IMPÉRIUM MEINLŮ (2. DÍL): Zámeček čp. 199, mecenášství a proměna horského městečka

Zatímco v prvním díle naší série jsme sledovali, jak se ze skromné horské vsi stal globální exportér pleteného zboží, druhá kapitola nás zavádí do privátního i společenského světa rodiny Meinlů. Ukazuje, že Meinlové nebyli jen chladnými kalkulátory a majiteli továrních hal. Byli to lidé, kteří zanechali v Perninku (Bärringenu) nesmazatelnou architektonickou, duchovní a lidskou stopu.

Příchod z Abertam a zrození rodového zámečku (čp. 199)

Podle pozemkových knih a badatelské práce perninského rodáka dr. Johanna Endta (Aus der Vergangenheit der Bergstadt Bärringen, 1932) lze příchod rodu Meinlů do naší obce datovat přesně na rok 1808. Právě tehdy z Abertam přišel Karl Meinel a odkoupil od Franze Hutha historický dům čp. 199.

Historie tohoto stavení byla hluboká – už v roce 1581 jej postavil horník Michal Klinger. V roce 1776 v něm Wenzel Junker provozoval obchod s koloniálním zbožím, ale až pod rukama Meinlů se budova začala měnit v reprezentativní sídlo celého impéria.

Karl byl nejen obratným obchodníkem, ale i zapáleným mecenášem. Zásadním způsobem se zasloužil o estetickou úpravu obce. Přímo nad svým domem přeměnil divokou stráň v tzv. „Slunné návrší“ (Sonnenhügel), které osázel růžovými keři. O desetiletí později jeho synové na vrcholku tohoto návrší vztyčili majestátní sochu Srdce Ježíšova.

Dům čp. 199 nebyl obyčejným obytným domem – v paměti pamětníků i v dobových kronikách vystupoval jako malý zámeček:

Soukromá kaple (1835): Josefa Meinlová, matka bratrů Karla a Alberta, zde zřídila náročně vybavenou privátní kapli.

Soukromý park s vodotryskem: Od zámečku směrem dolů k dnešní Meinlově ulici se rozkládal udržovaný parčík, jehož dominantou byl kruhový bazén s vodotryskem.

Královská návštěva (1894/1895): Význam rodiny podtrhl pobyt saského korunního prince Friedricha Augusta s manželkou, kteří v zámečku přenocovali. Událost dlouhá léta připomínala litá mramorová a kovová pamětní deska umístěná v průčelí nad vchodem.

Rodinná hrobka: V zahradě domu byla zřízena rodinná hrobka. Jako první zde byla pochována Klementina Meinlová (nar. 1861). Na sklonku roku, 30. prosince 1898, zde byla po své smrti uložena i Emilie Meinlová, matka bratrů Alberta a Karla.

Architektonická stopa: Od pastoušky k reprezentativním palácům

Vliv Meinlů na stavební rozvoj Perninku se neomezoval jen na jejich vlastní sídlo. S tím, jak společnost rostla, stavěla a přetvářela další klíčové budovy v obci:

Čp. 80 (dříve restaurace Chicago, dnes Bistro RáJ)

Původně na tomto místě od roku 1591 stála obecní pastouška. V roce 1811 se staré stavení zhroutilo a místní pastýř se musel provizorně přestěhovat do zrušené šatlavy v zadním traktu radnice. Parcela zůstávala dlouho nevyužitá, než ji odkoupili bratři Othmar a Albert Meinlovi. V roce 1882 zde vybudovali na tehdejší poměry mimořádně výstavný dům, který sloužil k reprezentačnímu i nájemnímu bydlení pro významné perninské rodiny (např. Bittnerovy či Pfobovy).

Čp. 106 (Muzeum krajky a úřednický dům)

V budově staré školy z roku 1789 zřídila rodina Meinlů koncem 19. století Muzeum krajky, aby vzdala hold tradičnímu krušnohorskému řemeslu. Později starý objekt zbourali a na jeho místě postavili moderní víceúčelový dům pro své tovární úředníky, v jehož přízemí vznikla oblíbená kavárna Elite.

Sociální síť a záchranná brzda pro chudé

Zatímco většina tehdejších průmyslníků nahlížela na dělnictvo jen jako na pracovní sílu, Meinlové pociťovali k obyvatelům Perninku hlubokou morální odpovědnost. Vzhledem k tomu, že práce v pletárnách a při ručním vyšívání byla závislá na sezónních výkyvech a hospodářských krizích, vytvořili systém sociálního zabezpečení, který předběhl svou dobu:

Spolek „Vorsicht“ (1850): Adalbert Meinl st. založil nemocenské a pojišťovací společenství Opatrnost, které poskytovalo finanční podporu dělníkům v případě nemoci, úrazu nebo invalidity.

Zaopatřovací dům / Starobinec (1903): Společně s rodinou Pfobů financovali výstavbu městského starobince. Nadace rodiny Meinlů zaručovala nemajetným seniorům nejen bezplatné ubytování a stravu, ale vyplácela jim i pravidelné měsíční kapesné.

Chudobinec (1908): Pro nejchudší vrstvy obyvatelstva a sirotky postavila rodina v roce 1908 městský chudobinec.

Společenský život, tradice a střelba o Božím těle

Rodina Meinlů žila v těsném spojení s náboženským a kulturním rytmem městečka. Zápisy v kronice ukazují, že nebyli jen vzdálenou honorací, ale aktivními účastníky městských tradic.

Příkladem byl svátek Božího těla (slavený deset dnů po Letnicích).

V Perninku se v tento den pořádal velkolepý průvod věřících od brány kostela Nejsvětější Trojice. Průvod směřoval ke dvěma slavnostním oltářům – jeden stál před radnicí (čp. 2) a druhý přímo před zámečkem čp. 199.

Oltář před sídlem Meinlů byl vždy bohatě vyzdoben květinami a čerstvými březovými větvemi. Průvodu se účastnil i sbor dobrovolných hasičů, jehož členové odpalovali černý prach v hmoždířích. Hlasité salvy sloužily jako čestná pocta Nejsvětější svátosti a zároveň oznamovaly obyvatelům na vzdálených samotách přesný moment, kdy kněz u oltáře udílí požehnání obci. Dunivé rány, které se odrážely od krušnohorských hřebenů, daly vzniknout známému lidovému úsloví při honech: ‚To je ran jak o Božím těle!´

Meinlové se zapojovali do spolkového života od samého počátku. Už v roce 1825 nacházíme krajkáře Adalberta Meinla ve vedení prestižního Spolku ostrostřelců (Schonschützer), kde působil po boku mlynáře Josefa Schreitera a pod hudebním vedením Hanse Gottlieba Eberhardta.

Politická odpovědnost na radnici

Není překvapením, že autorita rodiny vyústila v jejich dlouholeté působení v čele samosprávy. Chronologie perninských starostů z rodu Meinlů ukazuje jasnou posloupnost:

Adalbert Meinl st.: Působil jako rychtář v letech 1835–1837.

Adalbert Meinl ml.: Převzal vedení radnice jako purkmistr v krizovém a zároveň přelomovém období let 1890–1907. Byl to právě on, kdo dojednal klíčové modernizační projekty obce a osobně vítal první vlak Krušnohorské dráhy.

Albert Meinl: Pokračoval v rodinné tradici v meziválečné éře ČSR, kdy stál v čele Perninku v letech 1928–1932 (kandidoval za politickou stranu Bund der Landwirte – Svaz zemědělců).

Pod jejich vedením se z chudé hornické a krajkářské obce stalo moderní horské město s telegrafem, telefonem, elektrickým osvětlením a železničním spojením.

V nadcházejícím (3.) díle se podíváme na nejdramatičtější kapitoly v historii obce: Třicetiletý boj o Krušnohorskou dráhu (1868–1899), mecenášský zázrak roku 1898, válečné kapitoly se zajateckým táborem, smutnou barbarskou zkázu zámečku po roce 1987 a neobyčejný příběh znovuzrození Meinl-Parku a sochy Siegfrieda.