 1946 zbourán.

Str. 164

čp 85 — Tento dům postavil Matz Kolb roku 1589, měl za domem drtírnu, kterou poháněl pomocí větrného kola. Roku 1613 koupil od souseda Peter Dierse louku, oba pak odešli roku 1624 do exilu, protože se obávali nových podmínek, jež způsobila konfiskace ostrovského panství a její prodej vévodovi saskému, který přál katolickému císaři Ferdinandovi II. I tento dům propadl obci a koupil jej Daniel Oettig roku 1657, přišel sem z Jáchymova. Roku 1689 je zapsán v análech Mathäus Siegl, tavič ve službách panstva. Toho roku složil písemnou přísahu. Je veden jako majitel domu v SOP z roku 1697, byl ženatý a bezdětný. Dům poté vyhořel (1710), koupil jej pak jako ruinu Christoph F. Gerz roku 1712. Spolu se svým synem Christophem vystavěl znovu dům. Jeho syn byl majitelem dolu „Boží požehnání", roku 1763 vložil do své štoly 150 florinů. V SBB je uveden jako majitel domu Johann Endt (1860) se svou ženou Klarou (1862) a dcerou Klarou (1932). V seznamech osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je vedena Anna Esková (1915).

čp 86 — Dům na Andělské ulici postavil roku 1590 horník Peter Diers. Po roce 1618 odešel zpět do Saska, dům zakoupil jako konfiskát až roku 1657 panský tavič Hans Siegel, bratr sousedního Matze Siegla. V SOP je uveden jako majitel Christoph Franz Gerz. Roku 1712 byl dům zničen požárem spolu se sousedním domem čp. 85. Roku 1763 obnovil dům Josef Horbach, jenž zakoupil i pozemek, kde dříve stál mlýn na prach, (mezi čp. 86 a 87). V SBB je uveden majitel domu Johann Eisenkolb (1840) se ženou Franziskou (1839). V seznamech osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je zapsán Johann Eska (1882) s dcerou Theresou (1910) a vnuky Franziskou (1923), Hildegard (1924) a Ernstem (1928).

čp 87 — Další dům na Andělské ulici postavil roku 1580 Adam Sünder, horník, který rovněž odešel po Bílé Hoře do Saska. Dům byl zkonfiskován a koupil jej roku 1641 Christoph Talyrz. Jeho syn, (už se psal Teller), prodal kus louky poblíž valchy, kterou měl na Bystřici pod svým domem. V SOP z roku 1697 je uveden Petr Schnepp. Další majitel je zapsán roku 1772, byl jím Christian Schütz, horní porotce. V SBB je uveden Franz Kuhn (1860) se ženou Emilií, roz. Sieglovou, a šest dětí. V seznamech osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je veden Albin Kuhn (1898) se ženou Emilií (1903) a dcerou Annou (1927). Jsou zde zapsáni i manželé Anton a Elsa Rohmovi (1883 a 1894). Tento bývalý mlýn na prach byl v roce 1950 zbourán.

čp 59 — Dům postavil roku 1570 Nickal Renner, tesař. Prodal jej výměnou Mertenovi Sozerovi za dům čp. 123. V roce 1654 je v BR zapsána Margarita Sozerová, vynikající paličkářka. Roku 1690 dům vyhořel. V SBB je uveden jako majitel Ferdinand Meixner se ženou Marií (1859 a 1867). V seznamech osob, žádajících vydání průkazů, jsou vedeni: A. Preissová a rodina Ullmannova.

Str. 165

Veřejné budovy a živnosti

V třicátých letech 20. století

ULICE T.G.MASARYKA:
Čp.1 — radnice a hostinec „Radniční sklípek" s řeznictvím.
Čp.211 — Kino invalidů.
Čp.2 — Drogerie a foto Willy Reinlet
Čp.3 — hostinec „Zur Stadt Leipzig" a řeznictví Arnolda Endta
Čp.5 — Dětská móda Hanse Ströera.
Čp.6 — instalatérství a prodej jízdních kol Donata Tausche.
Čp.7 — pekařství Hammerschmied.
Čp.9 — potraviny Ida Hermannová.
Čp.10 — papírnictví a knihvazačství Alois Porkert.
Čp.11 — kolářství Ludwig Fischer.
Čp.24 — dopravní závod Stiehler.
Čp.13 — Poštovní stáje Hermanna Hermanna.
Čp.14 — Volksbank, klempířství Solitzer.
Čp.15 — Dům oděvů + obchod textilem Franze Dutky.
Čp.17 — kadeřnictví Fränzl, bývalá krajkářská továrna Poppenberger.
Čp.35 — řeznictví Ernst Pösselt.
Čp.203 — Dům obuvi Kraus.

ULICE BLATENSKÁ:
Čp.233 — rukavičkárna Häuser.
Čp.26 — potraviny Cosmas Reinelt.
Čp.323 — krejčovství Walter Renner, trafika Renner.
Čp.28 — hostinec „Zur Linde", řeznictví Auguste Hahnová.
Čp.30 — mistr obuvnický Karl Meixner.
Čp.222 — kovářství Kuhn.
Čp.257 — hotel „Erzgebirger Hof".
Čp.39 — bývalá Kohlertova továrna.
Čp.243 — zámečník Franz Enzmann.
Čp.40 — kapelník Raimund Enzmann.
Čp.46 — bývalá Schneppova továrna.

ULICE NÁDRAŽNÍ:
Čp.284 — potraviny Ludwig Rimpl.

Str. 166

Čp.278 — formanství Ernst Loos.
Čp.281 — továrna krajek Hermann Bartl.
Čp.302 — poštovní úřad.
Čp.324 — obchod uhlím a stavebninami Luise Krausová.
Čp.333 — stavební podnik Oskar Poppenberger.
Čp.291 — truhlářství a výroba rakví Emil Richter.
Čp.268 — továrna krajek „Fraba" Franze Bartla.
Čp.282 — továrna krajek „Fraba" Franze Bartla.
Čp.224 — truhlářství Wenzel Kraus.
Čp.20 — bývalá katovna.
Čp.228 — továrna prádlo GEC, od roku 1938 továrna na oděvy J. Neckermann
Čp.247 — bývalá továrna krajek Josefa Hermanna.
Čp.254 — nádražní budova s hostincem I. Machové
Čp.253 — nádražní dílny

ULICE STŘEDNÍ:
Čp.77 — Vila „Elsa", praktický lékař Eduard Eisenkolb.
Čp.206 — prodejna tabáku Richter.
Čp.74 — sedlářství a lyžařské potřeby Hans Wöllner
Čp.73 — mistr pokrývačský Emmanuel Meissner.
Čp.277 — potraviny Josef Dutka, pekařství Josef Korn.
Čp.70 — mandl Richter.
Čp.285 — pekařství Walter Schnepp.
Čp.65 — obchod uhlím Franz Schnepp.
Čp.64 — hostinec a kavárna „Lomboi", majitel Hofmann.
Čp.201 — výroba obuvi Johann Meixner.
Čp.247 — kadeřnický salon Franz Jirotka, malíř pokojů Meixner.

ULICE BLUDENSKÁ:
Čp.242 — potraviny Hans Zenker.
Čp.100 — pekařství Karl Hammerschmied.
Čp.200 — mistr kominický Johann Kolitsch.
Čp.256 — dřívější elektrárna.
Čp.229 — rukavičkárna a úprava kůží firmy Neuburger+Strasberg.
Čp.218 — truhlárna Feiler.

ULICE KOSTELNÍ:
Čp.101 — obchod potravinami, železem a uhlím Alfreda Günthera.
Čp.99 — krejčovství na míru Franze Meixnera.
Čp.94 — bývalá krajkárna Themlova.

Str. 167

ULICE ANDĚLSKÁ:
Čp.91 — truhlárna a výroba lyží, J. Endt
Čp.87 — mistr cestářský Albin Kuhn.

ULICE KARLOVARSKÁ:
Čp.105 — Reiffeisenka, knihkupectví Wilibald Richter.
Čp.106 — kavárna „Elite", obchod s oděvy Karl Günther, zubař Miksche
Čp.107 — farní úřad.
Čp.108 — restaurace, pozlacovač Franz Liebald, papírnictví Ida Pleierová
Čp.279 — fotoateliér Anton Diener.
Čp.258 — bývalá tkalcovna firmy bratří Meinlů, klempířství Julia Porkerta.
Čp.122 — hotel „Bärringer Hof", restaurace a řeznictví
Čp.118 — občanská a měšťanská škola
Čp.239 — tělocvična
Čp.125 — mistr kamnářský Josef Miksch
Čp.330 — kovář a podkovář Franz Siegl
Čp.129 — pekařství Barbara Ullmannová
Čp.130 — dopravní podnik Adama Zenkera, obchod zeleninou Franzisky Zenkerové
Čp.172 — účetní a daňový poradce Hermann Skrube, malíř pokojů Adalbert Meixner
Čp.171 — hostinec a řeznictví Franz Fladerer.
Čp.213 — stará Pfobova továrna.
Čp.139 — pekařství Schmidt.
Čp.142 — pekařství Pfob/Scherber
Čp.143 — obuvník a příštipkář Josef Ströer.
Čp.148 — potraviny Anton Helmig, trafika Rosa Heinrichová.
Čp.262 — potraviny Erich Mießl.
Čp.289 — hostinec Josefa Riedla.
Čp.210 — hájovna.
Čp.343 — potraviny Josef Häuser.

ULICE VELFLÍNSKÁ:
Čp.170 — chemická čistírna a barvírna Wenzel Poschwa.
Čp.306 — košíkářství Sandner.
Čp.221 — nová hájovna

ULICE RENNEROVA:
Čp.205 — penzion Poppenberger.
Čp.104 — hotel a restaurace Poppenberger
Čp.273 — instalatérství Ernst Ullmann, pražírna kávy Paula Porkerta.
Čp.111 — obchodní dům Hofmann

Str. 168

Čp.110 — potraviny Richard Günther.
Čp.114 — městský chudobinec.
Čp.120 — hasičská zbrojnice.
Čp.290 — továrna krajek Franze Bartla, pletené rukavice Hanse Bayera.
Čp.111 — obchodní dům Hofmann

ULICE NEJDECKÁ:
Čp.177 — cukrárna a kavárna Porkert
Čp.181 — truhlářství Purkart
Čp.357 — elektrická transformační stanice.

ULICE MEINLOVA:
Čp.183 — výroba kožených rukavic Ferdinanda Krause.
Čp.188 — výroba kožených rukavic a barvírna Louise Fischla, později Eska+Dutka
Čp.286 — továrna na krajky bratří Meinlů.
Čp.190–194 — stará továrna bratří Meinlů
Čp.199 — cukrárna a kavárna Paul Pfeifer
Bez čísla — kiosk s prodejem zeleniny Barbary Sieglové
Bez čísla — kiosk s kadeřnictvím Ignaze Schütze.

TRŽIŠTĚ:
Čp.204 — potraviny Franz Schnepp

ULICE STARÁ HŘBITOVNÍ:
Čp.271 — městský zaopatřovací ústav

ULICE JÁCHYMOVSKÁ:
Čp.219 — koželužství a barvírna Zimmermann
Čp.320 — obchod lahvovým pivem Grimm

---

SOUHRN:
Až do roku 1939 bylo v obci Pernink celkem 13 továrních objektů a stejný počet hostinců. Potraviny se prodávaly v 10 obchodech. Obchodních domů zde bylo 5. Z živností zde bylo provozováno 7 pekařství, 4 řeznictví, 5 truhlářů, 4 rukavičkárny, 3 kadeřnické salóny, 3 obchody s uhlím, 3 kavárny, 3 trafiky, 3 ševci, 2 malíři pokojů, 2 krejčovství na míru, 2 klempíři, 2 kováři, 1 podkovář, dále po jednom prodej lahvového piva, čistírna, kolářství, kominík, ruční výroba krajek, kamnář, forman, pokrývač, mandl, drogerie, instalatér, papírník, kolář a zámečník. Domů bylo v roce 1939 397+26 na Rybné, celkem tedy 423 domů a obydlí.

Tento přehled byl zpracován podle sborníku „Bärringen, Geschichte einer Stadt", vydaném roku 1994 v Memmingen, Německá spolková republika.

Str. 169

2000

PERNINSKÉ NOVINY č.1/2000

zahájily již 17. ročník svého vydání, s tímto titulem pak již 10. ročník — předtím toto periodikum vycházelo jako „Perninský zpravodaj". První akcí tohoto roku — kromě obvyklých radovánek k Novému roku 2000, byl zápis žáků do 1. třídy Základní školy pro ročníky 1993 a 1994, který proběhl v pátek, 28. ledna 2000 v budově školy. Jako ředitel je uveden Josef Svoboda, třídní učitelka budoucích prvňáčků byla tradičně určena Hana Drápalová.
V tomto čísle byla zveřejněna pozvánka na „Den otevřených dveří", které pořádalo Gymnasium Johanna-Heinricha Pestalozziho z Johanngeorgenstadtu. Byly tak pozvány děti, které chtějí studovat na tomto gymnasiu. Škola se nachází v ulici Schwarzenberger č. 2.

PERNINSKÉ NOVINY č.2/2000

V tomto čísle byla zveřejněna výzva občanům, aby nahlásili cizí státní příslušníky, bydlící v Perninku. Výzva je na základě žádosti Cizinecké policie, Okresního soudu a Finančního úřadu. Seznam osob musí obsahovat: jméno a příjmení osoby, datum narození (RČ), číslo OP případně pasu, adresu domu, bytu či rekreačního zařízení, ve kterém je osoba ubytována, od kdy je ubytována a zda se jedná o trvalý, přechodný či dlouhodobý pobyt. Lhůta k splnění této žádosti je 31. březen tohoto roku.

Zprávy Z Radnice

Na zasedání Obecního zastupitelstva, konaném dne 8. února 2000 byl vznesen dotaz, co bude dál s „Kampeličkou" a proč dostala od obce výpověď. Radnice podala informaci, že výpověď nedostala „Kampelička", ale paní Ludmila Andrlová, (IČO 635556740), která měla smlouvu s OÚ o pronájmu nebytových prostor. Paní Ludmilu Anderlovou OÚ kontaktoval ihned v srpnu 1999 a nabídl jí možnost pracovat v Informačním centru, paní Anderlová však neměla zájem pracovat v IC, protože jí nevyhovovala pracovní doba. Proto také byla přijata pracovnice z úřadu práce do IC.
Vzhledem k stále větší návštěvnosti IC a k dotazům především německých klientů na směnárenskou činnost bylo rozhodnuto od 1. května 2000 přestěhovat Informační centrum (IC) do prostor bývalé České spořitelny. Paní Andrlové byly nabídnuty náhradní prostory pro provoz „Kampeličky" a to buď v předsálí obřadní síně nebo v nových prostorách IC.
Referát dopravy a silničního hospodářství OkÚ Karlovy Vary oznámil, že vlak č. 17100 na trati č. 142 Karlovy Vary — Potůčky bude zachován. Jedná se o vlak, jenž přijíždí z Karlových Varů do Perninku v 5,52 hodin.

Str. 170

Jak Vypočítat Poplatky

Článek se zabývá důležitými předpisy, které určuje vyhláška OÚ Pernink:

1. Poplatky z ubytovací kapacity:

Poplatek platí majitel penzionu či rekreační chaty. Poplatek činí 2.- Kč denně za každé obsazené lůžko.

1. Rekreační poplatek:

Tento poplatek hradí ubytovaná osoba, (osvobození od poplatku viz vyhláška Obce o rekreačních poplatcích). Poplatek činí 6.- Kč za osobu a den, děti jsou osvobozeny od platby rekreačního poplatku.

O novém zákonu o pobytu cizinců na území České republiky podal písemnou informaci vedoucí oddělení Cizinecké policie Karlovy Vary kpt. Ladislav Juha.

Obecní úřad Pernink zavedl sponzorství jednotlivých čísel PN. Sponzorem tohoto mimořádného čísla PN se stala firma DIAMOS, ing. Milan Geber Ostrov.

Mimořádné Číslo Perninských Novin

Toto číslo pozvalo všechny přátele zimních sportů na závod ve sjezdu na kandahárách, který se konal dne 4. března 2000 v 10 hodin. Každý, kdo se dostavil v dobovém oblečení a s dobovou výstrojí, byl vítán.

Zprávy Z Radnice

Zastupitelstvo obce zveřejnilo pozvánku pro všechny občany včetně majitelů rekreačních chat a penzionů na veřejné zasedání, které se konalo dne 17. března 2000 v 19 hodin v kině. Programem zasedání byla plynofikace obce. Dotazy zodpověděli zástupci firmy TIMA Karlovy Vary, zástupci Západočeské plynárenské a členové Obecního zastupitelstva.

Obecní úřad na základě obecně závazné vyhlášky č. 2/1998 ze dne 1. července 1998 „O systému sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a nakládání se stavebním odpadem na území obce" vyzval občany a majitele rekreačních objektů a penzionů k zapojení do tohoto systému. Cenu, stanovenou obcí, tj. 640 Kč ročního poplatku (16 popelnic a každou další á 40 Kč) bylo možné uhradit jednorázově nebo ve dvou ročních splátkách do 31. března 2000. Osoby fyzické i právnické při nezapojení se do tohoto systému jsou povinny prokazovat likvidaci svého komunálního odpadu písemným potvrzením oprávněné osoby či firmy tento odpad přejímající. Přestupky proti této vyhlášce budou pokutovány ve správním řízení obce pro osoby fyzické do 10.000 Kč a pro osoby právnické do 200.000 Kč. Zprávu podepsal místostarosta obce Pernink, Otakar Karásek.

Firma DIAMOS zveřejnila nabídku na projekt plynofikace rodinných domků. Předpokládaná cena za zpracování projektu je 1.950 Kč + výše uvedené poplatky (300 Kč plus 150 Kč za výpis z katastru nemovitostí a 157,50 Kč za stanovisko Západočeské plynárenské k projektu a sepsání podmínek připojení RD k plynovodu.

Str. 171

PERNINSKÉ NOVINY č.3/2000

Sponzorem tohoto čísla byl Petr Vadas, Rennerova 98 (čp.114). Obsah čísla byl ve znamení sportovních akcí: Dne 11. a 12. března 2000 se konaly pod společným názvem „SKI CARSBAD SHOW" a byly uspořádány agenturou Martina Müllera M-Production ve Ski areálu Vila. Dále pod záštitou M-Production Martina Müllera, Sboru dobrovolných hasičů a TJ Sokola Pernink se konalo dne 25.3.2000 „LOUČENÍ SE ZIMOU". Byla to již tradiční show na lyžích za účasti Krušnohora Standy a Miss Pernink Berty, 500 přítomných diváků a 80 masek. O různé soutěže se postarali bratři Krejčové se svými manželkami. Poté se průvod masek vydal na dětskou diskotéku do restaurace „Plzeňka". O hudbu se postarali disk-žokejové Zdeněk Mackura a Petr Kolitsch. Slečny P. Branná, R. Branná, M. Tobolková, M. Walterová a Z. Vetešníková připravily pro děti několik pěkných soutěží o ceny. Na přípravě svahu na Ski areálu Velflík se podíleli mladí hasiči: J. Novák, J. Mach, O. Silný, J. Šikola a R. Grulich. Sponzory této tradiční show byli: Obecní úřad Pernink, restaurace Tina, Smíšené zboží M. Junek, Textil a drogerie J. Vejražková, Kaluty R. Kváče, Penzion „U Františka", ubytovna na hřišti rodiny Klátilových, Cornia group, Koloniál Astra Gutová, Lékárna „Zdravíčko", Dobrovolný sbor hasičů Pernink, Quilt, Ragazi, Truhlárna J. Kašpar, TON M. Zahrádky, Penzion Antik, Penzion Benda, Rudolf Höhnl, Automega, Motorest Sport, Pinely a Ski areál Velflík. Zprávu podal M. Hájek, předseda TJ Sokol.

Dne 28. března 2000 oslavil učitelský sbor ZŠ „Den učitelů" s obvyklým programem.

V tomto čísle PN byl zveřejněn postup při plynofikaci rodinného domku — co se všechno musí provést k vyplnění žádosti o připojení nového odběrného místa, a co slouží jako podklad pro vypracování projektové dokumentace odběrného plynového zařízení včetně veřejné části plynovodní přípojky.

Ceny zemního plynu v Zpč. regionu od 1. ledna 2000 včetně DPH 22 %:

Prodejní ceny pro domácnosti:
Spotřeba 0–180 m³/rok: stálý měs. plat 15,00 Kč, prodejní cena 8,09 Kč/m³
Spotřeba 181–900 m³/rok: stálý měs. plat 40,00 Kč, prodejní cena 6,43 Kč/m³
Spotřeba 901–6.000 m³/rok: stálý měs. plat 130,00 Kč, prodejní cena 5,22 Kč/m³
Spotřeba 6.001 a více m³/rok: stálý měs. plat 160,00 Kč, prodejní cena 5,17 Kč/m³

Prodejní ceny pro ostatní maloodběratele:
Spotřeba 0–180 m³/rok: stálý měs. plat 15,00 Kč, prodejní cena 8,56 Kč/m³
Spotřeba 181–900 m³/rok: stálý měs. plat 40,00 Kč, prodejní cena 6,91 Kč/m³
Spotřeba 901–6.000 m³/rok: stálý měs. plat 130,00 Kč, prodejní cena 5,70 Kč/m³
Spotřeba 6.001–60.000 m³/rok: stálý měs. plat 160,00 Kč, prodejní cena 5,64 Kč/m³

Str. 172

Firma VADAS zveřejnila ceník nabídnutých služeb na realizaci plynovodních přípojek k rodinným domkům včetně montáží plynovodních kotlů, vložkování komínů a projektové dokumentace.

PERNINSKÉ NOVINY č.4/2000

Byla zveřejněna pozvánka na velikonoční zábavu, která se konala 23. dubna 2000 od 20 hodin v restauraci „Plzeňka". K tanci hrála hudební skupina „Ještěřice".

Zprávy Z Radnice

Bylo oznámeno, že v posledním týdnu měsíce dubna 2000 budou rozmístěny kontejnery pro jarní úklid obce. Současně byly zveřejněny pokyny k obecně závazné vyhlášce OÚ č. 2/1998 o systému sběru, třídění, využívání a zneškodňování komunálního odpadu a nakládání se stavebním odpadem na území obce. Pro separovaný odpad jsou vyhrazeny kontejnery u Základní školy: žlutý pro plasty, modrý pro sklo, zelený pro papír, karton, lepenku, (modrý a žlutý kontejner byl umístěn také u Domova důchodců v Nádražní ulici). Článek zdůraznil povinnost občanů řádně třídit komunální odpad.
V úterý, 9. května odpoledne bylo provedeno očkování psů proti vzteklině. Poplatky: za vakcinu proti vzteklině 55.- Kč, za očkovací průkaz obyčejný: 10 Kč, za mezinárodní 20 Kč.

Stavební spořitelna „Reiffeisen" oznámila uskutečnění obchodního místa v Informačním centru obce Pernink. Jako obchodní zástupce byl oznámen p. Pajtl (IS) a Marie Hirschová (K. Vary).

Konečně došlo již k prvním výkopům rýhy pro potrubí plynovodu, jak se mohl kdokoliv přesvědčit, když procházel či projížděl Karlovarskou ulicí.

Pernink, dne 15. května 2000. Vítězslav Bartoš, Písař Kroniky perninské.

Str. 173

První Sčítání Lidu V Roce 1697

V literárním díle „Das Erzgebirge und sein Vorland", z pera dr. Rudolfa Wenische, vydaném v roce 1924 ve Vídni, je uveden seznam osob a domů v obci Pernink k tomuto datu:

Str. 174 Str. 175

V roce 1697 existovalo celkem 72 domů, v kterých bydlely 94 rodiny, (82 mužů, 89 žen, 130 synů do 20ti let, dcer téhož věku 151, v cizině žilo 15 členů rodin.)
V uvedeném roce 1697 žilo v Perninku 452 obyvatel, (bez těch, co žili v cizině).

Str. 176

z příjmení se nejčastěji objevuje Reinelt (44krát), Hofmann (31krát), Schütz (26 krát), Fladerer (22krát), Schnepp (21krát), Renner (21krát), Müller (16krát) Kraus (16krát), Simon (14krát), Pfob (14krát), Bauer (13krát), Eigler (12krát), Hutschenreiter (12krát), Reinwarth (11krát), Helmig (10 krát), Jordan (10krát), Purkart (9krát), Eberhardt (7krát).

Domy, vzniklé v 17. století:

Další výstavba obce v 17. století se poněkud snížila — především na tom měla vinu Třicetiletá válka a téměř hromadný odchod obyvatel do exilu. Bylo v této době postaveno celkem 26 domů:

čp 130 — Dům zbudoval roku 1640 Hans Franz Illing, zámečník, měl várečné právo. Roku 1674 tento majitel prodal jeho syn, Hans jr. dům i s várnicemi Johannu Krausovi, který je veden jako majitel domu i v SOP z roku 1697, měl šestičlennou rodinu. Jeho žena, Anna Maria Krausová, byla roku 1713 za kmotru. Syn předchozího, Johann jr., měl v dolech nehodu, utrpěl zranění, na které později zemřel, stalo se tak roku 1766. Roku 1779 koupil dům Anton Huth, obchodník s krajkami. Jeho syn, Franz Huth, je zaznamenán v análech roku 1835, kdy přepustil dům Franzu Purkartovi, který se oženil s Marií Annou, rozenou Horbachovou. Jeho syn, rovněž Franz, vystudoval lékařství a vedl v Perninku svou praxi až do roku 1892, kdy zemřel. V SBB je uveden jako nájemce tohoto domu, jenž se stal obecním majetkem, Johann Endt, krejčí (1864) s ženou Emilií, rozenou Meixnerovou (1865), měli čtyři děti. V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů jsou uvedena tato jména: Hermine Löffletová (1905), Franz Walter (1870) s ženou Amalií (1887), Anna Zenkerová (1924), její sestra Margit (1929) a Marie Stiegelmeerová (1920). Jejich rodiče nejsou uvedeni. V GBS je zmínka, že v tomto domě byl obchod se zeleninou, který vedla Franziska Zenkerová. Byl zde rovněž Adam Zenker, který vlastnil přepravní podnik, měl 3 nákladní auta, které garážoval na své zahradě, (stavba byla po roce 1950 zbourána).

čp 133 — Anály neprozrazují, kdo postavil tento dům, až roku 1654 je v BR vedena jako krajkářka Maria Krausová. Dům prodala roku 1681 Martinu Hackenschmiedovi, jenž byl ševcem, roku 1685 si chodil pěšky pro kůže do Nové Role. Byl členem cechu a jeho jméno je ve SOP z roku 1697 vedeno s devítičlennou rodinou. Záznam prozrazuje, že jedna z jeho dcer meškala v té době v cizině. Je o něm zmínka ještě v roce 1713, kdy je doloženo, že pocházel z Doupova. Další záznamy z 18. století chybějí, až roku 1806 je zapsán Johann Ströer, který prodával krajky

Str. 177

a šmolku, (ta byla vyráběna v mlýně na prach v Andělské ulici). Tento obchodník velmi inklinoval k hudbě, koupil si v Praze za vydělané peníze bas-křídlovku, aby rozšířil možnosti své kapely. Jeho bratr, Ignaz Ströer, se staral od roku 1810 o dům, neboť majitel pobýval drahnou dobu v cizině, kde si vydělával peníze hudbou. Ignaz měl kloboučnickou dílnu, dodával klobouky, které se staly velkou módou do Prahy. Syn staršího z bratrů, Johanna, téhož jména, se roku 1837 utopil v Bystřici, byl učitelem. V SBB je veden jako majitel domu Franz Eigler (1860) s ženou Theresií (1863) a dětmi: Annou (1885), Johannem (1887), Ernstem (1891), Alfredem (1896), Marií (1898) a Emilií (1903). Podle seznamu osob, žádajících vydání průkazů roku 1945, zde bydlela Berta Weidelová (1899) s dcerou Hildegard (1928), její otec se nevrátil z fronty, a Helene Stöckerová (1910) s dcerou Marií (1930). Ani hlava této rodiny se nevrátila z války. V BGS je ještě uveden jako obyvatel domu Johann Stöcker (1872) s ženou Marií (1871), kteří měli dcery Marii (1907) a Helene (1930). Dům byl roku 1950 zbourán, krovy byly odvezeny na Slovensko.

čp 16 — Dům postavil roku 1650 Anton Kotthau, švec, (používal raději domácí jméno Schuster, protože „kott" znamená v němčině lejno). Roku 1697 je v SOP uveden jako majitel domu Zacharias Müller s tříčlennou rodinou. Další majitelka domu je zapsána Anna Maria Bauerová, která zakoupila poslední pozemek, patřící ostrovskému panstvu, (místu se říkalo „Malaraum" a ležel u „Malawaldu"). Dům pak převzal Gottlieb Renner, jenž byl cechmistrem do roku 1763 a ve stejnou dobu i rychtářem. Roku 1818 je zapsána smrt Antona Rennera, jenž byl do této doby majitelem domu, (kdy převzal majetek, není uvedeno). V SBB je uveden jako majitel domu Josef Loos, (1872) s ženou Annou, rozenou Pfobovou (1872) a dcerou Margaretou (1903). V seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou uvedeni Alfons Loos (1931) a Therese Hofmannová (1895). Dům byl po roce 1950 zbourán.

čp 27 — První zmínka o tomto domě je z roku 1650, kdy jej vlastnil Johann Schörfler. Roku 1675 zahynul v dole jeho šestnáctiletý syn Johann. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu Adam Behr s tříčlennou rodinou, pocházel z Falknova. Další údaje chybějí, až v roce 1850 je uveden jako majitel domu Franz Ackermann. V BGS je uvedeno, že domu se říkalo „Kraus-Dittrich Haus". Domek zůstal dodnes zachován, leží na rozcestí ulice Blatenské a Bludenské. V seznamu osob, žádajících roku 1945 vydání průkazů, není uvedena žádná osoba.

čp 139 — Dům postavil Peter Jordan, švec a řezník, který přišel roku 1645 do Peringeru. V letech 1668/70 vyrobil celkem 5 várek piva po dvou fassech, které šenkoval v tomto domě. Roku 1681 je David, jeho syn zapsán jako řezník a cechovní písař, člen cechovního bratrstva. V SOP z roku 1697 je zapsán další potomek, Johann Georg Jordan, vdovec s dvěma dcerami. Ještě roku 1712 je tento majitel veden jako řezník s právem várečným, v tomto roce provedl 2 várky piva pro vlastní šenk. Roku 1750 koupil dům Matz Hofmann, který si zde postavil tavící pec, neboť byl sklářem. V SBB je veden jako majitel Julius Schmidt (1883) s ženou Amálií (1891). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou vedeni: Ernst Schmidt (1870), jeho žena Anna (1873), děti Anna (1901), Emma (1903), Otto R. (1911) a vnuci Helena (1926), Ernst (1931). V BGS je uvedeno, že zde bylo Schmidtovo pekařství.

Str. 178

tomek, Johann Georg Jordan, vdovec s dvěma dcerami. Ještě roku 1712 je tento majitel veden jako řezník s právem várečným, v tomto roce provedl 2 várky piva pro vlastní šenk. Roku 1750 koupil dům Matz Hofmann, který si zde postavil tavící pec, neboť byl sklářem. V SBB je veden jako majitel Julius Schmidt (1883) s ženou Amálií (1891). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou vedeni: Ernst Schmidt (1870), jeho žena Anna (1873), děti Anna (1901), Emma (1903), Otto R. (1911) a vnuci Helena (1926), Ernst (1931). V BGS je uvedeno, že zde bylo Schmidtovo pekařství.

čp 114 — Dům byl postaven roku 1650 jako městský chudobinec. Obyvatelé, kteří se v něm vystřídali, byli skuteční chudáci, jejich jména jsou uvedena až v seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je jich celkem 19: Marie Ströerová (1888), dcery Hilde (1927) a Elisabeth (1931), Marie Eiglerová (1931) — rodiče neuvedeni, Emilie Löfflerová (1897), Melanie Lerchová (1908), Wenzel Nebel (1878), Fanny Habrechtová (1892), její dcera Anna (1928), její otec se nevrátil z fronty. Dále je tu uvedena celá rozvětvená rodina Fladererova — Wilhelm (1865), Berta (1896), a děti: Anna (1924), Lili (1929) a Johann (1931). Otec těchto dětí, Johann, se nevrátil z fronty. Dalším obyvatelem domu byl Kosmas Pfob (1866), Leopold Zimmermann (1900) a jeho žena Anna (1901) a konečně Franz Hammer (1876) s ženou Franziskou (1878). Dům byl po roce 1950 zbourán. V letech 1983/88 zde postavil Petr Vadas, instalatér, rekreační domek na základech bývalého chudobince.

čp 32 — Dům postavil roku 1654 Kaspar Eigler, současně i majitel stoupy, (ale bydlel již předtím v čp.7). V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel domu Johann Eigler s tříčlennou rodinou. Měl přezdívku „Paulhannes". Roku 1730 bídně zahynul pádem do tavící pece. Další majitel domu je uveden v análech až roku 1819, Konrad Renner, který toho roku koupil dům a provozoval zde hrnčířství. Roku 1835 převzal funkci cechovního inspektora, v dalších letech 1836/38 byl viceinspektorem. Dům převzal roku 1850 syn předchozího majitele, hrnčíř Franz Renner. V SBB je veden jako majitel Johann Morbach (1867) s ženou Emilií (1869) a dcerou Annou, (1892), provdanou Helferovou. V seznamech osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je uveden Josef Endt (1897), jeho žena Anna (1900), dále pak jejich dcera Hildegarda (1924). Je zde uvedena i Marie Schreiberová (1907) a Fanny Reinwarthová (1919). Těmto dvěma ženám se nevrátili manželé z fronty.

čp 18 — Dům vznikl již roku 1610, postavil jej Merten Fosmann, tesař. Již roku 1620 jej však prodal, (v kupní smlouvě je namísto jména uvedeno jeho řemeslo: Zimmermann). Další majitel domu je uveden až roku 1670, byl jím Christoph Müller, který během dvou let 1678/79 vyrobil celkem 6 várek piva v místním pivovaru.

Str. 179

Christoph Müller (1697), Karl Bauer (1718, 1785), Gottlieb (1808, studium medicíny), Ignaz Reinelt (1842, obchodník), Josef Pfob (1879) s ženou Emilií (1881). V seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou uvedeny Therese Pfobová, Marie Ullmannová, Marie Schmiedová.

čp 96 — Dům postavil roku 1654 Christoph Renner. Roku 1694 převzal majetek syn, v SOP z roku 1697 je uveden jako majitel. Roku 1710 dům prodal, v roce 1718 je majitelem Zacharias Endt, roku 1802 další majitel. Rod Eiglerů (1835). V seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou uvedeni Franz Schmidt, Eduard Lindner, Marie Pfobová a Frieda Eiglerová.

čp 37 — Původně zde stála tavírna, obytný dům postaven v roce 1672 (Hans Leischner). V seznamu z roku 1697 i 1945 chybí. Domek byl po roce 1950 zbourán.

čp 81 — Dům postavil uhlíř Jakob Pilz. Jeho syn Christoph Pilz je v SOP z roku 1697. Domek stojí dodnes v Kostelní ulici, obývá jej Rudolf Hühnl sen.

čp 126 — Dům postavil v roce 1666 Jakob Hofmann ze Slavkova. Vdova Magdalena (1697), Elias Hofmann (1741, kovář). Rovněž Elias, obchodoval s krajkami, neboť řemeslo na dole upadalo, (byl též vyučeným kovářem). V SBB z roku 1697 je uveden Franz Hofmann (1860) s ženou Marií, rozenou Grünesovou (1865), kteří měli děti: Marii (1897), Emmu (1901) a Josefinu (1903). V seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, je veden Franz Hofmann (1886), dále Grünes Pfob (1901) s ženou Irenou (1915), Josefine Schuhmannová (1924), Josef Ströer (1924), Johann Ströer (1928), Adalbert Renner (1902), jeho žena Josefina (1903), Fanny Meixnerová (1892) se svým manželem Adalbertem (1891). Dům byl po roce 1950 zbourán.

Str. 180

čp 173 — Tento dům postavil roku 1675 Georg Ziener, povoláním horník. Tentýž majitel je uveden v SOP z roku 1697, kdy je zmínka, že byl vdovcem a měl tři děti. V SBB je zapsán jako majitel domu Rudolf Kraus (1880), který pocházel z Halle an der Saale v Sasku. V seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je zapsána jeho žena Anna (1890) a dcera Irena (1922). Dům byl po roce 1950 zbourán, krovy byly odvezeny na Slovensko k výstavbě tamních domků.

čp 84 — Dům postavil na rodící se Andělské ulici roku 1635 Georg Fladerer, který měl přezdívku „Rotkopf" (Zrzek). Přišel do Peringeru již roku 1615, kde bydlel před stavbou svého domu, není známo. Roku 1648 jeho vnuk, jménem Johann Florian Fladerer, utopil se v šachtě, bylo mu 8 let, (zřejmě tam byl zaměstnán). V SOP z roku 1697 je veden jako majitel tohoto domu Daniel Fladerer, otec nebohého Johanna Floriana, s ženou Eufemií, která sem přišla z Werlsbergu. Když tato žena roku 1740 ovdověla, přikoupila po pěti letech k domu louku, jíž se říkalo „Fämawiese". Další záznam je z roku 1806, kdy majetek koupil Konrad Renner, který zde postavil vypalovací pec a zřídil si hrnčířství. Tento Renner se učil u Schreibera, byl synem Franze Rennera z čp.93. V SBB je veden jako majitel domu Karl Eigler (1857) s ženou Emilií, rozenou Meixnerovou (1858) a dětmi: Johannem (1890), Marthou (1893), Annou (1895), Marií (1897) a Amalií (1900), jež ve svých osmnácti letech zemřela na tyfus. V seznamu občanů, žádajících vydání osobních průkazů v roce 1945, jsou zapsáni: Josef Kilian (1891), jeho žena Anna (1902), syn Reinhold (1930) a dcera Berta (1931). Jako obyvatelé domu je vedena i manželská dvojice — Anton Ströer (1896) s ženou Marií (1900). Je zde zapsána i Marie Hofmannová (1865) a Klara Esková (1897). Dům stojí dodnes.

čp 92 — Tento dům vznikl roku 1681, postavil jej Hans Forderig, švec a zakladatel obuvnického cechu. Hned roku 1685 prodal dům Esther Hemmlerové, která je zapsána jako majitelka domu i v SOP z roku 1697 s třemi dětmi, jednoho syna měla v cizině. Roku 1739 vyměnila toto stavení s Franzem Löfflerem, který měl v majetku dům čp.63. Tento nový majitel měl přezdívku „Ferchelist". Roku 1765 získal tento dům Bernard Schütz, obchodník s krajkami. Ještě v roce 1780 je v análech o něm zmínka, že byl vydřiduch, vykořisťoval chudé krajkářky tím, že jim poskytoval přízi, za což mu musely zaplatit polovinou svých vyrobených krajek. Roku 1822 koupil tento majetek Franz Horbach, prodával zde cukr, kávu a koloniální zboží. V SBB je uveden jako majitel Anton Loos (1858) s ženou Franziskou, rozenou Trotzovou (1867) a dětmi: Marií (1888), Hermannem (1891), Johannem (1896), Josefem (1903) a Olivou (1910). Je zde zaznamenána i Franziska Ackermannová, narozená roku 1864 a dcera Anna (1886). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je zapsána Anna Fladererová (1874), Josef Hofmann (1881) s ženou Marií (1888) a synem Ernstem (1926). Bydlela zde i Anna Esková (1886). Dům je na počátku Andělské ulice.

Str. 181

čp 90 — Dům postavil roku 1681 Simon Artel, obuvník, je zapsán ještě v roce 1690 jako pokladník cechovního bratrstva. Téhož roku koupil dům Hans Gabriel Reinelt, který je veden i v SOP z roku 1697 jako majitel s osmičlennou rodinou. V roce 1713 je zaznamenáno, že pěstoval zelí a řepu, čímž nabyl obrovské bohatství, neboť v té době panoval velký hladomor a lidé byli ochotni dát mu za tuto nezbytnou potravu cokoliv. V SBB je veden jako majitel domu Josef Pfob (1860) s ženou Franziskou (1862), kteří měli osm dětí: Marii (1894), Rosu (1895), Herminu (1897), Wilhelma (1898), Hildu (1899), Johanna (1902), Josefa (1905) a Margarettu (1908). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, je veden Johann Loos (1896). Dům stál na Andělské ulici, byl po roce 1950 zbourán.

čp 124 — Tento dům vznikl roku 1654 péčí Georga Wohnera, jenž se živil ševcovinou. Dalších 100 let záznamy chybějí, teprve roku 1766 je v análech uveden jeden z potomků Wohnera, jménem Leopold, který byl obchodníkem s krajkami. V SBB je uveden jako majitel Emil Ullmann (1860) s ženou Annou (1865), kteří měli děti: Johanna (1881) a Emila (1894). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je zapsán Wenzel Wied (1926). Dům byl po roce 1950 zbourán.

čp 5 — Roku 1654 vznikl i tento dům, postavil jej Kaspar Eigler. Jeho potomek, Anton Eigler, se vyučil roku 1724 punčochářem, zaplatil toho roku 6 florinů, aby nemusel jít na povinný vandr k získání zkušeností. Tentýž majitel je veden v roce 1753 jako obchodník s krajkami, půjčoval peníze na vysoký úrok, (všeobecně se mu říkalo „Raubhändler"). Jeho syn, Franz Eigler, převzal roku 1780 dům, byl rovněž obchodníkem s krajkami. Roku 1827 vdova po předchozím, Franziska Eiglerová, předala majetek jako dědičnou pozůstalost Franzu Purkartovi. V SBB je zapsán jako majitel domu Johann Ströer (1848) s ženou Annou, rozenou Köstlerovou (1853) a dětmi Johannem (1880) a Ernstem (1886). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je veden Hans Ströer (1880) a jeho žena Marie (1887), Hermine Kupfová (1874) a Julie Böhmová (1903), její manžel se nevrátil z fronty.

Str. 182

čp 33 — Dům postavil roku 1665 Hans Purkerstein, horník, který zahynul roku 1671 při důlním neštěstí, (zával štoly). Roku 1718 dům zakoupil Jan Labáček, (trval na českém pravopise), byl lékařem a přiženil se do Perninku, vzal si za ženu Marii Reginu Ströerovou. Záznamy pak více než 100 let chybějí, teprve roku 1821 je zapsáno, že tento dům vyměnil Gottlieb Löffler za dům čp.63, (dnes zbouraný). V SBB je uveden jako majitel Edmund Mießl (1858) s ženou Theresií, roz. Lillovou (1858) a dětmi Annou (1880), Marií (1883), Theresií (1891), Ernestinou (1895), Johannem (1898) a Elisabethou (1905). V seznamu občanů, žádajících roku 1945 vydání průkazů, je zapsána Elsa Loosová (1905) a její děti, Elisabetha (1929) a Franz (1930), jejich hlava rodiny se nevrátila z války. Rovněž zde bydlela Marie Schuhmannová (1883), Alberta Mießlová (1895) a Therese Kohlertová (1891).

čp 94 — Tento dům vznikl již roku 1680, postavil jej Anton Lauber, měl přízvisko „Beutler" (Váčkář), pozemek, který zakoupil, se pak jmenoval Beutlererstück. Již roku 1690 koupil tento dům Johann Gabriel Weiss. Další majitelka byla podle SOP z roku 1697 vdova Susanne Hönigová. Víc než 100 let záznamy chybějí, v SBB je uveden jako majitel Ludwig Theml (1873) s ženou Mathildou, roz. Güntherovou (1876), kteří měli děti Rudolfa (1900), Johanna (1902) a Olivu (1903). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je zapsán Josef Reischner (1900) s ženou Olivou, rozenou Themlovou. Rovněž je v záznamu i Mathilda, žena předchozího majitele domu, (obě dvě jsou vedeny již v SBB).

čp 102 — Dům vznikl roku 1671, postavil jej učitel Johann Heinrich Nützelt. Roku 1750 jeho potomek, horník Hans Christoph Nitzelt, (psal se bez „ü"), přistavil k domu jedno patro. Celý dům pak zcela přestavěl další majitel, Wenzel Junker, hlavní podílník na dole sv. Václava, (vlastnil 42 kuksy), stalo se tak roku 1779. Roku 1783 se stal městským písařem. K této práci si přibral i prodej tabáku, poté obchodoval i s krajkami. Roku 1798 vdova po předchozím Junkerovi, Franziska, pronajala pokoj místnímu kaplanovi, který nechtěl bydlet na faře. I ona se zabývala výnosným obchodem s tabákem. Roku 1802 koupil od ní dům Franz Horbach, městský syndikus, (obstarával veškerou obecní agendu). V letech 1819/41 byl tento agilní občan cechovním komisařem, zabýval se i půjčkami na vysoký úrok. V SBB je uveden jako vlastník domu Rudolf Günther (1860). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je veden jeho syn, David Günther (1900), dále pak jeho žena Marie (1905), Therese Zenkerová (1914) se svou dcerou Elfriedou, nar. 1932, Leo Böhm (1898), Hermine Exnerová (1889) s dcerami Theresou (1913) a Marií (1920). Největší rodina byla Ströerova — Therese (1895) a její děti Franz (1921), Josef (1926), Elisabeth (1928), Marie (1930) a Emilie (1932). Otec se nevrátil z války.

Str. 183

čp 103 — O tomto domě se zachovala jen zpráva, že zde byly uloženy veškeré cechovní rekvizity, (truhla, prapor, korbele, pohřební kobereček). V SBB je uveden jako vlastník domu Wilhelm Poppenberger. Stavení, ležící v Kostelní ulici, byl po roce 1950 zbourán.

čp 134 — Dům postavil roku 1677 Christoph Modes, v zápise pro evidenci je uvedena poloha stavení: ležící proti hřbitovu. V SOP z roku 1697 je uveden jako majitel Benedikt Reinwarth s pětičlennou rodinou. Jeho syn, Valentin Reinwarth, koupil roku 1743 důlní podíly od Hofmanna za 37 florinů. Dalším majitelem se stal roku 1783 Wenzel Schreiber, který zde zřídil hrnčířskou dílnu, předtím se vyučil u Simona Dittricha v čp.25. Syn Oktavian Schreiber převzal dům i živnost roku 1800. Roku 1829 šestiletý syn tohoto Oktaviana nalezl smrt v drtírně, protože vytáhl stavidla strouhy a dal stoupy do pohybu. V SBB je uveden jako majitel domu Wilhelm Fladerer (1864) s ženou Gabrielou (1864). Zřídili si zde hostinec. V seznamu občanů, žádajících roku 1945 vydání průkazů, je zapsána Anna Hofmannová (1912) s dcerou Elfriedou (1934), manžel se nevrátil z fronty. Dále je tu uveden Otto Meixner (1911) s ženou Mathildou (1917) a Aloisie Pöhlmanová (1913). Po roce 1945 zde byly přistavěny stáje pro koně.

čp 139 — Dům postavil švec a řezník Peter Jordan roku 1654, (přišel do Peringeru roku 1618). Jeho syn, David Jordan, byl rovněž řezníkem a současně i cechovním písařem. V SOP z roku 1697 je zapsán jako majitel domu Johann Georg Jordan, vdovec s dvěma dětmi. Roku 1712 je tento řezník veden jako majitel domu s právem várečným, provedl v uvedeném roce dvě várky piva pro vlastní šenk. Roku 1750 koupil dům Matz Hofmann, sklář, postavil zde tavicí pec pro sklo. V SBB je zapsán jako majitel Julius Schmidt (1883) s ženou Amalií (1891). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je uveden otec předchozího Ernst Schmidt (1870) s ženou Annou (1873), další ze Schmidtů jsou zapsány Anna (1901) a Emma (1903), dcery Julia a Amalie Schmidtových. Syn Ernsta, Otto R. žádal rovněž vydání průkazu, narodil se roku 1911 a měl děti: Helenu (1928) a Ernsta (1931).

čp 173 — Dům postavil roku 1675 Georg Ziener, který je rovněž veden v SOP z roku 1697 jako majitel. Roku 1722 je zmínka o poloze domu proti hřbitovu. V SBB je uveden jako majitel domu Rudolf Kraus, datum narození chybí. V seznamu osob, žádajících roku 1945 vydání průkazů, je uvedena Anna Krausová (1890) a dcera Irena (1922). Dům byl po roce 1950 zbourán, krovy byly odvezeny na Slovensko.

Str. 184

čp 176 — Dům postavil Valten Pusch v roce 1620. Majitelkou byla Katharina Puschová, další majitel Jakub Müller (1680), Paulina Schneiderová (1876). V seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou uvedeny Anna Grimmová (1905) a Gabriella Esková (1884).

Do 17. století měla obec celkem 90 obydlených domů.

Zeštíhlení obce Pernink:

V padesátých letech, po odsunu německých občanů (1945/46), mnoho domů chátralo a bylo zbouráno. Stavební materiál z nich odváželi na Slovensko k obnově vesnic vypálených za války.

Tržiště: čp.4 (zbourán koncem 19. století), v 50. letech čp.12, 16, 18, 21, 22.

Blatenská ulice: čp.24, 28, 29, 38, 43.

Nádražní ulice: čp.261 (před rokem 1939), čp.333.

Střední ulice: čp.57, 59, 60, 61, 63, 69, 70, 75.

Andělská ulice: čp.87, 89, 90.

Kostelní ulice: čp.95.

Rennerova ulice: čp.273, 114, 115, 116.

Str. 185

Karlovarská ulice:
V této ulici bylo zbouráno nejvíce domků (celkem 40): čp.80a, 117, 119, 121, 123, 124, 125, 126, 127 (již roku 1937 k rozšíření křižovatky), 132, 133, 135, 136, 137, 138, 140, 142, 146, 147, 149, 151, 152, 153, 155, 156, 157, 158, 159, 161, 162, 163, 164, 165, 166, 167, 168, 169, 213, 171, 173. Většinou šlo o domy „chudinské", o které nebyl po roce 1945 zájem u rekreantů, kupujících si vyprázdněné domky.

Velflínská ulice: Zbouráno bylo čp.236, B 15, B 16, (Befehlswohnheim — provizorní stavba).

Jáchymovská ulice: Zbourána byla čp.272, 320.

Bývalá cihelna: Zbourán byl tovární objekt čp.219, 208.

Nejdecká ulice: Zbouráno bylo čp.174.

Meinlova ulice: Zbourána byla čp.182 a 190 až 194 (všechna po požáru).

Školní louka: Zbouráno bylo čp.354 a všechny nouzové stavby (Befehlsheime) B 1, 2, 3, 5, 6, 7, 8, 9, 11, 12, 14, 17, 18, 19, 20.

Osada Rybná: Zbourána byla čp.2, 3, 6, 10, 16.

Celkem bylo v padesátých letech zbouráno 105 domků, k tomu před rokem 1935 3 domky, celkem 108 domků, což je víc jak čtvrtina současného stavu.

Listujeme v Okresním archivu

V měsíčníku obce Pernink se v 3. čísle 7. ročníku „Perninského zpravodaje" dočteme tuto zprávu, (uvedl jsem ji jako redaktor PZ):

„Jakoby pozapomenuty jsou v různých archivech uloženy spisy, listiny a kronikářské záznamy z dávných i nedávných dob a čekají na svou možnost promluvit k současnosti. I v karlovarském Okresním archivu je jich obrovské množství a jenom zřídka se neskytne potřeba či příležitost zalistovat si v nich, prozkoumat fakta o událostech, tvořících historii naší obce. A když se tak přesto stane — třebas při zkoumání složení Obecního zastupitelstva v třicátých letech, jako se to stalo nám — tu najednou při takovém zevrubném pročítání veškerých na se-

Str. 186

be souvisejících spisů objeví se i seznam čestných občanů města Perninku. V kartonu č.142/2, krabici č.15 jsme nalezli i telegram, odeslaný 7. března 1935 na Pražský hrad:

PANU STÁTNÍMU PRESIDENTU TOMÁŠI G. MASARYKOVI V PRAZE.

Obecní rada Pernink (Krušnohoří) jednomyslně usnesla dne 6. března 1935, že ho jmenuje čestným občanem a hlavní ulici pojmenuje T.G. Masarykovou ulicí.

STAROSTA OBCE: FRANZ HOFMANN.

Prezidentská kancelář (ref. D 9311/35) tuto poctu přijala. V březnu 1990, při 140. výročí narození T.G. Masaryka, jsme si připomněli, jak velkou roli hrál při získání samostatnosti 28. října 1918.

Dne 14. září 1937 zemřel T.G. Masaryk. Obecní rada uspořádala smuteční zasedání (Reg. Zahl: 143/1-34).

E I N L A D U N G. / P O Z V Á N K A.

Členové obecní rady, zastupitelstva a další občané jsou srdečně zváni na veřejné smuteční zasedání, které se koná dne 19. září 1937 v tělocvičně (Turnhalle).

Der Bürgermeister: Franz Hofmann. / Podepsán starosta: Franz Hofmann.

Str. 187

Podle zachované prezenční listiny tohoto smutečního aktu se zúčastnili: starosta obce Franz Hofmann, jeho dva náměstkové: Philipp Günl a Isidor Hofmann, dále pak všichni radní: Anton Endt, Wilhelm Hofmann, Josef Schütz, Rudolf Schnepp, Rudolf Solitzer, Franz Weikert a Franz Zimmermann.

Byli přítomni i členové Obecního zastupitelstva: Wenzel Fischer, Reinhold Fladerer, Rudolf Grimmer, Hans Hofmann, Martin Linhardt, Josef Kuhn, Franz Meixner, Ignaz Morbach, Wenzel Muschik, Ignaz Renner, Rudolf Renner, Ernst Schlegel, Ernst Schmidt, Franz Schmuckler, Johann Schmidt, Josef Schröder, Josef Spinnler, Theodor Ströer, Johann Zenker.

Z náhradníků Obecního zastupitelstva se zúčastnili: za KSČ Johann Harzer, Anton Meixner, Marie Langerová, Franz Ströer — za Bürgerl. Partei: Hermann E. Herrmann, Wenzel Poschwa, Donat Tausch — za SPD: Rudolf Ullmann, Ferdinand Neuburger, Franz Ullmann, Franz Grimm, Wilhelm Kraus, Josef Prokůpek.

Z dalších občanů Perninku se zasedání zúčastnili: ředitel německé školy dr. Wanka, ředitel české školy Antonín Král, za četnickou stanici stržm. Jan Hrabálek, za poštu Jaroslav Černý, náčelník stanice ČSD Karel Hůla, za lesovnu Jan Jiskra, za farní úřad páter Albert Kittl, za Sbor dobrovolných hasičů (FF) jejich velitel Ignaz Pohlert, za Spolek bývalých vojáků předseda Franz Röckert, za Spolek veteránů Josef Ullmann, za Spolek válkou postižených Anton Kraus, za Domobranu (Rep. Wehr) Michael Spiska, za Hudební společnost „Lyra" Hugo Poppenberger, za Deutsche Turnverein Alfred Hofmann, za Dělnický tělocvičný a pěvecký spolek (podpis nečitelný), za Společnost Reiffeisen předsedkyně Barbara Lindfasson, za místní spořitelnu Jan Somr, za Obchodní společnost Wilhelm Reinelt, za řeznický cech Ernst Posch, za elektrárnu Johann Reinelt, za ševcovský cech Johann Meixner, za Spolek přátel dětí Johann Hofmann a za Výbor pro výchovu Isidor Hofmann.

Kromě T.G. Masaryka jako čestného občana (roku 1935) stojí za to uvést ještě předcházející čestné občany města Perninku: Stali se jimi dne 7.VII.1932 v rámci oslav 400. výročí založení města vážení občané: dr. Eduard Eisenkolb, místní lékař a zakladatel Okrašlovacího spolku — a Ferdinand Kohlert, továrník. Dne 28.I.1936 pak byl jmenován čestným občanem i Franz Zimmermann, továrník z Rybné. Kohlert s Zimmannem byli též členy Obecního zastupitelstva města Perninku.

Str. 188

Domy vzniklé v 18. století:

čp 2 — Dům zbudoval roku 1700 David Schütz, švec. Jeho syn, Anton Ferdinand, horník, převzal tento dům roku 1728, byl cechmistrem a v letech 1728/32 též rychtářem. Další potomek, Valentin Schütz, byl řezníkem a zastával funkci cechovního písaře. Jeho syn, Anton Schütz, byl sládkem v obecním pivovaru, zapsáno to bylo roku 1780. Byl otcem Ferdinanda Schütze, jenž roku 1800 převzal majetek a současně si pronajal Radniční sklípek v čp.1 k provozování hostince. Je zapsáno, že i on byl sládkem v obecním pivovaru, což převzal po svém otci. Téhož roku 1800 poskytl ubytování místnímu kaplanovi. Jako radní obce vyplácel peníze, poskytnuté jí na nákup jatečních volů, které bylo jako povinnost třeba odeslat do Žatce, kde sídlilo vojsko zeměbrany, stalo se tak roku 1808 — byla to obrovská částka (přes 150 florinů), k tomu obec musela ještě přikoupit 264 centnýřů sena, (1 český centnýř = 61,60 kg, takže bylo odevzdáno přes 166 q suchého sena. Podrobnosti jsou uvedeny v 1. knize Kroniky perninské a to v kapitole „Války a bída". Nákup sena stál obec 660 florinů. Syn předchozího, Ferdinand Schütz jr. setrval ve funkci sládka až do uzavření pivovaru, což se stalo roku 1856. Jinak je o něm známo, že od roku 1837 umísťoval na vlastní náklad před svým domem oltář Božího Těla. V SBB je jako majitel domu Julius Reinelt (1863) s ženou Theresií (1873), kteří měli svatbu dne 15.V.1894. Jsou zde zapsány i jejich děti: Leo (1895), Johann (1897), Marie (1900), Julius (1902), Wilhelm (1905) a Ida (1909). Podle BGS zde v roce 1945 bydlely: Johanna Kunzová (1910) a Marie Kolitschová (1900).

čp 4 — Dům postavil perkmistr (důlní) Johann Georg Bauer roku 1729. Jako nájemník byl zde zapsán roku 1732 učitel Johann Josef Waldöstl. Bauerův syn, Johann Heinrich Bauer, byl rychtářem v letech 1743/45. Další potomek, Johann Matthäus Bauer, (s přezdívkou Matz), byl perkmistrem a členem těžařského spolku na Dolním couku, což bylo zapsáno roku 1774. Vdova po předchozím, Johanna, zřídila si v domě solnici a prodej tabáku, za tuto živnost zaplatila 91 florinů. Dům byl koncem 19. století zbořen.

čp 6 — Dům postavil roku 1750 Josef Kreisl, který sem přišel z Přebuze. Od roku 1758 se věnoval prodeji chleba, bral mouku od Johanna Schreitera z Pstruží. Roku 1786 v domě neopatrným zacházením s ohněm při vypalování pece vypukl požár, majitel byl zcela ožebračen. Roku 1788 obnovil dům Franz Anton Renner, otevřel si zde obchod smíšeným zbožím. Dalším majitelem se stal roku 1801 Franz Hofmann, který se živil nákupem a prodejem chmelu od svého bratra Johanna z Božího Daru, který měl toto zboží nejlacinější a konkuroval panským sýpkám.

Str. 189

Tentýž Hofmann zde obnovil pekařství a od roku 1829 bral mouku od J.Liepolda z Horní Halše. Mouku mu dodával i Martin Kaiser z Elmu. Roku 1851 dům vyhořel podruhé, důvod byl tentýž jako při prvním požáru. Téhož roku jej obnovil Johann Tausch. V SBB je zapsán jako majitel Donat Tausch (1840) a jeho žena Aloisie (1854). V seznamu osob, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, je zapsána i jejich dcera Mathilda Tauschová (1892) se svým synem Josefem (1926), dále Eduard Šlais (1890 — psal se s háčkem nad „S"), s ženou Marií (1906) a synem Eduardem (1920), Oskar Heinrich (1909) s ženou Herminou (1916) a Justine Schreiberová (1887).

čp 8 — Majitelem domu byl zapsán Franz Renner, postavil jej roku 1752. Jeho louce nad Blatenskou ulicí se říkalo „Schmiedfranzwiese", což prozrazovalo Rennerovo řemeslo — kováře. Vdova po něm, Anna Marie Rennerová, roku 1763 se vdala za rukavičkáře a brašnáře Johanna Antona Laubera, jenž se sem přistěhoval z Nejdku. Syn Rennerové, Franz Anton Renner, zde zřídil obchod se smíšeným zbožím, stalo se tak roku 1768, vedl jej do roku 1788, kdy se přestěhoval do obnoveného domu čp.6, kam přenesl i svůj obchod smíšeným zbožím. Syn Lauberův převzal po smrti rodičů dům roku 1800, půjčoval peníze a z výtěžku založil se svou ženou nadaci na nákup oleje do kostelních svítilniček. V SBB je uvedeno jediné jméno: Hermann Janisch (1858) jako majitel domu. V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, jsou uvedeni: František Kuděj (1905), Marie Lenhartová (1884) s dcerami Marií (1912) a Alindou (1920), Klara Endtová (narození neuvedeno), Jaroslav Šoulavý (1908), Marie Michlová (1883), Anna Gerberová (1891) a Franz Hutschenreiter (1889) s ženou Annou (1891).

čp 9 — Dům postavil roku 1724 Adam Reinelt, téhož roku se oženil s Veronikou Rennerovou z čp.67. Jeho syn, Adalbert Reinelt, se oženil roku 1758 s Annou Marií Wöllnerovou. Oba Reineltové byli lesníky, tuto funkci podědil i další syn, Adalbert Reinelt, jemuž se roku 1785 narodila dvojčata: Franz (vystudoval lékařství) a Georg (vyráběl punčochy). Roku 1821 po smrti rodičů se oba synové rozdělili o dědictví. V SBB je zapsán jako majitel domu Johann Renner, (měl přezdívku „Kraus" — Kudrnáč). Měl ženu Annu, rozenou Sennhardovou, a děti: Johanna (1894) a Paulinu (1900). V seznamu občanů, žádajících roku 1945 vydání průkazů, jsou uvedeny sestry Hermannovy, Ida (1894) a Marie (1895), dále Ludwig Schuhmann (1898) s ženou Rosou (1898), Edward Ullmann (1877) s ženou Annou (1878) a Theresia Krausová (1884).

čp 10 — Dům postavil roku 1713 David Hofmann, byl jehlařem a současně prodával i chléb. Byl také rychtářem v letech 1732/35, kdy zemřel. Jeho syn, Johann David Hofmann, převzal po smrti otce majetek. Byl obecním písařem a téhož roku se mu narodil syn Franz Ignaz Hofmann.

Str. 190

Ten byl šichtmistrem na dole Mariahimmelfahrt od roku 1766. Vzal si půjčku od obce 60 florinů na provoz dolu. Roku 1781 podnikl cestu do Říma, (podrobnosti o této cestě jsou zapsány v 1. knize Kroniky perninské, kapitola „Vyšší služby"). Roku 1794 převzal dům Anton Purkart, který se přiženil do domu svatbou s Viktorií Hofmannovou. Téhož roku se jim narodil syn Anton, který se stal důstojníkem rakouské armády. Otec obchodoval moukou, bral ji z Odeře od A.M.Munderové. V SBB záznamy chybějí. V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, je zapsán Alois Porkert (1883) a Erna Krausová (1907) se synem Aloisem (1931), její manžel se nevrátil z fronty.

čp 25 — Kdy byl tento dům postaven, není známo, koupil jej roku 1710 Andreas, příjmením Högel, který se zabýval léčitelstvím, proto se mu říkalo „chirurg". Další záznam je z roku 1781, když tento dům koupil Simon Dittrich, hrnčíř. Téměř 100 let záznamy chybějí, až v SBB je zapsáno, že zde bydlel Johann Reinelt (1836), dům po něm zdědila Ida Reineltová (1876), která si vzala za muže Nemese Hofmanna (1873), měli děti: Friedu (1900), Annu (1910), Alfreda (1904) a Idu, ta se narodila roku 1905. V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou zapsáni: Franziska Wöllnerová (1909), Ida Hofmannová (1876), s dcerou Gertrudou (1931) a Emilie Ullmannová (1876), Emma Ullmannová (1897), Agnes Ullmannová (1902), Anna Ullmannová (1906) a Frieda Ullmannová (1911). Příbuzenské vztahy této rodiny nejsou uvedeny. Manželé posledních dvou se nevrátili z fronty.

čp 26 — Dům postavil roku 1713 řezník Anton Schütz, jeho syn, Anton Schütz jr., byl obchodníkem se smíšeným zbožím, roku 1796 dal písemný souhlas, aby jeho konkurent Ignaz Renner si zřídil v domě čp.196 podobný obchod, (podrobnosti jsou uvedeny v 1. knize Kroniky perninské, kapitola „Obchody"). Oba kupci brali zboží od D.Starka z Kraslic. Dalších 100 let neexistují záznamy, až v SBB je uveden majitel domu Kosmas Reinelt (1866) s ženou Paulinou, roz. Keglerovou (1876), kteří měli děti: Aloisii (1902), Franzisku (1906) a Idu (1912). Bydlela zde jako nájemnice Ludmila Enzmannová, vdova (1863), ta měla dcery Josefínu (1893) a Herminu (1897). V seznamech z roku 1945, kdy občané žádali o vydání průkazů, je uvedena Franziska Kuttnerová (1906) a Walter Endt (1901) s ženou Aloisií (1902) a Oliva Grimmová (1887) spolu s Johannou Richterovou (1886).

čp 28 — Dům byl postaven jako hostinec, byl celý z dřeva, majitelem byl Anton Ferdinand Schütz, zvaný Antl, rok výstavby byl 1750, hostinec dostal jméno „Zur Linde" (u Lípy). O domu je záznam v SBB, kde je uveden majitel Josef Purkart (1887) s ženou Marií, roz. Schützovou (1891), dcerou předchozího majitele. Měli děti Johanna (1914) a Margaretu (1916). V seznamu občanů, žádajících roku 1945 vydání průkazů, je zapsán Herbert Förster (1912) a jeho žena Anna (1920). Také zde byla zapsána Auguste Hahnová (1898) s dětmi Walterem (1925) a Gretl (1927). Jejich hlava rodiny se nevrátila z fronty. Dům byl po roce 1950 zbourán bez ohledu na ojedinělost této stavby jako památka.

Str. 191

čp 36 — Dům postavil roku 1766 Ignaz Hofmann, byl šichtmistrem na dole Mariahimmelfahrt. Roku 1773 vymáhal na svém synovi, rovněž Ignazovi, dluh za odebrání obilí z Fojtova, částka byla vysoká: 35 florinů. Spor se dostal až před obecní úřad, Hofmannovi hrozilo, že bude muset obchod zavřít, ale nakonec se otec spokojil se splátkami. Roku 1822 bylo zapsáno, že syn Ignaze Hofmanna, Johann, bral mouku od J.Schreitera z Pstruží. V SBB je uveden jako majitel domu Friedrich Hofer (1855) s ženou Marthou (1857). V seznamu občanů, žádajících roku 1945 vydání osobních průkazů, je zapsán Friedrich Lindner, (datum narození není uvedeno), Elisabeth Purkartová (1920), Oskar Poppenberger (1903) s ženou Franziskou (1904) a synem Wilhelmem (1928).

čp 39 — Dům postavil roku 1788 Johann Hofmann, (bydlel v čp.13), zřídil u něho mlýnici, vodu na pohon hřídele čerpal ze strouhy, která vedla od čp.218 na Bludenské ulici, (dodnes jsou její stopy patrné). V provozu mlýna však mu bránilo ostrovské panstvo, protože se obávalo konkurence jejich mlýnů. Do provozu byl mlýn dán až roku 1796. Jeho syn, Christoph Hofmann, bral od roku 1832 obilí od L.Oertla z Lipoldova. V SBB je uveden jako majitel Ferdinand Kohlert (1852) s ženou Karolinou, rozenou Reinwarthovou (1855), měli děti: Albrechta (1883), Ernsta (1885), Elisabeth (1889) (provdaná Weberová), Waltera (1895). V podnájmu zde bydlel Johann Endt (1878), úředník, se syny Fritzem (1912) a Alfredem (1907), první byl zámečníkem, druhý hudebníkem. Rovněž zde bydlela Anna Endtová (1884), dcera Theodora Endta z čp.22, (říkalo se mu Nicker). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání průkazů, jsou vedeni: Franz Hofmann (1893) s ženou Annou (1894) a synem Karlem (1920), dále sourozenci Elfrieda a Franz Poppenbergerovi (1926 a 1928) a Marie Weikertová (1922), rodiče těchto nezletilců nejsou uvedeni. Dále je zapsána Marie Krausová (1885) s dcerou Mariannou (1923), její otec se nevrátil z fronty, a Ludwig Harzer (1908).

čp 48 — Dům postavil roku 1710 jeden z rodiny Ströerů, měl dceru Marii Reginu, která se roku 1713 provdala za lékaře Jana Labáčka z čp.33. Přestěhovala se tam roku 1718, kdy byl konečně nový dům zcela hotov. Jeden z potomků Ströerů byl Christoph, poslední horní porotce, byl jím jmenován roku 1789. Jeho syn, Josef Ströer, byl štajgrem na dole Mariahimmelfahrt. V SBB je jako majitelka uvedena Anna Ströerová (1854) s dcerou Emilií (1890), dále pak Hermann Ströer (1880) s ženou Annou, rozenou Purkartovou (1883), kteří měli děti: Antona (1907), Marii (1909) a Johanna (1914). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, jsou zapsáni: Berta Ströherová (1906) a již předtím v SBB uvedení Anton Ströher (1907) a Anna Ströherová (1883). Dům byl po roce 1950 zbourán.

Str. 192

čp 49 — Majitelem domu se stal Ignaz Purkart, který roku 1749 získal povolení k cestě do ciziny, kde se živil hudbou. I jeho syn, Johann Purkart se živil v cizině hudbou, hrál ve Vídni, Linci a Štýrském Hradci. Další záznamy chybějí, až v SBB je uveden majitel domu Josef Lill (1862) s Justinou, rozenou Enzmannovou (1863), měli svatbu 1.7.1889 a děti: Annu (provdanou Meixnerovou, nar. 1889), Augustu (1893), Karla (1885) a Adalberta (1900). V seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, jsou zapsáni další Lillové: Auguste (1893) s ženou Annou (1901) a dcerami Gertou (1928) a Annou (1930).

čp 50 — Dům postavil roku 1788 Franz Schütz, který k tomuto účelu zakoupil louku od ostrovského panstva. Rod Schützů vlastnil tento dům řadu let, v SBB je uveden majitel domu Johann Schütz (1850) s ženou Annou (1857) a dcerou Annou (1890), která se provdala za Hermanna Herrmanna z čp.13. V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 je uvedena jediná nájemnice — Antonia Benkertová (1914). Rodina Schützů se přestěhovala do Německa již roku 1940. Dům stojí na Bludenské ulici.

čp 54 — Dům postavil horník Klement Hofmann roku 1740. Jeho syn, Johann Hofmann, bydlel zde od roku 1770, kdy převzal majetek po smrti svého otce až do roku 1788, kdy se přestěhoval do zděděného domu čp.91. Drahnou dobu pak záznamy chybějí, až v SBB je uveden jako majitel Josef Groß (1858) s ženou Theresií (narození chybí), a synem Johannem (1883). V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 jsou zapsáni: Alois Lorenz (1906) s ženou Angelou (1911), a dále Anna Blechschmiedová (1877) s dcerou Marií (1917). Dům je na Bludenské ulici.

čp 64 — Tento dům postavil roku 1713 Christoph Schütz, pekař, (i on trpěl chudobou, kterou přinesl počátek 18. století, viz 1. kniha Kroniky perninské, kapitola „Války a bída"). V jeho domě bydlel i bratr Heinrich Schütz, byl krejčím. Velká bída postihla majitele domu natolik, že jej musel prodat, řemeslo téměř nic nevynášelo, nikdo jeho výrobky nekupoval, neboť byl velký nedostatek peněz mezi lidem. A tak dům koupil Johann Hahn, který si troufal péci chléb, byť mu často zůstával neprodán na policích. Koupě domu se uskutečnila roku 1765. Jeho syn, Johann jr., převzal dům roku 1837, byl rovněž pekařem. Již po dvou letech, roku 1839, prodal dům Franzu Schmuckovi, i on byl pekařem, bral mouku od Johanna Georga Oertla z Lipoldova. V SBB je uveden jako majitel Albert Hofmann, (datum narození neuvedeno), který zde zřídil kavárnu a hostinec „Lomboi". V seznamu žadatelů v roce 1945 o vydání průkazů jsou zapsány: Franziska a Paula Sieglovy.

Str. 193

čp 69 — Dům postavil roku 1712 řezník David Reinwarth. Již roku 1715 se stal obětí neštěstí, z neopatrnosti zastřelil sám sebe místo jelena, (při míření zakopl, takže vyšla rána jemu přímo do srdce). Jeho žena Magdalena Reinwarthová dům dlouho nedržela, předala jej synovi Johannu Reinwarthovi, jenž byl rovněž řezníkem. Domu se říkalo „Fleischerhaus", převzal jej roku 1800 syn předchozího, Johann, (aby se rozlišoval od svého otce, tak se dal zapsat jako Rindwirth, což byla vpodstatě přezdívka). O této rodině se dlouho nic nezapsalo, jejich jména se objevují v čp.55, kde je zapsán Wenzel Reinwarth s Johannou, roz. Kohlertovou (1870), kterým se narodil roku 1801 syn jménem Johann, který se později stal důstojníkem 35. regimentu v Plzni, (blíže v záznamu o čp.55). Roku 1875 tento muž zemřel v Perninku, kde žil ve výslužbě. V SBB k čp.69 je zapsána jako majitelka Franziska Engelhartová (1870). V seznamu žadatelů o vydání osobních průkazů v roce 1945 je zapsán Hans Ullmann (1896) s ženou Emilií (1898) a dcerou Renatou (1923). Také je zde uvedena Erna Esková (její rodiče nejsou uvedeni, datum jejího narození je rok 1927). Dům byl ve Střední ulici, po roce 1946 byl jako opuštěný zbourán.

čp 88 — Dům zakoupil roku 1714, (již dříve postavený neznámým původcem), učitel Zacharias von Endt, který sem přišel roku 1712, v témže roce se oženil se Sofií, rozenou Reinwarthovou, dcerou řezníka Reinwartha z čp.69. Roku 1718 vyměnil dům s Johannem Günnelem za dům čp.96. Tento Günnel byl horním porotcem. Další záznamy chybějí, až v SBB je uvedena jako majitelka Sofia Endtová (1883). V témže domě bydlela Marie Eiglerová (1893) se svým synem Johannem (1920), její muž se nevrátil z války. V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 jsou zapsáni: Ludwig Meixner (1875) s ženou Theresií (1891) se synem Antonem, nar. 1903. Bydlela zde i Martha Meixnerová (1893). Nyní je zde Horská služba.

čp 91 — Tento dům postavil roku 1750 Georg Gottlieb Hofmann, horní porotce. Majetek převzal roku 1766 jeho syn, Franz Ignaz Hofmann, šichtmistr na dole Mariahimmelfahrt. Další potomek, Johann Hofmann, koupil od ostrovského panstva louku, ležící pod jeho domem na Andělské ulici. Další majetníci jsou zapsáni až v SBB: Josef Endt (1867) s ženou Annou, roz. Hofmannovou (1869), kam se tento Endt přiženil dne 19.XI.1895. Měli děti: Marthu (1894 — což bylo před svatbou), dále pak Hermanna (1896) a Franze (1904). V seznamu žadatelů o vydání průkazů jsou zapsáni: Anna Endtová (1869 — již vedena v SBB) a Martha Endtová (1893) s bratrem Walterem (1901).

čp 108 — Dům postavil v dnešní Karlovarské ulici Elias Schiller roku 1716. Hned brzo poté zde byla velkou vodou z Bystřice stržena lávka, která vedla přes říčku. Stalo se tak za velké povodně roku 1718: další majitel je zapsán roku 1775, byl jím Ferdinand Renner, krejčí, narodil se mu syn Franz, který se stal učitelem, (viz 1. kniha Kroniky perninské, kapitola „Vyšší služby"). V SBB je zapsán jako vlastník domu Horst Siegl z Daru Božího. V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 je zapsána Ida Pleierová (1899) a Franz Liebold (1869) s ženou Marií (1873).

Str. 194

čp 116 — Dům stál v dnešní Rennerově ulici, postavil jej roku 1700 Johann Ströer, horník, (měl dceru Marii Reginu, která se vdala za Jana Labáčka roku 1718 viz záznam u čp.48). Druhá Ströerova dcera, Anna Marie, získala dům po smrti svého otce roku 1730. Roku 1735 vytryskla pod jejím domem štolová voda, která pramenila z Hraběcí štoly, jejímž byla majetníkem. Voda zdemolovala dům, ale majitelce se podařilo obnovit zdi včetně štítu, který se sesul. Tatáž majitelka prodala roku 1773 důl a štolu společnosti ze Saska. V SBB je uveden majitel domu Franz Eisenkolb (1869) s ženou Theresií, roz. Glaserovou (1872) a dětmi: Wilhelm Edward (1889), Alois (1903) a Mathilde (1910). Nejstarší syn dr. Edward, byl roku 1932 jmenován čestným občanem města Perninku. V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 je zapsána Mathilde Klemmová (1910) a již v SBB uveden Franz Eisenkolb (1869) s ženou Theresií (1872). Dům byl po roce 1950 zbourán.

čp 136 — Dům obsadil roku 1770 Josef Horbach, (stavení již stálo před rokem 1750). Přišel sem z osady Halbmeile (Rozhraní — část obce Seifen). Měl za ženu Marii Mathilde Eisenkolbouvou, (z čp.116). Roku 1779 převzal po otci dům Franz Horbach, (říkalo se mu Waldschmied). Jeho smrt znemožnila synovi, Franzu Horbachovi, další studia na gymnasiu v Chebu. Jako na zavolanou se tomuto studentovi naskytla příležitost, že spolu se smrtí otcovou se uprázdnilo místo vedoucího pozemkové knihy. V roce 1800 byl do této funkce schválen ostrovským panstvem, (podrobnosti o jeho činnosti jsou zapsány v 1. knize Kroniky perninské). Oženil se s Marií Huthovou, sňatek se uskutečnil roku 1801. Jeho žena zemřela roku 1824 ve věku 42 let. Roku 1825 se Horbach oženil podruhé, vzal si za ženu z Kovářské (Schmiedeberg) Elisabeth Kristlovou. Zemřel roku 1841, zanechal po sobě osm dětí, z toho 2 syny. Činnost tohoto podnikavce byla bohatá, věnoval se koupím domů — napřed čp.92, ale brzo jej prodal a koupil dům čp.102 od Elisabeth Junkerové. Poté koupil i pozemek, patřící čp.96, a byl rovněž cechovním písařem Spojených cechů perninských řemesel a cechovním inspektorem cechu řeznického, (aniž by byl řezníkem). Jako další majitel je uveden v SBB Johann Ströer (1876) s ženou Marií, (její data narození nejsou známa), kteří měli děti: Johanna (1897), Annu (1899) a Marii (1905). V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 jsou uvedeni další Ströerové z druhé větve: Johann (1873), Anna (1873), Hans (1897), Emilie (1883), Emma (1925) a Erna (1931).

Str. 195

čp 140 — K tomuto domu, o němž chybí záznam, kdy byl postaven, přistavěl dílnu Matz Hofmann, byl hrnčířem. Jeho syn, Emil Hofmann (1881) s ženou Julií, rozenou Sandigovou (1885), byli dalšími majiteli, měli děti: Friedu (1904), Julii (1905), Ernsta (1907) a Helenu (1910) — tak je zapsáno v SBB. V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 je zapsána Julie Hofmannová (1881), Ignaz Grimm (1909) s ženou Helenou (1910), Marie Schreiberová (1906), Elisabeth Pfobová (1893) s dcerou Elsou (1921) a synem Eduardem (1929) a Helena Weirichová (1920).

čp 142 — Dům postavil roku 1750 pekař Josef Scherber. Dalším majitelem byl zapsán Anton Pfob s Theresou, rozenou Windovou. Měli děti: Annu (1902), Josefa (1904) a Marii (1908). Roku 1940 koupil tento dům, kde byla zřízena pec, znovu jeden z potomků Scherberových, rovněž Johann, pekař. V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 je zapsána jeho manželka, Berta (1903) se synem Josefem (1928). Dům byl po roce 1950 zbourán.

čp 143 — Dům postavil před rokem 1750 některý ze Ströerů, patrně Josef. V SBB je zapsána vdova Albina Ströerová (1870), měla děti: Marii (1893), Karolinu (1895), Josefa (1897), Annu (1899) a Hildu (1903). V seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 jsou zapsáni kromě již uvedených Marie a Josefa též Albert Ströer (1928), který se smrtelně zranil roku 1952. Také je zde zapsán jako podnájemník Karl Reinelt (1877). Od Hildy Ströerové koupil domek roku 1976 současný perninský kronikář Vítězslav Bartoš.

čp 144 — Dům postavil roku 1750 kartounkář Johann Paul Hofmuckl. Zachovaly se jen zprávy z SBB, kde je zapsán jako majitel Adalbert Röckert (1864) s ženou Mathildou (1869) a synem Johannem (1899). V podnájmu zde bydlela rovněž Amalie Dittrichová (1873). Ještě je zde zapsán Johann Röckert (1899) a jeho žena Erna (1907). Dům získal koupí roku 1960 Antonín Hosnedl.

čp 160 — Dům postavil roku 1795 Johann Hutschenreiter, který se zabýval prodejem chleba, odebíral jej od J.Schreitera z Pstruží, spolumajitelkou byl jeho žena Franziska. Další záznamy jsou až v SBB, kde je zapsána jako majitelka Anna Lorenzová s dětmi: Josefem (1906), Annou, Ernstem a Aloisem, (u těchto chybí datum narození). V seznamu osob, žádajících vydání průkazů v roce 1945 je zapsána již v SBB uvedená Anna Lorenzová (1868).

čp 166 — Dům postavil roku 1763 Adam Wieth, který sem přišel z Oldřiše. V SBB je zapsán Gottlieb Kraus (1885) s ženou Annou (1890). V seznamu žadatelů o vydání osobních průkazů v roce 1945 je zapsána Petronilla Krausová (1907), která byla dcerou předchozích rodičů. Domu se říkalo „Pflobloch".

Str. 196

čp 196 — Dům postavil bednář Andreas Neuburger, který přišel do Perninku roku 1746, v zachovaných análech je o něm zmínka, že postavil na Pivovarském mostě kamenný kříž, (fotografie je ve Fotoarchivu — pozn. kron.) Roku 1789 složil mistrovskou zkoušku a stal se tak mistrem bednářem, což znamenalo, že současně vstoupil do bednářského cechu. Dům pak koupil od něho roku 1796 Ignaz Renner, který obdržel předtím licenci k prodeji smíšeného zboží, (podrobnosti jsou zaznamenány v 1. knize Kroniky perninské a to v kapitole „Obchody"). Roku 1835 sem přesídlil Adalbert Reinelt i se svou punčochářskou dílnou, kterou sem převedl z těsného prostředí čp.9. V SBB jakékoliv záznamy o obyvatelích tohoto domku, postaveném na břehu říčky Bystřice, chybějí, zato v seznamu občanů, žádajících v roce 1945 vydání osobních průkazů, je zapsána Anna Meixnerová (1874), Josef Zenker (1904) a Marie Kettnerová (1882). Dům stojí dodnes v Meinlově ulici.

čp 200 — Dům postavil v ulici směrem k Bludné roku 1750 Franz Schnepp, soukromník. Jeho syn, rovněž Franz, převzal dům roku 1803. Novým majitelem domu se stal roku 1866 Adalbert Hofmann. V SBB není o tomto domu žádný záznam, v seznamu žadatelů o vydání průkazů v roce 1945 je uveden Johann Kolitsch (1892), Sidonie Kolitschová (1894) a syn Franz Kolitsch (1924).

Z ARCHIVNÍCH POKLADŮ:

Při pátrání v archiváliích Státního okresního archivu v Karlových Varech jsem nalezl několik zajímavých dokladů o minulosti krušnohorského regionu. Jeden je zachycen v kronice, uložené v archivu Národního muzea v Praze pod značkou F 8 Blatno: Dílo má název „Chronik von Platten". Lze se tam dočíst o úpravě hranice mezi Korunou českou a saským územím, (smlouva je zařazena do dodatku k II. dílu této kroniky pod číslem 13 a je datována ke dni 26.X.1556 — opis této kroniky je uložen ve St. okresním archivu Karlovy Vary).

Součástí této švabachem psané smlouvy je i soupis značek, vymezujících hranici mezi těmito dvěma sousedícími zeměmi, (soupis je částí přílohy č.15, fol.157). O této akci píše i další historik Wenzel Hazer, poštmistr z Horní Blatné, který neváhal a dal si práci s opisem díla „Chronik von Platten" a označil tuto událost pod fol.171. Tohle své dílo, zahrnující dějiny Blatné od roku 1547, (kdy tato obec byla přivtělena k Čechám) až do roku 1653, (rok vydání protireformačního patentu), nazval „Chronik fuer Platten", aby zdůraznil, že je to jen opis základního díla, uloženého v Národním muzeu, (a v SOA Karl.Vary). Své dílo, jež ohraničovaly roky 1547 a 1653, kdy vyšlo císařské nařízení, že všichni obyvatelé českých zemí musí být katolíky. Tento verdikt donutil řadu protestantských rodin, aby odešli z vlasti. Z Krušných hor odcházeli tito exulanti v roce 1654 k nedalekému místu za hranicemi, kde se vytvářelo nové město Johanngeorgenstadt.

Str. 197

Avšak zpět k označení hranice mezi Českem a Saskem: Lesní značky byly s velkou péčí vyřezány do kůry hraničních stromů, na saské straně vybarveny byly černě, na české straně (Šlikově) pak červeně. V archiválii „Chronik für Platten" je zaznamenán tento popis dvaadvaceti značek:

1. Podél celé západní hranice — Smolné Pece, Potůčky.
2. Podél potoka Gugelwasser.
3. Na cestě z Eibenstocku do Potůčků a Blatné.
4. XX — Podél Černé vody k Vraní skále (Rabensberg).
5. G.G. — Od Vraní skály podél starého rýžoviště k Rozhraní (Halbmeil).
6. IC-V. — Podél cesty z Potůčků k osadě Zwittermühl a Seifskému Mlýnu.
7. S.8. — Podél saských rýžoven k českým (do Sejfů).
8. Podél jáchymovské silnice přes Vraní skálu.
9. HT — Podél Erlichu.
10. F.S. — Od Komáří vížky (Mückenberg) ke Kaffu.
11. h.8. — Podél Pöhlského potoka (Pöhlwasser) do Božího Daru.
12. * — Podél cesty, vedoucí z Neudorfu v Sasku do Přísečnice.
13. J.T. — Podél cesty z Grottendorfu do Božího Daru.
14. T — Podél zemské silnice z Wiesenthalu do Jáchymova.

Popis umístění značek dokládá, že mnoho míst se nerovnalo nynější hranici se Spolkovou republikou Německo, také označené stromy, tak jak je stanovili tehdejší dva sousedé, saský Jan Bedřich a český Jindřich Šlik, již dávno vzaly za své — hodily se k vytěžení a vývozu do Saska v letech 1730–1735, takže byly poté nahraženy kamennými značkami roztodivných tvarů v podobě jakýchsi štítů, na nichž byla vykreslena pořadová čísla. (Jejich vzezření můžeme obdivovat ve fotoarchivu Kroniky perninské).

Dalším dokladem našeho zkoumání perninské historie je zápis ze stavby hlavní silnice, postavené roku 1530 ze Schwarzenbergu do Perninku. Místní horníci využívali odpad ze šachet k jejímu dláždění a sloužila jako hranice mezi Čechami a Saskem až do roku 1547.

Str. 198

PERNINSKÁ SOUČASNOST

Kronika pokračuje zápisy čerpanými z obecního zpravodaje. Dosud jsou zpracována čtyři čísla „Perninských novin" z roku 2000 (17. ročník).

PERNINSKÉ NOVINY, ČÍSLO 5:

V tomto čísle PN byla podána informace o oslavě Dne dětí 1. června. Základní škola pro menší děti připravila „Pohádkový les", starší žáci sportovní akce a výlet.

ZPRÁVY Z RADNICE:

V květnu 2000 pokračovala plynová infrastruktura. Projekt financovaly prostředky Phare CBC a dohoda se ZPČ a.s. Plzeň — VTL hradí operátor, STL obce. Výpočet: 1 427 646,57 × 36,6 = 52 251 864,50 Kč.

Str. 199

Od této výchozí ceny se odečtou prostředky ZPČ na VTL — 17 301 700,38 Kč. Úhrada Phare: 20 130 000 Kč. Dotace SFŽP Potůčky: 3 040 000 Kč. Dotace SFŽP Pernink: 3 700 000 Kč. Dotace SFŽP Horní Blatná: 2 100 000 Kč. K vyrovnání nákladů zbývá: 5 980 164 Kč.

Náklady na jednotlivé obce jsou rozpočteny takto: Pernink 49,43 % = 2 955 995 + 5 % = 2 970 774,90 Kč. Horní Blatná 34,18 % = 2 044 020 + 5 % = 2 054 240,10 Kč. Potůčky 16,39 % = 980 149 + 5 % = 985 049,10 Kč.

Do května 2000 bylo položeno plynovodní potrubí STL ve čtvrti Školní louka a v ulicích Velflínská, Rennerova, Kostelní, Andělská, Karlovarská, Jáchymovská a část Střední. K většině domků v těchto ulicích byly vybudovány tzv. pomníčky, (vyúsťující ventily). Ulice po instalaci potrubí umyli místní hasiči.

TROCHU STATISTIKY:

Jak nám sdělila matrikářka obce Pernink, Ilona Machová, za prvních pět měsíců se narodily 2 holčičky, zemřeli 2 občané, manželství uzavřeli čtyři páry. K trvalému pobytu se přihlásilo 10 osob, odhlásilo se 7 osob. Počet obyvatel k 29.5.2000 byl celkem 680.

Základní škola:

Ve školním roce 1999/2000 navštěvovalo perninskou školu celkem 147 žáků. Z celkového počtu žáků dojíždělo 50 dětí z Abertamy, 23 dětí z Horní Blatné a 18 dětí z Potůčků, z Perninku tedy bylo 56 dětí.

I. stupně: 1. a 3. třída (10 + 6 žáků) — Mgr. Jana Svobodová; 2. a 4. třída (7 + 5) — Hana Drápalová; 5. třída (17) — Lenka Grygarová.

II. stupně: 6.A (19) — Mgr. Daniel Somr; 6.B (17) — Ing. Petr Horký; 7. třída (28) — Mgr. Marie Hanzlíková; 8. třída (20) — Luďka Vimrová; 9. třída (17) — Ing. Bohumila Tyrová.

Str. 200

Ke škole patří:

Oddělení školní družiny s 33 žáky, z nichž dojíždělo 7 žáků, družinu vedla jako vychovatelka Hana Schadeová. Mateřskou školu navštěvovalo 21 dětí pod vedením Lucie Kabešové. Školní jídelnu, kde se vařila jídla jak pro žáky, tak i pro cizí strávníky, vedla Naděžda Silná.

Při škole pracoval lyžařský klub, kde bylo zapojeno 23 žáků pod vedením učitele TV Lukáše Lose.

Škola organizovala plavecký výcvik pro 3. a 4. třídu v krytém bazénu v Potůčkách. Byly organizovány lyžařské závody pro základní školy z okresu Karlovy Vary v rámci AŠSK. Byl též uskutečněn Country bál v obci Pernink.

Žáci se zúčastňovali různých koncertů, filmových a divadelních představení. V mimoškolní činnosti se zapojovali nejen do sportovních akcí v rámci školy, ale využívají též volný čas ke hrám na školním hřišti. Někteří žáci věnují se jednou týdně hře na hudební nástroje pod vedením učitele LŠU z Nejdku.

Ku konci hlavních prázdnin se 5 žáků zúčastnilo opravných zkoušek — z nich uspěli jen 2 žáci.

Základní škola měla ve školním roce 1999/2000 celkem 22 zaměstnanců, z toho pedagogických bylo 11 učitelů na základní škole (včetně ředitele a jeho zástupce), 2 učitelky na mateřské škole, 1 vychovatelka na školní družině. Správních zaměstnanců bylo 8: 1 hospodářka školy, 1 administrativní pracovnice, 1 školník-údržbář, 2 kuchařky, 3 uklízečky.

Ve školním roce 2000/2001 navštěvuje základní školu 135 žáků, 20 dětí je v mateřské škole, školní družinu navštěvuje 24 dětí.

Počet zaměstnanců školy se nezměnil, všech 11 učitelů pracuje ve stejném složení jako ve školním roce 1999/2000.

Z cizích jazyků se vyučuje němčině. Stejně jako v loňském roce, tak i letos vydávají děti ve spolupráci s vyučujícími svůj školní časopis.

Zprávu podal Mgr. Miroslav Vojíř, zástupce ředitele školy. Mgr. Josef Svoboda, ředitel školy.

Str. 201

PERNINSKÉ NOVINY č.6-7:

V tomto prázdninovém čísle PN byla podána informace o činnosti Základní školy a Mateřské školy. Celkový počet žáků ve školním roce 1999/2000 byl 147. Dosáhli tyto výsledky:

CHOVÁNÍ: Napomenutí třídního učitele 14, důtka třídního učitele 8, důtka ředitele školy byla udělena 6 žákům, II. stupeň pak 9, III. stupeň 3. Pochval, zapsaných v KL bylo 38.

ABSENCE: Celkem bylo zameškáno 9.263 hodin, z toho omluvených 8.819, což bylo na jednoho žáka 59,99 hodin. Neomluvených bylo 423 hodin, čili 2,87 hodin na 1 žáka.

PŘIJÍMACÍ ŘÍZENÍ: Žáků vycházejících z 9. tříd bylo 17, z nižších tříd pak 8. Na osmileté gymnazium nebyl přijat žádný žák, na čtyřleté gymnazium byl přijat jeden žák. Žáků přijatých na SOŠ bylo 6, na SOU 10, na U pak 7. Neumístěn byl jeden žák. Vyznamenáno bylo 11 žáků.

SPORT: Škola se účastnila sportovní olympiády okresu Karlovy Vary a umístila se na 27. místě ze 30 škol. V malé sportovní olympiádě 1–5. tříd téhož okresu se škola umístila na 33. místě ze 44 soutěžících škol.

TJ SOKOL PERNINK: Dne 17.6.2000 byl uspořádán již 24. ročník Memoriálu Milana Sedláka v kopané. Konečné pořadí: 1. FK Mutějovice, 2. TJ Sokol Pernink, 3. FK Nové Hamry, 4. Nejdek, 5. Casino Pupp. Nejlepším střelcem se stal Pech z Mutějovic, nejlepším hráčem byl Jan Braný z Perninku, nejlepším brankářem Soukup (Nové Hamry).

SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ: Jednotka měla zásahovou akci při požáru střechy domu čp.141 na Karlovarské ulici. Díky obětavosti hasičů se předešlo škodám většího rozsahu a následkům na životech a zdraví osob, bydlících v tomto domě. Stalo se tak dne 13.7.2000.

Perninští hasiči obdrželi od družebního sboru hasičů z Krumbachu (SRN) hasičský automobil Mercedes Benz, který bude využit především při lesních požárech.

Dne 30.9.2000 se v Nejdku konal 7. ročník soutěže „O plaketu sv. Floriána". Této akce se zúčastnilo celkem 29 družstev mužů a 11 družstev žen z okresu Karlovy Vary, Plzeň-Sever a Příbram. Na 13. místě se umístilo 1. družstvo ve složení: Lobodáš Pavel, Duda Roman, Pošva Karel, Mikeš Jiří, Sassmann Roman, Mackura Zdeněk, Vetešník Ladislav.

Str. 202

Druhé družstvo se umístilo na 17. místě ve složení: Silný Ondřej, Novák Jarda, Mach Jindřich, Schildbach František, Lobodáš Petr, Kolitsch Petr, Fischer Jan. Družstvo žen ve složení: Tobolková Martina, Ďurišová Michala, Branná Růžena, Branná Pavla, Walterová Martina, Vetešníková Zuzana, Peřinová Alena se neumístilo.

PERNINSKÉ NOVINY Č.8:

Z vybraných zpráv z radnice stojí za to uvést informaci o proběhnuvší soudní při mezi obcí a manžely Valdhansovými, kteří zakoupili dům čp.106 za částku 703.411 Kč, z čehož polovinu zaplatili v roce 1991. K splácení druhé poloviny částky nedošlo, byť se dlužníci zavázali splatit dlužnou částku v pěti ročních splátkách. A proto na základě této skutečnosti měla být podána žaloba ze strany obce, k níž nedošlo, (za tuto skutečnost zodpovídal bývalý starosta ing. J.Stratiot). Paní Valdhansová podala odpor proti žalobě s tím, že čtyři pětiny z částky byly již k 31.X.1998 promlčeny, což soud uznal. Obec tudíž musela omezit žalobu na poslední nesplněnou splátku ve výši 70.341 Kč. O této částce soud rozhodl ve prospěch obce. Faktem zůstává, že liknavostí někdejších členů OZ při rozhodování o činnosti v zastupitelstvu, obec přišla takto o částku 281.364,40 Kč.

Dne 30.8. t.r. bylo jednáno o výstavbě kanalizace a čistírny odpadních vod, což se uskutečnilo za účasti OÚ Pernink a OÚ Horní Blatná. Se stavbou by se mělo začít na jaře roku 2001, měla by být dokončena v závěru roku 2002. Čistírna odpadních vod bude umístěna 150 metrů od posledních domů na školní louce.

Dne 16. října 2000 zemřel Josef Vačkář ve věku 66 let. Jmenovaný byl místostarostou obce v letech 1990–94, populárním hospodským restaurace „Plzeňka" a dlouholetým předsedou perninského Automotoklubu.

PERNINSKÉ NOVINY Č.9:

Od počátku října t.r. funguje instalovaný plynovod. Jako první spotřebitel byla zapojena Základní škola, další pak postupně od 6. října. Obec se tak velmi zasloužila o zlepšení čistoty v místech, kde povětšinou kouřily komíny.

Ve čtvrtek, dne 23.11.2000 proběhlo za účasti zástupce delegatury Evropské komise ing. Zdeňka Kunfta, ing. Lukáše Bařiny a ing. Roberta Pažouta, manažerů PMU CBC PHARE, ing. Polerové a J.Maidla z Okresního úřadu K.Vary, p.Tichého za dodavatelskou firmu TIMA Karlovy Vary, ing. Jana Šintáka, projektanta stavby a starostů obcí Potůčky, Pernink, Merklín a Horní Blatná, oficiální zahájení provozu plynovodu.

Str. 203

Při této příležitosti byla odhalena pamětní deska v místech, kde dříve stál dům čp.4 v ulici TGM. V proslovu Jitky Tůmové, starostky obce Pernink, bylo uvedeno, že stavba byla postavena v průběhu osmi měsíců za 52 milionů Kč, z čehož uhradil fond PHARE 20 milionů Kč, ZPČ též téměř 20 milionů Kč a zbytek uhradily obce Pernink, Horní Blatná a Potůčky. Celkem bylo postaveno 11.112 metrů vysokotlaku, 20.308 metrů středotlakých rozvodů a 534 plynových přípojek. Poté byla uskutečněna tisková konference v hotelu Modrá hvězda v Horní Blatné.

Jako důkaz slavnosti této akce přikládá se část pásky, která byla při této příležitosti přestřižena na znamení počátku fungování plynovodu.

PERNINSKÉ NOVINY Č.10:

V tomto čísle byly zveřejněny informace o změnách, vyvolaných novým zákonem o obcích č. 128/2000 ze dne 13.11.2000. Změny se týkají především názvů rady a zastupitelstva obce (zkratky „ZO" a „RO"). Dále se uvádí, že obec je oprávněna vydávat tak zvaná nařízení a to výhradně v rámci zmocnění v určitém konkrétním zákoně, kterým stát přenese část pravomocí svého výkonu na obec.

Obec má ze zákona povinnost zřídit „Finanční výbor" a „Kontrolní výbor", (dosavadní komise tohoto charakteru byly dne 12.11.2000 zrušeny.) Členy těchto výborů nemohou být ani starosta obce či jeho zástupce, ani tajemník OÚ či jiný pracovník úřadu funkčně zařazený na úseku působnosti výboru. ZO může iniciativně zřídit výbor pro jakoukoliv činnost.

PERNINSKÉ NOVINY Č.11:

Toto číslo obecního zpravodaje, který je vydáván již v 17. ročníku, bylo věnováno vpodstatě blížícím se Vánocům 2000 spolu s přáním všeho dobrého v novém roce 2001. Při této příležitosti bylo zveřejněno i oznámení, že Základní škola v Perninku uskuteční vánoční akademii, která se bude konat dne 20. prosince 2000 v Plzeňce.

Jinak ani v této obci nezaznamenal konec 20. století nic zvláštního, co by stálo za záznam v kronice.

Rok 2001

Str. 204

Rok 2001

Třetí tisíciletí — ! Když jsem dne 15. května Léta Páně 1987 zahájil první zápisy do Kroniky perninské, netušil jsem zdaleka, jak ten čas poletí — ! Dnes, když začínám plnit stránky, týkající se roku 2001, uvědomuji si, že jde již o třetí knihu Kroniky, založenou roku 1994 — předchozí dvě knihy obsahují události a různé záznamy o dějinách obce, jakož i běžné záznamy o faktech, získaných průzkumem Okresního archivu Karlovy Vary a sebraných ze zápisů Obecního zastupitelstva až do roku 1987 — druhá kniha Kroniky má vpodstatě tentýž charakter díky soupisům pramenů ze zápisů obecního zastupitelstva a pramenům, čerpaným z Okresního archivu od roku 1988 do roku 1993. Třetí kniha, jejíž součástí je tento zápis, jest zapsána od roku 1994 — konstatuji, že obec Pernink (kdysi se nazývala Peringer), znovu vlastní poměrně podrobné dějiny své činnosti od samých začátků třicátých let šestnáctého století. A tak si nemohu odpustit, že jsem se ve své činnosti na čas odmlčel díky laxnosti tehdejšího starosty, ing. J.Stratiota, kterému nestálo za to, aby se v psaní kroniky pokračovalo, (tuto závadu odstranila až další funkcionářka, starostka Jitka Tůmová, která mně uložila, abych chybějící data doplnil). To můj předek — a vpodstatě předchůdce — Bartoš Písař, stačil napsat jen jednu Kroniku pražskou a byl za svůj postoj vůči pražskému purkmistrovi, jménem M.J.Pašek, vypovězen z Prahy — neboť napsal jen a jen pravdu o tehdejších poměrech a událostech. Příkladem mého předka se řídím i já, snažím se co nejpravdivěji líčit veškeré (kladné i záporné) události v naší obci Perninku s vědomím, že tím zaplňuji ztráty dřívějších kronik, které se „ztratily" neznámo kdy a kam, takže obec se nemůže chlubit původními kronikami, jako tomu je například v Horní Blatné a Daru Božím. Nuže — začtěmež se do událostí patnáctého roku dějin obce!

PERNINSKÉ NOVINY č.1:

Osmnáctý ročník tohoto zpravodaje obce se zabýval datem 1. února 2001, kdy byl určen zápis žáků do 1. třídy ZŠ, který zahájil významný krok v dětském životě. Jde sice o malou skupinu dětí z obce, nicméně svým významem toto datum stojí za zápis do kroniky.

ZPRÁVY Z RADNICE:

Z tohoto čísla PN je citována zpráva OÚ, co se v roce 2000 podařilo a nepodařilo. Byly uskutečněny tyto akce: Nová krytina na zadní části střechy budovy OÚ — vybudování nových WC v místním kině — postavení tří přístřešků do nepohody za pomoci občanů a PHARE, spolu s příspěvkem SFŽP a Západočeskou plynárenskou společností.

Str. 205

Byla zrušena centrální komora na tuhá paliva a vytápění domů včetně školy a hotelu Perninský dvůr, které rovněž přešly na vytápění plynem. Vybudovaly se plynové přípojky v ZŠ a ŠD a ve vchodu panelového domu č.402. Obec získala zatím jen malou část pozemků od Pozemkového úřadu ČR. Podařilo se soudně vymoci zaplacení částky za prodaný dům čp.106 ve výši 144 tisíc Kč. Splátkové kalendáře, které jsou podepsány mezi Obcí a občany za prodej dalších nemovitostí, pravidelně se kontrolují a splátky jsou prozatím řádně spláceny. Byla pronajata ubytovna (bývalá MŠ) na deset let firmě Ski lift servis (Miroslav Bauman) za účelem turistického ubytování. Obecní byty čp.402 byly nabídnuty současným nájemníkům ke koupi.

Nadále není dořešena situace se zastaveným pozemkem č.349/1, který zastavilo bývalé zastupitelstvo (pod vedením starosty ing. Stradiota) bance pro firmu AUTOMEGA na výstavbu čerpací stanice. Pan Husinecký, majitel této firmy, úvěr nesplácí.

Ještě jeden klad: na katastru Pernink byly zabudovány dvě kasičky na příspěvky na úpravu běžeckých lyžařských tratí.

V závěru roku 2000 obec uložila na depozitní směnku 1.000.000 Kč jako rezervu pro vybudování kanalizace v letech 2001 a 2002. Tak se zřejmě uskuteční plán výstavby této důležité sítě pro ozdravění regionu, který byl plánován již roku 1932, jak vysvítá ze spisů, uložených v Okresním archivu v kartonu č.23 pod číslem 344. Ve spisech je uložen i náčrt zachycovače kalu spolu s regulací Bystřice (spis má č.343 a 376).

Byl zveřejněn návrh rozpočtu na rok 2001: příjmy celkem 6.432.000 Kč, tatáž je i částka vydání, takže rozpočet je vyrovnaný.

Od 1. ledna 2001 podléhají dani z nemovitostí všechny samostatné bytové i nebytové jednotky. Daňová přiznání k dani z těchto nemovitostí musí být přiznána do 31. ledna 2001. Daň se vypočte podle výměry podlahové plochy násobené koeficientem, který je pro Pernink stanoven cifrou 1,0. Občané, kteří koupili byty od státu, obcí či družstev, jsou od placení daně osvobozeni až do roku 2002. Podmínkou osvobození od daně však je podání daňového přiznání do 31. ledna 2001. Ostatní občané, kteří koupili bytové jednotky na trhu s byty, budou platit daň již od tohoto roku.

Agentura M Production ve spolupráci s Cars Bad zveřejnila pozvání na sportovní lyžařskou a snowbordovou supershow, která se uskutečnila dne 21. ledna 2001 a to na Skiareálu Velflink. Na programu byl závod dětí ve slalomu a skiakrobacie.

Str. 206

PERNINSKÉ NOVINY Č. 2:

Dne 22.února t.r. bylo organizováno pro ZŠ divadelní představení pod názvem "Don Quijote de la Mancha", v kině Pernink. Vyšší umělecký dohled nad tímto vystoupením měl známý komik Boleslav Polívka.

---

V pátek, dne 23.února 2001 se konal v restauraci "Plzeňka" školský Countrybál, k tanci hrála skupina Stopařů.

---

Toto číslo PN uvedlo též pozvánku na tradiční akci "Loučení se zimou", které se uskutečnilo dne 10.března 2001 od 14 hodin ve Ski-areálu Velflink. Byl uskutečněn obvyklý bujarý rej masek na lyžích, odpoledne pak byla uspořádána maškarní diskotéka pro děti v restauraci "Plzeňka" a večer tamtéž diskotéka pro dospělé.

---

Proponovaná ski-show Carsbad, která měla být též ve Skiareálu Velflink 25.března a kterou pořádala rovněž Agentura M Production ve spolupráci s firmou Cars Bad, byla pro nedostatek sněhu zrušena.

---

Den 19.března byl tradičně stižen bouřlivým počasím. Místní obyvatelé tomuto úkazu říkají "Josefsturm", neboť rok co rok zavítá do Krušných hor a zpřeráží vše, co mu stojí v cestě. Letos měl tento orkán stokilometrovou rychlost a byl provázen velkou vánicí.

---

V tomto čísle PN byl rovněž publikován otevřený dopis Otakara Karáska, místostarosty OÚ, v němž se zabýval minulou činností ing.Josefa Stradiota jako starosty v otázkách zabývání se pohledávkami a dluhy. Vzhledem k tomu, že jde o závažnou věc, pokládám jako kronikář obce za správné tento dopis Obecnímu zastupitelstvu obce Pernink převzít v plném znění a bez komentáře:

NA VĚDOMÍ ZASTUPITELSTVU KE 37.ZASEDÁNÍ:

"Hlavním bodem 36.zasedání zastupitelstva bylo bezesporu jednání o pohledávkách a dluzích, bohužel již nevymahatelných. Jedinou možností, jak se s nařízením OKÚ po auditu vypořádat, zůstalo na zastupitelstvu, které rozhodlo tyto odepsat.
Odpovědnost za tuto situaci sice leží na celém zastupitelstvu, vedeném bývalým starostou, jehož zvolením a jím převzatou odpovědností za vedení úřadu mu tak byla dána důvěra vzhledem k jeho již získaným zkušenostem.
Výrok pana Stradiota o své nevině v tom, že obec přišla během jeho úřadování o 3/4 milionu Kč, nelze nazvat jinak, než jako absurdní a nepřijatelný.

Str. 207

Tímto výrokem o své nevině na tak velké ztrátě nekorektně ponechává stín na těch, kteří se zachovali čestně a svůj podíl odpovědnosti přiznali. Paradoxem je to, že jsou to ti, kteří mu dali při volbě starosty důvěru a do postu starosty jej volili. Tento můj příspěvek k dnešnímu zasedání by měl být poučením do budoucna nejen pro naši práci, ale hlavně pro občany - budoucí voliče!"
Podepsán Otakar Karásek.

---

Po deseti letech se opět uskutečnilo sčítání lidu, domů a bytů k datu 1.března. Sčítání je nejen prvním v novém století a tisíciletí, je i prvním v samostatné České republice. V minulosti sčítání lidu sloužily především pro účely vojenské a daňové. Postupně se sčítání stávala základním pramenem téměř všech statistických údajů. Sčítání také začalo poskytovat stále více ekonomických dat o obyvatelstvu jako pracovní síle.
U nás jsou dochovány soupisy obyvatel ze 14.století, (různé daňové rule), seznamy poddaných z 15. až 17. století, (v naší obci se tak stalo poprvé roku 1697). Od poloviny 18.století se počaly provádět pravidelné soupisy obyvatel a staly se důležitým podkladem pro odhady počtu obyvatel na našem území.

---

Jedno - občas opomíjené datum: dne 7.března jsme si mohli připomenout 151.výročí narozenin Tomáše Garrigua Masaryka, prvního prezidenta naší republiky, jehož jménem se pyšní naše centrální ulice. Současně s tímto datem se víže i fakt jmenování tohoto významného státníka čestným občanem naší obce, což se stalo 6.břebna 1935 za starostování Franze Hoffmanna, který - ač německé národnosti - přesto respektoval vše české v naší vlasti. Nám všem, zajímajícím se o současnost obce i o její historii, stojí za to, aby především tento fakt byl připomínán - vždycky, kdykoliv zabředáváme do malicherných sporů či postojů - !

---

PERNINSKÉ NOVINY Č.3:
Obsah tohoto měsíčníku se věnoval především sportu - předseda TJ Sokol; Miroslav Hájek se ve své poznámce vrací k akci, konané dne 10.března ve Ski areálu velflík pod názvem "Loučení se zimou". Jeho slova o stovce masek dětí, které se zúčastnily reje na lyžích, kontrastovala s poznámkou, že účast dospělých byla nedostatečná, protože si připravili pouze tři masky. Soutěže pro děti vedly: Pavla Branná, Zuzana Vetešníková, Martina Tobolková, Martina Valterová a Míša Ďurišová. Přípravu lyžařského svahu pro tuto akci provedli žáci TJ Sokol pod vedením Jaroslava Bohaty, úpravu svahu pro večerní lyžování provedla firma Promont-elektro pana Járy.

Str. 208

NOVINKY Z TJ SOKOL PERNINK:

Oddíl kopané žáků má 15 hráčů pod vedením Jaroslava Bohaty, Miroslava Hájka, Romana Kváči a Petra Chvapila. Jsou to: brankář M.Tobolka, obránci: J.Kysela, Karel Rádl, P.Schuster, V.Kryl, M.Schade. Záložníci: M.Zahrádka, A.Kváča, J.Fuchs, Lukáš Novotný, R.Zíka, J.Hutka, L.Štefan, J.Paldus. Útočníci: P.Valdhans, M.Novák, J.Eis, J.Janda, T.Pokorný.

Tentýž oddíl kopané mužů ma 26 hráčů, které vedou Jaroslav Dúcký, ing. Daniel Riedl a Miroslav Hájek. Brankáři: J.Řezník, Z.Mackura, obránci: J.Dúcký, Pavel Muhleim, M.Václavík, T.Peyersfeld, S.Holub, J.Susner. Záložníci: M.Braný jun., M.Mitterpach, (přestoupil z Lokomotivy K.Vary), P.Šlapa, F.Štefan, M.Müller, K.Kunst, T.Zátrapa (přestoupil ze Slavie K.Vary), J.Novák. Útočníci: J.Ryzka, J.Chrust, J.Zahrádka, J.Tůma, Z.Mihališin, D.Bydžovský, ing. D.Riedl, (přestoupil z RZ Abertamy), J.Braný, M.Kvaššay. Trenéry jsou: Jar.Dúcký, ing. D.Riedl, M.Hájek. Vedoucí mužstva: Miloš Braný sen.

---

RUDOLF HÖHNL, který často reprezentoval naši republiku ve skoku na lyžích, byl oceněn jako nejlepší sportovec Karlovarska minulého století v kategorii lyžařů.

---

Oddíl perninského Sboru dobrovolných hasičů se po delší době opět zviditelnil - a to ve 3.čísle PN, V tradici, která byla založena 26.3.1866, (jak lze se dočíst v kronice rodiny Meinlů v roce 1906 - karton sešitů Kroniky, uložený v Okresním státním archivu Karlovy Vary), z přílohy PN se můžeme dočíst, že velitelem oddílu je František Schildbach, jeho zástupcem Zdeněk Mackura a strojníkem Jiří Mikeš, kromě čtyř dalších členů SDH, kteří jsou zveřejněni pro evtl.oznámení požárů a dalších záchranných akcí. Jsou to: Karel Pošva ml., Luděk Štrauch, Ladislav Vetešník, a Adolf Weber.

---

PERNINSKÉ NOVINY č.4-5:

Informační centrum obce upozornilo, že od 1.července budou platit jen nové bankovky v hodnotě 1000 Kč a 5000 Kč. Tyto bankovky jsou již v oběhu a postupně jsou nahrazovány za staré. Každá bankovka má šest rozdílů proti původním bankovkám. Dále byla podána informace, že od 1.ledna 2002 již nebudou platit německé marky, které bude nutno v průběhu měsíce ledna a února 2002 vyměnit za bankovky EURO.

V tomto dvojčísli PN byly zveřejněny dva dopisy: jednak prohlášení bývalého starosty Stradiota o svém podílu na faktu, který byl předmětem kritického dopisu Oty Karáska, zveřejněném v PN č.2, jednak informace Heleny Waldhansové, o jejích mizivých možností splácení dluhu vůči obci. Dopis došel obci dne 31.X.1996.

Str. 209

Již podruhé se v České republice oslavuje Den vítězství nad fašismem a ukončení Druhé světové války dne 8.května proti dřívějšímu 9.květnu, kdy Sovětská armáda dorazila konečně do Prahy. I letos jsme si připomněli významný den 5.května, kdy v roce 1945 došlo k Povstání českého lidu. Oslavy tohoto dne byly však pouze jen střídmé, jeho význam si připomíná čím dál méně občanů, mladí současníci dokonce pomalu nevědí, jaký smysl měl tento den v historii našeho státu, jak ostatně potvrdily různé mediální ankety.

xxxxxxxxxxx

Letošní "Ledoví muži", Pankrác, Servác, Bonifác, (12.-14.května) po delší době nezaznamenali své pověstné ochlazení, jak je známe z lidové pranostiky, jež tvrdí, že před Servácem není léta, po Serváci s mrazy veta. Teploty byly skutečně již málem letní, po všechny tři dny ráno 5-7°C, přes den dokonce až 23°C, bylo zcela jasno. Až další den, patřící Žofii, o níž se lidově říká, že je kuchařkou těchto "Zmrzlíků", zůstal věren tradici, protože tato ženština nás jako obvykle zkropila hned několika přeháňkami. Poslední výrazné ochlazení jsme zaznamenali v roce 1978, kdy v těchto dnech došlo k přízemním ranním mrazíkům až -5°C, jež sežehaly valné množství kvetoucích ovocných stromů. Zato v roce 1945 a 1969 byly zaznamenány tropické teploty 30°C, pozadu nezůstaly ani roky 1971 a 1983, kdy denní maxima dosahovala až 24°C, na jižní Moravě dokonce až 30°C.

xxxxxxxxxx

Dne 17.května po delší době vedla opět naší obcí jedna z etap cyklistického "Závodu míru" (Course de la paix). Závodníci pro její délku (268 km) a obtížnost ji nazvali "Královskou". Trať mířila z Plzně přes Karlovy Vary, Nejdek, Boží Dar do německého Cvikova (Zwikau). V Perninku byla dokonce stanovena jedna z premií pro první tři závodníky. Počasí závodníkům přálo, bylo oblačno, nicméně však sucho.

xxxxxxxxxx

Deset dnů po Svatoúšních svátcích (Fingsten) se dříve slavíval i svátek "Božího těla", dnes vlivem malé citlivosti většiny našeho národa k církevním pravidlům poněkud opomíjený. V minulosti však tento den byl velkou příležitostí k oslavám, v Perninku se se pořádal průvod věřících od brány kostela k dvěma oltářům, umístěným před domem čp.199, kde měla paní Meinlová privátní kapli, a před domem čp.2 proti radnici. Oltáře byly vždy bohatě vyzdobeny a ověnčeny čerstvými březovými větvemi. Průvodu se vždy zúčastnili i místní hasiči (Freiwillige Feuerwehr) - ti měli za úkol podpalovat petardy v moždířích, (však proto existuje lidová průpovídka při mysliveckých honech: "To je ran jak o Božím těle!") Letos by tento svátek připadl na den 14.června.

Str. 210

PERNINSKÉ NOVINY, Č.6.
V pátek, 1.června tohoto roku proběhla oslava tradičního "Dne dětí". Tentokrát se konala na hřišti Základní školy a program připravily učitelky ZŠ a MŠ spolu s děvčaty Sboru dobrovolných hasičů obce Pernink. Celé dopoledne bylo plné her a malůvek na asfaltu Rennerovy ulice. Byly připraveny i malé dárečky a sladkosti pro soutěžící děti. Předsedkyní organizačního výboru byla současná starostka obce, Jitka Tůmová.

---

8.červen byl očekáván tradičním přívalem deště - však také tento světec, zvaný Medardus, obvykle zahajuje údobí dlouhotrvajících dešťů - svědčí o tom i známá lidová pranostika: "Medardova kápě čtyřicet dní kape". Letos však pravděpodobně na tuto tradici pozapomněl, protože onoho 8.června se zmohl na pouhou malou spršku a v dalších dnech tomu nebylo jinak - dokonce občas nastal pravý letní den, plný slunce. A tak nedošlo k oné lidové přepovědi: "Když na Medarda prší, voda břehy vrší" - na celém území České republiky nedošlo k nebezpečným povodním, což bylo ještě nedávno v regionech, kde i jindy malý potůček, se rozběsnil a zatopil svým přívalem stavení i pole a strhával mosty. Klidnou zůstala i místní říčka, Bílá Bystřice, která, jak dokazují zachovalé anály, se uměla rozběsnit a rozlít se široko daleko a strhnout kdeco včetně mostíků a lávek.

---

PERNINSKÉ NOVINY, Č.7.
TJ Sokol Pernink uspořádal v sobotu, 30.června jubilejní 25.ročník memoriálu Milana Sedláka v kopané. Akce se zúčastnily tyto oddíly: TJ Abertamy,, TJ Vlnap Nejdek, TJ Mutějovice, FC Praha Béda, SV Limbach a pořádající Sokol Pernink.

---

Byl zveřejněn dopis ředitele pošty obvodu Karlovy Vary, ing. Josefa Pešavy. Z jeho obsahu uvádíme vše, co se týká organizačních změn na poště v Perninku:
Od 1.října 2001 bude doručovatel vypravován motorizovaným doručováním z pošty Abertamy. Veškeré zásilky, které doručovatel nedoručí, budou ještě téhož dne uloženy a připraveny k vyzvednutí na poště Pernink. Činnost perninské pošty se nemění, nedojde ani k jejímu zrušení.

---

MALÉ NAHLÉDNUTÍ DO MIMOŠKOLNÍ ČINNOSTI ZŠ:
Tak jako v minulých letech, tak i letošní rok se perninská škola zúčastnila sportovní olympiády, pořádané AŠSK a ŠÚ okresu Karlovy Vary: V závodech horských kol obsadili v soutěži družstev závodníci 1.stupně 6.místo a 2.stupně 9.místo. žákyně 3.třídy Kateřina Jandová obsadila 1.místo. Žáci se zúčastnili i vybíjené, kde

Str. 211

skončili na 7.místě. V přespolním běhu zazářila opět Kateřina Jandová na 4.místě ale ani Kateřina Vincůrková se nemusí stydět za velmi pěkné 15.místo. žáci 2.stupně se zúčastnili soutěže ve šplhu.
V poháru Českého rozhlasu družstvo školy obsadilo celkem 15.místo. Zde opět zazářily dvě hvězdy školy: Radka Petrová (1.místo ve výšce 130 cm) a Martin Zahrádka (2.místo ve vrhu koulí).
V průběhu školního roku 2000/2001 se žáci školy zúčastnili i matematické olympiády: Do okresního kola se probojovali ze 6.třídy žáci Jan Zábrana a Radka Petrová a ze 7.třídy Jaromír Cais. Znalosti z oblasti fyziky prokázali Jaromír Cais a Radek Pinter, (10.místo). Zprávu podala B.Tyrová.

---

V tomto čísle PN byl zveřejněn článek vedení obce Pernink, který zaznamenal úplný zápis jednání zastupitelstva obce na jejich 40.zasedání. Ojedinělost této skutečnosti, (kdykoliv předtím docházelo pouze k informacím o závěrech ZO), přesvědčila mne jako kronikáře obce, abych zapsal podstatnou část této informace o některých skutečnostech působnosti místní základní školy, (jde především o 3.bod jednání - zpráva o hospodaření Základní školy Pernink za rok 2000):

"v září 2000 byla provedena kontrola vedlejší hospodářské činnosti na zdejší základní škole za rok 1999 a 1.pololetí roku 2000. Ředitel ZŠ byl s výsledkem této kontroly seznámen a to že účetnictví vedlejší hospodářské činnosti není v pořádku a je třeba učinit opatření. Vzhledem k tomu, že pan ředitel sdělil pí.starostce, že si myslí, že je proti němu zaujatá, byl požádán o pomoc OkÚ Karl.Vary jako nezávislou kontrolu. Pracovnice OkÚ provedly kontrolu hospodaření ZŠ za rok 2000 v únoru 2001. Závěr této zprávy zní: Vzhledem k nesprávnému účtování nelze odsouhlasit závěrečný účet organizace, ani výsledky hospodářské činnosti. Lze konstatovat, že účetnictví je neprůkazné.

Starostka informovala ZO, že většina nedostatků v účetnictví byla odstraněna a že účetnictví ZŠ Pernink je od od počátku roku 2001 sestaveno podle pravidel a zákonů. Co však se nenarovnalo, to je nespokojenost rodičů se školou jako takovou, s vedením školy a její organizací, protože se neřeší problémy, které vzniknou ve škole mezi žáky a učiteli. Naše škola je na veřejnosti hodnocena negativně a proto mnoho dětí odchází z naší školy do jiných škol, především do Ostrova. Ve škole neexistují zájmové kroužky, které by děti bavily. Na špatné hospodaření upozorňuje už delší dobu pan starosta z Abertamy, neboť obec Abertamy hradí obci za jejich školou povinné děti podíl na tzv. neinvestičních nákladech ZŠ. Dále starostka uvedla, že ve školním roce 1999/2000 jsme za dojíždějící žáky do Ostrova hradili cca 8.000 Kč, za školní rok 2000/2001 je to již 35.900 Kč, z čehož je

Str. 212

patrný nárůst odlivu dětí z naší školy. To by přece měl být i varovný signál pro
ředitele školy, že něco není v pořádku. Dále například pan ředitel ZŠ měl odevzdat
rozpočet ZŠ pro rok 2001 do 2. ledna 2001, neboť tentýž den odpoledne se projednával rozpočet obce. Připravený rozpočet pan ředitel odevzdal až po mnoha urgancích
dne 26.3.2001, stejně tak po lhůtě i rozpočet na počítačovou třídu, totéž bylo i
s rozpočtem ohledně zařízení MŠ. Velmi závažný je fakt, že pan ředitel nerespektoval usnesení 10/37/01 a vyplatil další odměny z vedlejší hospodářské činnosti
za měsíc březen, dokonce min. o 3000 Kč více, přestože jsme řekli, že najdeme nový
způsob odměňování pracovníků, podílejících se na hospodářské činnosti, aby byl
průkazný a spravedlivý, a že ředitel následně tyto odměny dá ke schválení ZO.
(Dále jednání ZO pokračovalo reakcí pana ředitele Svobody na fakta, uváděná paní
starostkou, především tím, že žádné peníze se neztratily ani nebyly defraudovány,
a odliv dětí ze školy že není z důvodů špatných učitelů či vedení školy, všichni učitelé mají vysokoškolské vzdělání. Chybu spatřuje pan ředitel Svoboda v různých fámách a pomluvách o škole, dále v tom, že obec se snaží stále hledat nové
a nové chyby na jeho práci. Pokud dnes děti odcházejí z naší základní školy -
uvedl - jsou dobře připravené.)

Paní starostka řekla, že ji oslovují rodiče dětí a říkají, pokud se nezmění vedení školy, že budou posílat své děti do jiných škol. Kromě těch výše uvedených
důvodů je i toto pro starostku signálem, že skutečně něco nebude v pořádku a proto podává návrh na vyhlášení konkursu na nového ředitele základní školy v Perninku. Při uskutečněném hlasování byli dva hlasy pro (p. Tůmová a p. Novotný), jeden
hlas byl proti (ing. Stradiot), čtyři hlasy se zdržely hlasování (pp. Karásek, Holy,
Štefan, Lühne), p. Svoboda nehlasoval. Návrh nebyl přijat.

Dne 7. června 2001 bylo předloženo vyjádření MS ODS k jednání zastupitelů obce
na 40. zasedání: "Místní sdružení Občanské demokratické strany v Perninku reaguje
na alibistickou nerozhodnost některých našich pánů zastupitelů v souvislosti
s hlasováním o vyslovení důvěry či nedůvěry stávajícímu řediteli školy v Perninku. MS ODS považuje nastalou situaci natolik závažnou, že na svém jednání rozhodli vyzvat tyto nerozhodné zastupitele, aby na svém nejbližším zasedání se k tomuto problému vrátili a vyjádřili se pro nebo proti. Tím by prokázali svým voličům,
že jsou schopni záležitosti obce řešit a ne je shodit pod stůl nebo vše nechat
na starostce obce." (Podpis nečitelný - nad razítkem MS ODS - pozn. kron.)

Tímto třebaže správným vstupem do problematiky jednání ZO dostává situace politický charakter, poukazující na nerozhodnost většiny obecních zastupitelů, což
není dobrý úkaz pro vývoj samotné obce (pozn. kron.)

Str. 213

PERNINSKÉ NOVINY Č.8:

Byly uvedeny výsledky jubilejního 25.ročníku memoriálu Milana Sedláka, který se uskutečnil dne 30.června 2001 za pěkného počasí a hojné účasti diváků. Šest mužstev se umístilo takto: 1.místo získal Vlnap Nejdek, na 2.místě byla TJ Abertamy 3.místo získala TJ Horní Blatná, 4.místo TJ Sokol Pernink, na 5.místě bylo Casino Pupp a na posledním místě byla TJ Olympia Praha. Nejlepším střelcem byl zvolen Pavel Klimm z TJ Horní Blatné, nejlepším hráčem byl označen David Smrt z TJ Nejdek, nejlepším brankářem pak Jan Vrzáček z TJ Olympia Praha. Za dlouholetou činnost v TJ Sokol Pernink byla udělena cena Štěpánu Hulvákovi.

---

Předchozí 40.zasedání obce, konané dne 29.5.2001. o němž jsme psali na předešlých stránkách kroniky, mělo své pokračování v 41.zasedání ZO, jež se konalo dne 26.6.2001. Hlavním tématem byla opět základní škola, především v otázce, zda má škola zůstat nadále příspěvkovou organizací s právní subjektivitou či zda se má stát organizační složkou obce.
Jednání započalo tím, že Otakar Karásek uvedl, že je proti projednávání výzvy ODS, kde jsou zastupitelé napadeni jako alibisté a nějakých 5 členů ODS nebude diktovat, co mají zastupitelé dělat a co ne. Také pan Svoboda se vyjádřil k zápisu, že je jednostranný a že v něm chybí některé výroky jeho samotného a byl účelně napsán, aby poškodil jeho osobu. Další jednání pokračovalo vyjadřováním každého ze zastupitelů, přítomných na 41.zasedání ZO. K postihu ředitele školy za nedostatky v řízení školy, který navrhla starostka, se rovněž vyjádřili všichni přítomní zastupitelé. Problém byl uzavřen usnesením, že nebude doporučena odměna řediteli základní školy v důsledku zjištěných chyb a nedostatků v hospodaření základní školy. Návrh byl přijat 5ti hlasy, nikdo nebyl proti, 2 hlasy se zdržely.

---

Ve večerním vysílání Primy dne 27.července byla uveřejněna zpráva o havarijním stavu perninského nádraží s tím, že ČD nemají na opravu dostatečné prostředky, budova se už pro veřejnost nepoužívá kromě jedné místnosti, která slouží k telefonickému spoji s nádražím v Nejdku. A tak i tahle budova je odsouzena k pomalému zániku, protože ji veřejnost nevyužívá. Tytam jsou časy z konce 19.století, kdy u příležitosti zahájení vlakové dopravy byla i tato budova slavnostně otevřena a sloužila veřejnosti včetně zřízení hostince. Jméno prvního hostinského neznáme, první známý majitel tohoto hostince byl Alois Gentner, který zde provozoval živnost v třicátých letech minulého století. Další provozovatelkou v letech 1957-58 byla Anna Machová, babička nynějšího občana Jindry Macha z čp.6.

Str. 214

A tak buď jak buď, dřívější pestré a liduplné dny a večery, kdy snad každý cestující neodolal zajít do hostinného prostředí, nenávratně utichly a vyklidily místo pavoukům a myším. Zbývá jen konstatovat, že po stu letech se mstí tehdejší mohutný tlak nejdeckých továrníků, kteří prosadili stavbu tratě přes Nejdek a Nové Hamry, čili mnohem náročnější a nákladnější cestu po železnici s několika tunely a mosty, zatímco plánovaná trať, jak ji předložili veřejnosti v sedmdesátých letech předminulého století prostřednictvím výboru, v němž sehrál hlavní roli sám purkmistr Perninku Adalbert Meinl, přišla v niveč a změnila se v pouhou makulaturu, v cáry papíru, sloužící nanejvýše historikům, (já sám jsem o této kauze psal v Historickém sborníku Karlovarska VII, (vydávaný Státním okresním archivem v roce 1999 - pozn.kron.) Snaha tohoto výboru vést trať přes Merklín a Pstruží, byť by bylo třeba použít i systém horské zubačky a přesto by byla stavebně i ekonomicky snazší, neuspěla proti argumentům bohatých investorů z Nejdecka, jimž šlo o to, aby získali spojení s přístavy v Severním moři a především s hansovním městem Hamburk.

Dnes tedy je železnice značně nevyužita, jak bývalo zvykem, cestování po ní bylo dokonce velmi vítáno celou širokou veřejností a již neslouží dřívějším továrnám, kam vozila především uhlí a průmyslové materiály, a nedokáže tudíž konkurovat autobusové dopravě, která je mnohem rychlejší a stačí obsáhnout všechny obce, které měly být dosaženy realizací původního projektu Alberta Meinla a spol. včetně oné zubačky, jež by dnes dokonce mohla budit zájem turistů po vzoru švýcarských horských železnic.

Je takové české pořekadlo: "Pozdě bycha honit!" Kdyby tehdá, v polovině 19.století, zvítězil projekt výboru perninských a blatenských interesentů, dodnes by se intenzivně používala trať přes Merklín a Pstruží do Perninku a Horní Blatné, neboť by vedla středem veškerého života místních obyvatel. Nijak zvláštně by železnici nevadily ani autobusové linky, rozhodovala by pouze otázka výše jízdného.
A tak záležitost kolem perninského nádraží je dnes podružná a na okraji veškerého zájmu. Jeho poloha, ležící stranou hlavní komunikace, dokonce předvídá zánik budovy, protože v současné době nejsou prostředky ani zájem zachovávat kolorit daného prostředí. Vlaky tu možná budou jezdit nadále, pouze nádraží se časem promění v pouhé zastávky na holé trati - to bude vše, co dokáže necitlivá současnost změnit. Inu - vývoj nezná kompromisy - zahájení jízd vlakem s koncem let 1898 zrušilo dopravu koňského postilionu a tak není daleko doba, kdy trvale se rozšiřující autobusové linky provedou totéž s železnicí, kterou se pyšnil celý region.
Je snad tohle pokrok či nikoliv...? (ptá se místní kronikář, autor těchto řádků).

Str. 215

PERNINSKÉ NOVINY Č.9:

42.zasedání ZO Pernink se konalo dne 6.srpna 2001. Projednalo a schválilo tyto zásadní věci: 1./ Otázku převoditelnosti zřizovatelských kompetencí na obec. ZO nesouhlasí s převodem zřizovatelských práv Domova důchodců v Perninku na Obec.

Navíc obyvatelé DD nejsou pouze občané naší obce, ale i
z ostatních obcí, navíc je zarážejícím faktem poměr počtu zaměstnanců a uživatelů DD: kapacita uživatelů je 62 osob, přičemž personál čítá 32 osob. Svůj nesouhlas vyslovilo 6 členů ZO, nikdo nebyl proti ani se nezdržel hlasování.
2./ ZO projednalo návrh karlovarsko-sokolovské aglomerace a vyslovilo požadavek, aby do návrhu ÚPN VÚC bylo zařazeno sportovní letiště v souladu s územním plánem obce Pernink, dále aby do rekreační oblasti Abertamsko-perninsko-blatenské byl zahrnut i Lesík v k.ú.Pernink a zařadit vybudování cyklostezky Pernink-Abertamy. Další požadavek ZO je zanesení rašeliniště v kú Pernink do ÚPN VÚC jako těžební plochy. Jednomyslně schváleno.
3./ Projednání významu rašeliniště pro obec: ZO je proti prodeji této lokality, o nějž se zajímá firma HZ Binom Toužim.
Z dalších věcí, projednávaných na zasedání ZO,stojí za záznam otázka Studie proveditelnosti řešení odpadového hospodářství v mikroregionu SOKO s možností provozu sběrného dvora v obci. V úvahu přichází objekt bývalé kotelny, která nejlépe přichází v úvahu, (úprava sociálního zázemí, napojení na kanalizaci, přípojka vody a el.energie, vhodné umístění v centru obce). Druhou možností by mohl být objekt skladiště na nádraží v Perninku, který však není v majetku obce, ale ČD.
Pro vhodný sběrný dvůr byl schválen všemi hlasy objekt kotelny.

---

V Ostrově byl uspořádán 33.filmový a televizní festival Oty Hofmanna ve dnech 22. - 26.září 2001. Tohoto festivalu se dne 25.září zúčastnily děti z Perninku, kterým byl promítnut film "Z pekla štěstí 2".

---

Proti dřívějšímu stavu restaurací a hostinců z třicátých let minulého století se jejich počet značně změnil a hlavně zmenšil - stav lze srovnat se zmenšením počtu obyvatel, kterých bylo tehdá téměř 3.000, nyní (kromě chalupářů) jich je něco přes 700. Přesto zůstaly zachovány dvě restaurace z dřívějších dob - Plzeňka a Perninský dvůr, (ta druhá však je téměř neustále uzavřena). Nově zde vznikla restaurace "U Bendů" na Karlovarské ulici čp.48 (již dříve zde byl hostinec pana Riedla), na téže ulici "Café-Antik". Již dříve vznikla i pivnice "Kongo" a to na Blatenské ulici čp.323. Nejnovější je svou úrovní vynikající restaurace

Str. 216

na ulici T.G.Masaryka čp.2, kterou zřídila současná starostka obce Jitka Tůmová. Rozrostly se i možnosti ubytování: na Blatenské ulici čp.233 je penzion Míla, na Nádražní ulici čp.324 penzion Pavla, na Karlovarské ulici čp.48 penzion Sport a na Bludenské ulici čp.256 penzion Tatranka.

---

PERNINSKÉ NOVINY č.10:
Na úvodní stránce novin bylo zveřejněno pozvání na "Den otevřených dveří", který se konal dne 23.10.2001 v Mateřské školce. Po celý den zde bylo plno dětí, her a zábavy.
Rovněž 43.zasedání ZO Pernink bylo obsáhlé a byla vydána řada usnesení: Z nich především stojí za zmínku pro kroniku kromě jiného otázka zimní údržby obce, vykácení náletových dřevin podél komunikace. Dále ZO schválilo dopracovat jednací řád obce. OZV o místních poplatcích byl schválen s účinností od 11.9.2001. Dále byly projednány otázky dalších prodejů pozemků. Byl schválen i příspěvek pro TJ Sokol ve výši 5.000 Kč. Byla schválena zpráva o činnosti knihovny za první pololetí roku 2001. Bylo jednáno i o výroční zprávě základní školy, kterou předložil Mgr.Josef Svoboda. ZO požaduje podrobnější zprávu za rok 2000 - ředitel školy dodá do příštího zasedání. Byla schválena i dotace ve výši 15.000 Kč na zakoupení potřebných učebních pomůcek. Byl schválen nákup motorové pily pro místní SDH ve výši 20.000 Kč.

---

ČERPÁNO Z PŘÍSPĚVKU MGR.Josefa SVOBODY v PN:
"3.září se znovu rozezněla škola dětskými hlasy. Vycházející žáky nahradili prvňáčci a "šesťáci" z Abertamy. Sešlo se jich 132 oproti loňských 130. Ani v učitelském sboru nedošlo k valným změnám: školu opustil z rodinných důvodů učitel Somr, ale škola získala kvalifikovanou vyučující němčiny, je jí paní Čapková, zdejší občanka, které má pedagogické vzdělání, takže škola se může chlubit téměř plnou pedagogickou kvalifikací.
...žákům byly nabídnuty zájmové kroužky: Paní Svobodová vede kroužek němčiny pro 1. - 3.třídu, paní Hanzlíková pokračuje v kroužku odbíjené se 17 žáky, paní Čapková získala pro turistiku 6 žáků a pro kroužek anglického jazyka 13 žáků. Oddílu florbalu se ujal pan Miloš Branný, dále pokračuje výuka hry na hudební nástroje pod vedením učitele z Nové Role.
Po celých 5 dní byla žákyně 8.třídy Ivana Vinšová členkou dětské poroty na 33. festivalu filmů pro děti v Ostrově, který se konal ve dnech 22. - 26.září.
Také v Olympiádě škol Karlovarska se umístili žáci 9. třídy M.Juhos a M.Zahrádka.

Str. 217

PERNINSKÉ NOVINY Č. 11:
V úvodníku tohoto zpravodaje pro perninské občany uvedla starostka obce, Jitka Tůmová informaci k ochraně života, zdraví, majetku a životního prostředí. Tato věc považuje za jeden ze základních úkolů orgánů státní správy a samosprávy. Za tímto účelem stát vytváří ve spolupráci s úřady měst a obcí záchranný systém, jehož cílem je účinně působit v případech vzniku nenadálých živelních pohrom, průmyslových havárií, či válečného konfliktu, a poskytovat okamžitou pomoc postiženým a minimalizovat tak následky těchto událostí na obyvatelstvo.
Informace pro občany se týká vydání souhrnné informační brožury, (což je i jejíž název), která by měla přispět k připravenosti občanů na veškeré mimořádné události, ke kterým může v životě dojít. Současně paní starostka informuje občany, že vzhledem k obsáhlosti brožury byly připraveny nejdůležitější body pro informaci občanů, tento výtah lze získat v Informačním centru obce. Kdo by se chtěl seznámit s úplným textem brožury, může požádat obecní úřad nebo Infocentrum o zapůjčení celého znění.

---

Chystá se vydání knihy k oslavě 100. výročí organizované kopané za podpory ČMFS. Půjde přitom především o činnost německých fotbalových klubů na území Čech v období 1900-1945. (proč pouze tento úzký pohled na vývoj české kopané prostřednictvím německých klubů, není jasné - snad až po vydání této knihy bude možno hodnotit význam této myšlenky, kterou razí autor budoucí knihy, Lubomír Král, bytem v Písku, Tyršova 2035.)
Tomuto autorovi jsme připravili zprávu tohoto znění, čerpanou z dosavadních stránek naší kroniky perninské: "V tak sportovně aktivním městě, jakým byl i Pernink, hrál se i fotbal, (kromě řady dalších, především zimních sportů). Německý klub byl založen v roce 1932, měl barvy zelenou a bílou, (čili kombinaci saských barev), velice brzo získal značnou úroveň. Jeho soupeři byli kromě jiných kluby z Rybář, (Olympia Karlsbad a pod.) Název klubu byl 1.FC-Bärringen. Z zakládajících členů patřili oba synové továrníka Bartla, Wöllner jun., Loos, pekař Hanner z obce Pstruží. Již tehdy docházelo ke "koupi" hráčů - tak například brankář Sepp Hamala z obce Trinkseifen byl získán pro 1.FC. a to tím, že tomuto nezaměstnanému hráči firma bratří Bartlů zajistila pracovní místo. Utkání fotbalu se odehrávala na hřišti, které bylo umístěno na náhorní rovině nad kostelem.

---

PERNINK PO NĚKOLIKA LETECH OPĚT PRVNÍ.
Tak zní titulek v PN o činnosti fotbalového klubu Sokol Pernink. V článku se uvádí mimo jiné fakt, že v podzimním kole 4. třídy získali z 10 zápasů 18 bodů s skóre 35:11. Sokol jako jediný z deseti mužstev neprohrál, nejlepším střelcem byl

Str. 218

Petr Chvapil, který dal 9 branek.

Také žáci byli úspěšní, i když ne tak, jako první mužstvo: byli pátí ze čtrnácti oddílů.

---

Náš parlament chystá znění vyhlášky o ochraně ovzduší a životního prostředí vůbec. Podle dosavadních informací budou postihováni občané, kteří si svévolně usmyslí odstraňovat uschlé listí, trávu a jiné hořlaviny pomocí rozdělávání ohně na veřejném prostranství, v zahradách či loukách. Postihováním budou pověřeny jednotlivé obce, které se budou řídit patřičnou vyhláškou a budou provinilé občany pokutovat. Vyhláška však nebude řešit problém, kdy občané začnou opět používat ve velké míře vytápění domků uhlím a dřevem, což rovněž ohrožuje ovzduší.

---

Obecní úřad Pernink vydal obecně závaznou vyhlášku č.1/2001 o místních poplatcích. Věc se týká poplatků ze psů, (50 Kč ročně za jednoho psa v rodinném domku, 100 Kč ročně za jednoho psa chovaného v domech se dvěma a víc jednotkami bytů, 300 Kč ročně za každého dalšího psa. Vyhláška uvádí i úlevy a osvobození od poplatků. Další oddíl se týká poplatků ze vstupného, (10% z úhrnné částky vybraného vstupného). Neméně závažný je oddíl, týkající se poplatků za užívání veřejného prostranství, (umístění zařízení sloužících k poskytování služeb, umístění stavebních prodejních a reklamních zařízení, zařízení cirkusů a lunaparků, umístění skládek, vyhrazení trvalého parkovacího místa apod.) Veřejným prostranstvím jsou podle této vyhlášky všechna náměstí, tržiště, silnice, chodníky, místní komunikace, parky a veřejná zeleň. Vyhláška stanovuje patřičné sazby za užívání výše uvedených prosotrů v m². Pátý oddíl vyhlášky hovoří o sankcích za nedodržování ustanovení.

---

INFORMACE Z MATRIKY:

Stav obyvatel obce Pernink je k 31.10.2001 tento: Celkový počet obyvatel 702, narodilo se 7 dětí, zemřelo 13 občanů, přistěhovalo se 52 občanů, odstěhovalo se 15 občanů, sňatek uzavřelo 12 manželských párů.

---

MÍSTNÍ SDRUŽENÍ ODS:

Projednalo na svém zasedání dne 5.10.2001 činnost zastupitelů obce Pernink a konstatovalo, že řada volebních slibů se plní, (plynofikace obce, splacení dluhů nepltičů z prodeje nemovitostí obce, zřízení Infocentra, zřízení odborných komisí, vyrovnané finance obecního rozpočtu.) Řada věcí je však třeba napravit: špatná koncepce plateb za odvoz komunálního odpadu, zastaralá technika, zimní údržba v obci, chybí morální a finanční podpora obce ve vztahu ke kulturní činnosti, byla vznesena i kritika činnosti lyžařských klubů, neřešení kontroly pořádku.

Str. 219

PERNINSKÉ NOVINY Č.12:

Ze života školy.

Velký význam měla dvojí beseda žáků 8. a 9.třídy s mluvčí policie čes.republiky, paní Papežovou, která přijela ve dnech 16. a 30.listopadu do Perninku pobesedovat o chování žáků v zátěžových situacích a kriminalitě mládeže. Beseda vzbudila mezi žáky velkou pozornost.

V oblasti sportu se mladší žáci zúčastnili gymnastického trojboje v Ostrově n/O. Kateřina Vincůrková ze 3.třídy získala 2.místo, Renata Zábranová z 5.třídy získala 1.místo, obě žákyně cvičily s míči.

Vynikajícího úspěchu dosáhly starší žákyně školy ve florbale; z Ostrova n/O si přivezly vítězství a postoupily tak do okresního kola. Složení družstva: Monika Zbrojová, Ivana Vinšová, Klára Bednářová, Jaroslava Benediková, Lenka Ličková a Gabriela Wendlerová.

Z kulturních akcí je záhodno zapsat do kroniky nacvičení pásma k Mikuláši a pro vystoupení v Domově důchodců v Perninku. Pásmo nacvičila paní Schadeová. Současně byly obyvatelům D.D. předány vlastnoručně vyrobené dárky.

Pro děti a veřejnost byla dne 19.12.2001 uspořádána v Plzeňce vánoční besídka současně s výstavkou dětských výtvorů k vánocům.

Česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby byla uskutečněna v kostele Nejsvětější Trojice dne 26.prosince. V akci vystoupil Karlovarský pěvecký sbor pod vedením prof.Josefa Štrunce se sólisty Divadla J.K.Tyla z Plzně.

REAKCE NA KRITICKÝ PŘÍSPĚVEK PN:

TJ Sokol reagovalo v PN na kritiku Místního sdružení ODS, uvedenou v 11.čísle ohledně činnosti jed. ty. Smyslem reakce na kritiku spočíval v tom, že oddíl TJ Sokol, který legálně existuje až od roku 1994, žádný lyžařský oddíl nemá. Činnost takovéhoto oddílu trvala pouze do roku 1989 pod vedením OV ČSTV a teprve od roku 1994 je TJ registrována jako právní subjekt.

Letošní zima se přihlásila velkou vánicí již před vánocemi, sněhu napadlo požehnaně a co víc: do Silvestra už neroztál, takže po kdejaké perninské stráni se počalo holdovat zimním sportům všech kategorií, ani vleky nezahálely a hleděly samozřejmě zvládnout velké množství zájemců o rychlý sjezd s kopců. Radost měli i podnikatelé různých pohostinství a pochvalovali si takové nadělení sněhu. Jen šlapat v takovém návalu sněhu nebylo jednoduché, ale to už perninští občané znají z dřívějších let. Kronikář připomíná, že sněhová katastrofa zde byla naposledy v roce 1940, kdy řada domů, především na Karlovarské ulici, byla zcela zaváta, takže obyvatelé museli vycházet z domů i komínem.

Rok 2002

Str. 220

ROK 2002

Úvodem tohoto zápisu jako obvykle je záhodno vrátit se do historie uvedením některých doposud neznámých údajů. Tentokrát - jako upřímné přiznání německého původu bývalých obyvatel - uvádím stať o jejich jménech a to od počátku založení v roce 1532 až do roku 1940, (existenci německých jmen po této době až do roku 1946 jsem uvedl v této kronice zápisem z roku 1991 pod názvem "Svědectví").

Jako pramen mně posloužila brožura perninského rodáka dr. Johanna Endta, kterou vydal roku 1932 pod názvem "Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen", kde se autor, kromě jiného, zabýval rodovými jmény. Endt čerpal své poznatky z Pozemkové knihy obce, založené roku 1544. Řada jmen z počátků existence obce se přestala objevovat v různých zápisech, protože zcela jednoduše přesídlili jinam, přesto však stojí za to zopakovat je pro úplnost tohoto zápisu. Zmizení většiny jmen vyplývalo z faktu, který byl osudovým počinem ve vývoji obyvatel obce: Tím faktem bylo vydání protireformačního patentu habsburským císařem Ferdinandem III., jímž bylo nařizováno, že všichni obyvatelé musí vyznávat římskokatolické náboženství, odpůrci že se musí vystěhovat ze země. Rok 1653 tedy se stal zlomovým rokem pro řadu obyvatel, vyznávajícím protestantskou víru, takže museli emigrovat, většinou do sousedního Saska, kde vládla tolerance v náboženských otázkách.

První obyvatelé tedy byli (podle mého bádání): Eggner, Roth, Röhrenbohrer, Richter, Hopfner, Meiler, Felgenhauer, Donat, Schaller, Fleischer, Schütz, (povětšině byli v době od 1532 do 1599 rychtáři). K nim se řadí ještě Kummer a Herzog.

Endt uvádí navíc tyto obyvatele (podle abecedního pořádku): Ackermann (přišel do obce roku 1694), Bauer (od roku 1563), Benedix (od roku 1664), Eberhardt (od roku 1578), Eigler (od roku 1550), Endt (přišel z Daru Božího roku 1712), Fladerer (od roku 1615), Gerz (od roku 1694), Geyer (přišel z Abertamy roku 1754), Helmig (od roku 1554), Hofmann (od roku 1577), Hutschenreiter (od roku 1617), Jordan (od roku 1645), Kraus (od roku 1558), Kuhn (přišel z Popova roku 1545). Lang (od roku 1605), Lauber (přišel z Nejdku roku 1763), Leipold (od roku 1550), Leuschner (od roku 1544), Meinl (přišel z Abertamy roku 1808), Meixner (přišel z Horní Blatné roku 1726), Möckl (od roku 1761), Morbach (přišel z Českého Wiesenthalu roku 1798), Müller (od roku 1546), Neuburger (od roku 1646), Pfob (od roku 1641), Poppenberger (přišel z Blatné roku 1757), Purkart (přišel z Rybné roku 1678), Puttendorfer (přišel z Daru Božího roku 1640), Reinelt (od roku 1655), Reinwarth (od roku 1544), Renner (od roku 1596), Riedl (od roku 1739), Schlögel (přišel z Blatné roku 1618), Schmidl (od roku 1793), Schmidt (od roku 1599), Schnepp (od roku 1596).

Str. 221

Schneider (od roku 1562), Schneider (od roku 1672), Schütz (od roku 1571), Spinnler (přišel z Vejprt roku 1766), Ströer (od roku 1550), Ullmann (od roku 1585), Weiss (od roku 1671), Wohner (přišel z Falknova roku 1645), Ziener (od roku 1568). Uvedena jsou pouze jména těch usedlých rodin, které měly vlastní byt.

POUŽÍVÁNÍ KŘESTNÍCH JMÉN:

Již počátkem 16.století panovala v obci jistá móda křtít děti mužského pohlaví jménem Wolf (Wolfgang), takže plných 60 let se zde hemžili hlavně Wolfové.Roku 1590 nastal v užívání křestních jmen zvrat - do popředí se dostala biblická jména, (tento trend trval do roku 1642). A tak v matrice se objevovala jména Adam, Abraham, Baltazar, Blasius, Christian, Christoph, Daniel, David, Gabriel, Georg, Hieronymus, Jakob, Hans, Kaspar, Lazarus, Martin, Mathäus, Melchior, Michael, Paul, Peter, Samusel, Simon, Stephan, Valentin, Veit, Zacharias.

Ženy v téže době používaly střídmější slovník - matky dávaly svým narozeným holčičkám jména Anna, Barbara, Christina,Dorothea, Elisabeth, Juditha, Katharina, Kunigunda, Magdalena, Margareta, Marie, Rebekka, Sibylla, Susanna. Jiná jména se nevyskytovala.

Zachovalá daňová rule peringerských občanů z roku 1654 vykazuje počet mužských křestních jmén: Jméno Christoph se objevuje 13x, Johann 12x, Georg 6x, Mathäus 5x, Samuel 4x, Barthel 3x, Kaspar 2x, Martin 2x, Peter 2x, Simon 2x, Valentin 2x po jednom se objevují jména: Abraham, Adam, Andreas, Blasius, Gabriel, Michael, vcelku tedy 17 křestních jmén.V daňové ruli se objevila i ženská křestní jména: Marie 4x, Margareta 3x, po jednom Christina, Elisabeth, Katharina, Magdalena, Martha - čili 7 křestních jmén.

Ještě před rokem 1650 se počala používat u mužů i žen dvě křestní jména, především v 18.století, s koncem tohoto století přišla do módy opět jména jednoduchá, především u mužů. Ženy však ještě dlouho poté přijímaly dvojitá jména: jako příklad slouží křestní dvojí jméno Eva Regina, (místně jí říkali Efarechl), Eva Rosina (Efarusl), Marie Anna (Marjannl). U dvojích jmén bylo často jako první používáno jméno Johann, u žen pak Anna nebo Marie.

SČÍTÁNÍ LIDU ROKU 1694:

Podle mého vlastního výzkumu zachované listiny tohoto prvního sčítání lidu jsou tyto výsledky používání křestních jmen: Johann 29x (z toho Hans spojeno s jiným křestním jménem 16x), Christoph 7x, Christian 6x, Daniel 4x; 3x se objevila jména

Str. 222

Andreas, David, Georg, Peter, Kaspar. 2x byla zaznamenána jména Anton, Elias, Michael, Adam, Mathäus, po jednom jménu pak Gottfried, Benedict, Samuel, Zacharias, Salomon, Benjamin, Simon, Moritz.

Ženských křestních jmen se na této listině objevilo: 4x Katarina a Marie. 2x tam byly zapsány Elisabeth, Magdalena, Anna, Margareta, Annamarie, Justina. Pouze jednou se objevila tři jména: Estra, Susanne, Christina.

Zápis dokládá, že v sedmdesáti domech bydlelo 72 rodin, kteří byli majiteli domů, počet hlav dosahoval 349 osídlenců včetně dětí. V těchže domech bydlelo jako nájemníci 35 rodin v počtu 137 hlav, celkem tedy v roce 1697 sídlilo v Perninku 486 obyvatel.

Vraťme se však znovu ke spisům dr. Johanna Endta - jeho další tvrzení o vývoji křestních jmen prokazuje řadu zajímavostí: podle něho úřední spisy v 16. a 17. století nevykazovaly formu křestního jména podle kalendáře, nýbrž jak byla vyslovována: místo Ambrosius jen Brosius nebo Brössl, místo Andreas Enders nebo Enderle, místo Balthazar Balzer, místo Anton Andl nebo Anandl, místo Bartholomeus Bartel, místo Blasius Blasel nebo Blessel, místo Daniel Dannl, místo Gabriel jen Gaberl, místo Heinrich Hemmerich, místo Hieronymus Grammes, místo Elias Elles, místo Lorenz Lorz, místo Nikolaus Nickel nebo Niklas. U žen pak se používaly tyto zkratky: místo Euphemia jenom Fäng, místo Rosina Rusl, místo Sophie Soph.

Ani rodová jména nebyla v 16. století zcela vžitá, proto se často stávalo, že v pozemkové knize a matrice bylo použito místo rodového jména tzv. domácí jméno oné osoby. Tak třeba v roce 1550 byla v matrice uvedena kartounkářka se jménem Pemperhöslin, (byla vdovou po Christophu Kuhnovi, který byl v pozemkové knize uveden jako Pemperhosel). Jméno této rodiny se takto používalo ještě v 17. století, byť zkráceně: horník Hans Kuhn byl v protokolech z roku 1685 uveden jen jako Hösel, v roce 1684 koupil dům čp. 34 jako Hans Hoessel, v témže roce je uveden jako svědek při kupní smlouvě pod jménem Johannes Hössl. Ale i u dalších jmen se používalo přezdívek, které měly přednost před rodovým, např. Mattes Püttner nebyl jmenován jinak než Schmidt, (protože byl kovářem), Merten Fossmann prodal dům a podepsal se na smlouvě jako Merten Zimmermann, (protože byl tesařem). Roku 1565 vdova po tesařovi Mathäusovi Leuschnerovi, vázána dluhem, byla zapsána v knihách jako Zimmermattesin. Andrea Hopfner, který byl několik let rychtářem, byl nazýván často Richter, zatímco jiný Richter (což bylo rodové jméno), byl nazýván Fleischer, neboť byl řezníkem. Jeho matce se říkalo Alte Flöscherin. Barthel Eberhardt se objevuje v protokolech z roku 1593 jako Bartel Weber, čili

Str. 223

Tkadlec. Heinrich Donner při koupi domu v Rybné byl zapsán jako Heinrich Schneider, protože byl krejčím. Jeho vdova Walburga byla uvedena v knihách jako Grammes-Schneiderin. Peter Röhrenbohrer koupil dům pod jménem Mühlmann čili Mlynář. Rodina Klemmova měla přízvisko Spiess, (oštěp, kopí), takže z přízviska vysvítalo, že byl vysoký a hubený. Tak jej také zapsali do matriky: tam stojí Valentin Spies. Honigové měli přízvisko Köhler, protože byli uhlíři. Michael Jotziger měl přízvisko Stumme Büttner, což znamenalo, že je jako bednář němý. V matrikách se dočteme o Georgu Fladererovi, jemuž se říkalo Rotkopf (Rezek), o Balzeru Schmidtovi neboli Hausbalzerovi, o Mathäusu Schmidtovi čili Hansmatzovi. Katharina Müllerin byla všude vedena jako Brettschneiderin (pilařka). Přezdívku prozrazují jména Kunzhans (Hans Dörsler), Vogelhans (Hans Michel).

Bylo by lákavé vypsat všechna domácí přízviska, abychom se dopátrali jádra, jež tvořilo tuto etologickou disciplinu (vytváření rodových jmen); my se však omezíme jen na některé zvláštní výrazy: tak např. Hofmannové z Dolejšího mlýna byli označováni přídavkem ke křestnímu jménu přidáním za původ práce: Mühl - čili je takto rozlišovali: Müldavid, Mühldavidmädle, Mühlmertl, Mühlhans, Mühljoseph. Jedna větev Rennerů, v níž byli krejčí, byla také takto označována: Schneiderpuldes, Schneiderfranz, Schneidersef. Krausové, kteří se zabývali provaznictvím, byli nazýváni Seilerové. Bierbrauerofl byla nazývána vdova po sládkovi. Balthazaru Eiglerovi se říkalo Grubenbalzer, protože jeho domek byl součástí dolu. Kantorhannes je domácí jméno Johanna Zachariase Endta, který byl kantorem a školmistrem od roku 1712 do 1731. V rodině Ströerů byli odjakživa ševci, proto se jim říkalo Schusterkarl, Schusternaz. Zrzavý Georg Fladerer byl nazýván Rotkopf, kdežto jiný Fladerer z 18.století byl pro veřejnost Černohlávek /Schwarzkopf).

Ve starších spisech byl používán výraz "Langboy" (oblouk). Toto přízvisko zprvu zabrala rodina Weissova, protože pozemek jednoho z rodiny, Johanna Weisse, byl nazýván "Lampois Reisel". Jeho syn Gabriel a všichni další potomci, kteří vlastnili tytéž parcely, byli označováni tímto přízviskem, ať bydleli kdekoliv. Jiné jméno tohoto druhu je "Ferchelist" - zprvu se nalézalo u domu čp.92, (v blízkosti tohoto místa leželo vřesoviště, zvané "Fergelistheide", jak vyplývá z popisu hranice z roku 1745. Podle domácích jmen byly označovány i mnohé louky: Bergmeister Matzraum" náležel Mathäusovi Bauerovi, pozemek u čp.94 byl jmenován jako Beutlererbstück (Váčkářovo věno), protože majitel domu, Anton Lauber, byl váčkářem a koželuhem. Dále byly podle povolání majitele nazývány pozemky, například Bittnerwalla (Josef Pfob byl bednářem), Breierraum podle sládka Ferdinanda Schütze, Flaschenraum podle lahváře Josefa Fladerera z roku 1850, Fleischergründel podle řezníka Johanna Rindwirta, Gerberstückel podle koželuha Endelberta, Bäcker-

Str. 224

raum podle pekaře Hahna, Schmidtfranzwiese podle kováře Franze Rennera, Schusterkarlraum podle ševce Karla Ströhera, Tischlerseffastück podle Josefy Geyerové - jejíž předek byl stolařem.

Rovněž původ mohl být brán jako pramen k vytvoření domácího jména: Telleradl byl přiřčen Adamu Wiethovi, který přišel z Oldříše (ležícího v údolí). Tellerandl byl obyvatel Tellerových domků, (trojice domů nad Perninkem). Hansadl byl Johann Adam Fladerer, jiný zástupce tohoto jména byl ze Pstruží. Hanstoff je Johann Christoph Pfob z čp.171, Pauleshannes byl Johann Eigler, (jeho předek měl křestní jméno Paul). Antl byl Anton Ferdinand Schütz z čp.183, jeho syn byl naproti tomu nazýván podle svého povolání (sládek). Lenzmandl jsou zváni potomci Lorenze Schütze. Fäma se říkalo Euphemii Fladererové z čp.84, Nickel byl nazýván jeden z rodu Rennerů, kteří byli tesaři, (Nickel Renner z čp.123). Sala byla Salome Hofmannová z čp.105, Samelhans se říkalo Samuelu Wohnerovi, který vlastnil dům čp.175.

Pokračujme v odhalování tajemství vzniku přezdívek: Xristl se říkalo Christiánu Schützovi z čp.87, Danl byla zprvu lidová podoba pro Daniela, později však splynula se zkratkou pro Antona, (takže Andanl), dům Antona Krause čp.146 byl tedy označován jako Andanlhaus: Hannanaz je vyvozeno ze jména matky Johanna Weisse a připojeno k jménu jejího syna Ignaze. Willawertl je Adalbert Reinwarth, syn Ludmily, Minantjohannes byl nazýván podle svého otce Venantius Reinelt, Karlhanna byla Johanna, dcera Karla Rennera. Jinak než Schmelzer byl nazýván Franz Poppenberger, tavič cínu z čp.43, Tischler se říkalo rodině Geyerů, protože byli stolaři, pouze jeden z nich, Josef - přišel z Blatné - se nazýval jinak: věžník - jeho předkové provozovali tuto profesi ve věži blatenského kostela. Glaser se říkalo rodině Simonů z čp.15, jejich dům byl označován jako Glasehaus, zahrada pak Glasergarten. Rovněž Hofmannové z čp.139 a 140 odlévali sklo, jejich domům se říkalo Bleiglashäuser. Schmelzerheinrich se nazýval Heinrich Purkart, neboť byl tavičem cínu, po něm se jmenovala i lávka, zvaná Schmelzerhanner-brücke. Johann Rindwirt z čp.69 byl řezníkem a tak jeho domu se říkalo Alte Fleischerhaus, okolnímu pozemku pak Fleischergründl. Rodina Reineltů z čp.98 byla více než 200 let lesníky, (Waldschützen), takže odtud vyvěrala přezdívka Schützenpepp. Bergmeister Matz se nazýval Johann Matthäus Bauer z čp.4, protože jeho otec byl důlním (Bergmeister).

V některých jménech jsou zachována stará rodinná jména, která se již nevyskytují, Bärstückel (Bérův dílec) má své jméno po Johannu Gottliebu Bärovi. Bauergarten se říkalo pozemku kolem čp.23, Junkerův pláček připomínal městského písaře Wenzela Junkera z čp.199, Seiwaldův dílec má jméno po Johannu Seiwaldovi, který koupil dům včetně zázemí čp.7. Moitzgrund měl jméno po Motzovi, z čp.166. První

Str. 225

z této rodiny koupil dům v roce 1627. Teller-berg je upomínkou na Christopha Tellera, (ve spisech se označuje i jménem Talyrz), jenž koupil dům čp.166 i s pozemky, stalo se tak roku 1627. Jednomu kusu lesa se říkalo Heimlich, ten patřil rodině Helmichů nebo Helmigů. Díl, patřící k čp.85, se říkalo Kulm, vlastním tohoto dílu včetně domu prodal Peter Diers roku 1613 horníku Gabrielu Kolbovi z Rybné. Také jeho syn Friedrich Kolb zdědil tento pozem. Teprve Mattes Siegl, vlastnící dům čp.85, zakoupil okolní pozemek v poslední čtvrtině 17.století zpět k domu.

Křestní jména některých osob figurovala jako domácí jména: tak například název Willaraum byl pro objasnění některému úředníkovi města pro pochopení obtížný - roku 1881 prováděl zápis do pozemkové knihy a napsal znění jména, jako kdyby vzniklo z latinského "villa" (venkovský domek), čili Villaraum. Pozemek však patřil Ludmile Reinwarthové, která odkázala pozemek svému synovi Adalbertovi roku 1787, čili on byl tím Willawertlem, (Wille německy znamená závěť, poslední vůle). Bernardův dílec byl majetkem Bernarda Schütze v roce 1765, Ellesraum se říkalo pozemku, patřícímu k čp.126, který zakoupil Elias Hofmann roku 1741. Louka, zvaná Fämawiese byla pojmenovávána po Euphemii Fladererové z čp.84, která přišla do Perninku z Werlesbergu pod dívčím jménem Bachová. Jejímu synu se říkalo Fämakannes. Christraum je označován pozemek, patřící roku 1772 Christianu Schützovi, jenž bydlel v čp.87. Klementraum patřil roku 1740 Klementu Hofmannovi z čp.54. Paulushalle dostala své jméno po Johannu Paulusovi Eiglerovi z čp.111 od roku 1738, Salaraum patřil vdově jménem Salome Hofmannová z čp.105, (převzala dům roku 1780), její syn byl nazýván Salaeff a bydlel v čp.109. Salomonraum měl jméno po Salomonu Bauerovi z čp.23 od roku 1688. Res byla Maria Theresa Ströherová z čp.184, prodala dům i s pozemkem svému synovi roku 1774, syn se jmenoval Resmertl. Bylo obvyklé, že syn byl nazýván podle jména svého otce nebo matky: Malapuldes byl Leopold, syn Anny Marie Fladererové, jiná Mala byla Anna Maria Bauerová z čp.16, která získala poslední díl panského pozemku zvaný Malaräumel v blízkosti Malawaldu. Nickelfranz se říkalo Franzu Rennerovi z čp.67 podle křestního jména svého otce Nickela (zkratka pro Nikolause).

Podle různých jmen byly nazývány tzv. kozí plácky na Kostelním vrchu - byly jen takových rozměrů, že daly potravu pouze pro jednu kozu. Prašný mlýn ležel poblíž pastviny na Andělské ulici. Podle tohoto Prašného mlýna byl nazýván i okolní pozemek, kterému se dnes říká mlýnský díl, les nad ním (dnes je vykácen) se jmenoval Prašný les. Staré označení bylo Fiedelwiese, (Fiedel = housle), podle tvaru pozemku bylo toto označení vytvořeno již roku 1589 - i nové pozemkové knihy používají toto označení. Dlouhou dobu se užívalo pro jeden pozemek označení Ullmütz - název vyšel ze jména Ullmann - Blasius Ullmann jej prodal roku 1641.

Str. 226

Christophu Krausovi z Rybné. Roku 1724 jej koupil Gabriel Pfob z čp.118. Pozemek Zankraum na cestě k Schuppenbergu, (název vznikl proto, že byl příčinou sváru - Zank = svár,hádka),náležel k čp.13, ale roku 1731 byl přikoupen k čp.105: i další díl, zvaný Fils,byl k tomuto domu přidán. Také Johann Martin Hofmann z čp.13 nezískal Zankraum hned při koupi domu, ale až roku 1745. Dva díly, nezávislé na sobě, podle tvaru se nazývaly Trojúhelník podle svých tvarů, jeden je na cestě do Bludné okolo čp.218, druhý je na Velflínské cestě, kde po pravé ruce začíná les. Tomuto dílu se rovněž říkalo Dvoudenní šichta, protože bylo třeba dvou dnů pro pokosení a sklizení sena pro hraběte, jemuž pozemek patřil.

PERNINSKÉ NOVINY č.1:
Nový ročník PN, již devatenáctý, měl jednoduchý obsah: oznámení o zápisu do školy, který proběhl dne 31.ledna 2002 v ZŠ Pernink od 14 do 16 hodin. Obsáhlejší článek uvedl Ota Karásek, místostarosta obce, (opisuji jej v plném znění):
"Vážení spoluobčané, vstoupili jsme do posledního roku čtyřletého volebního období. Zpětné ohlédnutí za činností zastupitelstva pod vedením paní starostky lze hodnotit velmi kladně ve všech ohledech. Zastupitelé na svých zasedáních se scházeli v plném počtu, což je jev nebývalý. Potvrdil tak správnost volby vedení při ustavujícím zasedání změnu, která přinesla mnohé úspěchy.
Krutá zima prověřuje práci fy.Dáňa-Löfler, která s vydatnou pomocí pana Guta bojuje s přívaly sněhu.
V tomto roce čeká zastupitele a celý obecní úřad organizace dvou voleb a to do parlamentu a na podzim volby komunální - tedy nového zastupitelstva. To budou hlavní letošní události vedle zahájení prací na kanalizaci obce.
Příznivé sněhové podmínky přivádějí do naší obce lyžaře na profesionálně provozované vleky nejen z okolí, ale i z ciziny, což se kladně projevuje dalším podnikatelům, a to je třeba ocenit.
Na závěr se rád vracím k předvánoční besídce školy. Přeplněný sál Plzeňky byl svědkem vydařeného představení všech věkových kategorií žáků. Za obětavého vedení svých pedagogů nacvičili velmi pěkná vystoupení, což přítomní rodiče i hosté oceňovali častým potleskem. Prodejní výstavka prací žáků dosvědčila další náročnou práci pedagogů a vedení školy, podporované obecním úřadem. Přejme do další práce při výuce mnoho dalších úspěchů!"

Str. 227

PERNINSKÉ NOVINY Č.2:

Hlavním obsahem tohoto čísla byl Obecní rozpočet na rok 2002:

P Ř Í J M Y :

1. Daně z příjmů: Fyzické osoby ze závislé činnosti 880

Fyzické osoby OSVČ 130
Právnické osoby 830
DPH 1227
Práv.osob - obce 162
Poplatky: správní 150
ze psů 10
z pobytu 50
z veřejného prostranství 65
z ubyt.kapacity 40
za automaty 20
znečišťování ŽP 16
Daň z nemovitosti 250

1. Nedaňové příjmy: kino 55

za hroby 2
sběr a odvoz kom.odpadu 390
skládkovné 468
pronájem nebyt.prostor 36

1. Kapitálové příjmy: prodej pozemků 180

prodej domů 205
z úroků 60

1. Dotace: školství 137

státní správa 401
sociální dávky 6
od obcí na provoz ZŠ 220
na ostatní neinvest. výdaje a učeb.pomůcky 4426

1. rezerva - převody z let minulých 1499

Příjmy celkem 11915

Str. 228

V Ý D A J E :

1. Zemědělství 0
2. Silnice - zimní údržba, opravy 200

Infocentrum 180
Dopravní obslužnost 40

1. Školství (investice na opravu kuchyně, fasády, WC 610) 1500

ZŠ - ost.neinv.nákl. školní pomůcky 4426
Kino 135
Knihovna 27
Kotelna 80
Internet 39
Kronika 7
Tělovýchova (TJ Sokol 15, provoz radiostan. 17,5) 170
Daň z příjmů 162
Veřejné osvětlení 159
Pohřebnictví (z toho plot 36) 50
Kanalizace 1300
Komunální odpad - odvoz a skládkovné 1179
Veřejná zeleň 150

1. Soc.pomoc osobám (zdrav.postižení 5, na dopravu 6) 11
2. CO - požární ochrana (vybavení výjezd.jednotky, oblečení) 220
3. Místní správa 1880

(z toho fasáda 150, plyn.kotelna 200, mzdy zastupitelů, pojišť)

CELKEM VÝDAJE 11915

Dne 23.února byl uspořádán hasičský bál - akce Sboru dobrovolných hasičů. Konal se v Plzeňce a byl díky návštěvnosti a bohaté tombole velmi úspěšný.

TJ Sokol Pernink pořádal dne 3.3. ve Ski areálu tradiční loučení se zimou aneb 'Rej masek na lyžích'. K této akci se sešlo velké množství sponzorů: bylo jich na třicet. Škoda, že pořadatelé neviděli do budoucnosti, neboť brzo nato napadl další nával sněhu, který vydržel málem až do velikonoc, (na Klínovci ho bylo ještě o velikonocích přes 90 cm, ve výšce 1000 m pak ještě 20 cm) Ten nový zával sněhu byl v důsledku tradičního 'Josefsturmu', kterážto změna počasí se o týden opozdila. To už ale byla předzvěst skutečného jara. Bystřice svým stavem dopomohla řece Ohři, aby se na dva-tři dny vylila z břehů.

Str. 229

PERNINSKÉ NOVINY č.3:
Dominantní záležitostí tohoto čísla byl článek z pera Jitky Tůmové, starostky obce: Jeho thema byly otázky kanalizace "Již v loňském roce" - píše se v článku - "mělo se začít s výstavbou čistírny odpadních vod na školní louce. Bohužel však kvůli programu Phare musely se nějaké administrativní věci pozměnit, aby vyhovovaly požadavkům Bruselu a tím se celá akce pozdržela o rok. Teď, v měsíci březnu bylo vypsáno výběrové řízení pro uchazeče o tuto zakázku. Celá akce by měla odstartovat v měsíci srpnu". Autorka dále zmiňuje výhody, které nastanou s realizací čistírny. "Samozřejmě napojení na hlavní řad kanalizace" - pokračuje starostka obce ve svém článku - "nás bude něco stát. Rozhodně je rozumnější se napojit teď při výstavbě, (myšleny jsou tím odbočky k hlavnímu řadu u všech domů), pozdější realizace by stála navíc o 2/3 nákladů, které budou účtovány spolu s výstavbou kanalizačního řadu". To byl hlavní smysl článku, který se objevil v Perninských novinách č.3.

ZE ŽIVOTA ŠKOLY:
Dne 27.2. odpoledne uspořádala ZŠ pod vedením učitelky Tyrové školní karneval pro žáky naší školy. Děti si připravily masky vskutku rozmanité, některé ve spolupráci s rodiči. A tak porota, složená opět ze žáků školy, měla nelehký úkol - vyhodnotit tři nejlepší masky. Všechny děti si rády zatancily a za doprovodu reprodukované hudby plnily ještě nejrůznější úkoly - např. točení obručí kolem pasu, podbíhání točícího lana a podobnými kousky, za něž byly vítězné páry odměněny sladkými pamlsky. To, že děti byly nadšené a spokojené, je příslibem pro další aktivity naší školy. Akce byla patřičně zdokumentována fotografiemi, které může veřejnost shlédnout ve vývěsce naproti Obecnímu úřadu.

Stejně jako děti v Základní škole, také děti z naší Mateřské školy měly svůj den masek. Dne 28.února se sešly v karnevalových převlecích: přišel kovboj, indián, kočka, beruška, lékařka, ale i pohádkové bytosti. Všechny masky byly velmi pěkné a nápadité, a proto jsme se rozhodly ocenit všechny diplomem. Celý den hrála hudba, děti hrály hry a soutěžily o sladké ceny. Panovala radostná nálada a na tvářích dětí zářil úsměv - a to byla odměna pro nás, učitelky: štěstí a spokojenost dětí z krásně prožitého dne. Chtěly bychom poděkovat maminkám a všem, kteří si našli čas a dětem zhotovili masky.
Ilona Höhnlová, Nikola Doleželová, učitelky MŠ.

Str. 230

Z ARCHIVU.

Už ani nevím, kolikrát jsem se pustil do vyhledávání důležitých listin, založených ve Státním okresním archivu v Karlových Varech od doby, kdy jsem zahájil psaní Kroniky perninské, t.j. ode dne 15.května 1987; tentokrát při pátrání po spisech, spjatých s historií obce Pernink, jsem objevil dva dokumenty, hodné zápisu po patřičném překladu z němčiny do této kroniky, jednak pro dokreslení života občanů obce, jednak pro jejich nesporný význam v historii Perninku.

První doklad se týká přídělu poukázek na mléko pro některé děti nezámožných občanů spolu s podporou obce ve výši 5,60 Kč za jednu poukázku na osm litrů mléka. Tyto poukázky platily na dobu od 1.11.1937 do 9.1.1938. Celou tuto akci vyvolal tehdejší starosta Franz Hofmann, který byl znám svým kladným vztahem k sociální situaci občanů. Poukázky byly přiznány těmto dětem:

celkem 165 poukázek (924.- Kč) a 244 poukázek (1366,60 Kč)

Str. 231

Uvedená tabulka hovoří o velké podpoře obce pro děti nemajetných občanů, protože trpěly podvýživou, která byla v Krušných horách známa obzvláště v letech 1933 až 1938, (děti zde dokonce umíraly hlady - psal o tom všem německý básník Louis Fürnberg ve své sbírce "Echo von links"). Jeden litr mléka tehdy stál 1.- Kč, poukázky byly na odběr mléka v množství 8 litrů, čili odběratel doplácel při odběru 1 litru mléka pouhých 24 haléřů. Tyto dvě stránky dokumentu mají čísla 40 a 41, což dokládá, že jsou torzem záznamů, kterých bylo v těch dobách mnohem víc.

Druhým cenným dokumentem je dopis dr.Johanna Endta, jímž odpověděl na žádost tehdejšího Městského úřadu v Perninku - vyjádřil se k historii obce vylíčením průběhu nejvýznamnějších událostí a různých dat, spjatých s vývojem obce. Žádost podepsal tehdejší starosta Rudolf Schnepp, který převzal úřad po Franzi Hofmanovi v říjnu 1938 (ihned po okupaci Sudet). Překlad německy psaného dopisu je tento: "Praha, dne 24. června 1938. - Úřadu starosty v Perninku:
Na vaši žádost ze dne 22.6.t.r. odpovídám těmito řádky: Městské právo, (privilegium - pozn.kron.), bylo uděleno hrabětem Jáchymem Šlikem v roce 1562. Původní spis je uložen v Městském archivu v Perninku. Opsal jsem si jej před třiceti lety, (čili zhruba v roce 1900 - autor využil tento opis k sepsání svého díla, jež nazval "Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen", vydaného ke 400.výročí založení obce - pozn.kron.) Před dvaceti lety jsem tento spis opět nalezl v archivu obce a doporučil tehdejšímu městskému tajemníkovi panu Juliu Reineltovi, aby jej považoval za obzvláště důležitý pro historii obce a že je třeba obzvláštní opatrnosti při jeho bezpečném ukládání. On na moji žádost tehdy uložil spis před mým zrakem do nedobytné pokladny. Spis měl formát většího sešitu, když jsem jej zkoumal, měl 17 popsaných listů. Chyběla pouze titulní strana a závěr, samozřejmě i datum. Rukou dřívějšího městského tajemníka W.Junkera bylo připsáno:

VIII 1 Nro 17
Erste Polliecy Ordnung
für Bärring.
de ao 1562.

O chybějícím závěru píše archivář Siegel v díle "Mitteilungen des Vereines für Geschichte der Deutschen in Böhmen", ročník 68, na straně 152.
Jednotlivé odstavce spisu zahrnují: Předmluvu (1.list), o purkmistrech (2.list po obou stranách), o rychtářích (4.list po obou str.), o městském fojtovi (8.list), o komořím (10.list), o městském písaři (10.list), o špitálu (11.list), o vahách (12.list), o solnici (12.list), o tržním dozorci (12.list), o lesníkovi (13.list)

Str. 232

o tesařích a nádenících (13.list), o řeznících (14.list), o pekařích (14.list), o kovářích (14.list), o zřizování veřejné kuchyně (14.list), o čtvrtcích čili představených čtvrtí (14.list), o hasičském řádu (15.list); O jednotlivých přísahách: purkmistrů a rychtářů (15.list), radních (15.list), čtvrtníků (16.list), městských písařů (16.list), občanů (16.list), o dědičném právu (16.list).

V předmluvě je ustanoveno, že rychtář, radní a čtvrtníci se radí o věcech s větším či menším výborem, schváleným hrabětem Jáchymem Šlikem, o veškerých městských právech a zákonech, o řádech a statutu policejního řádu, jež ustanovují. Perninské městské právo je ve skutečnosti převzato z jáchymovského práva z roku 1526 a to jednak doslovně, jednak zkráceně, neboť perninské poměry byly proti jáchymovským skromnější. Jáchymovský spis mi poskytl pan dr.Heribert Sturm, abych jej mohl v klidu prostudovat. Takto bylo možné učinit mnohá místa perninského spisu srozumitelnými, neboť byla zapsána nečitelně. Zdá se, že písař, svedený několika stejnými slovy na začátku dalšího odstavce opakoval táž slova z předchozího odstavce.

Existenci spisu, uloženého v perninském archivu, potvrdila jeho inventarizace, provedená dne 20.1.1763, záznam o ní je uložen v ostrovském archivu.

Od městského práva se odlišují privilegia, přiznaná v roce 1559 hrabětem Jáchymem Šlikem a stvrzená vidimací purkmistra města Ostrova, majitele panství v roce 1611, rovněž i v roce 1645 vévodou saským. (Kopie této vidimace visí na zdech perninského obecního úřadu - pozn.kron. Vidimace je právnický výraz, jímž se potvrzuje doslovné znění originálu - z latinského slova: "Vidimus" - t.j.viděli jsme). Když tato privilegia byla v 80tých letech 18.století předložena císaři Josefu II. k potvrzení, obec žádné nedostala, neboť privilegia obsahovala pouze zásady, jež byly částečně protichůdné císařskému výsostnému hornímu právu.

Pernink byl vždy označován jako horní městečko. I na pečetích je značen jako horní město, (Perkstadt). Píši o tom ve svém díle "Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen" na str.8. Rovněž na řemeslnické pečeti je vyryt nápis STAD PERINGER 1682 (viz str.66 téhož díla). Řeznický cech měl na své pečeti nápis BERG STEDEL BERRINGER 1792. V cechovní knize z roku 1681 je nápis BERG STÄTLEIN PERNIGER. Také v privilegiích, daných hrabětem Šlikem je doslovně zapsáno "IHRE FREYE BERCKSTADT": V ostrovském archivu je černá kniha svázaná do dřevěných desek, tam jest na straně 332 zapsáno: "BERGKH STÄDTLEINS BERNIGER PRIVILEGIEN", stvrzené saským vévodou Juliem Heinrichem v roce 1645.

Pokud nebyl nalezen původní spis městských práv z roku 1562, lze předložit fotografii originálu privilegií z roku 1559 (hraběte Šlika), což snad postačí.

V privilegiích daných vévodou Juliem Jindřichem Saským, je pod bodem 5 psáno: "za páté svolujeme a připouštíme vám, aby současní i budoucí obyvatelé s naprosto

Str. 233

poctivým zacházením využívali též i vaření a šenkování piva, jako jiná horní města včetně trhů, s výhradou naší pivovarské značky."

Dne 20.12.1790 napsal Vrchní úřad panství Ostrova krajskému úřadu v Lokti, že obec Pernink by neměla být závislým městem,čili městem poddanským. A tak se město stalo do jisté míry samostatným. Již předtím, dne 24.1.1788, žádá rychtář a rada obce, aby mohl být při svatbách používán výraz nikoliv poddanské město, ale svobodné horní město. Od té doby se používá výraz BERGSTADL. Záznamy jsou z ostrovského archivu.

Perninský městský archiv: Dne 28.12.1638: Purkmistr, rychtář a rada císařsko-královského svobodného horního města Sv.Jáchymov píší rychtářovi a dalším představitelům kurfiřtského saského horního města Pehringer, (měli dostat ještě zbytek peněz za várnici na pivo).

V perninském městském archivu jsem též nalezl pergamen o rozměrech 50x38,5 cm. Je to ona již zmíněná vidimace privilegií města Ostrova ze dne 29.8.1611. Její opis mám já. Dále v archivu jsem nalezl osvědčení od velkoknížecího a markraběcího badenského magistrátu svobodného horního města Bärringer pro pátera Antona Engelmanna ze dne 6.6.1785. Tamtéž: Vyúčtování příjmů a vydání sladu horního městečka Bärringer za dobu od 1.května 1818 do posledního dubna 1819. Tamtéž jsem nalezl vyúčtování ze dne 31.12.1822.

Z ostrovského archivu: cechovní výkaz z roku 1792 o získaných a revizí podstoupených účtů horního městečka Bärringer. Rychtář byl často označován jako městský sudí - a tak tomu bylo u Christopha Buttendorfera, který žádal dne 17.7.1798, aby byl odvolán z funkce městského soudce.

Pozemková kniha VIII (doposud v Zemském archivu v Praze) má v titulu: Městský protokol velkovévodského, markrabského,bádenského svobodného horního městečka Peringer (1767). V téže knize ze dne 30.5.1773 stojí: My, rychtář a rada velkovévodského a markraběcího bádenského horního městečka Peringer - a městská pečeť. Tamtéž: Dne 25.9.1765 je instalováno zřízení vlastní fary, což určuje markrabě bádenský svému hornímu městečku Peringer. Tamtéž: markraběnka Elisabeth Augusta bádenská určuje dne 30.11.1781 městečku Peringer ochranu dolů.

V pozemkové knize III je zapsána obnova rady ve velkovévodském horním městečku Perniger, což se stalo dne 4.12.1732. Tamtéž: Také dne 12.3.1743 došlo k obnově svobodného městečka Perniger.

Ve již zmíněné černé knize ostrovské je uvedeno datum 15.3.1678 - dopis je určen knížecímu hornímu městečku Perniger, (o obsahu dopisu se autor nezmiňuje - pozn.kron.) Rovněž v černé knize: Dne 23.3.1638 je záznam o obnově rady a soudního zřízení horního městečka Perniger. Tamtéž: Záznam o tom, že dne 28.12.1641 horní městečko Berniger je přiděleno žateckému kraji.

Str. 234

Lze tedy doložit souvislou tradici od roku 1559, čili od prvních zmínek o městě, (nebo jak se uvádělo: o horním městečku), jednak využitím úředních spisů archivu Ostrova, jednak ze spisů Perninku. Statě o pečetích vycházejí z dokladů, jež jsou uschovány v pražském archivu musea, (čili Národního muzea - pozn.kron.)
Rozsah představ o perninském městském právu lze doložit souhlasem hraběte Jáchyma Šlika, což bylo potvrzeno i územním řemeslným cechem roku 1681. V obou případech jako předlohy jsou veškeré starší spisy z archivu města Ostrova.
S německým pozdravem dr.Johann Endt."

---

K tomuto základnímu dokumentu je třeba patřičného závěru: Je nesporné, že došlo k odcizení, (čili rovnou řečeno: ke krádeži) řady spisů a dokladů, které měly zůstat uloženy v archivu obce nebo karlovarského okresu - ani jeden ze spisů, o kterých hovoří ve svém dopise dr.Johann Endt, není k nalezení. A proto zkusme pomocí vylučovací metody zjistit, kdy k tomuto zásahu do archivace došlo: Doktor Endt píše v úvodu svého dopisu o době před třiceti a poté dvaceti léty, kdy započal své pátrání ve spolupráci s tehdejším tajemníkem obce Juliem Reineltem - oba dva společně si ověřovali stav a počty uložených spisů v železné, neboli nedobytné pokladně. Tento Reinelt byl tajemníkem obce v letech 1907 - 1909, čili v době před dvaceti léty, kdy autor dopisu se o tom zmiňuje, v letech 1916 - 1919 byl dokonce starostou obce. Je tedy z obliga, stejně tak i další starostové: Rudolf Wanka (1920 - 1921), Franz Bartl (1922 - 1925), Ignaz Porkert (1925 - 1928), (v téže době byl tajemníkem opět Julius Reinelt), Albert Meinl (1928 - 1932), Franz Hofmann (1932 - 1938). Všichni tito činitelé zřejmě nepadali v úvahu, aby se dopustili zásahu do archivu obce. Pouze další ze starostů, Rudolf Schnepp - (1938 - 1945) - známý svým svévolným převzetím moci v obci, může být podezřelý z odcizení uvedených dokladů, protože jediný měl přístup k archivu a s koncem války byl zbaven i funkce starosty. Ještě než se tak stalo, využil tehdejšího chaosu a zmocnil se veškerých dokumentů, které pak roku 1946 odvezl s odsunem z republiky neznámo kam. Ten jistě znal nesmírnou hodnotu spisů včetně všech privilegií, což mu zřejmě vyneslo i patřičnou odměnu. Zmizely i bývalé kroniky, (jejich existenci a nesporné využití přiznává Max Müller v předmluvě svého díla "Bärringen, Geschichte einer Stadt", vydaného v Memmingenu (BRD) v roce 1994). Určitý stín podezření padá i na některé obecní činitele z doby po roce 1946, bohužel tohle nelze doložit, i když se vědělo, že se leckterý z nich často prohrabával v obecním archivu, než ho předali Okresnímu archivu v Karlových Varech, kdy kromě několika málo celkem nedůležitých spisů a souboru kroniky rodiny Meinlů nic dalšího závažného z historie obce není.

Str. 235

A tak nám nezbývá nic jiného, než neustávat ve vyhledávání historických dokumentů, zasutých někde pod bezcennou makulaturou, a trpělivě, znovu a znovu se snažit doplňovat linii historie naší obce různými střípky, které byly a nadále i budou nacházeny v různých archivech a literárních předlohách, povětšině psaných německy, a doplňovat tak postupně mozaiku městečka, zvaného od počátků PERINGER.

Exulanti z Perninku:

V průběhu Třicetileté války a hlavně po vydání Protireformačního patentu císařem Ferdinandem II. v roce 1653 docházelo k odchodu perninských občanů do exilu; jejich kroky ponejvíce směřovaly do sousedního Saska, kde na vrchu Fastenberg založili nové město, zvané Johanngeorgenstadt. Útočiště zde nalezli především občané z Horní Blatné, (59 rodin), nemálo jich přišlo též z Perninku a Abertamy. Nás zajímají exulanti perninští: Paul Ziener s celou rodinou (čp.117), Andreas Hopfner rovněž s rodinou (čp.111), Sebastian Schwarzbach s rodinou (čp.93), s ním i jeho bratr Samuel také s rodinou (čp.119), Jakob Nür (čp.67), zda sám či s rodinou není uvedeno, Hans Helmig s rodinou (čp.109), David Buttendorfer (čp.57), Hannes Kranach s rodinou (čp.105), Michel Leipold s rodinou (čp.105), Justine Ströerová s dvěma dcerami (čp.118), Jakob Wenzel s rodinou (čp.112), Eva Rennerová s dcerou (čp.59), Mathes Weigel s rodinou (čp.170), Kaspar Wenzel se synem (čp.129), Joachim Fleischer, bezdětek (čp.1), Hans Schnepp (čp.122), Hans Girtig s početnou rodinou (čp.183), Kaspar Korb s třemi dcerami a dvěma vnoučaty, (čp.62), Hans Kraus s rodinou (čp.82), Matz Kolb svobodný (čp.85), Peter Diers s rodinou, (čp.86), a Adam Zünder s rodinou (čp.87). Celkem tedy 22 rodin.

Domy po těchto exulantech zůstaly dlouho prázdné, až je jako konfiskáty obecní úřad prodal novým přistěhovalcům, kteří splňovali podmínku, že vyznávají římskokatolickou víru.

Další z Archivu:

Při probírání listin, týkajících se perninskou minulostí, objevil jsem jeden dopis, který má neobyčejnou povahu s ohledem na datum, kdy byl odeslán: 25.3.1950. Na poštu byl dodán v Horšovském Týně a píše se v něm: "Místnímu národnímu výboru v Perninku. V příloze zasílám vám soukromou kroniku býv. tov. Meinla z Perninku. Jedná se o 30 svazků ručně psaných zápisů z veřejného i soukromého života. Jsou to roky: 1500 - 1600, 1800 - 1850, 1887, 1890 (8 dílů), 1900 (2 díly), 1903 (dva díly), 1906 (6 dílů), 1907 (3 díly), 1908 (2 díly). Jelikož v kronice jsou velmi zajímavé údaje o krajkářském průmyslu, prosím, aby o nich byl vyrozuměn i závod Praha . Podpis nečitelný".

Str. 236

Samozřejmě stojí za to, abychom o těch sešitech, které se týkaly událostí v Perninku, se rozepsali a zachovali tak živou stopu o historii obce: Události z let 1532 - 1600 jsou neúplné, pouze je popsána pověst vzniku obce. Podrobný je zápis z roku 1809: na str.12 je záznam o cenách různého zboží: plátno stálo 2 zl. 30 kr., ubrus 36 zl., boty 26 zl., 2 litry másla 5 zl. 30 kr., obilí, hovězí, telecí, skopové a vepřové maso za libru atd.

Roku 1811 došlo k prudkému zdražení potravin: bochník chleba (~3 kg) stál 2 zl. 15 kr., vejce 10 kr.

Roku 1824 jsou uvedeni členové Spolku ostrostřelců (Schonschützer) včetně Prokopa Poppenbergera, Ignaze Ströhera a dalších; hudbu vedl Hans Gottlieb Eberhardt.

Roku 1825 byli zvoleni noví funkcionáři spolku, mj. Adalbert Meinl (krajkář) a Josef Schreiter (mlynář z Pstruží).

V červnu 1850 došlo ke změně správy: místo rychtáře starosta (Bürgermeister). Prvním starostou byl zvolen Adalbert Zenker; uveden i 12členný obecní výbor.

Roku 1899 je zapsána výstavba a zprovoznění železnice; autor o tom psal ve Sborníku Karlovarska VII.

Str. 237

str.108, sborník vydal Státní okresní archiv Karl.Vary - pozn.kron.)

V zápise do kroniky roku 1891 je uvedeno datum 15.8., odhalení busty Johanna Rennera, kanovníka chrámu sv.Víta v Praze, který byl rodákem z Perninku a současně velkým mecenášem, (založil nadaci pro nemajetné studenty; nar.21.6.1784, zemřel 13.3.1852. V archivu v Karl.Varech mezi spisy z let 1784- 1912 je uložen opis závěti tohoto významného rodáka obce, který má 8 stran ručně psaných. Obsahuje kromě jiného i věnování celé knihovny obci. Busta byla instalována před budovou školy, její podest stojí dnes díky péči W.Reinelta před kostelem, samotná busta zmizela těsně po skončení 2.světové války neznámo kam - pozn.kron.)

V kronice z roku 1893 je zapsáno, že dne 30.7. toho roku bylo v obci 2554 obyvatelů, domů zde bylo 274, z toho obydlených 261, 4 továrny, kostel, 9 stavebních míst. 16 obytných stavení mělo masivní tvrdou střešní krytinu, všechny ostatní budovy byly částečně celodřevěné, částečně zbudované tzv. smíšeným čili hrázděným způsobem (za příklad slouží čp.7 - pozn.kron.), všech 260 domů mělo šindelovou krytinu střechy a lomenice z prken.

Zápis do kroniky roku 1894 uvádí, že dne 3.5. toho roku navštívil Pernink princ Fridrich August Saský s manželkou - je o tom psáno na str.17-18. Královská rodina byla ubytována v domě Emilie Meinlové v čp.199, princ sám provedl několik záběrů obce, (kopie jsou uloženy ve fotoarchivu naší kroniky - pozn.kron.) Na str.24-25 je záznam o zvolení Alberta Meinla starostou obce dne 1.7. tohoto roku.

V kronice z roku 1895 je psáno, že během března napadlo za velké sněhové bouře až na 3 metry sněhu. Obyvatelé v Karlovarské ulici museli vycházet z domu komínem, dveře byly zaváty.

Sešit kroniky z roku 1897 má uveden počet obyvatelů v obci: bylo jich 2444, počet domů 245, z toho 10 továren.

Kronika z roku 1898 zaznamenala instalaci nových varhan v kostele Nejsvětější Trojice. Zakoupili je bratři Albert a Karl Meinlové za 6.000 zlatých. Smutnou zprávou bylo úmrtí Emilie Meinlové, matky obou bratří. Stalo se tak 30.12.1898. Pochována byla v hrobce v parčíku čp.199. Kronikář v tomto sešitu ještě uvádí seznam hospod a jídelen spolu s jídelním lístkem, to vše na str. 27-28. Dále na str. 38 popisuje nový zvon, ulitý v Bochumu, který zněl tónem D, vážil 250 kg, měl průměr 74 cm a výšku 60 cm. Stal se součástí zvonového vybavení kostela, darovali jej opět bratři Meinlové. Druhým zvonem byl původní, darovala jej roku 1557 manželka Jindřicha Šlika Lukretia ze Salmu. Zvon je dosud na věži kostela. Ulitý nápis na něm zní: AVE MARIA GRATIA PLENA DOM TECUM. Tento zvon má průměr 58 cm, výšku 48 cm a váží 150 kg, (sám jsem jej kdysi prohlédl, jeho tón je G.) Další zvon v pořadí vzniku byl ulit neznámým zvonařem v Chebu roku 1735, vážil

Str. 238

100,75 kg, měl průměr 56 cm, výšku 40 cm. V Meinlově kronice je na něm doložen nápis: "FRANC VITAL ME FUDIT EGERE". Zněl tónem C.

Osud těchto uvedených zvonů lze nazvat dobrodružným: za 1.světové války v roce 1916 byly všechny tři zvony odvezeny někam mimo Pernink, neskončily však ve stoupě, nýbrž ležely na nějaké skládce a po válce v roce 1920 byly s velkou slávou odvezeny zpět do Perninku, (existuje o tom doklad v podobě fotografie cesty z nádraží za doprovodu velkého počtu obyvatel, doklad je uložen v archivu kroniky.)
V průběhu 2.světové války v roce 1943 byly všechny tři zvony opět sejmuty z věže a na saních dopraveny na nádraží, (také o této cestě existuje obrázek saní se zvony na cestě k nádraží, i ten je uložen v archivu kroniky). Zpět se vrátil už jen ten nejmenší, který věnovala Perninským hraběnka Lukretia ze Salmu, takže nyní má kostel Nejsv.Trojice jen jeden zvon, zato ten nejstarší, (němečtí vandalové nedbali ani tak na historickou hodnotu, jako spíše na objemnost zvonů k rozlévání).

K otázkám perninských zvonů se víže ještě jedna záležitost: Po roce 1945 přišla do oběhu pohlednice, kterou vydala firma Ed.Strache ve Varnsdorfu. Má název: "Zvonění farního kostela v Perninku" a podtitulek dokazuje, že ty tři zvony radoby perninské ulil zvonař Richard Herold z Chomutova. Tato dopisnice je svým obsahem hotový podvrh, zřejmě sloužila k podnikatelským účelům uvedené firmy, její vyobrazení tří zvonů neodpovídá skutečnosti z Perninku a zřejmě předváděla jakýsi motiv, který by se měl hodit pro získání jakéhokoliv prospěchu. Mou pravdu potvrzuje i znění zápisů očitého svědka, kronikáře Meinlovy rodiny. Podle zásady "Audiatur et pars altera" uvádím zde i tuto dopisnici:

Geläute der Pfarrkirche Bärringen.
Gegossen von Richard Herold, Glockengießerei, Komotau.

Na dopisnici je zajímavý pouze revers obrazu - jsou tam vedeny tzv. Glockensprüche, čili říkanky zvonů, jak se zřejmě vžily (pokud šlo o perninské zvony a ne odkudkoliv z jiných míst):

Str. 239

VELKÝ ZVON:
Die Glocken, die einst auf dem Turme geklungen,
Der Weltkrieg, er hat sie verbraucht und verschlungen.
In Schweigen verhüllte die Heimat ihr Leid -
O künde uns du eine bessere Zeit!

Zvony, které kdysi zvonily na věži,
Světová válka spotřebovala a pozřela.
Mlčením zakryla vlast své hoře -
Ó poskytni nám lepší časy!

STŘEDNÍ ZVON:
Was Not und Tod uns einstens hat genommen,
Habt wieder ihr durch Heimatlieb´ gewonnen.

Co nám bída a smrt druhdy vzala,
získali jsme opět láskou k vlasti!

MALÝ ZVON:
Immer klinge aus deinem Liede:
Andacht, Freude, Freiheit, Friede!

Ať navždy zní z tvé písně:
Zbožnost, radost, volnost, mír !

---

V sešitu kroniky z roku 1898 jsou mj. záznamy: str.46 foto Poppenbergerovy vinárny čp.102; str.48 poštmistr Carl Pöhlmann; str.52 veřejné osvětlení od 4.9.1898; str.57 škola až od 1.10.1898 kvůli nákaze; str.62 foto nádraží; str.63 viadukt s vlakem; str.69 stavba železnice.

Roku 1899 dne 25.3. byli vyznamenáni dělníci továrny Karla Meinla za dlouholetou službu (mj. Johann Neuburger, Josef Endt, Leopold Horbach, Franz Fladerer, Wenzel Meixner, Franz Fritsch, Tadeusz Meixner). Str.45-49 popis poslední jízdy dostavníku 31.5.1899, poté poštu převzaly vlaky.

Str. 240

Sešit kroniky z roku 1901 obsahuje kromě jiného lidové sčítání do 10 letech a porovnání přírůstku: Počet obyvatel Perninku (1890: 2226 - 1901: 2517), Fischbachu (1890: 171 - 1901: 195), Irrgangu (1890: 147 - 1901: 141). Celkový přírůstek za uvedených 10 let byl tedy 309 občanů. Kronikář rovněž zapsal různé ceny potravin: bochník chleba stál 50 haléřů, libra hovězího masa 68 haléřů, stejně tolik stála libra telecího, kdežto libra vepřového masa stála 80 haléřů. 50 kg uhlí stálo 76 haléřů až 1 korunu 20 haléřů, 1 hektolitr brambor stál 4 koruny a 40 haléřů. Z vlepených fotografií stojí za to uvést na str. 152 vyobrazení sochy Ježíše na Slunečném návrší, (bude o něm později zmínka - pozn. kron.), což byl dar bratří Meinlů na památku zesnulé matky Emilie Meinlové.

V kronice z roku 1902 jsou kromě jiného obrázky lovecké společnosti, které vždy vévodil purkmistr Adalbert Meinl jun. (na str. 146 a 152).

V kronice z roku 1903 můžeme nalézt na str. 156 fotografii busty císaře Františka Josefa I., která byla postavena před budovou čp. 271, (později zde zbudovali pekárnu). Na str. 165 je fotografie rodiny Meinlovy před přijíždějícím vlakem. Na str. 167 je zvěčněna budova chudobince (čp. 114), na str. 170 škola v Perninku, na str. 171 foto staré školy čp. 106, kde bylo umístěno muzeum. Na str. 172 je foto slavnosti odhalení pomníku Johanna Rennera před školní budovou.

V kronice z roku 1905 je zapsáno vše o místním pivovaru: byl založen po předchozím právu várečném, které bylo uděleno privilegiemi z roku 1549. Pivovar byl zbudován již roku 1562 a to v místech nynějšího parčíku před domem čp. 76. Budova byla stržena roku 1880, zůstal po ní jen název mostu, jemuž se říkalo "Pivovarská lávka", (byly na ní instalovány dvě skulptury: Jana Nepomuckého a Svatého kříže. Obě skulptury byly strženy po roce 1945 a zmizely v nenávratnu.)

Kronika z roku 1906/1 obsahuje na str. 366 pozvánku k dekorování Sboru dobrovolných hasičů, (Freiwillige Feuerwehr), dne 14.10.1906. Vyznamenáni byli hasiči z Perninku (43), z Abertamy (14), z Merklína (3) a z Blatné (28). Na str. 387 je vyobrazena lovecká skupina pod vedením purkmistra Alberta Meinla, lov se konal dne 18.11.1906.

Kronika z roku 1906/2 má vlepené fotografie Sboru dobrovolných hasičů, kdy byli dekorováni, stalo se tak dne 24.3.1906, stejná událost je na str. 429. Na str. 430 je vlepeno foto Spolku katolických panen k 40. výročí založení, slavnost se konala dne 1.4.1906. Na str. 431 je vlepeno foto Sboru dobrovolných hasičů (FF) města Perninku.

V kronice z roku 1906/4 nalezneme fotografie Sboru dobrovolných hasičů a jejich cvičení, které se konalo dne 3.9.1906 (celkem 6 fotografií) a to na str. 263. Portrét starosty Alberta Meinla lze nalézt na str. 272, tatáž osobnost je vyfotografována spolu s místním varhaníkem Wenzelem Moißlem.

Str. 241

Na str.276 jsou obrázky skupiny studentů vysokých škol z Perninku před koncem prázdnin: stojící zleva jsou: Peter, Hofmann, Wöllner, Endt, Poppenberger, Meixner, Fassmann, Klöpert, Purkart, Kraus, Seidler; stojící zleva: Zeidler, Häuser, Meinl, Purkart, Hofmann, Poppenberger, Kohlert, Ströer; dolní řada zleva: Ullmann, Bayer, Ditmayer, Hofmann, Zeidler, Kohler.

V kronice z roku 1906/5 najdeme na str. 316 foto nejstaršího člena FF, Johanna Fladerera, (92 a půl roku starého), spolu se záznamem 40. výročí založení Spolku FF. Na str.317 je vlepena fotografie tribuny na Tržišti, připravené k oslavám. Na téže straně je foto studentů z Perninku: J.Poppenberger (práva), B.Häuser (práva), Leo Hofmann (filosofie), Karl Ziedler (medicína), A.Meinl (práva), Leo Purkart (filosofie), E.Ströer (filosofie), E.Kohlert (práva). Na str. 318 ještě je záběr ze 40.výročí založení Spolku dobrovolných hasičů (1866 - 1906).

Kronika z roku 1906/6 má na stránkách 461 - 492 různé záběry z činnosti obyvatelů, tržiště v zimě, škola, nádraží, na str.493 je fotografie A.Meinla při jeho zvěčňování zimních záběrů na kraji Perninku.

V kronice z roku 1907 na str.25 - 26 jsou zaznamenány události ze dne 14.IV. do 30.VI. včetně fotografií perninských paličkářek.

V kronice z roku 1908 jsou vykresleny lesní značky, které tvořily hranici mezi Čechami a Saskem.

Ostatní ze 30ti sešitů, které zde nebyly uvedeny, jsou rázu všeobecného a netýkají se událostí v Perninku.

---

Vraťme se však opět k dopisu, který provázel cennou zásilku z Horšovského Týna - 30 sešitů psaných kaligrafickým kurentem, a pokusme se přitom prozkoumat, kdo tuto věc spáchal, (o krádeži nemůže být řeč, byl to přece, jak se domníváme, jeho soukromý majetek).

Pokusme se tedy pohlédnout na existenci rodiny Meinlů z poslední doby: v Seznamu, zvaném "Seelenbeschreibungsbuch" je v políčku pro čp.77 zapsána Hermine Meinl nar.1878: po válce nežádala o vydání nových českých průkazů, protože byla mrtvá. Jinak tomu bylo v domě čp80 s přístavbou 80 A, (v ní bydlela Wilhelmine Meinl,nar.1878). V druhém bytě téhož domu čp.80 bydlela dvojice bratří Meinlů - Othmara,nar.1880 a Alberta,nar.1882, který studoval práva na universitě v Praze. Othmar byl klidné povahy, usedlý, pečoval jen o krajky, jež vyráběl, za to jeho bratr Albert byl dobrodružné povahy, neustále něco podnikal. Na studia získával stipendium z nadace Johanna Rennera, který takto zvyšoval úroveň mladých Perninčanů.

Albert Meinl je zvěčněn na str.317 Kroniky č.1906/5: po studiích se už nevracel,

Str. 242

skončil jako důstojník v nacistické armádě a protože uměl anglicky, stal se brzo tlumočníkem, což mu vynášelo prebendy, jež využíval jako zajatec americké armády až do doby, kdy jej propustili ze svazku, což bylo někdy počátkem roku 1950.
Ihned se odebral do svého rodiště, které zelo prázdnotou - domy otevřené, vyrabované - ! Zamířil do bytu, který vždy obýval, když navštívil Pernink a rozhlížel se, co by se dalo zabalit a odvézt. Už toho mnoho nenalezl - nic cenného, tu a tam nějaká kniha...ale co nyní s knihami - na podpal ?! Když se tak probíral těmi stohy knih, narazil na sešity rodinné kroniky - dědeček Adalbert si jich velmi vážil! A tak si umanul, že vše, co lze ještě odnést z vybrakovaného bytu, jsou právě a jedině ty kroniky! Zabalil je do jednoho pytle, hodil na rameno a nasedl na vojenské auto. Protože měl na sobě uniformu amerického vojáka, vzali jej ochotně s sebou do Plzně. Odtud musel po svých s pytlem na zádech, který jej velmi tížil. Vydržel tu námahu až do onoho Horšovského Týna, kde se na smetišti zbavil těžkého břemene - a uháněl k bavorské hranici! (tak nějak to bylo, asi nejsem daleko od pravdy - !)

Podobně a třeba ani ne tak složitě cestovaly přes hranice do Bavorska i další kronikyzmiňuje se o nich Max Müller v závěru spisu "Bärringen, Geschichte eine Stadt", a to v závěru "Quellenangaben" č.8 - uvádí kopie kronik města Perninku z let 1905 - 1932. Tuto skutečnost potvrzuje velkým množstvím vyobrazení, které jsme do té doby neznali (pozn.kron.)

---

PERNINSKÉ NOVINY Č.4:
V dubnu 2002 bylo nejhlavnější událostí 50. zasedání Zastupitelstva obce (ZO), které se uskutečnilo dne 9.dubna. Proběhlo tam jednání mezi členy ZO a zástupci vodohospodářského sdružení (VSOZ), reprezentovaném ing.Bíbou, a VaKu Karl.Vary, zastoupeném ing.Velíkem a hlavním projektantem akce ing.Šintákem ohledně výstavby kanalizace v obci. Na jednání bylo řečeno, že dojde k navýšení nákladů celé stavby cca o 13 - 15 mil.Kč. Toto navýšení je způsobeno zpevněním koruny vůči EURu a 5% přirážkou DPH. S akcí má být zahájeno v srpnu 2002, v naší obci je projektováno 302 kanalizačních přípojek, projektová dokumentace těchto přípojek je k dispozici na stavebním úřadě OU.

Koncem května t.r. případně začátkem června proběhne veřejné zasedání, aby občané mohli být podrobně seznámeni s celou akcí. Na zasedání budou zástupci VaK Karl.Vary, Vodohosp.sdružení VSOZ, hlavní projektant. Tito účastníci budou schopni zodpovědět všechny dotazy ohledně výstavby kanalizace a čističky odpadních vod (čov) v obci.

Str. 243

K zásadní přestavbě bývalého nákupního střediska na bytové jednotky dojde poté, co bude dokončeno plánovaných 19 bytových jednotek prostřednictvím Stavoservisu, firmy, která má sídlo v Plzni. Tato firma také zveřejnila v Perninských novinách inzerát, kterým nabídla zájemcům z řad zedníků, tesařů a stavebních dělníků výhodné zaměstnání. Přednost mají místní a v okolí bydlící zájemci o pracovní místo. Firma rovněž nabídla výhodné platové podmínky. A tak konečně dojde k něčemu, co odstraní pejorativní pozůstatek bývalých perninských činitelů z dob totality. Vždyť tato "honosná" stavba zavdala řadu chyb už jen tím, že její ukončení bylo přetaženo na značnou dobu po termínu - na jejím pozdním odevzdání byla závislá i stavba hasičského centra, které je dodnes problematické, protože bylo plánováno na autopark, jaký byl obvyklý v tehdejší době, (stříkačky na podvozcích TATRY a další stroje včetně sněhové frézy apod.) A tak z dvou neblahých "pomníků" tehdejších "snah" aspoň jeden bude znovu sloužit veřejnosti, což znamená vyslovené plus pro snahu současných zástupců obce.

---

Jako obvykle byla postavena májka v parčíku, kde dříve stával pivovar. Samozřejmě se tak stalo na základě iniciativy místního Sboru dobrovolných hasičů.

---

PERNINSKÉ NOVINY Č.5:
Obecní úřad ústy starostky Jitky Tůmové vybídl občany, kteří dosud nemají možnost zřízení přípojky na plynovod, aby tak učinili prostřednictvím vyplnění dotazníku, zda mají zájem o finanční výpomoc pro stavbu přípojky, která by měla být dokončena v roce 2002. Snahou Obecního úřadu je maximální odstranění škodlivin, unikajících do vzduchu.

DALŠÍ ZPRÁVY Z RADNICE:
Ve dnech 22. a 23.května proběhlo výběrové řízení na kanalizaci a výstavbu čističky odpadních vod. Obec rovněž získala dotaci z ministerstva pro místní rozvoj na počítačovou učebnu ve výši 200.000 Kč. Ve škole se počítalo s instalací devíti počítačů plus jednoho učitelského, provoz bude zahájen s počátkem školního roku 2002/03. Další dotaci - tentokrát z ministerstva kultury - ve výši 50 tisíc Kč získala knihovna na zavedení internetu, což rovněž zkvalitní služby knihovny a přivede zřejmě i další nové čtenáře. V neposlední řadě byla oznámena informace, že dle sdělení VaK Karlovy Vary je voda ve vodovodním řádu již nezávadná, (kdy došlo k zjištění závady nebylo uvedeno).

---

V sobotu, 1.června 2002 oslavily děti svůj svátek. Uskutečnila se řada akcí a závodů, při kterých děti se pobavily a získaly řadu sladkých odměn.

Str. 244

PERNINSKÉ NOVINY Č.6:

ZPRÁVY Z RADNICE:
Jednání o kanalizaci se blíží ke konci. Výstavba by měla začít kolem srpna 2002. Celkové náklady včetně DPH a bez rezervy činí 3.853.675,24 EUR. Financování z obce, Státního fondu životního prostředí, programu Phare 2000, Vodohospodářského sdružení a Západočeského topení; přesto chybí cca 15 mil.Kč kvůli kurzu. O příspěvcích občanů rozhodne schůze 6.8.2002. Veřejné zasedání k výstavbě proběhne 10.8.2002 s projektantem, VSOZ a obcí.

---

Ve volbách do Poslanecké sněmovny dne 15. a 16. června 2002 v perninském okrsku:

Demokratická liga: 1 hlas
Česká strana sociálně demokratická: 70 hlasů
Občanská demokratická aliance: 18 hlasů
Humanistická aliance: 1 hlas
Naděje: 2 hlasy
Cesta změny: 3 hlasy
Česká strana národně sociální: 7 hlasů
Strana zdravého rozumu: 2 hlasy
Republikáni: 2 hlasy
Sdružení nezávislých: 6 hlasů
Občanská demokratická strana: 67 hlasů
Komunistická strana Čech a Moravy: 34 hlasů
Koalice KDU-ČSL + US-DEU: 31 hlasů
Strana za životní jistoty: 3 hlasy
Pravý blok: 3 hlasy
Strana zelených: 10 hlasů

Počet osob, zapsaných v seznamu voličů: 584.
Počet voličů: 263.
Počet platných hlasů odevzdaných v okrsku: 260.

Rok 2003

Str. 245

ROK 2003

S koncem roku 2002 byla zrušena činnost Okresních úřadů. Převážnou část jejich kompetencí převezmou obce s rozšířenou působností. V Karlovarském kraji to jsou: Aš, Cheb, Mariánské Lázně, Karlovy Vary, Ostrov, Kraslice a Sokolov.

Celá krušnohorská oblast patří od 1. ledna 2003 pod správu Městského úřadu Ostrov, (Abertamy, Boží Dar, Hájek, Horní Blatná, Hroznětín, Jáchymov, Krásný Les, Merklín, Ostrov, Pernink, Potůčky, Stráž nad Ohří, Velichov, Vojkovice.)

Stojí za to zaznamenat, že Okresních úřadů bylo 73, ale obcí s rozšířenou působností bude 205 - to proto, aby se výkon státní správy přiblížil k občanům.

Obce s rozšířenou působností budou vyřizovat osobní a cestovní doklady, řidičské průkazy, živnostenskou agendu a pod. Na úřadu takovéto obce se budou dále vyřizovat žádosti o poskytování pečovatelské služby ve vlastních zařízeních, bude se zde vykonávat vše ze zákona o sociálně právní ochraně dětí, budou evidována motorová vozidla a současně se bude vykonávat státní správa na úseku ochrany přírody a krajiny, odpadového hospodářství a ochrany ovzduší.

Vznik obcí s rozšířenou působností neznamená, že samospráva jedné obce bude nadřízena samosprávě jiné obce, ani krajská samospráva nebude nadřízená samosprávě obcí.

Stojí za to ještě publikovat vlastnosti jednotlivých nových zařízení státní správy: Obec s rozšířenou působností je obec, která od 1.1.2003 vykonává státní správu v přenesené působnosti pro obce ve svém právním obvodu.

Kraj je územní společenství občanů, pečuje o komplexní rozvoj svého území. Má právo na samosprávu, disponuje vlastním majetkem. Vedle samostatné působnosti vykonává i státní správu v přenesené působnosti. Má i zákonodárnou iniciativu - to znamená, že může parlamentu ČR předkládat návrhy zákonů.

Jak prošla Českem povodeň

Dá se tomu říci katastrofa století: během srpna Českou republiku postihly povodně, které výrazně předčily dosud největší vodu z roku 1890. První vlna povodní zasáhla 8. srpna 2002 Jihočeský kraj, kdy se rozvodněná Vltava vylila z břehů v Českých Budějovicích. Záplavy způsobily vydatné deště, které zvedly hladiny většiny řek v jižních a jihozápadních Čech. Začaly stoupat toky v povodí horní Berounky a výrazně na Otavě, horní Vltavě a Lužnici. Postupně povodně zasáhly celý tok Vltavy a následně Labe. Silně rozvodněná byla i Dyje na jihu Moravy.

Str. 246

Po zdánlivém zklidnění z 10.srpna, kdy voda začala mírně klesat, přišly další dešťové srážky, zejména na Šumavě. Pro území Prahy, Středočeského, Jihočeského, Plzeňského a Karlovarského kraje musel být vyhlášen nouzový stav.

Kvůli očekávané stoleté vodě proběhla evakuace obyvatel nejvíce ohrožených pražských částí — Karlína, Libně, Malé Strany a části Smíchova, Holešovic a Nového města. Evakuace probíhala i podél dolního toku Vltavy, především na Mělnicku.

V Českém Krumlově zasáhla povodeň zhruba polovinu domů v historickém jádru, zapsaném na seznamu kulturního dědictví UNESCO. V Praze velká voda kulminovala až 14.srpna; uvádí se, že městem protékala pětisetletá povodeň. Hydrologové naměřili více než 5000 metrů krychlových vody za vteřinu, na více jim přístroje nestačily. Obvyklý průtok vody Vltavou přitom bývá v srpnu stokrát menší. Živel postupně zaplavil až osm procent plochy města. Nejhůř dopadly Malá Strana, Karlín, Holešovice, Libeň a částečně i Staré Město. Pod vodou skončila i velká část Troje, včetně zámku a zoologické zahrady.

16.srpna byl zaplaven takřka celý Terezín z rozvodněného Labe a Ohře. V Ústí nad Labem se řeka zastavila na výšce 11,85 metru. Při povodních zahynulo 17 lidí.

Loňská srpnová povodeň si tak připsala smutný primát. Podle dochovaných záznamů byla největší v české historii. Překonala i velkou vodu ze září 1890. Právě při ní byl pobořen Karlův most, zřítilo se jeho sedm pilířů. Vůbec největší povodeň za dobu, kdy se průflow hlavních řek měří (tedy od roku 1827), postihla nejvíc města na Vltavě roku 1845. I tehdy však se řekou valilo o 800 m³ za sekundu méně. První známá povodeň (podle různých kronik) se odehrála roku 1118, na Vltavě a na dolním toku Labe. (Zpracováno podle různých novinových zpráv.)

Kromě dosud největší povodňové pohromy se v loňském roce zaznamenala další "NEJ":
Nejsilnější vichřice přecházející místy v orkán zasáhla 27. a 28.října téměř celé území naší republiky. Připsala si dvě oběti na životě a napáchala stamilionové škody. Na Milešovce naměřili meteorologové poryvy o rychlosti 158 kilometrů za hodinu.

Největší změnu telefonních čísel provedl Český telecom: Přibližně 12 milionů telefonů získalo v noci z 21. na 22.září nová čísla. Kvůli sladění číslování telefonních stanic s Evropskou unií dostaly všechny telefony devítimístné číslo. Příprava a provedení celé akce stálo miliardy korun. Pro karlovarský kraj bylo použito předčíslí: "35" a to pro celou oblast.

Str. 247

Rozpočet na rok 2003:

P Ř Í J M Y :

1. Daně z příjmů

fyzické osoby ze závislé činnosti: 1000
fyzické osoby OSVČ: 170
právnické osoby: 1000
DPH: 1500
právnické osoby - obce: 250
Poplatky
správní: 100
ze psů: 10
z pobytu: 50
z veřejných prostranství: 17
z ubytovací kapacity: 40
za automaty: 20
znečišťování životního prostředí: 12
daň z nemovitosti: 250

1. Nedaňové příjmy

kino: 55
za hroby: 2
Sběr a odvoz kom. odpadu: 390
skládkovné: 460
z pronájmu nebyt. prostor: 36

1. Kapitálové příjmy - prodej pozemků: 180

prodej domů: 205
z úroků: 20

1. Dotace školství - státní správa: 544

sociální dávky: 6
od obcí na provoz ZŠ: 190
na ost. neinvest. výdaje a učeb. pomůcky: 4426

1. Rezerva - převody z minulých let: 600

Příjmy celkem: 11533

V Ý D A J E :

1. zemědělství: 0
2. silnice - zim. údržba, opravy: 220

infocentrum: 180
dopravní obslužnost: 58

1. školství: 1500

ZŠ - ost. neinv. nákl. pomůcky (dotace OkÚ): 4426
kino: 135
knihovna: 38
kronika: 7
zájmová činnost, tělovýchova: 130
turismus (popl. obce do sdružení obcí): 40
Zdravotnictví (dotace na dět. lékaře): 13,5
Daň z příjmů (eliminice viz příjmy): 250
Veř. osvětlení (včetně oprav): 509
pohřebnictví (plot kolem sochy): 50
Odvoz kom. odpadu: 1179
(POKRAČOVÁNÍ NA DALŠÍ STRANĚ)

Str. 248

Veřejná zeleň: 150

1. Soc. pomoc osobám: 11
2. CO - Požární ochrana, (provoz, přístavba): 600
3. Místní správa / odinstalování budovy OÚ, oprava fasády, dveří, mzdy, odměny: 2036,5

Celkem výdaje: 11533

V Perninku, dne 28.1.2003 Jitka Tůmová, starostka obce

Druhý Sankt Moritz

Tento titulek se často objevoval v evropském tisku v třicátých letech minulého století. Byl pro obec Pernink skutečným vyznamenáním. Jak si tento název obec vysloužila, zachytily dochované prameny. Je však třeba začít od prvních dokladů:
Dochované prameny nám zaznamenaly počátky zimních sportů v naší obci. Již v roce 1912 oddíl zimních sportů, ustavený v rámci Deutsches Turnvereinu, uspořádal první lyžařské závody. Město Pernink tehdá poskytlo vítězům příslušné poháry. Jsou známa dvě jména vítězů: Nemes Hoffmann a Adolf Schwengsbier.
Tak jako ostatní sporty, tak i zimní lyžování přerušila 1.světová válka. Ale již v zimě roku 1920/21 se ustavila znovu spolková činnost, především to byly zimní sporty. V samotném Perninku byly v zimě 1921/22 uspořádány první lyžařské závody v běhu na lyžích a skocích. Stráně kolem Wölflingu byly pro běhy na lyžích velmi výhodné, pro skoky byl zřízen můstek na úpatí Freibergu. Doskočiště bylo zbudováno nad wölflingskou cestou. Strmá stráň měla příznivé řešení pro rozjezd skokanů. Byly zde docilovány skoky až 30 a 40 metrů.
Stav můstku však nebyl uspokojivý: proto v roce 1925/26 Spolek zimních sportů zbudoval nad nádražím moderní skokanský můstek v tak zvaném "Fleischergründel" s 20 metrů vysokým nájezdem, zakončeným věží pro rozhodčí, (tato věž byla dlouho zimním symbolem a znakem města Pernink). Můstek dostal jméno "HDW-Schanze" (HDW jsou počáteční písmena názvu "Hauptverband der deutschen Wintersportvereine").
V průběhu doby byl tento můstek často přestavován a modernizován.
Přesto však perninským skokanům byla nakonec dopadová plocha malá, (vždyť museli přeskakovat i silnici, vedoucí na Nejdek, což bylo vzhledem k tehdejší frekvenci na silnici zcela bezpečné, nicméně plocha pro doskoky nestačila). Bylo tedy třeba upravit novou plochu včetně patřičného nájezdu. To se pak stalo za pomoci štědrého mecenáše Ludwiga Schuhmanna, perninského obchodníka, který zaplatil celou investici podle plánů perninského architekta Ernsta Meixnera.
A tak zde mohlo být uskutečněno Světové lyžařské mistrovství v nordických disciplinách v zimě 1934/35. Nový můstek se od té doby nazýval po mecenáši Schuhmannovi. Areál měl moderní amplionové ozvučení, zbudované Walterem Meixnerem. Mezinárodní tisk měl pro toto mistrovství světa slova plná chvály, městu Pernink se

Str. 249

v odborných kruzích říkalo lichotivě "Druhý Sankt Moritz".

Max Meixner, bydlící na Blatenské ulici, se zúčastnil olympiády v Garmisch-Partenkirchenu v roce 1936 a obsadil 23. místo ve skocích na lyžích. Hans Renner se stal německým mistrem ve skocích na lyžích v letech 1939 a 1943 (Zakopane), později působil jako národní trenér v NDR. Rudolf Kraus byl juniorským mistrem Německa v roce 1938. Rudolf Höhnl, současný sportovec a trenér, startoval na olympiádě v Sapporu (Japonsko, 1972). Jindřich Mach patřil rovněž mezi perninské skokany.

Pernink byl v třicátých letech skutečně centrem zimních sportů v Krušných horách. V archivech se dochovalo velké množství fotografií z padesátých a šedesátých let, dokumentujících lyžařskou tradici obce. Dnes má Pernink přes 800 obyvatel, v třicátých letech jich zde žilo téměř 4000. Po odsunu Němců v roce 1946 se tradice zimních sportů postupně obnovovala, avšak nikdy už nedosáhla rozsahu meziválečné éry.

Str. 250

INTERFERENCE

Tento slovesný výraz znamená střetnutí či zkřížení názorů lidí, reagujících na totéž téma. Použil jsem tento vědní termín proto, abych shrnul rozdílné názory dvou lidí, kteří mají totéž povolání, nicméně jinak protichůdně smýšlejí o lecčems a stojí proti sobě se svými pravdami.

Jde totiž o srovnání dvou článků, které se objevily v Perninských novinách — v 1.čísle 20.ročníku (2003) vyšel článek Mgr.Marie Hanzlíkové, učitelky Základní školy v Perninku. Název tohoto mírně polemického, nicméně vpravdě novinářského článku, zněl: "Hola, škola volá...!" Ve 2.čísle téhož ročníku Perninských novin však vyšla osobně naladěná odpověď Josefa Svobody, ředitele téže školy, která v podstatě vyvracela téměř vše, co Mgr.Hanzlíková tvrdila. Protože oba články jsou velmi závažné a stojí za to, aby jejich argumenty byly zaznamenány v Kronice perninské, rozhodl jsem se tudíž pro tuto úpravu, nazvanou interference, čili seřadit oba protichůdné názory a postavit je bez komentáře proti sobě.

Nuže — dejme slovo Mgr.Hanzlíkové, která kromě povolání pedagožky je i členkou komise pro školství, kulturu a tělovýchovu obce Pernink:
"Jako každý rok i teď se blíží doba zápisu našich předškoláků do první třídy, (článek vyšel koncem ledna 2003 — pozn.kron.) Jsem učitelka a matka šestileté dcery, milující a odpovědná. Není mi lhostejné, jaké vzdělání škola mé dceři poskytne. Dnes si mohu nejvhodnější školu vybrat sama. Ale podle čeho? Záleží snad na jejím vzhledu? Učitelích? Kolik středoškoláků škola "vyplivne"? Dám snad na řeči? Jistě od všeho trochu. Aby si člověk udělal správný úsudek, potřebuje spoustu informací.

Usedám tedy k internetu, hledám a porovnávám. Nacházím informace o spoustě škol i školiček, mě ale nejvíc zajímá Pernink. Nic... Podívám se tedy, jak se perninská škola prezentuje ve výroční zprávě z minulého školního roku. Čtu první stránku a polévá mě studený pot: na 13 řádcích se dozvídám, že "mnozí žáci pocházejí z nepodnětného rodinného prostředí", že "abertamské děti, které tvoří většinu celou třídu, bývá obtížné zařadit do kolektivu", a že "obtížná je i komunikace s rodiči a to kvůli dopravě."

Jsem zděšená! A kdybych 10 let nežila v Perninku a 10 let v této škole nepracovala, okamžitě bych se rozhodla pro jasné NE! Já však chápu tuto "prezentaci školy" jako slabomyslný blábol. Vždyť ten, kdo to zapsal, tu obviňuje šmahem rodiče z "nepodnětnosti", špatné výchovy a neschopnosti dojet 2x ročně z Abertamy, Horní Blatné či Potůček na třídní schůzky. Pořád tomu nemohu uvěřit. Nakouknu tedy do výročních zpráv ZŠ Pernink čtyři roky zpátky. A další šok — všechny úvody jsou

Str. 251

do poslední tečky naprosto stejné. Co se to tu děje? To si toho nikdo nevšiml? V koncepci rozvoje zš pro období 1999/2004 jsou přece jasné body — rozvíjet a zlepšovat, pokračovat, podporovat. Ve mně to podporuje jediný závěr: nic se nerozvíjí, nezlepšuje, ale maximálně pokračuje. Občasným článkům typu "život plyne hezky..." se musím jen smát, neboť jsou jak okopírované ze socialistické ročenky a jsou silně zavádějící."

---

Na tuhle část článku odpovídá Josef Svoboda, ředitel zš:
"Vážená kolegyně Hanzlíková, nebudu podrobně rozebírat Vaši kritiku výroční zprávy školy, ale na některé body článku přece jen musím reagovat. Úvodní část zprávy pojednává o sociálně kulturním prostředí školy a to se logicky z roku na rok nemůže razantně změnit.
Žádné pracoviště není stoprocentní ani zcela špatné; naše škola není výjimkou. Myslím si, že život a práce v ní je na docela slušné úrovni a plyne většinou hezky — tento obrat Vám byl trnem v oku a zdál se Vám socialistický. Buďte ráda, že jste skutečnou socialistickou školu jako učitelka už nezažila. (škoda, že pisatel zapomněl na ten fakt, že jej tento dnes odsuzovaný politický režim dosadil právě do jeho funkce ředitele zš — pozn.kron.)
Místo hraní si se slovy by možná bylo lepší vzít na vědomí, kolik žáků naší školy bylo přijato do střední školy, kolik do učebních oborů, které si vybrali. Jak na novém působišti většina z nich pracuje, jak jsou spokojeni. Často do školy zavítají i ti bývalí "zlobilové", aby se pochlubili nebo si jen chvíli popovídali. A věřte, že na svoji "základku" vzpomínají rádi."
A nyní zase dejme slovo Mgr. Hanzlíkové:
"Milí rodiče, občané Perninku, Abertamy, Horní Blatné a Potůček: ani se vám nedivím, že své dítě posíláte jinam. Ale já vidím i jinou cestu, která bude pro vás dospělé možná těžší, ale ulehčí už tak obtížná školní léta našim dětem."
A zase se vraťme k slovům Josefa Svobody:
"Nesnažte se rodiče vyprovokovat zavádějícími "bláboly". Dítě z tzv. nepodnětného prostředí nemusí být špatně vychované. Často je pravý opak pravdou. Jako Mgr. byste měla vědět, že jsou to děti víc odkázané na sebe, jejich rodiče mají časově náročné zaměstnání. Děti jsou z neúplné rodiny, nebo prostě rodiče mají závažné starosti, problémy. Mluvíte o masovém odlivu žáků na jiné školy. Čtěte pozorně denní tisk — tento trend je velmi častý, především na 2. stupni. že ale "masově" odešly děti z 1. stupně od učitelky s dlouholetou praxí (5 dětí ze třídy) a naopak se mnoho dětí semklo kolem tzv. nekvalifikované — to vypovídá o osobnosti učitele bez ohledu na razítko v indexu. Z Vašeho článku čiší zášť proti škole, jejíž jste stále ještě zaměstnankyně, přesněji proti řediteli Vašeho pracovního učitelského působiště. Kde je příčina? Uražená ješitnost? Msta za propuštění té telkyně? Nebo prostě pocit, že byste byla lepší ředitelkou?

Str. 252

přítelkyně? Nebo prostě pocit, že byste byla lepší ředitelkou? Nebylo nic jednoduššího: do konkurzu, který proběhl a ve kterém obstál současný ředitel, mohl se přihlásit každý, kdo splňoval podmínky, tedy i Vy.
Máme tedy za sebou zápis budoucích "prvňáčků". Nastrojené děti si povídají s novou paní učitelkou. Ještě že je tu maminka — nové pocity se nejlépe sdílejí s těmi nejbližšími. Tak začínají první krůčky ve škole. (Podepsán Mgr.Svoboda Josef, ředitel ZŠ Pernink).

---

Mgr.Hanzlíková uzavírá svůj článek slovy:
"My jsme zodpovědni, jsme řádní daňoví poplatníci a obec Pernink zřizuje školu kvůli nám, pro naše děti. My máme právo život a úroveň školy sledovat, kontrolovat a ovlivňovat. A to jediným možným a zákonným způsobem, kterým je RADA ŠKOLY, (zákon 564/1990 ve znění zákonů 132/2000 a 258/2000 — o státní správě a samosprávě ve školství). Jistě teď mnozí vzpomínáte na marné snahy vytvořit podobný orgán už v minulosti, kdy se zakládala různá "pseudosdružení", jejichž funkce byla k ničemu a životnost krátká. Možná proto jste skeptičtí. Tak nebuďte! Cesta, kterou vám chci naznačit, je jedině možná a smysluplná. Práce v Radě naší školy i spolupráce v ní je jistě velmi náročná a zodpovědná. Pro nás však naprosto nepostradatelná." (podepsána: Mgr.Marie Hanzlíková).

---

Na závěr pisatelky již Mgr.Svoboda nic neříká — mlčí. A tak nyní jde jen o jedno: Čtenář, (když už jej oba sokové vtáhli do svých tenat), ať si tedy srovná vše, co bylo proti sobě vzneseno — a nalezne svou správnou odpověď. Uvedl jsem tyhle dva příspěvky bez korekcí, nevím jen nadále, proč toto všechno muselo být uveřejněno právě v Perninských novinách — podle mého soudu jde pouze o dvě různá osobní stanoviska, která měla být řešena zcela jinak, než pouhým zveřejněním na oficiálních stránkách obecního měsíčníku, který takto pomalu přestává mít charakter novin a klesá na pouhý zpravodajský dvoulist.
Otázky školství jsou závažnou záležitostí. I já mám k této kauze svůj závěr: uchýlím se v něm citace ze Shakespearova Hamleta: "Something is stinking in Denmark" (Je cosi nahnilého ve státě dánském). Naše interference vznesený problém nerozluštila, (ani nechtěla); že je cosi nahnilého, o tom svědčí ony dva názory, které, postaveny vedle sebe nic neřeší. Za těch 17 let, co píši Kroniku perninskou, jsem velmi často narážel na různou problematiku perninské Základní školy. Mám ten dojem, že je načase dané otázky místního školství řešit. A tak — třebaže italský dramatik Luigi Pirandello se ve své hře holedbal, že "Každý má svou pravdu" — jsem jiného názoru: pravda může být jen jedna ! Budoucí vývoj perninského školství to jistě potvrdí. BS

Str. 253

Události v obci:

Hned na začátku ledna 2003 došlo k novým záplavám na různých řekách, 20 míst Plzeňského kraje muselo vyhlásit 3. povodňový stupeň, ohrožena byla přehrada Hracholusky. Povodeň byla označena jako desetiletá voda, škody byly vyčísleny do miliónů. V Ústí nad Labem stoupla hladina na 7,5 metru nad normál.

---

Dne 26. ledna došlo k požáru domu Miloše Petra na Blatenské ulici. Oheň poškodil část příbytku. Značná byla i škoda na majetku. Nikdo nebyl zraněn.

---

V úterý, 28. ledna řádila silná vichřice, byla největší za poslední dva roky. Závaly sněhu dokázaly ucpat průchodovou silnici k Božímu Daru.

---

Ve čtvrtek, 30. ledna, se konal zápis žáků do 1. třídy Základní školy v Perninku.

---

V Perninských novinách č. 1 byla oznámena nabídka k zakoupení odznaků "Přispívám na úpravu běžeckých tratí Krušné hory 2002/2003. Cena 1 odznaku je 100 Kč.

---

V sobotu, 8. února se konal "Lyžařský ski-show" v lyžařském areálu Velflink — vstup byl zdarma. Program byl uskutečněn jak pro děti, tak i pro dospělé. Byly půjčovány i lyže K 2 a to rovněž zdarma včetně mazání lyží.

---

Na témže Ski-areálu se v sobotu, 8. března konala akce "Loučení se zimou", která už měla svou tradici: Od 14 do 16 hodin se uskutečnil REJ MASEK a ŠTAFETY TŘÍČLENNÝCH DRUŽSTEV (Sjezd na boulích, běžky, boby). Od 16 do 18 hodin se konala v restauraci Plze ka Diskotéka masek pro děti. Večer byly uspořádány vepřové hody.

---

Žáci TJ Sokol Pernink se zúčastnili turnaje v Karlových Varech, bylo to finale krajského kola v kopané. Ze 6ti družstev obsadili 4. místo, porazili Sokolov a Rotavu, prohráli s Chebem, Dalovicemi a Hranicemi.

---

Smíšené zboží Milana Junka na ulici TGM v Perninku slaví dne 1. dubna 2003 desáté výročí založení. Tento den poskytuje podnikatel všem kupujícím 10% slevy.

Str. 254

PERNINSKÉ NOVINY, č.7:

Olympijský den se uskutečnil dne 26.6. Pedagogický sbor pro všechny žáky ZŠ uspořádal soutěže v atletice a kopané, dále dobrovolné sporty — stolní tenis a vybíjenou. Vítězové dostali sladké odměny.
Před koncem školního roku byla otevřena nová počítačová učebna v rámci celostátního programu Internet do škol. Je vybavena deseti počítačovými systémy a je určena i pro veřejnost. Na jejím vzniku se podíleli místní podnikatelé — stolař Kašpar, elektrikář Mašek a malíř Zralý.
Ve školním roce 2001/2002 ukončilo povinnou školní docházku 28 žáků. Byli přijati: 16 na SOU, 1 na OU, 7 na SOŠ a 4 na Obchodní akademii.

Dne 3.7. se konal 26. ročník Memoriálu Milana Sedláka v kopané. Pořadí: 1. TJ Štěchovice, 2. TJ Abertamy, 3. TJ Vlnap Nejdek, 4. TJ Sokol Pernink. Individuální ocenění: Dušan Haas, Richard Häuser, Jiří Branný.

Dne 31.7. v 17:45 proběhlo společné taktické cvičení SDH Pernink a Abertamy. Perninská jednotka vyjela do 5 minut s 15 členy. Zprávu podal velitel F. Schildbach.

Srpen 2002: Živelná pohroma...!

Záplavy v Krušných horách jsou často způsobeny táním sněhu, které naplní koryta potoků a řek, jež pak ústí do Ohře. Historické záznamy uvádějí velké povodně v roce 1543, (kdy bylo zničeno vodní kolo v Pstruží), a dne 18. července 1675, (kdy povodeň smetla mlýn v Pstruží).

Str. 255

kameny byly přívalem vod odneseny až k Merklínu, uhynulý dobytek pak až na pastviny k Hroznětínu. V Perninku povodeň pobořila poslední lávku v obci — byla to ta, jež dnes slouží jako spojnice obou břehů přes Bystřici a nese název Pivovarská lávka. Oba břehy byly tak dlouho od sebe odříznuté, nikudy se nedalo projíždět, byla to totiž jediná schopná lávka, kudy mohly projet i těžké povozy, (v té době ještě neexistoval most přes Bystřici v místech spojení s dnešní Jáchymovskou a Nejdeckou ulicí, byl tam pouhý brod). Již v roce 1689 byla perninská radnice upozorňována, že v obci zbývá k přechodu mezi oba břehy Bystřice z osmi dřevěných lávek už jen tři. Roku 1771 vlivem trvalých dešťů, které opět zvedly hladinu Bystřice, nedozrálo obilí, takže vypukl veliký hladomor, zemřelo zde přes 500 lidí.
Dne 31.července roku 1785 povodeň smetla Elisabeth Geyerovou, která se utopila ve snaze přejít Bystřici brodem na druhý břeh. Roku 1817 došlo rovněž k trvalým dešťům, hladina rozlité vody zničila veškerou úrodu, takže Perninčany postihl nový hladomor. Při povodni roku 1834 Johana Fladererová z čp.149 spadla z obnoveného mostu u pivovaru do běsnící Bystřice a byla odnesena mohutnými vlnami až na zahradu čp.179. Říčka byla tehdy rozvodněna následkem velkého a hlavně rychlého přívalu vody, vzniklého táním sněhového příkrovu. Zhruba takto nám popisují minulé události zachované anály v obci Pernink.

Současná doba nám přinesla další poznatky o pohromách, vzniklých povodněmi: jsou známy stavy povodňové vody v roce 1845 a 1890. Při té druhé povodni, kdy došlo k ohrožení tak zvanou padesátiletou vodou — řeka Teplá v Karlových Varech smetla v jejím údolí vše, co jí stálo v cestě a vystoupila až do výše 3 metrů, (zachovaly se fotografie, zobrazující tuto spoušť, a podávají tak svědectví o tom, že voda zalila přízemky lázeňských domů. To ještě nebyla postavena přehrada v Březové, která dodnes odolává všem povodňovým hrozbám).

Ještě nebyly odstraněny veškeré škody, způsobené záplavami na Moravě v roce 1997 a už přišla nová pohroma: srpnové trvalé deště počaly sužovat téměř celou naši republiku. Od 8.srpna voda se valila z oblohy nepřetržitě téměř 100 hodin, záplavy překročily stavy hladin v roce 1845 a 1890 — odborníci tuto vodu, která se valila na nás, nazývali stoletou, což se záhy ukázalo jako mylný odhad či výpočet.
Začněme Karlovarským krajem, kde byly škody nejmenší: tak především říčky Rolava, Bystřice a Blatenský potok ani tentokrát se nezastavily před žádnou překážkou a braly s sebou vše, co jim stálo v cestě — Rolava zaplavila velkou část Nejdku a narušila řadu domků, Bystřice si zařádila v Merklíně, kde zcela zničila čističku odpadních vod, Blatenský potok se natolik rozlil, že přerušil silnici, vedoucí do Potůčků, kde došlo ke škodám za 16 milionů Kč. Blatenský příkop, tato technic-

Str. 256

ká památka z roku 1570, která byla loni po pětiletém trvání prací opravena, byla rovněž poničena. Je to 12 km dlouhý akvadukt, kterým vede voda, jež dříve za doby hornictví sloužila jako pohonná síla havířských zařízení, (stoupy, prádla, větrání atd). Tento příkop odvodňuje božídarské rašeliniště a pokračuje korytem potoka, zvaného Černá voda. Na tomto akvaduktu došlo k rozrušení řady nových mostíků, propustí a lapačů písku. Narušila i úpravnu vody ve vodárenské nádrži na Myslivnách. Tam se totiž voda upravuje na pitnou zadržováním humínových látek, jež přicházejí z božídarského rašeliniště. Podle specialistů bude oprava stát nejméně 900 tisíc Kč. V karlovarském kraji spolu s dalšími čtyřmi kraji byl vyhlášen stav nouze. Jeden z přítoků saské říčky Pöhlwasser — potůček, který prochází osadou Zlatý kopec, se natolik rozlil, že zaplavil všechna stavení této obce. Muselo být evakuováno všech 20 obyvatel. Bystřice, (jak už jsem se zmínil), svou dravou silou zničila čističku odpadních vod v Merklíně, na kterou byla obec pyšná, odnesla i mrtvý dobytek až na hroznětínskou rovinu. V Karlovarských novinách se objevila zpráva, že letos poprvé se osvědčily protipovodňové hráze v areálu ostrovského zámku, které byly včas dokončeny, takže udržely vodní sílu Bystřice proti jiným létům, kdy pokaždé poničily tuto vzácnou parkovou lokalitu.

Vzhledem k rozsáhlosti pohromy je záhodno uvést i pokud možná všechny hlavní události z celých Čech. Proč vůbec k té pohromě došlo, proč ji vědečtí pracovníci z oboru meteorologie včas nepředvídali: začátek měsíce srpna se vyznačoval zcela poklidným letním počasím a to až do 8.srpna. Poté vlivem ojedinělých a nečekaných meteorologických podmínek začalo vydatně pršet po celé střední Evropě a samozřejmě i po valné části naší republiky a to tak vydatně, že déšť neustával ani na vteřinu po celých 24 hodin, což trvalo až do 12.srpna čili nepřetržitě celé čtyři dny. Hustota srážek byla až 100 litrů na m2: Zprvu povodeň vypadala jako všechny předešlé, to jest nejvýše jako padesátiletá voda, avšak veškeré odhady byly klamné: voda zaplavila především města a obce podél Vltavy — střed Českých Budějovic, Českého Krumlova, podél Otavy pak Písek, kde narušila nejstarší most ve střední Evropě, Strakonice a Blatnou. Řádila i Berounka od Dobřichovic a Všenor až po Radotín a Chuchli. V Praze samotné Vltava stoupla až 8 metrů nad normál, v Ústí nad Labem se řeka dostala dokonce na 12,5 metrů nad normál. Šlo tedy již o pětisetletou vodu. Také řeka Sázava přidala svůj díl vody. Jako poslední poklesla hladina Lužnice, neboť ji nadále zásobil vodou rybník Rožmberk, jenž měl v kritické době až devítinásobný obsah vody nad normální stav — místo 3 milionů kubíků vody jí bylo 70 milionů! Pouze nepohrozily řeky Úpa, Metuje a obě Orlice, zato jako častokrát si zařádila Jizera, která strhla část silnice mezi Poniklou a Rokytnicí.

Str. 257

Je třeba zaznamenat, že na většině českého a později i jihomoravského území muselo dojít k evakuaci přes 250 tisíc obyvatel z ohrožených oblastí, kde byly domy zaplaveny až do výše 4-6 metrů. Kromě Prahy a Ústí byla ohrožena další města a obce: Děčín, Třeboň, kde hrozilo, že se protrhne hráz rybníka Svět, Plzeň, Klatovy, Švihov se svým vodním hradem, (tam došlo k největším škodám v západních Čechách). Také na Jesenické přehradě voda strhla část hráze a hrozila protržením. Všude, kam se voda rozlila, strhla řadu domků, především těch z nepálených cihel. Na Litoměřicku se voda rozlila do šíře 20 x 6 kilometrů, vzala s sebou i 15 ze 120 lodí, zakotvených na Labi v přístavu Krásné Březno. Dvě z nich odnesla na mělčinu, kde uvízly, jednu přímo na silnici u Těchlovic, druhou na louku opodál. Dvě lodě musely být odstřeleny a potopeny, aby neohrožovaly mostní pilíře.

K poklesu hladin docházelo pomalu po týdnu, dne 16.srpna řeky se počaly vracet do svých koryt kromě Lužnice, kterou nadále zásobil vodou rybník Rožmberk, jenž měl v té době hladinu ještě 3 metry nad normál.

V Praze došlo i k zalití vodou zoologické zahrady v Troji, kde povodeň postihla veškerá zvířata a ptactvo v její dolní části. Uhynulo tak 17 vzácných zvířat a na 70 ptáků. Nebylo záchrany ani pro slona, který marně zápasil s přívalem vody, a protože nebylo možné jej dopravit na bezpečné místo, musel být utracen. Totéž potkalo i hrošici a jednu gorilu. Trojice lachtanů využila přívalu vody a pustila se do rozvodněné Vltavy, jedna samice byla odchycena již v Kralupech, druhá na Mělníce, třetí — Gaston — pokračoval v plavbě do Labe a dále až do Německa, kde jej ve Wittenbergu chytili a prakticky zachránili. 19.srpna si pro něj přijeli opatrovníci z pražské zoo, Gaston však cestou uhynul po zranění, šoku a celkovém vyčerpání hladem. (Rozpovídaly se i cizí zlé jazyky, které tvrdily, že zoo se zbavila těch zvířat proto, že byla již přestárlá, což okamžitě vyvrátil ředitel zoo, dr.Fejk, v televizním pořadu.

Celkové škody záplavami byly odhadnuty na 60 až 90 miliard Kč. Vláda ihned zaručila postiženým obyvatelům finanční náhradu 150 tisíc Kč jako nenávratnou půjčku a možnost zajištění další půjčky do 850 tisíc Kč na 20tiletou splátkovou dobu při minimálních úrocích.

Odborní pracovníci změřili množství vody, která ještě na slapské přehradě měla charakter pětisetleté vody. Orlická přehrada podle jejich výpočtů zadržela až tisíciletou vodu: Toto je jeden z mála kladů za situace, kdy živelná pohroma postihla téměř celé Čechy. Orlická přehrada je schopna zadržet až jednu miliardu kubíků vody, což odpovídalo předpokladu pětisetleté vody, avšak ani tato přehrada nestačila zadržet to, co se na ni valilo — za pouhé čtyři dny spadlo

Str. 258

do ní na 3 miliardy kubíků vody !

V Praze voda především zatopila i 17 stanic metra, ačkoliv bylo zajištěno pancéřovými vraty proti povodni. Voda vyvrátila především vrata ve stanici Palmovka a zaplnila tak celý úsek metra až na Florenc, kde stanice leží v hloubce 35 metrů pod povrchem. Škody jenom na metru se odhadovaly na 1 miliardu Kč. Největší starosti vzbuzovaly záplavy na Malé Straně včetně Kampy. Voda zaplavila též základní kameny Národního divadla a současně poškodila i řadu okolních objektů, kde se nacházely vzácné archivní dokumenty, (především šlo o Klementinum). Byl zcela zaplaven i Karlín a Holešovice a to až do výše 2,5-3 metrů. Kolem Josefova a Starého Města byly včas vybudovány zábrany proti vodě, takže nedošlo k velkému zaplavení domů. Kromě Kampy byla vytopena i celá čtvrť Smíchovského břehu až po oblast Anděla a nádraží.

Praze přijeli na pomoc již 19.srpna polští záchranáři spolu s hasiči z Frankfurtu nad Mohanem, Belgie a Slovenska. Technickou pomoc dodali též záchranáři z Norska, Dánska a Švédska. Přišla i pomoc z Řecka. Novinové zprávy sdělily, že se záchranářských prací zúčastnilo na 2500 členů, (kromě velkého kontingentu naší armády).

Poznatky mimo Prahu: v obci Zálezy na Litoměřicku uchovávají na domě tabulku, jež označuje záplavy z roku 1890, tehdá voda dosahovala do 4 metrů nad úroveň, nyní však hladina stoupla na 1,5 metru nad původní značku z roku 1890. Podobnou značku má i škola ve Štěchovicích, kde na její zdi je tabulka s dosahem 2 metrů nad normál v 1940: I tuto značku pohltila povodňová voda, dostoupivší na 3,5 metru nad normál.

Veškeré splašky a odpad včetně uhynulých zvířat nyní putují rovnou do Vltavy a Labe, takže voda se stala nebezpečnou pro kohokoliv, nefunguje žádná z čističek odpadních vod. Tento stav bude trvat nejméně do konce roku 2002. Vzniklo tím nebezpečí řady epidemií.

Přesto přes všechno, co zažili naši obyvatelé téměř na celém území republiky, (za příklad slouží obec Metly na blatensku, kde vinou protržení hráze rybníka byly smeteny všechny domky), je třeba zvláště vyzvednout charakter chování téměř všech obyvatel, kteří se semkli a solidárně si pomáhali ve všech svízelných situacích.

Tak zhruba takové jsou události, které postihly téměř celou naši republiku: událost mnohem větší, než tomu bylo kdykoliv předtím. Věřím, že tato a podobná fakta zaznamená většina kronikářů naší vlasti. Proto i já přispívám svou "troškou do mlýna" k zaplnění stránek naší Kroniky perninské s vědomím, že pro anály naší obce to je významný příspěvek.

Str. 259

Po víc jak měsíci se vraťme k situacím, kdy se započalo se zjišťováním škod, které napáchala srpnová živelná pohroma: bylo konstatováno, že povodeň poškodila nejméně 155 měst a obcí, v době, kdy píši svůj příspěvek do kroniky (Září 2002), byla škoda vyčíslena na 60 až 90 miliard korun. I náš region byl poněkud zasažen: karlovarský kraj zaznamenal nejméně ze všech krajů (škody za 7 milionů). Podle dopisu Krajského úřadu obec Pernink zaznamenala škody na komunikacích a vymletých březích řeky Bystřice. Stojí za to ocitovat znění tohoto dopisu pro paměť občanů:

Vážená paní starostka Karlovy Vary, 25.9.2002
paní Jitka Tůmová
T.G.Masaryka 1
362 36 Pernink

Vážená paní starostko,
Zastupitelstvo Karlovarského kraje schválilo na svém řádném zasedání dne 19.9.2002 záměr poskytnout finanční příspěvky z povodňového účtu Karlovarského kraje číslo 1043018600/5500 v celkové výši do 340 tis.Kč na krytí škod na infrastruktuře v majetku obcí způsobených povodněmi v roce 2002. Poskytnutí finančního prostředku se v uvedené výši vztahuje i na vaši obec.
Součástí přijatého usnesení je podmínka dodržení účelovosti a hospodárnosti vynaložených prostředků.
V této souvislosti Vám sděluji, že ředitel Krajského úřadu Karlovarského kraje ing.Roman Rokůsek určí kontaktního zaměstnance krajského úřadu, který bude pověřen vyřizováním veškeré agendy týkající se výše uvedeného usnesení Zastupitelstva Karlovarského kraje. V této záležitosti se na vás ředitel krajského úřadu obrátí v nejbližší době.
Děkuji za pochopení. JUDr.Josef Pavel
hejtman

---

V srpnu t.r. byla též uskutečněna sbírka pro humanitární pomoc obci Štěchovice, její výsledek bylo 80 tisíc Kč. Dík patří především Domovu důchodců v Perninku, obci Pernink a Milanu Junkovi, který odvezl částku do Štěchovic vlastním nákladem. Štěchovický fotbalový klub, jak známo, se zúčastnil v červnu t.r. fotbalové soutěže "Memoriálu Milana Sedláka", kde získal první místo. Bylo naplánováno, že TJ SOKOL Pernink oplatí Štěchovicím jejich návštěvu, avšak vinou povodně k tomu nedošlo: celé hřiště bylo zaplaveno a voda napáchala značné škody Proto je čin Perninských občanů tím cennější — darem, byť nikoliv vysokým, dokázali pochopení a účast na likvidaci pohromy.

---

Zastupitelstvo obce Pernink se rozhodlo dát vytvořit nový obecní prapor, který dosud chybí jako signum. Obec nikdy dosud podobný prapor neměla, existovaly jen cechovní prapory, jak vysvítá z análů, zachovaných pro paměť občanů: Roku 1730 spojené cechy města Peringeru daly zhotovit rudý prapor, náklady činily 32 flo-

Str. 260

riny a 9 krejcarů. Samotná látka (bylo jí třeba 13 loktů), stála 11 florinů, 42 krejcarů, hedvábné třásně a třapce stály 28 florinů a 43 krejcarů, obraz, hvězda a žerď stály 8 florinů. Krejčí si podal účet na 37 krejcarů, 1 loket hedvábí stál 39 krejcarů, strava prýmkařů (pozamentýrů) dělala 36 krejcarů. Roku 1780 byl tento prapor uschován na kostelní půdě.

---

PERNINSKÉ NOVINY, ČÍSLO 8.
V tomto čísle uvádí paní starostka zprávu o nemalých změnách na škole: Obec financovala ze svého rozpočtu novou fasádu čelní stěny budovy ZŠ, dále opravu a nátěr její střechy. Došlo i v rámci rekonstrukce školní jídelny k montáži vzduchotechniky ve školní kuchyni.
Na výběr firem bylo uděláno vedením školy tzv. nabídkové řízení, z kterého vyšly vítězně firmy: fasádu provedla firma Mir.Janeckého. Smlouva byla uzavřena na částku 164.000 Kč, vícepráce byly dodatečně schváleny zastupitelstvem ve výši 27 tisíc Kč. Klempířské prvky na čelní fasádě zhotovila firma Stauber-Zralý a to za cenu 18.866 Kč. Tato firma rovněž provedla opravu a nátěr střechy na budově Základní školy za cenu 76.650 Kč.
Nejdražší ze všeho byla vzduchotechnika ve školní kuchyni, ale bez ní by nám krajský hygienik nepovolil další provoz. Dodávku a montáž větracích prvků provedla firma CS - Komplettbau Karlovy Vary za cenu 280.756 Kč.
Svým příspěvkem v Perninských novinách se přiřazuje i místo-starosta obce, Ota Karásek, který v nich uvedl toto: "Ač někteří nezaznamenali počátek podzimu, o to víc se projevil ve zdejší škole: Novotou zářící fasáda a ve vysoké kvalitě provedená počítačová třída, jakož i vytápění plynem staví naši školu na vysokou úroveň." Dále pak článek hovoří o podílu na tomto stavu úsilím zaměstnanců, učitelského sboru a především ředitele pana Svobody.
TJ Sokol Pernink začal novou sezónu ve čtvrté třídě s několika novými hráči: Z hostování v TJ Nejdek se vrátil brankář Zdeněk Mackura, z žáků pak přešel náhradní brankář Míla Tobolka. Dále byli získáni hráči z Karlových Varů: Tomáš Gerát, Radek Hluchý, Benjamin Lojek, David Kubelík. Žáci v loňském roce skončili na šestém místě ze čtrnácti účastníků.

---

C Í N O V É N Á Č I N Í
bývalo hlavním doplňkem domácí výbavy, než je vystřídalo nádobí z plechu a litiny. Cínovému opojení předcházela doba hliněných nádob, které si obyvatelé Peringeru většinou dělali sami, později — od roku 1680 — tuto činnost převzali vyučení hrnčíři, v obci jich bylo jednu dobu až šest. Cínový příbor se vyskytoval brzo po prvních tavbách cínu již koncem 16. století a byl používán až do druhé poloviny 19. století.

Str. 261

loviny 19.století. Veškerý cínový soubor byl obvykle vystavován na cínové polici (Němci jí říkali "Ziebrat", což vzniklo pokroucením nářečí z původního Zinnbrett (cínové prkno). Byly to obvykle úzké stojany a měly velké množství přihrádek. Pro přidržování talířů byla instalována přes polici dřevěná lišta.
Kromě jídelních příborů a korbelů byly zhotovovány i jiné předměty, například krucifixy, nádoby na svěcenou vodu, dózy na šňupaný tabák, svítilny a především malé lampičky na pověšení pod obrazy svatých. V Peringeru byla z cínu vytvořena dokonce celá křtitelnice, (je v kostele umístěna dodnes).
Ze svatebních výbav a ze soupisů pozůstatků po zemřelých lze se lecos dovědět nejen o počtech, ale i o cenách cínového náčiní, jako třeba v zápise o pozůstalosti po Marii Ströerové z roku 1815 je zmínka o cínové dóze na tabák, mající cenu 31 krejcarů, cínové lžíce po 18ti krejcarech, cínová lampa v ceně 2 florinů a 5ti krejcarů. V roce 1809 byl pořízen seznam přínosu majetku nevěsty Mathildy Güntherové: obsahoval půl tuctu cínových talířů za 5 florinů a 24 krejcarů, tucet cínových lžic za 1 florin a 15 krejcarů. V domě čp.62, kde bydlel varhaník Anton Ackermann, byl roku 1833 pořízen seznam věcí z cínu: 2 svítilny za 24 krejcarů, 1 mísa za 30 krejcarů, 1 cukřenka za 14 krejcarů, 6 kávových lžiček za šest krejcarů, 1 kropenka za 6 krejcarů, 1 servírovací lžíce, ceněná na 4 krejcary, 1 noční lampička v ceně 12 krejcarů. Lépe byl vybaven dům Antona Hutschenreitera čp.186: v roce 1782 měl majitel 6 talířů, 3 mísy, 1 mísu hlubokou, 2 tucty lžic, vše z cínu. Wenzel Junker z čp.50 vlastnil 12 talířů a 1 polévkovou mísu z cínu.
Mnohem více kusů různého náčiní se objevilo v pozůstalosti po Josefě Meinlové z domu čp.199 v roce 1821, kdy zemřela. Seznam obsahoval 1 pár velkých a 1 pár malých kávových konvic, 3 cukřenky, 1 kropenku, 1 slánku, 1 polévkovou mísu, dva páry svítilen, 1 noční lampičku s řetězy na pověšení, 2 olejové lampičky pod obrazy svatých, 1 misku na mýdlo, 4 větší a 4 menší misky na křen, 3 velmi velké mísy na polévku, 24 talířů, 1 mísu na pečeni, 1 umývadlo s konvicí, 1 velkou konvici na pivo, 1 velkou konvici na kávu, 1 velkou slánku, 1 velký hrnec s lžicí, 1 čajový cedník, 1 servírovací lžíci, 1 konvici na kávu s dřevěným držadlem, jeden krucifix, 1 butelku velikosti žejdlíku (půl litru), 1 butelku velikosti jeden a půl žejdlíku, 1 dětskou hračku, 2 poháry, 1 kalich, 1 konev na kávu, 1 pánev s rukojetí, 1 noční nádobu.

SÍDELNÍ BUDOVA ČP.199

Patřila rodině Meinlů, byla vlastně tak trochu malým zámečkem: Josefa Meinlová, matka bratří Karla a Alberta, měla tam dokonce soukromou kapli, vybavenou náročně podle religiózních zvyklostí. Že tito majitelé továren na pletené zboží byli velice movití, dokazuje především fakt, že okolí tohoto domu včetně stráně, které

Str. 262

říkali "Slunečné návrší", osádeli růžovými keříky. Stráni vévodila socha Ježíše Krista, (dnes je toto návrší zalesněno a socha se ztrácí ve vzrostlých stromech) Rodina Meinlova měla tak v okolí svého sídla hotový parčík, který se rozkládal až dolů k ulici, (dnes nese jméno Meinlova — pozn.kron.) Ještě nedávno byl znát okruh tam, kde vévodil vodotrysk. Tohle všechno odstranil po roce 1987 nový majitel (Sedlecké kaolinové závody), včetně zničení mramorové desky v průčelí domu, kde bylo vytesáno, že v tomto domě pobýval princ saský Fridrich August s manželkou roku 1894. Sedleckým "rekreantům" při opravě domu nestálo nic v cestě za "zlepšením" vzhledu budovy včetně zazdění řady oken. Jen tu hrobku v zahradě ponechali na pospas místním vandalům, stejně jako řadu cenných předmětů včetně veškeré výbavy kaple a velkého množství fotografických desek z archivu Alberta Meinla, horlivého fotografa, které prostě vyházeli na ulici. Došlo tak k nedozírným ztrátám, které by dnes měly velkou muzejní cenu — vždyť jen těch skleněných fotografických negativů se drahou dobu válelo v trávě pod okny obrovské množství — i ten zbytek, který se zachránil, dokazuje, že činnost tohoto vášnivého příznivce fotografování byla záslužná a měla svou váhu i pro budoucí časy.

Vyhozeno bylo i album se spoustou fotografií ze života rodiny Meinlů. V roce 1980 mně nabídl někdejší vedoucí Trioly K.Pošva, že mi toto album zapůjčí, abych si přefotografoval záběry, což jsem provedl, abych rozmnožil archiv Kroniky perninské. Album si jmenovaný pan Pošva vzal poté zase zpět s tím, že je slíbil potomkům rodiny Meinlů, kteří si údajně pro ně přijeli z Rakouska. A tak nám, současníkům i budoucím, zůstaly jen mé snímky ze života rodiny, vše ostatní odešlo v niveč, ostatně jako řada jiných věcí a památek.

---

Krušné hory povětšinu roku neprozrazují prapůvod svého názvu (krušiti = drtiti ohněm; stoupami), čas od času prokazují přenesený význam svého slova, (krušný = perný, trudný, tvrdý, trpký, svízelný — vybráno ze Slovníku spisovného jazyka českého, II.díl H — L, str.454). A tak i jedno údobí tohoto regionu v roce zůstává věrné svému přenesenému pojmenování — tím, že ohlásí příchod zimy již s podzimem a nečeká na svatého Martina. Sníh tu leží dokonce často až i po začátku astronomického jara, (návaly sněhu často zde nedovolí konat různé společenské akce: v roce 1980 sněhové závěje znemožnily i Prvomájový průvod obcí.)

Letos se první sníh objevil ještě v době, kdy končilo léto — 22.září, a vzápětí — 25.září, tu lehla dvaceticentimetrová vrstva sněhu, který si tu nějakou dobu pobyl a překvapil především stromy, které ještě nestačily setřást své listí. Zima tedy se letos přihlásila mnohem dříve, než kdykoliv předtím a lze jen doufat, že tento úkaz nevěstí kruté zimní období se sloupcem teploměru hluboko pod nulu !

Str. 263

PERNINSKÉ NOVINY, č.8:

Paní starostka Jitka Tůmová informovala o změnách na budově školy, financovaných obcí: nová fasáda, oprava střechy, vzduchotechnika ve školní kuchyni. Firmy: Miroslava Janeckého (164.000 + 27.000 Kč), Štauber-Zralý (18.866 + 76.650 Kč), CS-Komplettbau (280.756 Kč).
Místopředseda Otakar Karásek ocenil novou počítačovou třídu a plynové vytápění. Přál úspěch ve školním roce 2002/03.

ZE SPORTU.

TJ Sokol zahájil sezónu ve 4. třídě okresního přeboru. Hráči: Z.Mackura, M.Tobolka, A.Hudek, P.Mühlheim, J.Ducký, S.Holub, T.Zátrapa, M.Rödl, T.Gerát, M.Branný, M.Mitterpach, D.Riedl, J.Ryzka, R.Hluchý, P.Chvapil, Z.Mihališi, M.Zahrádka, J.Kopřiva, M.Václavík, D.Kubelík, B.Lojek, J.Řezník. Trenéři: M.Branný st., M.Hájek.
Dorost pro podzimní přebor 2002: E.Cinkl, D.Tůma, A.Reich, J.Hušek, P.Schuster, M.Novák, M.Himmel, T.Pokorný, F.Eret, J.Čečák, A.Kváča, T.Kalcík, P.Mašek, M.Kelich, R.Rödl. Trenéři: J.Bohata, M.Hájek, P.Chvapil.
Plánována rekonstrukce sprch, probíhají opravy budovy u nájemce Ing. Karla Klátila.
Humanitární sbírka 80.000 Kč pro zaplavené Štěchovice.

Str. 264

PERNINSKÉ NOVINY, č.9:

Starostka obce, Jitka Tůmová, se v úvodníku zabývala otázkami předvolebního období včetně pozvání občanům, směřovaného k účasti na volbách do Obecního zastupitelstva. Současně poděkovala i těm občanům, kteří jakýmkoliv způsobem vyjadřovali svůj souhlas s tím, kam obec směřuje. Své poděkování adresovala i těm občanům, kteří vyslovovali v něčem nesouhlas, přičemž nabízeli jiné konkrétní řešení daných problémů.

Jako doklad o činnosti Obecního zastupitelstva byl v tomto čísle PN zveřejněn sumář větších akcí za uplynulá čtyři léta činnosti OZ:

Rok 1999:
Oprava spodní části plotu, vrat a brány hřbitova. Oprava přední části střechy radnice. Vybudování provozovny České pošty v přízemí radnice. Vybudování knihovny v 1.patře OÚ. Zřízení odstavné plochy vedle čp.308 (bývalá vila Neuburger, pak budova Mateřské školy). V září bylo otevřeno Infocentrum.

Rok 2000:
Vybudování plynofikace v obci za celkovou částku 17, 476.647.- Kč. Připraveny projektové dokumentace na plynofikaci obecního úřadu, základní školy, školní družiny, objektu bývalé mateřské školy, panelového domu. Vybudování nové plynové kotelny ve škole a školní družině za 1,331.158.- Kč a v obecním panelovém domě čp.402 za 265.194.- Kč. Připravena projektová dokumentace přístavby hasičské zbrojnice. Oprava druhé části střechy OÚ. Postaveny tři přístřešky na cyklotrasách. Zrušena centrální kotelna. Přestěhování Infocentra do provozovny bývalé spořitelny OÚ.

Rok 2001:
Zakoupen nový vůz Fabia za 274.000.- Kč. Zpracování zadání a návrhu Změny č.1 a zadání Změny č.2 ÚP za 60.000.-Kč. Zakoupeno nové zařízení do Mateřské školky. Provedena likvidace kotlů v objektu centrální kotelny. Zhotovení a montáž vrat v objektu býv. kotelny. Nátěr střechy kina a nová střešní krytina na třetí části střechy OÚ.

Rok 2002:
Nákup speciálního oblečení a obuvi pro jednotku SDH. Nová fasáda a nátěr střechy základní školy, vzduchotechnika do školní jídelny. Zpracování aktualizace Změny ÚP č.1, příprava návrhu Změny č.2, příprava Změny ÚP č.3. Zajištění On-line systému na poště. Zhotovení spodní části nového plotu hřbitova. Příprava a zahájení stavby kanalizace a ČOV v obci za 2,6 mil.Kč. Vybudování počítačové třídy a zavedení internetu v ZŠ. Zavedení internetu do knihovny. Plynofikace OÚ a kina za 370 000 Kč. Prodej pozemků obce podnikatelům, kteří provozují vleky.

Str. 265

Ze Základní školy Pernink

Školní rok 2002/03 byl zahájen se 115 žáky, do 1. třídy nastoupilo 9 žáků. Na prvním stupni se vyučuje ve 3. třídách, (1 + 3. třída jsou spojeny, rovněž 2. + 4. třída. 5. třída je samostatná. Na druhém stupni je po jedné samostatné třídě v každém ročníku.

V zájmové činnosti nabízí škola po vlastním výběru žáků tyto kroužky: volejbal, (vede pí. Kašparová), florbal (p. Hájek), turistický (pí. Čapková, která rovněž vede kroužek anglického jazyka), ruský jazyk (pí. Vimrová), sportovní hry (pí. Grygarová a pí. Tůmová), počítačový kroužek (p. Vojíř). Každý čtvrtek odpoledne mají děti možnost učit se hře na hudební nástroj. Počítačová učebna je momentálně využívána k výuce povinně volitelného předmětu informatika a to po dvou hodinách týdně v sedmé, osmé a deváté třídě. Učebnu budou také užívat děti z MŠ s pí. Höhnlovou. Pět vyučujících z naší školy absolvuje desetihodinový kurs základů na počítači v Ostrově a K. Varech, aby mohli pracovat s žáky i při výuce ve svých předmětech. Škola nabízí i veřejnosti dva typy služeb: Přístup k internetu, a možnost kurzu pro začátečníky nebo pokročilé.

Z E S P O R T U .
Od poloviny měsíce října 2002 perninští žáci vedli okresní přebor v kopané. Po urputném boji přesvědčivě zvítězili 4:1 nad žáky z Dalovic. Střelci branek byli: 2x Jiří Čečák, po jedné Aleš Kváča a Lukáš Novotný.

PERNINSKÉ NOVINY, č. 10:
V příloze PN byla zveřejněna obecně závazná vyhláška č. 1/2002 o zajišťování a ochraně veřejného pořádku a o ochraně před hlukem s platností od 1.10.2002.

Hlavní část PN byl zveřejněný zápis o výsledku voleb do zastupitelstva obce Pernink, které se uskutečnily ve dnech 1. a 2. listopadu 2002.

Celkový počet osob zapsaných do seznamu voličů....................584
Celkový počet voličů, kterým byly vydány úřední obálky......330
Celkový počet odevzdaných úředních obálek....................330

1. Jména a příjmení zvolených členů zastupitelstva:

Jitka Tůmová..........................................233 hlasů
František Schildbach..................................223 hlasů
Jaroslav Novotný......................................220 hlasů
Radek Zíka............................................171 hlasů
Jaroslav Ajzner.......................................140 hlasů
Alois Štauber.........................................149 hlasů
Roland Grahsberger....................................124 hlasů
Josef Stradiot.........................................99 hlasů
Marie Hanzlíková......................................152 hlasů

Str. 266

2.Jména a příjmení náhradníků:

Václav Mašek.......................154 hlasů
Jindřich Zralý......................173 hlasů
Ivo Dáňa...........................73 hlasů
Michaela Dáňová....................59 hlasů
Drahomír Janetka...................71 hlasů
David Jirkovský....................54 hlasů
Tomáš Stradiot.....................60 hlasů
Milena Tůmová......................55 hlasů
Petr Náprstek......................21 hlasů

3.Celkový počet platných hlasů pro jednotlivé strany a pro jednotlivé kandidáty:

SDRUŽENÍ NEZÁVISLÝCH..........1.463 hlasů
Jitka Tůmová.......................233 hlasů
František Schildbach...............223 hlasů
Jaroslav Novotný...................220 hlasů
Jindřich Zralý.....................173 hlasů
Radek Zíka.........................171 hlasů
Václav Mašek.......................154 hlasů
Alois Štauber......................149 hlasů
Jaroslav Aizner....................140 hlasů

SDRUŽENÍ KDU-ČSL, NK..........540 hlasů
Roland Grahsberger.................124 hlasů
Josef Stradiot.....................99 hlasů
Ivo Dáňa...........................73 hlasů
Drahomír Janetka...................71 hlasů
Tomáš Stradiot.....................69 hlasů
Michaela Dáňová....................59 hlasů
David Jirkovský....................54 hlasů

OBČANSKÁ DEMOKRATICKÁ STRANA....228 hlasů
Marie Hanzlíková...................152 hlasů
Milena Tůmová......................55 hlasů
Petr Náprstek......................21 hlasů

Str. 267

Z Á P I S
ZE ZASEDÁNÍ A USNESENÍ ZASTUPITELSTVA OBCE PERNINK, KONANÉHO DNE 12.11.2002:

Přítomni:
Jitka Tůmová, František Schildbach, Jaroslav Novotný, Radek Zíka, Jaroslav Ajzner
Alois Štauber, Roland Grahsberger, Josef Stradiot, Marie Hanzlíková. Za volební
komisi Mgr. Jana Svobodová, která podala zprávu místní volební komise o výsledcích
komunálních voleb do Zastupitelstva obce Pernink.

Úvodem předsedající zasedání p. Jaroslav Novotný přivítal nově zvolené členy ZO
a všechny přítomné a seznámil je s programem zasedání.

1. Zprávu místní volební komise přečetla pí. Mgr. Jana Svobodová, (výsledky jsou

uvedeny na předchozích stránách Kroniky — pozn. kron.)

1. Každý člen zastupitelstva složil slib a stvrdil jej svým podpisem.

Ověřovateli zápisu byli stanoveni pí. Mgr. Marie Hanzlíková a p. Roland Grahsberger.

1. Volba starosty — předsedající nejprve dal hlasovat o veřejném hlasování na

funkci starosty. Hlasování: PRO 9 hlasů, PROTI nikdo, zdržel se nikdo.
Před samotnou volbou starosty vystoupil ing. Josef Stradiot a navrhl, aby funkce
starosty a místostarosty byla pro toto volební období neplacená. Protinávrh podala
pí. Jitka Tůmová, kdy uvedla, že starosta by měl být k dispozici minimálně od
pondělka do pátku, měl by denně vyřizovat agendu a odměna za jeho práci je stanovena
zákonem, proto by měly odměny pro starostu a místostarostu zůstat zachovány
dle zákona. Nejprve se hlasovalo o protinávrhu: PRO bylo 8 hlasů, PROTI 1 hlas,
(ing. Stradiot). ZO schválilo odměňování starosty a místostarosty dle zákona.
Předsedající požádal zastupitele o předložení návrhu na starostu obce. Návrh
předložil František Schildbach, aby byla zvolena starostkou obce pí. Jitka Tůmová.
Protinávrh nebyl podán žádný a proto předsedající dal hlasovat.

Hlasování.
PRO bylo 8 hlasů, PROTI nikdo, zdržel se 1 hlas (ing. Stradiot)
Pí. Jitka Tůmová byla zvolena starostkou obce pro volební období 2002 - 2006.
Předsedající předal vedení jednání nově zvolené starostce, která pokračovala dalším bodem a to volbou místostarosty.

Hlasování:
PRO 9 hlasů, PROTI nikdo, zdržel se nikdo.
Starostka požádala o předložení návrhů na funkci místostarosty obce.
Pan František Schildbach navrhl, aby funkci místostarosty obce zastával pan Jaroslav Novotný. Protinávrh nebyl podán žádný, proto bylo hlasováno:
Hlasování: PRO 9 hlasů, PROTI nikdo, zdržel se nikdo.

Str. 268

Různé:
Starostka poděkovala odcházejícímu zastupitelstvu a popřála novému úspěšné volební období.
Byl navržen zástupce pro SCK a SOKO na období 2002-2006 — Jitka Tůmová.
Hlasování: PRO 8 hlasů, PROTI nikdo, zdržel se 1 hlas.
Projednání zimní údržby s firmou Dáňa a Löfler, další jednání 26.11.2002.

USNESENÍ:
1/1/02 — schválení veřejného hlasování o starostovi
2/1/02 — schválení odměňování starosty a místostarosty 2002-2006
3/1/02 — schválení Jitky Tůmové starostkou 2002-2006
4/1/02 — schválení veřejného hlasování o místostarostovi
5/1/02 — schválení Jaroslava Novotného místostarostou 2002-2006
6/1/02 — schválení Jitky Tůmové jako delegátky SCK a SOKO 2002-06

V Perninku, dne 12.listopadu 2002.
Zápis ověřili a podepsali: Mgr. Marie Hanzlíková, Jitka Tůmová, Roland Grahsberger.

---

(Kronikář poznamenává k volbám 2002: Po čtyřletém období 1998-2002, kdy dominovala ODS, převzalo vedení Sdružení nezávislých na období 2002-2006. Opozici tvoří 3 hlasy: KDU-ČSL + NK (2) a ODS (1).)

Str. 269

PERNINSKÉ NOVINY, Č.4:

LOUČENÍ SE ZIMOU V PERNINKU.

Toto již tradiční loučení se konalo dne 8.března 2003 ve Ski-areálu Velflink
Františka Štefana. V letošním roce poprvé pořádala tuto akci Komise pro školství, kulturu a tělovýchovu při Obecním úřadu Pernink.

Maškarní show zahájili jako obvykle: Krušnohor Standa, Miss Berta, jejich
robátko Oldík a Lucifer Pepa. Kromě masek na lyžích proběhla i štafeta tříčlenných družstev. K poslechu hrála kapela 4R. Ozvučení obstaral Milan Zahrádka,
o úpravu sjezdovky se postarali Václav a Jindřich Machové, Lukáš a Jiří Vaňourkové, Petr Borecký a Jaromír Eret. Kromě Obecního úřadu Pernink se o úspěch
postaralo na 30 sponzorů.

---

Starostka obce, paní Jitka Tůmová, ve svém článku informovala občany Perninku
o pokračování výstavby kanalizace a čistírny odpadních vod. Postupně bude kanalizace vybudována ve všech obecních komunikacích a následně i v hlavním silničním tahu, kde se pracovníci musí řídit povolením vstupu do této komunikace.

Další akcí, která se v naší obci připravuje a měla by být realizována také
v roce 2003, je uložení kabelů nízkého napětí do země. V 1.etapě to část ulice
Meinlova (od trafostanice), ulice TGM k čp.17. Zmizí tedy elektrické vedení na
sloupech a domech v této části obce a rovněž tak v této části bude nově vybudováno i veřejné osvětlení. 2.etapa uložení kabelů nízkého napětí do země by měla
pokračovat v ulici TGM od čp.17 do ulice Nádražní až nad pension Paula a v Blatenské ulici k pensionu Míla.

Další akce, která by měla být realizována také v letošním roce, je regulace potoka Bílá Bystřice mezi ulicemi TGM a Střední.

Neméně významnou akcí bude i přístavba hasičské zbrojnice, (dvougaráže a zázemí SDH). Z rozpočtu je vyčleněno pro letošní rok 500 tis.Kč. Akce bude rozdělena dle financí pravděpodobně do 2 - 3 etap.

Změna nastane i v naší základní škole, žáci a žákyně by se měli dočkat lepšího
sociálního zařízení. Obec vyčlenila z rozpočtu 365 tis.Kč na investice do budovy
ZŠ a školní družiny.

Bude se realizovat provedení izolace budovy obecního úřadu směrem od kina až
k obřadní síni. Je v záměru i oprava fasády budovy radnice.

---

V rámci jarního úklidu obce byly rozmístěny opět kontejnery pro velkoobjemový odpad a to v průběhu měsíců dubna a května. Kontejnery byly určeny pouze pro velkoobjemový odpad, nikoliv pro odpad nebezpečný (lednice atd.)

Str. 270

R A D A Š K O L Y

Dne 24.3.2003 proběhlo první zasedání Rady školy při ZŠ Pernink. Zvoleno 9 členů: Jaroslav Aizner, Mgr. Monika Čapková, Mgr. Marie Hanzlíková, Ilona Höhnlová, Wilma Hrabová, František Koudela, Jaroslav Novotný, Helena Valdhansová, Mgr. Miroslav Vojíř. Předsedou zvolen František Koudela, místopředsedkyněmi Mgr. Monika Čapková a Mgr. Marie Hanzlíková.

PERNINSKÉ NOVINY, č.5:
Dne 2.4.2003 druhé zasedání Rady školy. Rada souhlasila s informováním rodičů a žáků prostřednictvím Perninského zpravodaje. Výzva k dobrovolnictví v kroužcích směřovaná řediteli J. Svobodovi.

Článek ze školy k Dni Země 22. dubna: žáci uklidili hlavní ulice a uličky, naplnili kontejner od obce.

Dne 30. dubna 2003 SDH Pernink pozvalo občany na tradiční stavění májky a pálení čarodějnic v parku proti OÚ. Hudba kapely 4R Ostrov.

Dne 6. května 2003 škola uspořádala akademii ke Dni matek v restauraci Plzeňka.

DĚTSKÉ DNY V PERNINKU.
Pořádá OÚ ve spolupráci se školou, Sokolem a hasiči.
25.5.2003 — divadelní představení "A LIDSKÉ CESTY" skupiny Na poslední chvíli z ZUŠ Ostrov.
30.5.2003 — maškarní průvod ze školy, maškarní disco na školním hřišti s vyhlášením nejlepších masek.

Str. 271

ZÁBAVNÉ ODPOLEDNE
— pod záštitou komise OÚ pro školství, kulturu a tělovýchovu bylo uskutečněno v sobotu, 31.5.2003 na fotbalovém hřišti TJ Sokola Pernink. Na programu byly veselé soutěžní štafety, ukázka policejního zákroku s cvičenými psy, orientační běh v okolí hřiště a táborák s opékáním špekáčků.

---

PERNINSKÉ NOVINY, č.6-7:
Zastupitelstvo obce Pernink nechalo zpracovat návrhy na zhotovení obecního praporu. Na 7.zasedání ZO byl podán návrh, aby spoluobčané rozhodli, který návrh na obecní prapor by se nejvíce líbil. Za tím účelem byly ve dnech 13. a 14.června návrhy vystaveny v rámci 1.českého referenda.

TJ SOKOL PERNINK uspořádal dne 5.7.2003 již 20.ročník Memoriálu Milana Sedláka v kopané. Turnaje se zúčastnily týmy: TJ.Sokol Pernink, TJ Štěchovice, AFK Radlík, FK Chmel Mutějovice, FC Krumbach.

Rudolf Höhnl st., známý vynikající sportovec, předal k otištění v PN tento dopis. Závažné pasáže z něj vyjímáme pro zapsání do Kroniky perninské:
"Na zasedání zastupitelstva obce dne 20.5.t.r. bylo probíráno stanovisko k případnému otevření hraničního přechodu v Potůčkách pro automobilovou dopravu. Jsem toho názoru, že tento bod je natolik závažný, takže je třeba, aby občané třeba formou referenda mohli vyjádřit své stanovisko. Zajisté dojde k oživení turistického ruchu a získání pracovních příležitostí, což by byl přínos, pokud by to bylo pravdou. Je totiž nutné vidět i druhou stranu mince: Při vstupu do EU dojde jistě k postupnému zdražování a vyrovnávání cen, což znamená, že očekávaný nápor turistů z Německa do zdejších restaurací a možností získání pracovních míst nebude takový, jak by se očekávalo... Myslím, že existuje i jiná možnost jak přilákat turisty a získat pracovní místa: Nabídkou — čistotou — vzhledem, aby obec se stala navštěvovanou a ne jen průjezdnou...Je nutné zamyslet se nad tím, co dělat pro udržení turistů...Proto si myslím, že občané mají právo spolurozhodnout o tom, jakým směrem jít — zda mít v obci neúnosnou stálou frekvenci aut, či mít obec navštěvovanou...Není důležité dělat referendum, jaká bude vlajka obce, ale v jakém prostředí chceme a budeme žít — !"

---

O POUTI V PERNINKU
napsala příspěvek do PN Mgr.Marie Hanzlíková: "Podle pamětníků a dostupných historických dokumentů se pouť v Perninku slavila dvakrát v roce a vychází z nábožen-

Str. 272

ských tradic. První pouť je spjata s kostelem Nejsvětější Trojice, (vysvěceným
v prosinci roku 1716, kdy byl do nového kostela přenesen i obraz sv. Anny. Roku
1837 bylo vydáno povolení jubilejních odpustků na den sv. Anny, tj. 26. července,
kdy bylo 300. výročí vysvěcení starého kostela. Svátek Nejsvětější Trojice - tzv.
Trinitatis se slaví 1 týden po Svatodušních svátcích — pozn. kron.) V letošním
roce připadl tento svátek na 15. června, (8 týdnů po Božím hodu velikonočním -
pozn. kron.) V příštích letech bychom společně s římskokatolickou církví chtěli
oživit tento svátek a uspořádat lidovou veselici, které by, jak je o poutích
zvykem, předcházela slavnostní mše svatá a která by nepostrádala ani neodmyslitelné kolotoče, stánky a jiné atrakce... Mgr. Marie Hanzlíková".

K tomuto novinovému příspěvku je třeba dodat ještě další poznatky z historie
vítězství katolické víry: Roku 1689 byl v české zemi obnoven soudní aparát -
a příslušná komise oznámila výslovně, že v Perninku budou trpěni pouze katoličtí občané: První mše svatá mohla tak být čtena již 17. srpna 1659. Od roku
1683 Perninští slavili obnovený svátek sv. Anny a účastnili s tak hromadné poutě
do Sedlece u Karlových Varů, kde byl kostel vysvěcený sv. Anně z doby po roce
1500 - byla tam umístěna gotická soška světice. Bylo to vpodstatě procesí, jež
Perninští pořádali spolu s Hroznětínskými občany - této akci říkali německy
"Zettlitzerfeste". Nynější kostel sv. Anny byl postaven roku 1740 na místě starého
kostela, jenž byl zbořen. Pravé poutě v Perninku tedy byly organizovány jedině
na den Trinitatis.

O dalších náboženských slavnostech lze se dobrat v dokumentech, vížících se
k obci: Na počátku 19. století je zaznamenáno procesí na Mariánskou, kde byl poutní kostel, zasvěcený Nanebevzetí Panny Marie (Mariahimmelfahrt) roku 1699, kam
se však chodilo již dříve a poutě tam trvaly celý týden. Chodilo se i na Chlum
sv. Maří - i tam je poutní kostel Nanebevzetí Panny Marie, původně gotický z roku 1400, později (roku 1500) rozšířený. Nový kostel je ranně barokní z roku 1690
až 1702. Tradičně se v Perninku konala slavnost Božího těla (Fronleichnam), k tomu účelu byly zřizovány dva oltáře, jeden před domem čp. 199, druhý před vchodem
do domu čp. 2. Všech těchto průvodů se účastnili i perninští havíři, oblečeni do
slavnostních plášťů a s rozsvícenými kahanci. Tolik tedy z historie Perninku.

---

Další rada školy se konala dne 4. června 2003, kdy schválila jednací řád, projednala úkoly z minulého zasedání, (informace RŠ pro veřejnost, projednání zprávy
ČŠI, zápisy z jednání RŠ), projednala záznam z jednání OŠMT KÚ ohledně přípravy
rozpočtu přímých nákladů ZŠ Pernink, výroční zprávu ZŠ Pernink, hodnocení akce
Dětské dny, porušování zákazu vjezdu před budovu školy, úpravu zahrady v MŠ.

Str. 273

Referendum

Ve dnech 13. a 14. června 2003 se konalo 1. referendum v České republice o přistoupení naší republiky k Evropské unii. Referendum se konalo v obřadní síni obecního úřadu v Perninku. Hlasovací lístky byly občanům předány přímo a to v místnosti pro hlasování při předložení občanských průkazů nebo pasů.
Občanům, kteří nemohli hlasovat v okrsku, v jehož stálém seznamu byli zapsáni, bylo umožněno vydání hlasovacího průkazu po písemném podání žádosti.

VÝSLEDKY HLASOVÁNÍ V OKRSKU:

Identifikace okrsku: obec 555452, okrsek 1, KČl 2, název obce PERNINK

---

Celkový počet oprávněných občanů, zapsaných ve výpisu ze stálého a zvláštního seznamu: 615
Počet oprávněných občanů, kterým byly vydány úřední obálky: 390
Počet odevzdaných úředních obálek: 390
Počet odevzdaných platných hlasů: 374
Kontrolní číslo 2: 1769

---

Počet hlasů "ANO": 289
Počet hlasů "NE": 85
Kontrolní číslo 3: 459

---

Sumární kontrolní číslo dat po pořízení: 2023805571

Pro přistoupení České republiky do Evropské unie tedy hlasovala drtivá většina občanů obce Pernink.

---

V Perninských novinách se objevil inzerát "Prázdniny u babičky III."
Již potřetí byl připraven pro děti prázdninový pobyt ve Studnici u Náchoda. Plán pobytu byl od 8.srpna do 17.srpna 2002, ubytování dětí bylo ve vlastních stanech na soukromém pozemku, stravování 5x denně, (bylo zaručeno jedno teplé jídlo denně v restauraci). V přilehlé budově je koupelna s teplou vodou, WC, společenská místnost s kuchyňkou a jeden pokoj k dispozici. Kromě oblíbených výletů (aquapark v Hradci Králové, Babiččino údolí, Náchod, ZOO a Safari ve Dvoře Králové) se plánuje výlet do romantického Nového Města nad Metují, do města bratří Čapků v Úpici, návštěvu Krkonoš a výstup na Sněžku.
Cena pobytu je velmi nízká, 2.500 Kč včetně veškerých výdajů.

Str. 274

PERNINSKÉ POMNÍKY

Naše obec měla odjakživa mnoho zvláštností, jimiž se lišila od okolních obcí, neboť zde byla instalována řada pomníků a bust, jak lze dosvědčit fotografiemi, publikovanými jak v naší propagační brožuře "Vítejte v Perninku" z roku 1990, tak i v německém vydání dokumentu "Bärringen, Geschichte einer Stadt" z roku 1994.

Především jde o pomník, nazývaný "Ježíšovo srdce", (místní obyvatelé jej nazývají prostě "Svatej"). Socha se týčí na tzv. Slunečném návrší, které zřídili koncem 19.století bratři Karel a Albert Meinlové jako soukromý park za svým obydlím čp.199. Návrší osázeli velkým množstvím růžových keřů, jejichž sazenice si přivezli z celé Evropy. Příkladem k vytvoření sadu jim byly keřové růže na hřbitově v Norimberku, ozdobující poslední místo odpočinku významných osob. Postava Ježíše drží v jedné ruce srdce a druhou rukou žehná veřejnosti, (obrázek můžeme nalézt jak v brožuře "Vítejte v Perninku", tak v dokumentu "Bärringen, Geschichte einer Stadt", str.167). Ozdobné zábradlí bylo po válce zlikvidováno a dáno do sběru. Tehdejší růžové keříky vystřídaly smrky, které jsou dnes vzrostlé a téměř zakrývají sochu. autor pomníku není znám, zřídili jej bratři Meinlové na paměť jejich zemřelé matky Emilie Meinlové. Zachovala se pouze litinová tabulka s dedikací a rokem 1893.

Další socha Ježíše, stojícího na zeměkouli a v ruce třímající korouhev, je instalována v Kostelní ulici mezi vzrostlými kleny. Socha je kolorována, je zanesena v seznamu památek. Obrázek můžeme nalézt opět ve výše uvedeném dokumentu "Bärringen, Geschichte einer Stadt" a to na str.167.

Další památkou, zanesenou rovněž v seznamu chráněných památek, je Misijní kříž z roku 1891, stojící před kostelní stěnou. Původní jeho tvar nalezneme v naší brožuře "Vítejte v Perninku", dnes na témže místě stojí jen holý kříž z dřevěného trámoví, korpus Krista je uschován v kostele pod věží. Bohužel v současnosti zde není žádný okrašlovací spolek, jako tomu bylo v dřívějších časech, aby se ujal výroby dřevěného kříže a patřičné stříšky včetně připevnění korpusu (pozn.kron.)

Významnou skulpturou byla ozdobena kašna, umístěná vedle domu čp.2, (fotografii najdeme v dokumentu "Bärringen, Geschichte einer Stadt" na str.168). Je to socha hrdiny německé mytologie, Siegfrieda, výška postavy z bronzu je 2 metry. Později, když bratři Meinlové zřídili v Blatenské ulici městský park, kde umístili též ozdobný vodotrysk, dali na jeho vrchol tuto sochu, (viz str.161 uvedeného dokumentu), protože kašna vedle čp.2 byla zrušena a na jejím místě byly instalovány nádrže na benzin firmy W.Reinelt, drogisty. Socha Siegfrieda, jako ostatně vše, co čišelo německtvím, skončila v tavírně či na skládkách. (Neblahá poválečná léta;

Str. 275

nenávistí vůči všemu německému, kdy jsme neuměli či ani nechtěli rozlišovat rozdíly mezi germanismem a fašismem, jsme se připravili o nezměrné množství cenných památek a dokumentů, které naše ledabylost dovolila zlikvidovat. Míru tehdejší nenávisti k všemu německému, o čemž jsme si mysleli, že ji máme právo použít, jsme brali jako klad naší existence, zbavené jha poroby. Toto dnes nemůžeme posoudit jako nadále setrvalé klady našeho bytí, jestliže víme, že došlo k nebývalým ztrátám ve všech možných odvětvích lidské civilizace — ! Netvařme se tedy, že je nám lhostejné, co všechno přišlo v niveč — a aspoň se pokusme nějak napravovat dřívější naši necitlivost k činům, které nebyly ozdobou našeho národa !)

A proto se nesmíme divit, že čas od času se objeví nové a nové doklady o tom, co kdysi bylo naším dřívějším spoluobčanům drahé — a važme si jich — !

Jedním z podobných dokumentů, dnes zcela ztracených — které jsou pouze ve fotografiích — je otisk obrázků pomníku padlých z l.světové války, který byl instalován v prostoru bývalého hřbitova. Skulptura byla vytvořena v roce 1925 a dominuje na ní postava německého vojáka v plné zbroji. Na čtyřech tabulích jsou vyryta jména stodvaceti vojáků, padlých v boji proti nepříteli. Autorovo jméno není známo, obrázky jsou zachyceny na str.163 dokumentu "Bärringen, Geschichte einer Stadt".

Na obou obrubních tzv. Pivovarské lávky, stály dvě skulptury: na severní to byla socha sv. Jana Nepomuckého z prostředků občana Franze Hutha, s kamennou nádobou na olej, o jejíž trvalou náplň se starali bratři Meinlové. Socha byla kolorována. Na jižní obrubni stál kamenný kříž, (fotografie obou skulptur je otištěna ve již zmíněném dokumentu "Bärringen, Geschichte einer Stadt", str.165)

Další dvě busty, nenávratně zlikvidované, uvádí opět kniha "Bärringen, Geschichte einer Stadt": první stála před chudobincem (čp.271, později pekárna), zpodobňovala císaře Franze Josefa I., (viz str.168 zmíněné knihy), druhá stála před budovou školy a představovala portrét Johanna Aloise Rennera, kanovníka chrámu sv. Víta v Praze, který se narodil 21.června 1784 v Perninku. Byl to mecenáš obce, věnoval jí celou svou knihovnu. Založil nadaci pro nemajetné studenty pražské univerzity. Ve zmíněné knize je otištěna jednak podobizna kanovníka (str.178), jednak i samotná busta z bronzu (str.179). Je znám i text tabulky, zabudované do kamenného soklu (německý text): "P.Joh.Al. Rennerovi, Dr.theol., kustodu dómu sv.Víta v Praze, naroz. v Perninku 21.6.1784, zemř. v Praze 13.3.1854 — dobrodinci své domoviny, příteli mládeže, ušlechtilému německému knězi tento pomník věnovali roku 1891 jeho vděční stipendisté." Busta byla po roce 1945 zlikvidována, sokl hozen na skládku, (nalezl jej bývalý občan Perninku W.Reinelt a dal jej postavit na vlastní náklady před kostel Nejsvětější Trojice).

Str. 276

CESTY, STEZKY, PĚŠINY

Prastaré pořekadlo praví, že všechny cesty vedou do Říma. Tato hypotetická průpovídka se dá s jistou nadsázkou vyslovit i o Perninku: stačí si totiž přiznat, že naše obec je vpodstatě centrem neboli křižovatkou cest vedoucích odněkud někam. Takto se vyjadřuje i dr. Paul Mothes, historik z Johanngeorgenstadtu ve svém elaborátu, psaném pro knihu "Bärringen, Geschichte einer Stadt", v němž si kladl otázku: Byl Pernink vždy dopravním uzlem? A ihned si sám odpovídá takto: "Abychom mohli správně tuto otázku zodpovědět, musíme zalistovat až do samého počátku osídlování Krušných hor: první osídlenci tohoto příhraničního regionu se tu objevili již kolem roku 500, tedy v době zakládání francké říše pod vedením mocného krále Chlodwiga, žijícího v létech 486 - 511. Franckým králem byl od roku 481 - byl z rodu Meroveovců, zvítězil nad Římany a sjednotil Galii. Roku 496 přijal i křesťanství.

Prvními Krušnohorci byli Hermunduové, (tak se říkalo kmeni Germánů). V průběhu stěhování národů sem přišli slovanští Srbové. Podle historických průzkumů nebyli všichni tito příslušníci nových kmenů nic jiného, nežli lovci zvěře.

Pevné cesty ani pěšiny tehdá neexistovaly, (ze starých pramenů je známo, že tomuto kraji až do 9. století se říkalo Fergunna s významem "horstvo", od roku 1005 dostal saské jméno Mirihwidu s významem "temný les" — pozn. kron.). Vyšlapané cestičky vedly pokaždé koryty podél potoků, vedoucích k jednotlivým sídlištím v údolích. Taková hlavní pěšina podél tekoucí Bystřice vedla pozdějším Perninkem dolů do Pstruží, Merklína a Hroznětína do údolí Ohře. Směrem na sever tekl potok Blatnou (tehdá se sídlišti říkalo Ochsendorf), a Potůčky do údolí Černé vody (Schwarzwasser) do Aue a dál k severu.

Se zahájením hornictví v Krušných horách, (což nastalo počátkem 16. století, ale na saské straně horstva téměř o 100 let dříve, proto se také tomuto pohoří říkalo Rudohoří (Erzgebirge) — pozn. kron.) nedošlo pouze k novému stěhování národů, neboť to byl jenom příliv saských horníků, hledajících nová naleziště ušlechtilé rudy. Hornictví vyžadovalo i výstavbu nových propojení pomocí zbudování cest a stezek. Vznikaly první pokusy o spojení nepevných cest pro formanské vozy, jezdící ze Schwarzenbergu v Sasku přes Potůčky do Blatné a do Perninku. Zde se cesty rozdělily, jedna vedla přímým směrem údolím Bystřice přes Pstruží, Merklín, Hroznětín do Ostrova, druhá cesta vedla přes Welflík do údolí a končila rovněž v Merklíně. Cesty přes Pstruží se formani obávali, protože vinou její strmosti ji mohli používat jen v letních měsících. Z Perninku do Blatné vedla cesta zprvu směrem, kterým míří železnice, u pískovny se tato cesta dělila (říkalo se jí Stará — Alterweg — pozn. kron.) Východní cesta vedla přes Blatenské sedlo k Bacho-

Str. 277

vým domkům a do Ochsendorfu, odtud pak podél potoka až do Potůčků a dále do Saska.
západní cesta vedla po rozdělení k později postavené kapličce lesem až k myslivně, rovněž později postavené. V těchto místech se tato vozovka spojila s blatenskou
cestou na Nové Hamry přes Wolfberg.

Všechny cesty byly s nepevnými krajnicemi a velmi často v bídném stavu neupraveného povrchu. Odtud pramenily trvalé intervence mezi panstvem, majitelem území
a uživateli cest.

Samotný Pernink byl znám od roku 1532 jako horní město, avšak veškerá práva byla této obci zaručena až v roce 1544. Tato potvrzení stavu obce doznávají, že
tehdejší směry cest jsou identické se silnicemi dnešní doby. Tak to dokládá i historik dr.Endt - že Andělská cesta, kdysi nazývaná Novým městem, vznikla roku 1550.
Dále je doloženo, že dnešní Nádražní ulice byla jmenována až roku 1908, do té doby se jí říkalo Štěrková podle jejího povrchu. Na jejím počátku byla vedena cesta přes blatenské sedlo a to od roku 1550. Kolem téhož roku byla známa i cesta,
odpovídající dnešní Meinlově ulici, stejně tak i nad údolím Bystřice, dnešní Kostelní ulice. Současná ulice T.G.M. byla známa jako tržiště. Karlovarské ulici se
říkalo Hroznětínská cesta. Perninští horníci vyznačili také dnešní Střední ulici
a to již roku 1545, stejně tak i současnou Bludenskou. Obě cesty sloužily především transportům rudy z Bludné (Irrgang) do perninských drtíren.

Cesty a ulice v Perninku tedy sloužily především jako prostředky k dopravování
vytěžené horniny a všech pomůcek k jejich dobývání do zpracovatelských zařízení,
(stoupy, prádla, tavírny). Tyto nepevné cesty tudíž nebyly přímo ulicemi - byly
používány formany pro jízdy povozů, jimiž kličkovali mezi domky. Za dešťů byly
všechny cesty zcela promáčené a kola se bořila do bláta až po nápravy.

Silný proud říčky Bystřice, (obzvláště v jarních měsících až po den sv.Anny -
pozn.kron.) dodával energii 72 stoupám, 8 mlýnům rudy a plavíren, 5 tavírnám a
2 mlýnům na barvu. Drtírny využívaly Bystřici až k louce, jíž se dnes říká školní, (dodnes jsou viditelné kupy plavené rudy podél Bystřice — pozn.kron.)

S P O J N I C E S E S O U S E D Y

K severu směřovala Blatenská cesta: V roce 1545 byla vybudována vozovka do Bludné (Irrgang). Tato cesta ústila ze severní části Perninku vzhůru lesem až k místům budoucí lesní školky. Odtud vedla příkře dolů do prostoru Bystřice, dále pak
úzkým údolím opět vzhůru podél potoka k bludenským loukám. Zde byla rovněž známá
hliniště se zelenou hlínou, užívanou k výrobě kamnových kachlíků. Pak už nebylo
daleko k bludenským hornickým cechům. V horní části lesa vyvěral pramen budoucí
Bystřice a opodál jsou dodnes patrné kupky jalové rudy jako svědci dřívější činnosti. V místech horního toku této říčky stály stoupy na drcení vytěžené rudy.
Jak dlouho existovala tato vozovka jako spojnice do Perninku s vyústěním do uli-

Str. 278

ce, zvané Andělská, není známo. Nová bludenská cesta byla vybudována teprve po 1.světové válce v rámci nouzových prací. V kronice města Pernink (je tím myšlen dokument, dnes pro nás neznámý a pravděpodobně odvezený při odsunu do Německa — pozn.kron.) je jen tolik zaznamenáno, že dík nouzovým pracem byla zbudována nová spojnice k části obce, zvané Bludná. Nová spojka byla totožná ve spodní části až ke staré vozovce. V průběhu dalších let nová cesta vedla přímo lesem a směřovala nakonec v délce 300 až 400 metrů k bludenským loukám. Dále pak míjela černé jezero, ve skutečnosti to byly dvě vodní prohlubně od sebe oddělené, a končila poté v nové blatenské cestě. Nutno poznamenat, že další spojnice od bludenské cesty k loukám odbočovala lesem směrem do Blatné. Byla to část spojnice s obcí Abertamy přes Lesík (Lessighäuser) do Blatné.

Bylo by velkým opomenutím, kdybychom se na tomto místě nevrátili k Bystřici, o níž je častá zmínka. Všichni Perninčané se domnívali, že je třeba hledat pramen Bystřice v Černém jezeru, což však je již dávno omylem. Pramen Bílé Bystřice je totiž nutno hledat asi 300 metrů nad jezerem a to na pravé straně cesty k hostinci "Tetřívek" (Auerhanl — dnes rozbořený — pozn.kron.). Asi tak 10 metrů od této cesty, v hustém lesním porostu v malé ploše je skutečný pramen a to ze studánky, odtud teče malý potůček směrem k bludenské cestě, poté k úzkému údolí, dále pak k hliništi a do Perninku.

ABERTAMSKÁ CESTA
Spojení se sousedními Abertamy probíhalo v dobách rozkvětu hornictví pomocí dvou stezek. Severní větev vedla z obce Pernink asi v místech dnešního hřbitova, východní větev pak velkým obloukem přes hřeben a kolem pískovny a cihelny. V paměti zůstává tato druhá cesta jako Písková (Sandweg). Jižní cesta odbočovala v místech mezi dnešními domy čp.145 a 146, druhému domku se říkalo "Hans Paul Rosa" v Karlovarské ulici. Ještě v roce 1945 byla tato stezka udržována jako cesta, vedoucí do Spáleného vrchu, (měla i tzv. Boží muka — pozn.kron.) Nahoře se obě větve spojily a další stezka vedla směrem k Střední a Horní Rybné. Obě dvě cesty měly v dobách rozkvětu hornictví velký význam: těmito stezkami se dopravovala veškerá vytěžená ruda, jak z Dolní Bludné (Lessig), tak z Horní Rybné ke stoupám.

ŽELEZORUDNÁ CESTA
Jak vyplývá ze samotného názvu, v dobách těžby železných rud v Horní a Střední Rybné (Fischbach) byla cesta, odbočující z Karlovarské silnice (dodnes je tato cesta lesem zřetelná — pozn.kron.) používaná pro transport ke stoupám na Bystřici. Opačným směrem se odváželo dříví k výdřevě šachet Dolní Rybné. Zde byla i odbočka do obce Lípa (Linding). Tomuto místu se říkalo "merchoviště" (Schinderwald). K tomuto označení lesa je třeba podat vysvětlení: po mnoho staletí totiž platilo,

Str. 279

že tady byla pochovávána uhynulá zvířata.

CESTY DO NEJDKU

V dobách počátků hornictví neexistovaly žádné cesty ani stezky do této obce. Místa, kde se těžilo, čili v údolí Rolavy, patřila pod jiná těžební pravidla, která platila v oblasti horních Krušných hor. Mezi Perninkem a Nejdkem byla jen jakási pěšinová spojnice (říkalo se jí "Trampelpfad" — pozn.kron.) Tato stezka vedla od budoucí restaurace "Achatz" k Tellerovým domkům, (dnes se jim říká Chaloupky — pozn.kron.) a odtud přes křižovatku, zvanou "puškařská" až do Nejdku. Se stavbou skutečné cesty do Nejdku se započalo až v polovině 18.století. Tato nová vozovka vycházela v Perninku od stolařství Johanna Purkarta, čili od čísla 181 na dnes zvané Nejdecké ulici.

Tato cesta vedla dále přes kaliště bažinatými loukami k místu, kde byl onen hostinec Achatz. Vedla tam poměrně široká pěšina pro lehké káry, aby se zvládl transport potřeb pro hostinec. Stezka dosáhla až nejvyšší výšky (997 m n.m. — pozn. kron.), aby pak končila v Zámecké ulici v Nejdku. K tomuto faktu je třeba dodat, že v místech, kterým se říkalo "Geyerstelle" musela být prorážena cesta holými skalami, takže stavitelé silnice museli zlikvidovat až 40 % stoupání. Obzvláště špatné byly dolní části cesty. Člověk 20.století si nedokázal představit, jak formani tehdá se svými těžce naloženými vozy dokázali zvládnout tyto velmi strmá a obzvláště riskantní místa. I dnes při chůzi se musí jít po této trase opatrně. Zmíněná místa lákala odjakživa v zimě mladé chlapce k jízdě na saních, kterou absolvovali pomocí dvou koní. Docházelo však často i k úrazům, obzvláště těžké zranění je zapsáno v městské kronice s datem 2.3.1905 — je zde zmínka kromě jiného, že 17tiletý syn stolaře Karla Purkardta Roman, při sjezdu narazil takovou vahou na strom, že byl odtud odvezen již mrtvý s roztříštěnou lebkou a se zlomením krčních obratlů. Jeho tři spolujezdci naštěstí vyvázli jen se zlomeninami paží a nohou. Proto zde byl vysloven zákaz sáňkování.

Nová silnice do Nejdku byla vybudována pomocí několika dílčích etap, část cesty z Oldřichova do Perninku (k překonání horského hřebenu ve výši 914 m.n.m.) byla zbudována až dne 5.8.1915. A tak stará a nebezpečná cesta, jak dokládají zápisy z kroniky, už nebyla používaná. 18 let po zahájení provozu na železnici dostal Pernink konečně štěrkovou silnici do okresního města Nejdek. V roce 1939 tato silnice byla opatřena i asfaltovým povrchem.

NOVOHAMERSKÁ CESTA

Téměř ve stejné době, kdy byla budována silnice do Nejdku, počala se stavět i podobná cesta do Nových Hamrů. Odbočovala u Chaloupek (Tellerhäuser) a pokračovala po vrstevnici kolem Tisovského vrchu (Peindl 883 m.n.m) podél budoucí trasy

Str. 280

železnice až do sídliště. Jiná cesta, rovněž Novohamerská, vycházela zpod Perninského vrchu (Zwitterberg 1001 m.n.m.). Byla to tehdy jedna z nejhorších cest, říkalo se jí Couková cesta (Zugberg, protože vedla od štol, dodnes patrných svými propadlými stropy — pozn.kron.) Vytěžená ruda se odvážela tudy dolů do Perninku. Na severním úbočí horského hřbetu bylo mnoho štol. I tady jsou zanechané stopy po těžbách, byly to výsypky jalové rudy nalevo od budoucího nájezdu na skokanský můstek. Tato dopravní cesta, razící se úbočím Zwitterbergu, skončila poté vyústěním do rovněž Novohamerské cesty, vedoucí z Blatné. Dr. Johann Endt hovořil ve svém díle o roku 1545, kdy došlo ke spojení obou osídlení. Tato spojnice byla primitivní a vedla úzkou průlinou horního hřbetu. Byla vzhledem k své strmosti používána od roku 1850 jen pro dopravu dřeva.

Souhrnem lze říci, že celé východní úbočí Liščí hory bylo obsazeno hornickými cechy, mezi jinými tam sídlil i cech Nanebevzetí panny Marie, (Maria Himmelfahrt — pozn.kron.), který měl hluboké jámy a štoly. Tyto vchody do štol lze dodnes rozpoznat nalevo od Loosova lomu.

STARÁ BLATENSKÁ CESTA.
Není zjištěno, jak dlouho se používala cesta okolo Pachtových domků do Blatné. O této staré cestě nejsou žádné zmínky. Podle současných průzkumů podloží cesty je zřetelné, že cesta byla zbudována v polovině 19. století. Neměla žádné spodní podložení. Začínala v Perninku u čp. 46 a odtud vedla strmě nahoru. Aby se vyhnula strmému úbočí, byly tudy prokopány průchody, pak už tato cesta vedla lehce přístupnými loukami až do blatenského lesa, (byly zde později uskutečňovány lesní slavnosti) a končila v Blatné. Kdy byla tato stará blatenská cesta sloučena s dnešní silnicí, není známo. Existuje však domněnka o tomto čase, protože je známo, že všechny štěrkové silnice v horním Krušnohoří byly budovány po 1. světové válce. Je třeba si představit, že dnešní Nádražní ulice v Perninku získala potřebný pevný povrch až 10 let po stavbě železnice a nádraží.

CESTA DO PSTRUŽÍ.
Jak bylo již předtím poznamenáno, tak hroznětínská cesta byla po mnoho let přehlížena. Potřeba spojení Perninku s Merklínem a Hroznětínem donutila nakonec perninskou radnici zbudovat stavbu pevné štěrkové silnice. Data počátku stavby nejsou známa, ví se pouze to, že směr trasy do Hroznětína je identický s dřívější balvanitou cestou, po které se v létě nedalo jezdit, ale pouze když napadl sníh. Již v roce 1544 je tato kostrbatá cesta popisována a to tak, že vede nalevo po břehu Bystřice. Dnes má silnice rovněž asfaltový povrch. Podle dnešního stavu vozovky s mírným stoupáním od obce Merklína nelze si představit, jak dalece byla obtížná jízda tehdejšími nákladními vozy.

Str. 281

NOVÁ ABERTAMSKÁ CESTA.

Spojení Perninku s Abertamy existovalo do 12. června 1926 pouze přes Rybnou. Nová cesta vedla přes rašeliniště — na bahnité půdě se kladly vedle sebe smrkové kmeny ("hatě"), aby vozovka unesla dopravu. Cesta míjela statek Maanel-Walla (Střelců, majitelka Emmanuella Schütze) a cihelnu.

CESTA NA LESÍK.

Cesta mezi Perninkem a Dolní Bludnou (Unterirrgang) vedla osadou Lesík (Lessihäuser), pojmenovanou podle rodiny Lessig. V lese jsou dodnes patrné jámy po povrchovém dolování. Kronika zaznamenává vraždu dívky na cestě do Perninku — pachatel Johann Adam Lessig byl popraven 7.11.1704 na Šibeničním vrchu mezi radnicí a nádražím. Rychtář Gottfried Eberhardt předal odsouzeného kata s rituálem lámaní bílé svíce.

Str. 282

tobě, svobodný muži, zde tohoto bídného hříšníka Johanna Adama Lessiga, nad nímž jest vykonati rozsudek královského apelačního soudu, jak bylo všeobecně vyhlášeno veřejnou listinou".

Byla to v pořadí už třetí veřejná poprava v Perninku — v roce 1569 byl odsouzen k smrti Johann Glossmann za loupežnou vraždu, roku 1576 pak stejný trest potkal vdovu po Michalu Schmidtovi, Kateřinu, za vraždu dítěte, které porodila.

Této části louky, kudy vedla cesta z Lesíku na Andělskou ulici, se říkalo po oběti vraždy — "Am Madelene", neboť tak se jmenovala ona dívka: Magdalena Schneppová (pozn.kron.)

CESTA NA WELFLÍK

Na jiném místě je tato cesta již popsána. Byla vhodná jak pro vozy v dobách hornictví, tak i později jako lepší spojení k místům do údolí, (končila mezi Pstružím a Merklínem — pozn.kron.) Je známo, že tudy vedla cesta i pro poštovní dostavník, spojující Karlovy Vary a Schwarzenberg — pozn.kron. Cesta byla jen pohodlná pro zkrácení trasy, nikoliv však pro pohodlí jako takové. Tento stav se vpodstatě neměnil až do konce 19.století, kdy byla linka dostavníků zrušena. Pak už byla cesta používána jen pro dopravu dřeva, které bylo v okolí káceno. Teprve v průběhu nouzových prací v počátcích 1.světové války byla tato cesta vybudována jako pravá vozovka. Vedla z Perninku strmě k hájovně až k "Dračí skále". Zde byla obrazně vytýčena etnická hranice a to ve výšce 970 metrů podle používání různých dialektů: Odtud vedla cesta spádem lesní části, kde vyvěrala kyselka, až k pískovně a k hostinci "Wölflig", kde končila.

CESTÁŘSTVÍ

Jak špatně se zajišťoval stav vozovek v průběhu těžby hornin, ukazuje řada nákresů (například obrazy v Agricolově "De re metallica libri duodecim — pozn.kron) Ostrovské panstvo — rod Šliků — muselo často perninskou radnici vybízet, aby se starala o lepší stav vozovek. Obec musela zajistit celou kolonu dělníků k výstavbě a údržbě cest. Neustálé vysoké náklady vznikaly městu po dlouhých údobích dešťů, kdy povrch cest byl zcela spláchnut. Rok za rokem po jarní oblevě sněhu musely být vozovky znovu upravovány. Největší starost dělala městu především Hroznětínská cesta. Panstvo muselo obci často vyhrožovat odejmutím privilegií, aby se město odhodlalo k nákladným opravám. Peněz byl tehdá nedostatek. Při obzvláště bohatých zimách na sníh byly mnohé cesty vinou vyvrácených stromů zcela neprůchodné. V zápise dr.Endta jsou o tom časté zmínky.

V počátcích industrializace obce byly ztěžka zvládány stavy silnic a byly tudíž velkou překážkou v rozvoji. Od roku 1820, (počátky krajkářství v Perninku, založení firmy bratří Meinlů, Barthů a jiných — pozn.kron.) až do konce 19.století se

Str. 283

špatné podmínky cest nikterak neměnily. Pro dnešního člověka jsou tyto podmínky těžko představitelné. Ještě dnes je nutno vzpomenout, že trvalo plných 10 let po výstavbě nádraží, aby cesta byla proměněna pomocí štěrkového podloží.

Lepšího zřízení povrchu cest se započalo až pomocí štěrkování silnic. Stará c.k.monarchie a posléze i Československá republika zajistila i cestáře, aby pečovali o dobrý povrch silnic, které byly rok od roku zanášeny bahnem a musely být očišťovány, aby byl zachován patřičný hladký povrch. V lesních částech toto vypadalo lépe, v jarních měsících se o dobrý stav starala státní lesní správa, aby bylo možné využívat cesty k transportu dřevin.

Po roce 1945 nový československý stát se vyznamenal pokrokem v oblasti schůdnosti cest veškerých Krušných hor. (Potud je článek dr.Paula Mothese z Johanngeorgenstadtu, otištěný v knize "Bärringen, Geschichte einer Stadt", která byla vydána roku 1994 — pozn.kron.)

---

K tomuto zevrubnému a zcela vyčerpávajícímu pojednání o cestách, směřujících do Perninku, je třeba zařadit ještě jednu cestu, o které se Paul Mothes nezmiňuje, neboť se její značná část nezachovala a zbyla z ní pouhá pěšina. Jde o cestu ze Schwarzenbergu do Perninku, která byla podle dochovaných zpráv zřízena již roku 1530 a vedla přes Rozhraní (Halbmeil) kolem Kraví hory (Kühberg 959 m.n.m.), dále pak osadou Háje (Zwittermühl) a Bludnou (Irrgang), odkud právě již vede jen pěšina do Perninku a to na tehdejší Nový svět (dnes Andělskou ulici). Nicméně tato tehdejší cesta byla užívána jako hlavní trasa dopravy vytěžené rudy k perninským stoupám a prádlům.

Zprávu o této dnes opomíjené cestě zaznamenal kronikář ve svém díle "Chronik von Platten", která je uložena v archivu Národního musea v Praze pod značkou F 8 - Blatno. Opis této kroniky zřídil a doplnil ve dvacátých až třicátých letech 19.století blatenský farář Johann Joseph Berner pod názvem "Chronik für Platten" (je uložen v Okresním archivu Karlovy Vary). Zápisy se datují pouze do roku 1547 (konec Šmalkaldské války). Další je opis původní kroniky, doplněný zápisy do roku 1653, kdy došlo k vyhlášení protireformačního patentu, takže všichni nekatolíci museli odejít z obce. Tento soupis nazval autor Wenzel Haser, poštmistr v Blatné. Pomůckou mu byl jiný spis, vzniklý v Drážďanech: dílo se jmenovalo "Meissnische Bergchronik" a vydal je Peter Albinus v roce 1540.

Cesta ze Schwarzenbergu do Perninku tvořila současně hranici, oddělující důlní revíry Horní Blatné a Daru božího. Bludná tehdá nespadala pod Blatenský revír — patřila pod Horní úřad Pernink, na dole "Hilfe Gottes" byla žíla mocná 9-13 m.

Str. 284

PERNINSKÉ NOVINY, č.8:

Sportovní činnost zaznamenali místní občané v červenci 2003 dvakrát: TJ Sokol Pernink uspořádal dne 5.července již 27. ročník "Memoriálu Milana Sedláka" a to v kopané mužstev. Turnaje se zúčastnila celkem čtyři mužstva a umístila se takto:

1. TJ Štěchovice
2. AFK Radlík
3. TJ Sokol Pernink
4. FC Kronbach

Došlo také k ohodnocení nejlepších hráčů:
Nejlepší brankář: Antonín Sedlák, Pernink
Nejlepší dribler: Jiří Kasal, Štěchovice
Nejlepší střelec: Jaroslav Ill, Radlík
Zprávu podal Miroslav Hájek, předseda TJ Sokol

Druhá akce se konala na hřišti "U fontány", kde se odehrál 1.ročník volejbalového turnaje, nazvaného "Horský medvěd".
Tohoto klání se zúčastnila čtyři družstva: VESELÁ KOPA, (kpt.M.Panak), DRTIČI (kpt.J.Holý), STOUPOVÉ (kpt.P.Chvapil ml.) a SEBRANKA (kpt.J.Tůmová).
Putovní trofej — medvěda — získalo v dramatickém finále družstvo VESELÁ KOPA v sestavě: M.Panak, F.Štefan, P.Chvapil st., D.Ceková, E.Nováková. Druhou příčku obsadili STOUPOVÉ, na třetím místě se usadili DRTIČI a čtvrté místo zbylo pro družstvo SEBRANKY. Titul "Miss Medvědice" byl udělen D.Cekové (za slušivé brýle), mužský titul "Missák Medvěd" připadl V.Hanzlíkovi (za nevšední sportovní úbor).
Zprávu podala Marie Hanzlíková.

INFORMACE Z RADNICE:

Od 1.srpna 2003 došlo k menším změnám v organizaci obecního úřadu: podatelna se nyní nachází v přízemí budovy OÚ v Informačním centru, které je otevřeno denně 8 - 16 hodin, každou sudou sobotu 9 - 12 hodin. Tam lze také využít služeb kopírování. Pracovnice IC přijímá i poplatky za odvoz popelnic. Poplatky za hroby a další místní poplatky budou občané platit v matrice po a st 7,30-17,00, út-st-pá 7,30 - 14,30. V průběhu pracovní doby je stanovena půlhodinová přestávka na oběd.

Na pátek, 22.srpna 2003 svolal obecní úřad veřejné zasedání obecního zastupitelstva na 17 hodin do kina. Na programu byly všechny otázky připojení kanalizace.

Str. 285

PERNINSKÉ NOVINY, č.10:
V sobotu, 6.12.2003 se konal od 17 hodin v tělocvičně ZŠ Pernink maškarní ples pro Mikuláše, zvaný 1. Mikulášský sjezd, čili maškarní ples pro Mikuláše a jeho družinu. Na programu byly veselé soutěže, bohatá tombola a vyhlášení nejlepších masek.

Zimní údržba v obci.
Nepodepsaný článek hovořil o zimní údržbě v obci Pernink. Připomněl fakt, že řada majitelů aut parkují kdekoliv a především tam, kde je třeba provést odklizení sněhu, takže tímto znemožňují její údržbu. Článek varuje, že nebude možno provést úpravu silnice či ulice, pokud budou automobilisté parkovat kdekoliv se jim zachce. Nejproblematičtější jsou: Školní louka u pensionu, Velflínská, Střední, Kostelní, Bludenská, prostor u zdravotního střediska, u hlavní křižovatky a samozřejmě u všech pensionů.

Základní škola v Perninku:
V roce 2003/04 ji navštěvuje 104 žáků. Vyučuje se podle výukového programu "Základní škola". Součástí základní školy je i mateřská škola a školní jídelna. Škola je spádovou pro obce Abertamy, Horní Blatná a Potůčky. V letošním roce je celkem 9 ročníků, které se učí v 7 třídách. (Vzhledem k počtu žáků je spojena 1. a 2.třída, 3. a 4.třída.) Je otevřeno jedno oddělení v mateřské škole, které vedou dvě zkušené učitelky. Na škole je celkem 9 pedagogických pracovníků včetně vedení školy, 2 pedagogické pracovnice v Mateřské škole a 1 pracovnice ve školní družině. Škola má celkem 17 zaměstnanců a 2 zaměstnance na MD.

Děti mají možnost navštěvovat tyto zájmové kroužky: Počítačové hry, šikovné ruce, Stolní tenis, Počítače MŠ, Sportovní hry, Pohybové hry, Hra na flétnu a hudební nástroje.

Dne 30.listopadu 2003 v 17 hodin se uskutečnily t.zv.Adventní zpívánky. Vše se konalo v prostranství před zdravotním střediskem, kde byl vztyčen i vánoční stromeček, děti zazpívaly koledy.

PERNINSKÉ NOVINY, č 11:
Celé číslo se nese ve znamení vánočních svátků včetně blahopřání paní starostky k novému roku 2004. Poděkování bylo adresováno i panu Liboru Veličkovi, který s pěveckým sborem gymnasia Ostrov připravil pěkné odpoledne s koledami.
Na první adventní neděli se uskutečnilo vztyčení vánočního stromu díky úsilí hasičského sboru, poděkování se neslo též paní vychovatelce Schadeové a učitelkám paní Doleželové, Höhnlové a Klimentové za jejich zpívání pod vánočním stromem.

Str. 286

ZPRÁVY Z OBCE:

Začátkem měsíce listopadu proběhlo setkání starostů a ředitelů základních škol obcí Pernink, Abertamy, Horní Blatná a Potůčky s hejtmanem Karlovarského kraje. Na tomto setkání se diskutovalo o současné situaci ve školství a o budoucnosti základních škol v těchto obcích. Budoucnost škol je nejistá z důvodů nedostatků financí. Jedno z možných řešení je sdružování škol a tím zamezení žádostí o výjimky (malý počet žáků ve školách), které se nebudou v dalších letech moci uplatňovat. Rozhodnutí o dalším vývoji v základním školství našeho mikroregionu je především na zastupitelstvech obcí a dohodě mezi nimi. Důležitý bude hlavně názor těchto obcí.

---

Obec Pernink pozvala všechny občany do kostela Nejsvětější Trojice na českou mši vánoční Jana Jakuba Ryby v podání Karlovarského pěveckého sboru se sólisty a orchestrem, řídil Miloš Bok. Mše se konala dne 27.prosince 2003 v 17 hodin.

---

11.číslo PN přineslo také plán kulturních a sportovních akcí v roce 2004. Podle sdělení Mgr.Marie Hanzlíkové to bude rok plný rozmanitých a hlavně bohatých akcí.

---

Od 10.čísla PN je pravidelně publikováno dílo Vítězslava Bartoše "Listujeme v kronice". Jde vždy o čtyřstránkový exemplář s popisem různých událostí a vlastností obce od samého počátku v roce 1532, kdy se obec jmenovala PERINGER.

---

SBOR DOBROVOLNÝCH HASIČŮ

Toto významné občanské sdružení má v obci jednak svou tradici, (bylo založeno v roce 1866), jednak svou činností se významně podílí na úspěších obce a to jak v samotné požární působnosti, tak i v oblasti kulturních a společenských akcí. V roce 1866 se sbor nazýval Freiwillige Feuerwehr a měl při založení 73 členů. Jejich čestným předsedou byl starosta města Perninku Adalbert Meinl. Postupně se členská základna rozvíjela tak, že v roce 1905 sbor měl 267 členů. V archivu Kroniky perninské jsou založeny fotografie, které povětšině ukazují činnost sboru a to jak při cvičeních, tak při požárech. V okresním archivu Karlovy Vary jsou doklady o tom, že roce 1926 bylo slaveno první velké výročí při založení spolku který měl tehdá 66 členů. Již roku 1868 měl sbor vlastní stříkačku, zakoupenou nákladem 400 zlatých. V tomtéž roce se obec rozhodla podporovat sbor částkou 20 zlatých ročně. Není nezajímavé, že sbor vznikl již po 12 letech, kdy byl na území Čech založen první požární sbor, stalo se tak v Zápupech a po něm v Liberci — byly to německé sbory. První český sbor vznikl roku 1863 v Chrudimi a po něm pak ve Slaném. V roce 1966 tudíž sbor slavil sté výročí, měl tehdá 86 členů.

Str. 287

Kronika perninská nemá bohužel tolik možností uvést všechny dokumenty už proto, že se jich mnoho ztratilo spolu s odsunem Němců včetně samotné kroniky. V současnosti lze uvést jeden velmi důležitý počin Sboru v roce 1962, kdy byl založen Kroužek mladých požárníků, (byla po něm pojmenována i ulice, dnešní Rennerova). Tehdá měl Sbor 68 členů. V témže roce bylo zaznamenáno 49 různých požárních zásahů podél tratě a v lesních kulturách. V současné kronice se můžeme dočíst i o Požárním řádu, který podepsal hrabě Jáchym Šlik — řád měl platnost od roku 1564 prakticky až do roku 1845. Řád určoval kromě jiného povinnost mít u každého domu potřebný počet žebříků a konví nebo džberů.

V roce 1966, kdy Sbor slavil sté výročí, měl 86 členů. Dnešní sbor vede František Schildbach.

RODOKMEN RODINY RENNERŮ

1/ Christoph 1648–1688 (bydlel v čp. 67), tesař, postavil 1. školu
2/ Gaspar 1688–1725 (čp. 67), tesař
Christoph Julius 1690–1750 (čp. 96)
3/ David 1690–1725 (čp. 112), krejčí
Karl 1697–1701
4/ Leopold 1680–1725 (čp. 112), převzal po otci řemeslo
Franz 1725–1754 (čp. 67)
Caspar 1726–1751 (čp. 93)
Veronika 1700–1760 (čp. 67)
Karl 1700–1742 (čp. 1)
5/ Franz 1700–1751 (čp. 83), horní písař
6/ Franz (čp. 131), štajgr
Caspar 1748–1788 (čp. 131)
+/ Gottlieb 1702–1763 (čp. 93), rychtář, zasadil se o trestný koš 1751, zabit pruskými vojáky 1763
7/ Konrad 1768–1796 (čp. 131), hrnčíř
8/ Franz 1766–1802 (čp. 93 + 112), 2. radní, obchodník s krajkami
Ignaz 1760–1824 (čp. 196)
9/ Johann Alois 1784–1852 (čp. 112, nar. v čp. 93), kanovník u chrámu sv. Víta v Praze

(Konec kroniky obce Pernink 1994–2003.)

Kroniku 6.9.2026 zdigitalizoval Martin Zahrádka, Pernink